Alcobaça, Óbidos, Tomar, Peniche: zažijte Portugalsko jinak

Krajem probíhá silnice IC2, která spojuje Porto a Lisabon a i v době paralelní dálnice je velmi frekventovaná. Projet tuhle silnici znamená zažít Portugalsko jinak. Ještě kolem města Leiria najdete motoresty s vyhlášenými pečenými selátky, jejichž kolébkou je Mealhada o kus dál na sever. Tahle silnice ale kromě dobrého jídla přináší i paradoxy, jako když spoře oděné slečny postávající blízko parkovišť pro kamiony míjejí skupinky poutníků směřujících do Fátimy.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Poutní místo Fátima, kde se na začátku 20. století opakovaně zjevila Panna Maria, je pro Portugalce jedním ze tří národních „F“ (Futebol, Fado, Fátima). Jedna z mých kolegyň tam došla za jeden den z 90 km vzdálené Lousy a ani zlomený prst na noze jí v tom nezabránil.

Uprostřed města Leiria se tyčí majestátní hrad, známý pro dochovanou velkorysou lodžii, z níž je krásný výhled do okolí. Celá oblast je krasová, můžete zde navštívit nádherné jeskyně Grutas de Moeda. Jen pár kilometrů na jih od Leirie narazíte na majestátní dominikánský klášter Batalha, který založil João I. na konci 14. století po vítězství v bitvě o nástupnictví u Aljubarroty, na což dodnes odkazuje jeho název.

Stavbu vedl nejprve architekt Afonso Domingues, po roce 1402 jeho místo převzal David Huguet. Manuel I. za chórem kostela nechal vystavět oktogonální mauzoleum, které však nakonec zůstalo nedokončené, neboť král svůj zájem přesunul do lisabonského kláštera Jerónimos. Je snad typické, že ač jsem v této oblasti žila skoro rok, nikdy nebyl čas v Batalhe zastavit.

Alcobaça

Od prvního momentu, kdy jsem viděla obrázky klášterního kostela, bylo mi jasné, že tuhle ukázku naprosto čisté, jednoduché a majestátní gotiky musím vidět na vlastní oči. Cisteciácký klášter založil v polovině 12. století první portugalský král Afonso Henriques poté, co zvítězil nad Maury v nedalekém Santarému. Od té doby je klášter pevně spjat s královskou rodinou a stal se místem posledního odpočinku mnoha jejích členů.

V transeptu kostela stojí proti sobě dvě bohatě zdobené vrcholně gotické tumby opředené romantickým příběhem. Jedna patří Pedrovi I. a druhá jeho úkladně zavražděné milence Inês de Castro. Tumby jsou situovány tak, aby se v den Posledního soudu mohli milenci dívat jeden na druhého. Pedro smrt Inês ovšem náležitě pomstil ještě za svého života, když ji po exhumaci korunoval a celý dvůr jí musel políbit ruku, respektive to, co z ruky zbylo.

Z chórového ochozu kostela je vidět slavný manuelský portál sakristie ze spletených větví. Dvoupatrová křížová chodba má spodní patro cistercky prosté, doplněné kaplí s lavabem před refektářem, zatímco zdobnější horní podlaží nabízí překrásné pohledy do rajského dvora. Refektář a vykachlíčkovaná kuchyně s obrovským komínem nadchnou i otřelého návštěvníka památek.

Tomar

Dalším klášterním komplexem, který nelze při návštěvě středního Portugalska vynechat, je Convento de Cristo v Tomaru. Klášter rytířského Kristova řádu měl obrovskou moc zejména v době zámořských objevů, neboť disponoval mimořádnými finančními prostředky i vzděláním. Sám Jindřich Mořeplavec byl velmistrem řádu. V 16. století nechal João III. klášter přestavět a vznikla tak památka, která by se dala označit za slabikář manuelského stylu s bohatým využitím motivu uzlu, který připomíná námořní zájmy kláštera, i odkazy na podporu ze strany krále.

Srdcem kláštera je tzv. Rotunda či Charola z 12. století, svatostánek vybudovaný po vzoru chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Kolem centrálního oktogonu obíhá ochoz s bohatou královskou symbolikou. Nezvyklou architekturu zalévá žluté světlo z pozdější manuelské lodi kostela. Z přilehlých čtyř ambitů je možné prohlédnout si chrám ze všech stran a zejména pak jeho majestátní manuelské okno.

Návštěva Tomaru se nedá uspěchat a podnikat ji ve stejný den jako prohlídku Alcobaçy není nejlepší nápad. Zatímco Alcobaça se dá projít za dvě hodiny, na Tomar budete potřebovat mnohem víc času. Pokud vám mezitím vyhládne, stařenka na parkovišti před klášterem vám jistě nabídne „frutinha“ (ovoce). Rozhodně si nechte čas i na prohlídku města, zejména na kostel São João Baptista v historickém centru a námořnickou svatyni Santa Maria do Olival, za pozornost stojí i zdejší gotická synagoga nebo třeba muzeum sirek.

Óbidos

Všichni vám ho budou popisovat jako roztomilé středověké městečko se starým hradem, které zkrátka musíte vidět, pro mne však bylo zklamáním. Královské věnné město Isabely Aragonské s bílými domy, hradem a hradbami, po kterých se dá celé obejít, je jistě krásné, ale tenhle dojem bohužel kazí davy turistů, stánky s cetkami všeho druhu a skutečnost, že onen velkolepý hrad je dnes hotel, skýtající kulisy pro středověké trhy. Opodál městečka stojí pozoruhodný, turisty opomíjený barokní kostel Santuário de Senhor de Pedra.

Peniche

Óbidos bývalo přístavem, ale čas zanesl řeku bahnem a dnes je to k moři docela dálka. Naopak městečko na poloostrově Peniche je na moři závislé. Muzeum ve zdejší pevnosti nabízí v expozici výlet do časů Salazarovy diktatury. Okolo města najdete příjemné pláže, ale zdejší moře potěší spíše surfaře než plavce. Rozeklané pobřeží kolem poloostrova vytváří působivé scenérie, v dáli je možné vidět ostrovy Berlenga s pevností ze 17. století.

Na špici poloostrova je poněkud větrný kemp, kde spánek kromě burácejícího oceánu ruší také nedaleký maják. Do říše snů jsme si pomohli si lahví dourského červeného, a tak se mi v noci zdá o dalších mystických místech pobřeží, o majáku v São Pedro de Muel, o zkamenělinách v Quiaos, o opuštěných bárkách na Praia de Tocha…

O autorce Kateřině Hladké. Cestování a jazyky přicházejí zejména jako vedlejší produkt jejího studia, koníčků nebo partnerských vztahů. Roční intenzivní zkušenost z Portugalska, za níž stojí nesmírně romantický příběh, ovšem byla ze všech nejsilnější a vlastně nikdy tak docela neskončila. Jako historička umění samo sebou vždycky všude vleze a fotoaparát má přirostlý k ruce. Momentálně žije v Mnichově, ale to se v závislosti na výše uvedených aspektech může zase změnit.