Vyjíždíme z William Henry Bay, zátoky, kde za pěkného počasí musí být úplně nádherně. Na druhé straně fjordu se zvedají ohromné ledovcové hory. Vítr se v Lynn Canal otočil, teď fičí od moře přímo proti nám a mrholení dělá o to nejpříjemnější. Máme však štěstí, po několikahodinové jízdě můžeme této sibérii uniknout.
„Jirko!“ křičím na prvý člun. „Zahni do Boat Harbor. Mrznu jako drozd!“Oba jsme před lety poznali tuto ze všech stran chráněnou lagunu, propojenou s fjordem úzkou průrvou ve skalách. Teď za odlivu z ní bude vytékat voda ven.
„Teda to je ale proud!“ žasne Léna, jakmile do úžiny vjedeme. Máme co dělat, abychom vůbec do laguny vjeli, motory řvou na plné obrátky a my se jen pomalu probojováváme do kýženého útočiště před tím příšerným větrem.
Sympatický rybář
Po chvíli se před námi otevře výhled na celou lagunu. Její hladina je jen lehce zčeřená oproti víc než metrovým vlnám ve fjordu. Hustě zalesněná rovina se za ní pomalu zdvihá, přechází v zarostlé svahy, nad nimiž se vypínají skalnaté hory s ledovci. Na druhé straně laguny, asi kilometr od nás, pozorujeme rybářský člun. Sotva nás rybář zahlédne, nastartuje motor a přibližuje se k nám.
„Proč kotvíte vaši loď ve fjordu, v tom hrozném větru?“ ptá se. „Proč jste sem nevjeli? Průliv je dost hluboký i při odlivu.“
„My jsme sem na našich lodích právě teď vjeli!“ odpovím.
„Já nemyslím vaše záchranné čluny! Jde mi o vaši loď – motorovou jachtu, plachetnici, nebo máte něco většího?“
„Toto jsou naše lodě, jinou loď nemáme,“ odpovím a pozoruji, jak na mě udiveně zírá.
„To chcete říct, že jste sem za tohohle nečasu připluli na gumácích?“
„Na větší nemáme, ale i s našima to docela jde. Jen jsme krapet mokří a promrzlí. Proto jsme se sem vydali na chvíli před tím fukéřem zašít.“
„Kam chcete dnes dorazit? Tady se moc dobře tábořit nedá a brzy bude večer.“
„Už to budeme muset někde zapíchnout,“ přiznám a pokračuji: „Doufám, že brzy najdeme nějaké šikovné místo.“
Rybář se zamyslí, prohlídne si důkladně naše čluny a řekne. „Přijeďte blíž a podejte mi mapu! Ukážu vám výborné místo na kempování a není to moc daleko. Za dvě hoďky tam musíte být.“ Společně se díváme do mapy a ukazuje mi zátoku u dvou malých ostrůvků – jmenují se Lynn Sisters. Je tam zakreslený potok a vše vypadá výborně. Také Harry, tak se rybář jmenuje, tvrdí, že na kraji lesa najdeme příhodnou louku vysoko nad nejvyšším možným přílivem.
Nečekaná večeře
Na rozloučenou dodá: „Nechcete nějakou rybu? Dnes mám neobvykle dobré úlovky.“ Pozoruje naše nadšení a předvádí nám své lososy: „Tak tohle je sockeye, vůbec nejlepší ryba, jakou znám,“ hodí ji zpátky do kádě a vyloví další. „Jen o něco horší je tady chinook,“ i ten letí zpět a hned nám prezentuje ohromného coho: „Tenhle je sice dnes můj největší, ale na chuť nejmizernější.“
„Toho bych ale strašně chtěla!“ žadoní Veronika. „Je ohromný a má tak zajímavé zuby.“
Harry kroutí hlavou. Právě nám vysvětloval, že je to ten nejhorší druh, ale nemůže tušit, že mu Veronika rozumí každé druhé slovo. Když však jinak nedá, hodí rybu na prkno, vytáhne nůž a během několika minut nám podává dva velké filety.„Tak se mějte a snad vás ještě zítra někde uvidím. Musím do Haines vyložit úlovek.“
„Kozo blbá!“ vyjede na sestru Jakub, jakmile se vzdálíme z doslechu. „Proč tady v tom pytli,“ ukazuje na filety, „není sockeye, když je nejlepší?! Nejraději bych tě kopnul!“
Je pozdě večer – tma jako v ranci. Stany konečně stojí. Pod plachtou, při světle benzinové lampy nám Lenka peče rybu. Máme hlad jako vlci. Tu a tam do pánve kápne voda z plachty, olej prská na všechny strany, ale i přesto zůstávám blízko a živím oheň. Hlavně aby dobře hořel a filety už byly na talířích.
