Němce Huboldta známe daleko více jako přírodovědce než jako cestovatele. Proto je nutné zdůraznit, že všechny jeho vědecké poznatky vycházely z dlouhých cesty po Jižní Americe či carském Rusku. Vědec dovezl tisíce exemplářů, které pak do konce života zpracovával.
Alexander von Humboldt
V průběhu 18. století nabývaly mapy Jižní Ameriky postupně dnešních obrysů. Zvolna se naplňovalo období kolonizace této části Nového světa, v němž se o nadvládu dělili Španělé s Portugalci a jen s málo patrným podílem Britů, Nizozemců a Francouzů. Války mezi evropskými státy se ve svých důsledcích přenášely do zápasu mocností o bohatství zámořských kolonií. Vedly k novému dělení koloniálních území (do popředí se na úkor Francie, Portugalska a Nizozemska prosazovala Velká Británie) a při oslabení centrální moci ve Španělsku se rozvolňovaly svazky zámořských osad s mateřskou zemí.
Osvícenství přineslo zcela nový rys v procesu poznávání Evropanům vzdálených zemí. Namísto dobyvatelů hledajících vybájené poklady a mytické říše přicházeli vědci vybavení stále dokonalejšími přístroji a kritickým pohledem, kterým je vybavilo „století rozumu“. Jejich hlavním reprezentantem v oblasti geografie se stal Alexander von Humboldt.
Humboldt – důlní specialista
Syn vlivného hodnostáře u pruského dvora opustil univerzitu ve Frankfurtu nad Odrou, kde se připravoval pro vstup do státních služeb, a přešel do Göttingenu, aby mohl rozvinout svou zálibu v přírodních vědách. V nevelkém městečku s proslavenou vysokou školou navázal přátelství s G. Forsterem, jenž provázel svého otce při druhé Cookově cestě kolem světa (1772–75) a sepsal o ní poutavý cestopis. S Forsterem podnikl Humboldt v roce 1790 cestu Porýním a Nizozemskem (s odbočkami do Francie a Anglie). Jejím výsledkem byla první Humboldtova vědecká práce, prozrazující autorův zájem o mineralogii.
Přípravy na státní službu zaměřil na oblast hornictví, které studoval na slavné akademii v krušnohorském Freibergu, kde vyučovaly významné autority rodící se geologie. Po absolvování se stal roku 1792 vrchním báňským ředitelem v pruském území Ansbach-Bayreuth a se zdarem reorganizoval těžbu rud v tamějších dolech. Z podnětu berlínských centrálních institucí podnikl studijní cesty do solných oblastí Salcburska a Haliče. Dědictví po matce pomohlo A. Humboldtovi odejít ze státních služeb (1797) a věnovat se vědě a cestování.
Po romantickém putování Itálií následovala na jaře 1798 cesta do Paříže, kterou podnikl s bratrem Wilhelmem. Měla sloužit k zajištění vědeckých přístrojů pro cestu do Egypta a snad až do Indie, kterou chtěl podniknout spolu s lordem Bristolem (biskupem z Derry).
Chystanou výpravu však překazilo Napoleonovo tažení do země pyramid. Pro nedostatek financí nevyšla A. Humboldtovi chystaná cesta kolem světa, kterou pod patronátem Bougainvillovým měl vést Ch. N. Baudin. Kontakt s francouzskou vědou, kterou nepřestával po celý život obdivovat, přispěl k navázání přátelství s lékařem a botanikem A. Bonplandem, s nímž začal Humboldt plánovat cestu do tropických oblastí Jižní Ameriky.
Čtyřměsíční plavba po Orinoku
Společně s Bonplandem odjeli v roce 1799 do Madridu a jako zázrakem získali od španělského krále Karla IV. povolení odcestovat do zemí Nového světa, kam až do té doby cizinci nesměli. Na palubě lodi Pizarro vypluli 5. června 1799 z přístavu La Coruña. Při zastávce na Tenerifu vystoupili na Pico de Teide, nejvyšší horu Kanárských ostrovů (3 718 m). Přepluli Atlantik a 16. června 1799 vstoupili na půdu Venezuely, kde začalo jejich cestování Jižní a Střední Amerikou.
