Všude okolo nás jsou monumentální ledovce. Nejsme ale vysoko v horách – spíš naopak. Vlastně už o mnoho níž ani být nemůžeme, protože sedíme v mořských kajacích, které nás nesou na hladině ledově chladného moře aljašského zálivu Prince Williama.
Večerní ticho fjordu je však náhle přerušeno zafuněním velryby, která se vynořuje asi padesát metrů od nás…
Nejošklivější město Ameriky
Aljaška je obrovská země, která svou rozlehlostí a liduprázdností láká každoročně turisty z celého světa. Většina z nich se soustředí na asi nejznámější přírodní „atrakci“, kterou je bezesporu národní park Denali s množstvím medvědů, sobů, losů a jiných zvířat. Protože během svých předchozích cest na Aljašku jsem měl Denali již důkladně zmapované, chtěl jsem poznat i druhou tvář této severské země – její pobřeží. Jako dopravní prostředek jsme spolu s dalšími čtyřmi nadšenci zvolili mořský kajak.
Po dlouhém letu do Anchorage nás konečně vítá přístav Whittier. Dominantu tohoto pravděpodobně nejošklivějšího města Ameriky tvoří dva „věžáky“, v nichž bydlí většina z asi 300 stálých obyvatel. Okolo nich je nahodile roztroušeno pár nízkých dřevěných a polorozpadlých budov a hangárů, parkoviště, přístav a továrna na zpracování ryb a aby toho nebylo málo, tak naproti přes zátoku se lesknou obrovské zásobníky na naftu. Ale abychom městu nekřivdili – bylo postaveno za druhé světové války v podstatě jako základna a přístav pro americké námořnictvo a po odchodu armády v šedesátých letech žije v podstatě již jen díky turistickému ruchu.
Výsadek u ledovců
V jednom z hangárů má kancelář i místní půjčovna mořských kajaků. Tady máme zamluvené dva dablkajaky a jeden „singl“, pádla, lodní pytle, plachty proti dešti, vysílačku a další potřebné vybavení na cestu po moři. Vše máme dobře zorganizované, a tak jsme po hodině a půl připraveni k vyplutí. V dešti nakládáme lodě na přistavený vlek a jedeme asi dvě stě metrů do přístavu, kde na nás čeká lodní taxík. Překládáme vše na člun, přivazujeme pevně kajaky, kapitán startuje motor a vyplováme. Využít ne zrovna levnou přepravu lodí jsme se rozhodli hlavně proto, abychom se co nejrychleji přiblížili ledovcovým fjordům. Hodina a půl jízdy taxíkem nám tak ušetří minimálně 2-3 dny pádlování.
Původně jsme s kapitánem byli domluveni na vysazení na začátku fjordu Harriman, ale protože je ideální počasí, rozhoduji se pro bližší Pakenham Point. Sice budeme mít dnes o trochu více pádlování, ale je hezky a tak toho chci využít, než se třeba zkazí počasí. Vynášíme všechny věci na oblázkovou pláž a loučíme se se sympatickým kapitánem. Při pohledu na hromadu bagáže je před námi zdánlivě neřešitelný úkol toto vše naskládat do lodí. S trochou štěstí se nám to nakonec daří: těžké věci ukládáme doprostřed dvojkajaků na dno, zbytek potom do předních a zadních vodotěsných prostorů a na palubu si gumovými úchyty připevňujeme náhradní pádla, mapy a fotoaparáty ve vodotěsných pouzdrech.
Orli, velryby a medvědi
Za ideálního počasí plujeme na sever podél zalesněného pobřeží. Vrcholí příliv, a tak nás mořská voda natékající do fjordu pěkně žene vpřed. Díky tomu si můžeme dát na čas a prozkoumat jednu z bočních zátok, ve které na chvilku zastavujeme, abychom si protáhli ztuhlé nohy. Přímo nad námi, na větvi velkého smrku, sedí nádherný orel bělohlavý. Orel, kterého pozorujeme, si je vědom své převahy a klidně mne nechá přijet s lodí až pod větev na které sedí, abych si jej mohl vyfotografovat ze vzdálenosti ne větší než 5 metrů.
Pozdě odpoledne míjíme první plovoucí kusy ledu, skály kolem nás se přibližují a jsou nyní daleko strmější – vjíždíme do nitra fjordu. Před námi jsou monumentální ledovce, které spadají přímo do vody. Je už ale docela pozdě, a tak si prohlídku ledovců necháváme na zítřek a podle mapy směřujeme k předpokládanému tábořišti. Večerní ticho fjordu je však náhle přerušeno zafuněním velryby, která se vynořuje asi padesát metrů od nás. Podle malého hrbolku na zádech velrybu identifikuji na keporkaka, neboli skákající velrybu.
První noc táboříme na malé písečné pláži, kde je dost místa pro naše tři stany. Lodě vytahujeme na břeh a pro jistotu je uvazuji k jednomu ze stromů. Poblíž teče krásně čistý potok, ve kterém se myjeme a ze kterého také bereme pitnou vodu. S výhledem na ledovce a vodopád se to zdá být idylické místo, ale po chvíli se objevují první komáři a zanedlouho je jich tu úplný mrak. Jelikož se nacházíme v prostředí obývaném medvědy, čeká nás ještě poslední večerní práce – zabezpečení potravin. Podle oficiálních instrukcí amerických biologů je kvůli ochraně před medvědy nutné zavěsit potraviny minimálně 6 metrů vysoko a 4 metry od kmene stromu. Zkuste to ale v praxi! Mám pocit, že autoři tohoto „návodu“ nikdy nešplhali na strom ani se nepokoušeli vytáhnout dvacetikilový pytel s jídlem do jeho koruny.
