Alhambra: Maurský klenot zanechaný španělským panovníkům

Celý komplex se sestává z několika částí, které byly postupně vybudovány během šesti set let. Na finální verzi, kterou přichází obdivovat přes dva miliony turistů ročně, se podílely jak arabské tak renesanční kultury, nejvíce je zde však cítit arabský vliv. Vždyť se jednalo o výstavní palác Nasridské dynastie, sídlo sultánů.

Vstupné do celého komplexu je 13 euro. Místním však město nabízí vstupné zdarma o nedělích, a to v odpoledních turnusech od 14:00 až po zavírací dobu. Patronát pro tento projekt vyčleňuje 500 vstupenek. Kdo tedy má v Granadě bydliště, jako jsem měla například já po dobu mého studijního pobytu, stačí přinést nájemní smlouvu na Patronát Alhambry a Generalife, který sídlí v Corral del Carbón a před 14:00 si v neděli vyzvednout u pokladen do Alhambry svého „volňáska“. Kromě dopoledních či odpoledních turnusů jsou pořádány i noční prohlídky, a to jak paláců tak zahrad.

Palác Karla V. je přístupný zdarma a již na první pohled uvidíte, že sem tak úplně nezapadá. Byl postaven na příkaz Karla V., španělského krále a císaře Svaté říše římské, a měl symbolizovat vítězství Křesťanství nad Islámem. Král Karel, pro něhož byl palác stavěn a jehož jméno nese, v něm však nikdy nebydlel. Stavba, započatá v roce 1526, byla dokončena až v polovině dvacátého století s cílem zřídit zde muzeum. Dnes v jeho zdech sídlí Muzeum umění a Muzeum Alhambry.

Další části areálu jsou zpřístupněny za poplatek a kromě hlavních nazarijských paláců je možno jednotlivé části navštívit v jakémkoli pořadí, buď v dopoledním nebo odpoledním turnusu, podle času na vstupence do paláců, jejichž návštěva je určena na konkrétní hodinu. Návštěvníky pouští v půlhodinových intervalech a jen určité množství. Může se tak lehce stát, že pokud si neobjednáte vstupenku předem, nebudete mít možnost prohlídku této části uskutečnit společně.

Cesta do minulosti…

Nejstarší část Alhambry tvoří Alcazaba spolu s opevněním a obrannými věžemi. Dodnes jsou zde k vidění pouze základy příbytků pro vojáky a zbytky lázní, sýpek a cisteren na vodu. Lze se rovněž projít po původních hradbách a věžích. Nejvyšší je Torre de la Vela, pozorovací věž s panoramatem historického centra Granady, rozlehlého okolí úrodného pásma la Vega a pohoří nedaleké Sierry Nevady. Měla jsem to štěstí, že jsem jednu ze svých návštěv absolvovala 2. ledna, kdy na věži dovolují turistům zazvonit si na zvon. Dle legendy se pak dívka do roka provdá, a pokud ne, alespoň nalezne lásku svého života. K prvnímu nedošlo, v to druhé stále doufám:-)

Prohlídka palácového komplexu začíná vstupem do haly Mexuar, která sloužila k přijímání ministrů a konsulů sultánem. Na konci haly je malá modlitebna s pěknými výhledy na protější Albaicín. Kromě hlavní mešity, na jejímž místě byl později katolickými králi zřízen kostel, bylo v rámci areálu umístěno několik takových míst sloužících sultánovi, jeho rodině a dvořanům.

Z Mexuaru vede úzký průchod do patia, kde sultán přijímal návštěvy. Úzká brána zajišťovala průchod pouze jedné osobě a tudíž perfektní kontrolu toho, kdo k němu přichází. Krásná síň v mudejarském stylu je nazývána zlatou pro svůj nádherně zdobený dřevěný strop, natřený zlatou barvou v době katolických králů.

Residence sultána

Odtud prohlídka pokračuje do paláce Comares, složeného z několika depandancí seskupených okolo myrtového dvora, Patio de los Arrayanes. Bohatě zdobený palác plný nepřeberného množství dekorativních prvků nechal postavit Yusuf I., který chtěl, aby jeho rezidence zanechala návštěvníka ohromeného a prezentovala tak jeho moc a sílu dynastie.

Jedná se o nejdůležitější palác, oficiální residenci sultána, nacházel se zde i trůn v Salónu vyslanců. Majestátní kupole tohoto salonu představující nebe pokryté hvězdami a strop reprezentující sedm nebí Islámu spolu s trůnem Boha situovaným v osmém nebi jsou excelentní ukázkou precizní práce arabských architektů, řezbářů a štukatérů. Já se díky seminářům Fotografie, kterou jsem studovala na univerzitě, dostala i do lázní, Hammam, které jsou pro návštěvníky nepřístupné. Původně měl každý palác Alhambry své vlastní lázně, ale tyto v paláci Comares jsou jediným středověkým islámským hammamem, který se v Evropě dochoval prakticky v původní podobě.

Apartmán s rajskými řekami

Druhý dochovaný palác, Palacio de los leones, byl zřízen pro soukromé účely sultánovy rodiny. Je tvořen centrálním patiem s podloubími bohatě dekorovanými štukováním a vchody, což umožňovalo přístup do okolních sálů a komnat. Tyto komnaty nemají vnější okna, ale vnitřní patio sloužilo jako zahrada, která koresponduje s muslimskou představou ráje.