Z přístavu Cumaná, kde jejich loď přistála, odpluli oba cestovatelé po několika měsících do Caracasu a v únoru 1800 se vydali jednotvárnou oblastí llanos na jih k Orinoku. Dostali se do San Fernanda a nastoupili do kanoí, v nichž spolu s indiánskými průvodci pokračovali po proudu Apuri tropickým pralesem do vod Orinoka. Na větším člunu, ověšeném klíckami s papoušky a opicemi a zaplněném botanickými sbírkami, se plavili k hornímu toku mohutné řeky. Překonali peřeje mezi Maypures a San Fernandem a proti proudu Atapaba se dostali k rozvodí Orinoka a Río Negra, do kterého se vlévá řeka Pimichino.
Počátkem května 1800 pluli po Río Negru až na brazilské hranice (do městečka San Carlos) a 10. května zamířili na řeku Casiquiare, která spojuje Río Negro s Orinokem. V obtížných podmínkách se Humboldtova a Bonplandova loď prodírala divokým pralesem do Orinoka (20. 5.) a proti jeho proudu až téměř k jeho pramenům, kam se kdysi snažili proniknout conquistadoři hledající El Dorado. Vraceli se přes misijní stanici Esmeralda a po Orinoku pokračovali až k jeho ústí, kam se dostali 15. června 1800.
Vědecké poznatky a tisíce exemplářů
Čtyřměsíční cesta dlouhá 10 400 km znamenala velký přínos pro přírodní vědy, zvláště botaniku, když oba cestovatelé odeslali do Evropy několik tisíc exemplářů, mnohdy neznámých, rostlin. Humboldt vytvořil mapu krajiny podél Orinoka a horního Río Negra. Všímal si etnologických zvláštností končin, jimiž cestovali, a zachytil historii výprav, hledajících v centru Ameriky říši zlata.
V cestopisu, který po návratu do Evropy vydal, soustředil zprávy o pověstném jedu kurare: Indián, jenž nám měl dáti vysvětlení, slul v misii (Esmeralda) mistr jedu; měl upjaté chování a pedantský tón, jaký se dříve v Evropě přičítával lékárníkům. „Já vím,“ pravil, „že běloši umějí dělat mýdlo a černý prach, jenž má tu špatnou vlastnost, že dělá hluk a zvěř, kterou jsme chybili, zaplaší. Kurare, jehož příprava přechází u nás z otce na syna, je lepší než vše, co vy tam (za mořem) dovedete vyrobiti. Je to šťáva jedné rostliny, jež zabíjí docela tiše (a nikdo neví odkud rána přišla).“
Po několika týdnech odpočinku vydali se oba cestovatelé přes llanos do přístavu Cumaná a odtud na Kubu (24. 11.). Několik měsíců prožili na ostrově, který Humboldt popisoval jako „pozemský ráj“. Počátkem března 1801 se Humboldt s Bonplandem přeplavili do Cartageny a na velké kanoi pokračovali proti prudkému proudu Magdaleny (19. 4.). Po stovkách kilometrů se dostali do města Honda a obtížně vystoupali po horských stezkách na náhorní plošinu, kde leží Bogotá. Slavnostní uvítání zaplašilo únavu a dýchací obtíže ve velké nadmořské výšce. Dva měsíce strávili u kněze a amatérského botanika José Celestina Mulise, než se vydali na západ do podhůří And.
Další výzkumy v Jižní Americe
Prošli průsmykem Quindio (3 660 m) do městečka Cartaga a pokračovali přes Popayán a Pasto do Quita, kde vynikla Humboldtova společenská obratnost. Vystoupali na sopky Cotopaxi, Pichincha a Antisana a 23. srpna 1802 začali výstup na Chimborazo (6 310 m), považované v té době za nejvyšší horu světa. Překonávali obtížný terén i horskou nemoc, způsobovanou nedostatkem kyslíku, a dostali se až 500 metrů pod vrchol hory. Neměli však dost horolezeckých schopností k dosažení nedostupného vrcholu (to se podařilo až roku 1880 horolezci E. Whymperovi).
Od Chimboraza pokračovali A. Humboldt a A. Bonpland po starých cestách, vystavěných Inky, do Cuzka a k hornímu toku Marañonu. Z jeho údolí vystoupali zpátky do And a přes jejich hřbety do Trujilla, kde Humboldt konečně spatřil vytoužený Tichý oceán (23. 10. 1802). Odpluli do Limy a při exkurzích kolem Callaa našel německý přírodovědec vzorky guána, v němž vědci v evropských laboratořích zjistili silnou koncentraci dusíku a fosforu. Jeho pozdější využívání jako umělého hnojiva přineslo převrat v zemědělství.