Blízká setkání
Ráno leje jako z konve. Mraky padly a je tak špatná viditelnost, že oba ostrůvky v zátoce zmizely. Pod druhou plachtou, nad naším improvizovaným jídelním stolem, se na šňůře suší oblečení na vodu. Všichni ještě spí dle dohody: za špatného počasí se nikam nejede.
Chtě nechtě však musím do deště. Jako na potvoru „to“ na mě takhle brzo ráno muselo přijít! Přehodím si přes bundu nepromokavé pončo a vyrazím kolem lesa. Najednou kousek před sebou vidím malého černého medvěda – baribala, jak ožírá z keříků soapberries, červené plody mýdelníku. Je tak zabrán do hodování, že si mne vůbec nevšímá. Vítr mi vane do tváře, nemůže mě větřit. Dalton zůstal v táboře, jinak by spustil svůj zastrašující štěkot. Pomaličku se přibližuji, medvídek pořád nic. Je snad hluchý a slepý? pomyslím si. V tom ale šlápnu na větvičku, méďa se vyděsí a peláší pryč, až se mu jeho kraťoučký ocásek třepe.
Pokračuji dál, až narazím na louku plnou ohromných zralých jahod. Lepší jsem snad ještě nejedl a i přesto že ustavičně prší, dlouho zůstávám.
Večer, když všichni sedíme u táboráku, líčím ranní příhodu. Lenka na to hned z praktického hlediska reaguje: „A je to jahodoviště daleko? Už si představuji lívance s jahodovou marmeládou.“
Druhý den ráno se sice viditelnost nezlepšila, ale místo lijáku jen mrholí. K tomu se zvedl nám již dobře známý vítr od moře a opakovaný vtip není vtipem! Zůstáváme, budeme vyčkávat lepší počasí. Lenka má však připravený rezervní program. Každému vrazí do ruky hrnek a velí: „Na jahody!“
Sotva obejdeme les, vidíme uprostřed jahodoviště mého „starého kamaráda“. Chlupáč se tentokrát cpe jahodami, až se mu dělají boule za ušima. Určitě mu šmakují lépe než včerejší kyselé soapberries, pomyslím si. Vtom ho Dalton zvětří a spustí svůj koncert. Chudák méďa se znovu vyděsí a upaluje pryč, jako kdyby mu u zadku hořelo.
„Tak tady to máte! Pravé, nefalšované aljašské jahodové pole.“
„A proč jsi neřekl, jaký jsou ohromný, vzali bychom si na ně ešusy!“ zlobí se na oko Lenka. Hrnky se plní rychlostí blesku. Můj je už s čepicí a tak se cpu stejně jako před chvílí černý chlupáč.
„Pojďte se podívat!“ volá Jakub. Když dorazíme, předvádí: „Tohle je první jahodové hovno mého života!“ ukazuje na růžově zbarvenou hromadu, kterou zde zanechal „náš“ medvídek.
Tříměsíční plavbu panenskou přírodou podél pobřeží Aljašky Severního Pacifiku absolvoval Leoš Šimánek s manželkou, synem a dcerou, tentokrát doprovázeni dvojicí přátel. Podařil se jim čin, jaký doposud nemá obdoby – na člunech obeplout západní Kanadu a Aljašku. Cestou měli členové expedice celou řadu žážítků, která jsou náplní knihy POBŘEŽÍ PACIFIKU – Na nafukovacích člunech z Kanady na Aljašku, z níž je také tato ukázka. Další informace a možnosti zakoupení knih najdete na www.leossimanek.cz. Mimoto připravuje Leoš Šimánek i pravidelnou putovní podzimní diashow.