Ledovce, ledovce, ledovce…
První ledovec, který se před námi následující den objevuje, leží doslova „za rohem“ od našeho tábořiště. Ledová masa sestupuje ze skalnatých srázů ve dvou pruzích širokých okolo jednoho kilometru, které se těsně u hladiny spojují ve společné čelo ledovce. Padající kusy ledu v nás budí respekt, a tak se z důvodu bezpečnosti raději k ledovci nepřibližujeme více než na nějakých 400 metrů.
Pomalu, abychom nepoškodili naše lodě, proplouváme labyrintem plovoucích kusů ledu. Voda je tu opravdu ledová a má zvláštní mléčně zelenou barvu. Na některých krách posedávají rackové a na jedné spatříme ležícího tuleně. Pomalu k němu připlouváme, abychom ho nevyplašili. Tuleň ale nemá chuť si jít zaplavat, a tak nás nechá přiblížit na nějakých dvacet metrů, odkud ho bez problémů fotografujeme. Naprostý klid a ticho přerušují jen praskavé zvuky odpadávajících ker z čela ledovce. Při pohledu na přibližující se výletní loď si uvědomuji, že od včerejška jsme neviděli ani živáčka. Obracíme se a pokračujeme do nitra fjordu, k dalším ledovcům.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
U lososího potoka
Blíží se konec našeho týdenního pádlování a naše flotila fjord obrací a směřuje na jih. Těšíme se na lov lososů, kteří v kalné ledovcové vodě fjordu nežijí. Díky vysoké zeměpisné šířce si užíváme dlouhých večerů, šeří se totiž až kolem půl dvanácté. Tato idyla je na místní poměry velmi neobvyklá, ale podle předpovědi počasí, kterou si pravidelně ladím na vypůjčené vysílačce, má hezké počasí nadále pokračovat. Pátý den se blížíme k prvnímu potoku, do kterého podle mých informací táhnou lososi.
Jsme na konci hluboké zátoky a vplouváme do ústí potoka. Protože zrovna vrcholí příliv, mořská voda teče údolím doslova proti proudu potoka a unáší naše lodě do vnitrozemí. Asi po 400 metrech plavby v úzkém a meandrujícím korytě spatřujeme v hluboké vodě první ryby. Pod námi jsou stovky lososů, které podle výrazného hrbolu na hřbetě identifikuji jako lososy růžové, neboli „humpies“, jak tomuto nejmenšímu druhu zde na Aljašce říkají. Připlouváme ke konci vzdutí, vysedáme z lodí a brodíme se proti proudu potoka dál do vnitrozemí.
Na mělčinách pozorujeme, jak ryby zápasí s proudem při své cestě k trdlištím. Zvláště ty větší kusy mají v mělké vodě problémy, čehož využíváme k lovu večeře. Díky suchému počasí je málo vody, což vše jen ulehčuje, a tak lososy doslova sbíráme do ruky. Tři nejlepší, asi půl metru dlouhé ryby se už po pár minutách ocitají vykuchané a nafiletované v igelitové tašce. Po půlhodině se dáváme na ústup. Bude bezpečnější nezdržovat se tu příliš dlouho – jsme přeci jenom v loveckém revíru medvědů, o čemž mne přesvědčila obrovská a ještě teplá hromada trusu do které jsem málem šlápl…
Kdy jet: nejlepší z hlediska počasí je červen. Pro lov lososů je nejlepší konec července a první půlka srpna, kdy táhnou „humpies“ a psí lososi.
Doprava: z Evropy do Anchorage je asi nejlepší spojení s Northwest Airlines s přestupem v Minneapolis. Zpáteční letenka v sezóně vyjde asi na 36.000,- Kč. Z Anchorage do přístavu Whittier jezdí každý den ráno vlak, jedna cesta stojí 50 USD. Stopem se po Aljašce moc nejzdí, i když právě úsek do Whittier-Anchorage jsem úspěšně stopem absolvoval.
Půjčení lodí: vyzkoušená půjčovna je „Prince William Sound Kayak Center“ (http://www.pwskayakcenter.com), ceny za půjčení vybavení jsou cca 40-50 USD/den
Počasí: je třeba se připravit na to, že může celou dobu pršet. Teploty bývají v létě v průměru od 10 do 24OC, výjimečně může být kolem 5 OC, ale nikdy u moře nemrzne. Teplota moře kolísá se vzdáleností od ledovců od 4 do cca 15OC. Výhodné je půjčit si vysílačku (cca 50 USD/týden) a poslouchat aktuální předpověď počasí, která je spolehlivá.
Pitná voda: všude je jí dost a je čistá. Pro 100% jistotu se doporučuje převařovat.
Táboření: míst vhodných na postavení tábora není v zálivu neomezeně mnoho a je tedy potřeba plánovat trasu s ohledem na možnosti zakempovat. Za maximálního přílivu (2x do měsíce) jsou některé pláže totálně pod vodou a tábořit se zde nedá. Pokud si zakoupíte místní podrobnou mapu 1:100.000, jsou na ní uvedena všechna tábořiště včetně asi 5 upravených tábořišť s plošinami pro stany (zdarma).