V lednu 1803 odpluli oba cestovatelé do mexického Acapulka. Neúnavný badatel Humboldt pozoroval během plavby studený mořský proud, který později dostal jeho jméno. Celý rok prožili v Mexiku, kde mohli cestovat i studovat přírodní a společenské poměry v zemi, která se nazývala Novým Španělskem. Humboldt stanovil nadmořskou výšku sopek Popocatepetl, Orizaba a Ixtacihuatl; sbíral minerály, sledoval etnografické jevy a vyhledával památky zaniklé aztécké civilizace. V březnu 1804 vypluli z Veracruzu a přes Havanu (Humboldt si všímal hospodářských rysů tehdejší španělské kolonie) a Filadelfii se vraceli s bohatými sbírkami do Evropy. 3. srpna 1804 přistáli ve francouzském přístavu Bordeaux.
Třicetileté zpracovávání poznatků
Načas se Humboldt vrátil do Berlína (1805), ale poměry v Prusku po vojenských porážkách ve válce s Napoleonem nevytvářely vhodnou atmosféru pro vědeckou práci. Odešel proto roku 1808 do Paříže, kde pak žil v blízkosti význačných francouzských vědců celá dvě desetiletí a zpracovával přebohaté sbírky, dovezené z Ameriky. S obrovským zájmem přijala veřejnost Humboldtovy trojsvazkové Obrazy z přírody (1808), které populárním způsobem přiblížily výsledky americké cesty. Jejich vědecké zpracování a publikování si však vyžádalo téměř třicet let (1807–33) a tvoří řadu třiceti bohatě vypravených celků.
Při zpracování bohatých herbářů amerických rostlin se vytvářela fytogeografie, srovnávající rozšíření rostlin v jednotlivých geografických oblastech. Základ položila Humboldtova Prolegomena zeměpisu rostlinstva (1807). Vědecká pověst přivedla A. Humboldta zpět do Berlína (1827). Dostal titul královského komořího a byl povolán za vědeckého poradce pruského královského dvora. V roce 1827 začal na berlínské univerzitě přednášet fyzickou geografii.
Cesta do carského Ruska
Carská vláda pozvala roku 1829 A. Humboldta do Ruska, aby ocenil přírodní bohatství Uralu a Sibiře. Od dubna do prosince 1829 projel spolu s berlínskými profesory G. Rosem (chemik a mineralog) a Ch. G. Ehrenbergem (zoolog) 15 000 km – z Petrohradu přes Moskvu, Nižní Novgorod a Kazaň se dostali na Ural do Permu a Jekatěrinburku; zajeli do Bogoslovska a pokračovali do Tobolska a Barnaulu.
Odtud zamířili na jih do podhůří Altaje (Usť-Kamenogorsk) a Střední Asie (Semipalatinsk). Přes Kazachstán přejeli k řece Uralu do Uralska, Samary a Saratova a po Volze na severní břeh Kaspického moře. Jihoruskou stepí pokračovali k Donu a přes Voroněž zpátky do Moskvy a Petrohradu.
Na základě pozorování cestovatelské trojice vytvořil Humboldt dílo Mineralogicko-geognostická cesta na Ural, Altaj a ke Kaspickému moři (1837–42), ve kterém shrnul výsledky klimatologických a meteorologických pozorování a mineralogického zkoumání. Všímal si možností a způsobu těžby nerostů stejně jako politických a sociálně-ekonomických poměrů v oblastech, jimiž projížděli. Humboldtova monografie o Střední Asii se stala podnětem pro ruské cestovatele druhé poloviny 19. století, kteří se rozhodli pokračovat v poznávání této části carské říše.
Zvolna se naplňovala doba, kdy A. Humboldt mohl rekapitulovat a shrnout bohaté poznatky, jež získal na svých cestách a při geografickém studiu. Jeho úsilí vyústilo v pětidílnou publikaci, kterou nazval Kosmos. Nárys fyzického obrazu světa (1842–62).
Humboldtovy cestovní zprávy a deníky vydal P. K. Schäfer: Die Wiederentdeckung der Neuen Welt. Berlín 1989; Hagen, V. W. von: South America Called Them. New York 1945; Gellert, J. F.: Alexander von Humboldt. Berlín 1955; Alexander v. Humboldt. Ed. J. F. Gellert. Berlín 1960; Opatrný, J.: Amerika v proměnách staletí. Praha 1998, s. 733n.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