Následně z každého pokoje tečou čtyři prameny vody, čtyři řeky ráje. Vlastně na každém kroku se v Alhambře setkáváme s odkazy na muslimský ráj, na Alláha. Zdobení sálů a architektura v sobě skrývají velké množství jak náboženské tak kulturní symboliky. Ve středu patia se nachází Lví fontána, mramorová mísa nesená dvanácti lvi, která v dobách sultána sloužila i jako časomíra. Každou hodinu voda vytékala z tlamy jednoho ze lvů. Lvi zároveň reprezentovali 12 národů Izraele.

Kromě ní zde najdeme i část nazývanou Harém, jež však neměl nic společného s obecnou představou harému jako místa, kde byly drženy stranou od okolního světa sultánovy konkubíny. Jednalo se o prostor vyhrazený rodině, kde si sultán mohl bezstarostně hrát s dětmi bez toho, aniž by byl viděn a rušen návštěvami.

Další známou síní, k níž se váže poměrně krvavá legenda, je Sala de los Abencerrajes, ložnice sultána. Historka praví, že zde sultán nechal usmrtit 36 pánů z rodu Abencerrejců. Dokladem toho má být červená skvrna ve spárách dlaždic na podlaze. Zda je tato pověst pravdivá či nikoli se již nedozvíme, nicméně pohled vzhůru ke stropu vyráží dech. Kupole bohatě zdobená štukováním, mocárabes, jakoby stalaktity visícími dolů, ve tvaru osmicípé hvězdy, je jedním z pokladů celé Alhambry. Dále se zde nachází Sál králů, Sál dvou sester a Sala de los Ajimenes, jejíž název se odvíjí od ajimenes, což byly závěsné balkóny ze dřeva se zástěnkami, velice často užívané v nazarijské architektuře. Dodnes je možno vidět jejich příklady v lidové architektuře Andalusie v nejrůznějších variantách.

Fascinace Washingtona Irvinga

V paláci se dále nachází Mirador de Daraxa s krásnými oblouky zdobenými mocárabes, komnaty, v nichž byl ubytován Karel V. při svém pobytu v Alhambře, a Královnina šatna. Z otevřené průchozí pavlače je možné nahlédnout do komnat, které při svých pobytech obýval Washington Irving, a kde psal své Povídky o Alhambře, kochajíce se pohledy na Albaicín a okolí. Prohlídka paláců končí na dvoře Partal s vodní nádrží obklopeného bohatými zahradami s archeologickými pozůstatky a my se vydáváme cestou okolo věží, Paseo de las Torres, směrem ke Generalife.

Generalife sloužilo jako odpočinkové sídlo. Obklopují jej sady a záhony, dosud obdělávané, a zahrady osázené růžemi. V areálu se nachází rovněž později dostavěný amfiteátr, místo konání koncertů a hudebního a tanečního granadského festivalu. Název pochází z arabského Yanat- al- Arif, Architektův dům se symbolickým odkazem na Allaha, všemocného Boha, tvůrce světa.

A jak vzniklo jméno Alhambry?

O původu jména Alhambra se dodnes vedou spory. V arabštině doslova znamená Rudý hrad. Což zjistí každý návštěvník Granady při pohledu na Alhambru z protilehlého Albaicínu při zapadajícím slunci. Avšak tak tomu dříve nebylo. Existují důkazy, že veškeré paláce i zdivo opevnění byly natřeny bílou barvou. Alhambra totiž měla být vidět a zářit, zprostředkovávat pocit moci.

Bílá barva, barva Islámu a znamení dobré věštby. Jiní přisuzují název tomu, že v době, kdy bylo stavěno opevnění a věže, během noci při práci si lidé svítili pochodněmi a  světlo z nich ozařovalo pevnost, která se tak při pohledu zdálky jevila jako červená. Další zase tvrdí, že se lingvisticky jedná pouze o ženský tvar jména zakladatele Al-Hamara.

Ať už jméno vzniklo jakkoli, Alhambra je opravdovým architektonickým pokladem, důkazem vyspělé arabské kultury a svědkem jejího vzestupu i pádu. Cestu stoletími Alhambry od palácového města, přes královské sídlo katolických králů a vojenskou pevnost, ukončilo prohlášení celého areálu za národní památku v roce 1870. O čtrnáct let později byla v Buenos Aires zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Rozhodně se není čemu divit, že Boabdil, poslední sultán Granady, když město opouštěl, poté co byl vyhnán španělskými conquistadory, hořce plakal. Jeho matka mu však řekla „Neplač jako žena pro to, co jsi nedokázal ubránit jako muž“.

AUTOROVI: Kateřina Borovková vystudovala Žurnalistiku a Mediální studia na  Univerzitě Palackého v Olomouci. Mezi její veliké vášně patří cestování, fotografování a studium jazyků. Díky znalosti španělštiny se nejvíce cítí jako doma právě ve Španělsku. Studovala pět měsíců v Granadě a poté zde absolvovala rovněž stáž v rámci programu Leonardo da Vinci. Odtud její zážitky a poznatky ohledně této jižní země, kde, dá se říci, zanechala své srdce.