Albánie – země otevřených dveří

Původní plán bylo navštívit pohoří v okolí nejvyšší hory Korabi, ovšem absence jakékoli dopravní infrastruktury nás záhy přesvědčila, že plány jsou tu od toho, aby se neustále měnily. 

Čas byl neúprosný, 14 dní, které jsme chtěli strávit, co nejvíce v horách. Touha poznat Albánii se tak omezila na pobyt v jichovýchodní části mezi jezerem Ohrid a městem Korce. Přesto si dovolím tvrdit, že dva uskutečněné treky nám nabídly poznat to nejlepší, co Albánie nabízí. Nechte se proto na chvíli pozvat do albánské „divočiny“.

Drahnou chvíli se už točíme po vrstevnici z údolí do údolí. Už je to pěkná doba, co uprostřed říčního koryta zmizela cesta zaznačena v mapě. Teď jdeme jen intuitivně. Pod náma široká údolí, v nichž není známka jakékoli civilizace. Pomalu se začínají stahovat mračna a padá soumrak. Dnes už polohu neurčíme. Budujeme stany uprostřed mýtinky a kocháme se výhledy. Jídlo věšíme daleko za stany, pro případ, že by tohle místo nepřišlo jako medvědi ráj pouze nám. V noci začíná pršet. Prší i ráno. Čekáme až se počasí umoudří – neumoudřilo. Nakonec nezbývá nic jiného než zabalit mokré stany  a vydat se vstříc neznámu. Směrem na západ by snad mohlo být údolí, které už dva dny hledáme. Hledat nějaké cesty by bylo ztrátou času – objevují se a mizí bez jakékoli vnitřní logiky. 

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jako by někdo uprostřed ničeho sputil z vrtulníku buldozer a po několika kilometrech ho zase nabral. Střídavě ztrácíme a nabíráme výšku, déšť neustává. Přehoupneme se přes poslední hřeben – pohled do dáli, v níž se  zračí několik střech, nám o poznání zvedá náladu. Sestupujem s nadějí, že snad konečně budeme moci konzultovat mapu. Vesnice je opuštěná, domy pororozpadlé. Mladí Albánci již  dávno pochopili, že zemědělství není zůsobem, jak vydělat peníze  a odchází do měst nebo úplně z Albánie.

Pod deštníkem uprostřed ničeho se krčí stařenka a hlídá malé stádo koz. Ukazujem mapu a připadáme si jako z jiného světa – vlastně jsme. Pomalu chápeme, kde jsme a pokračujem dále. Déšť je pořád silnější a neustává, štěrková cesta se mění v obrovskou masu bahna, mosty mizí pod rozvodněnýma řekama a my se jen obtížně brodíme dál. Ticho jen občas přeruší zahřmění. Stoupáme na kopec, za nímž by měla být další vesnice. Už dávno nežijeme v iluuzi, že by tam mohla být hospoda, kde by se dalo usušit. Budeme rádi, jestli v ní najdeme alespoň nějaké lidi. Postarší muž stojí před bránou domu a kývá na nás. Chceme se jen zeptat, jestli jdeme správně. Jaké je naše překvapení, když nám kyne ať jdeme dál a na stole chystá kalíšky s kávou. Sedáme na malý gauč – teplo a sucho, konečně. Neumíme albánsky a oni neumí jinak než albánsky, přesto si v téhle zvláštní krajině rozumíme. Popíjíme kávu a rakiju, prokládáme to posledními zbytky českého rumu a vychutnáváme každý okamžik cestovatelské blízkosti. Byl to dlouhý  a krásný večer – večer , na který se nezapomíná. Večer, kdy vám někdo otevře dveře a nechá vás vstoupit, aniž by za to očekával cokoli nazpět.

Uprostřed rušných ulic velkoměst na otevřené dveře zapomínáme, díky Albánii jsem ale zase začala věrit, že ještě nějaké jsou.