Nervozita by se dala krájet
„Koukni, krásně poznáš, kdo bude běžet, a kdo je tu jen pro zábavu.“ Vysvětluje vedle mě autoritativně nějaký muž svému kamarádovi. „Podívej, jak se vykecávaj. Ti, co opravdu poběží, jsou zticha a připravujou se.“ Nevím, tohle bych se neodvážil tvrdit, protože každý se s napětím vypořádává po svém. Sám jsem ale také zticha, snažím se moc nemyslet a radši pozoruji okolí a hledám únikové cesty, kdyby se něco zvrtlo. V ulici se kam schovat moc není, občas nějaký výklenek, a na některých úsecích pak zátarasy, pod kterými se dá protáhnout. Záleží, jaké místo si člověk vybere na start běhu. Nejnebezpečnější je to v přímé ulici, a pak na konci těsně před vraty arény, kde dochází k tlačenici a lidé se nemohou býkům vyhnout. Já stojím hned na začátku, chci vidět ten počáteční nápor.
Osmá se pomalu blíží, hovor kolem mě postupně utichá, někteří odcházejí do bezpečí zátarasů a ti, co zůstávají, poskakují na místě a protahují si nohy. Přidávám se k nim. Poskakuji jak boxer před zápasem a snažím si uvolnit končetiny. Cítím ten tlak všude kolem sebe a můj počáteční klid bere za své. Zvuky jako by ke mně doléhaly zdálky, jako bych byl pod vodou a vše kolem mně bylo utlumeno. Cítím tlukot svého srdce a brnění ve svých rukou. Už brzy to přijde.
V tu se kolem mě rozezní zpěv. Běžci zpívají a mě to zní jako modlitba, ačkoliv nerozumím jejím slovům. Nechávám se nést jejím uklidňujícím rytmem a málem bych zapomněl, co na nás všechny čeká dole v ohradě. A na co čekáme my…
A najednou „bang!“. Vzduchem zazní výstřel a mě připadá, jako by mě naplno zasáhl náraz vzduchu, který to vyslalo do prostoru. „Tak je to tady“, projede mi hlavou. Běžci kolem mě se dávají do pohybu a v poklusu míří nahoru k aréně. Pár z nich ale zůstává a já čekám s nimi. Kolem mě je náhle prázdněji a ulice se jakoby zužuje. Přešlapuji a nervózně sleduji její ústí. A náhle práskne druhá rána a dav přede mnou se divoce zavlní. Už to není lehký klus, ale zběsilý úprk přímo ke mě a já jsem jím stržen jako rozbouřenou řekou a ženu se dopředu ulicí v šíleném útěku před rohy, které jako bych cítil v zádech. Býci běží přímo vpřed a dav se před nimi rozestupuje jako moře před Mojžíšem.
Projíždějí jím hladce jako nůž. A právě tak hladce zajede roh do tvého těla, pokud mu dáš možnost. Jen jsem je zahlédl a za pár sekund jsou hned za mnou. Pět černých hřbetů, vystupujících jako bájné obludy ze vzdouvajícího se moře běžících postav. Ohlédnu se, někdo mě odstrčí ke kraji silnice a náhle jsou pryč. Ulice, zbavena jejich hrozby, působí úplně obyčejně. Všechno proběhlo tak rychle, že téměř cítím zklamání. „A to bylo všechno?“
Poslední osudný býk
Ne. „Uno ba!“ Slyším kolem sebe. Jeden je ještě za námi. „Uno ba.“ Jeden jde. A skutečně, náhle davem proletí černý netvor a jeden muž mu nestačí včas uhnout. Trhnutí hlavy, tělo ve vzduchu, dopad na dlaždice. Je zvláštní, jak rychle se tělo může pohnout, jak bezvládně v letu rozhodí končetiny. Je zvláštní, jak odporně dutý zvuk zazní, když hlava dopadne na zem. Býk se otočí a snaží se muže znovu nabrat, ale to už ho někdo drží za ocas, jiní mu mávají tričky před tlamou a snaží se ho odvrátit od ležícího těla. Zpoza zátarasů se vynoří pár rukou, a vtáhne zraněného dovnitř, mimo dosah zuřící bestie.
Býk, který ztratil terč, se ještě párkrát otočí na místě. Náhle bezradný a bezmocný, když ho ty povykující opice zase přelstily, se po chvíli poklusem vydává dál do ulice. Dál za běžci, kteří ho zvou a lákají, aby je následoval. A býk ví, že mu nezbývá nic jiného než běžet za nimi. Běžet na svou smrt. V tom běhu je jeho jediná cena, protože smrt je jistá. Díky její nevyhnutelnosti v býku žádná hodnota není. Cení se jenom jeho běh, který ho k ní dovede.
Španělské býčí zápasy zná asi každý, ale běh s býky (španělsky Encierro) u nás již tak známý není. Ve Španělsku má tato tradice nicméně hluboké kořeny a je dodnes provozována na mnoha místech. Její počátky sahají někdy do čtrnáctého století a původně se jednalo o shánění dobytka na místní trhy. Aby honáci proces urychlili, často býky dráždili, a buď je naháněli, nebo se jimi nechali pronásledovat. Jelikož mužům, a Španělům obzvlášť, je vlastní soutěživost a vždy se před svými přáteli chtějí ukázat, s postupem času se z této ryze praktické činnosti stal závod, během něhož se mladíci snažili své býky dostat do ohrad co nejrychleji. A jak se obyčej rozšířil po krajích Španělska, stala se z něho s postupem času tradice.
Býčími zápasy byl uhranut i Hemingway
Nejznámější z Encierros je bezpochyby San Fermín v Pamploně a nemůže za to nikdo jiný než Ernest Hemingway. Hemingway byl Pamplonou uhranut a za svůj život ji navštívil celkem devětkrát, poprvé v roce 1923 a naposledy téměř o čtyři desetiletí později v roce 1959. Není divu, že se tam vracel, neboť právě Pamplona se stala dějištěm jeho prvního románu Fiesta (I slunce vychází), který vyšel v roce 1926. Zaujala ho pulzující brutalita místního festivalu, nebezpečí, které vždycky vyhledával, a odvaha, které si vždy cenil.
Pamplona nabízela vše, co potřeboval: vzrušení a nepřestávající divokou párty v ulicích města a v tomto ohledu se dodnes nezměnila. Co se ovšem změnilo je charakter místa, a to do takové míry, že jím byl sám Hemingway při svém posledním návratu zklamán. V době, kdy tam přišel poprvé, o Pamploně nikdo nevěděl. Byl to festival místních, jedno z těch skrytých míst na světě, kterých je s postupem času čím dál míň. Tradice zde měla své kořeny i svůj smysl a Hemingway měl tu čest, že se jí mohl účastnit.
Již o čtyři desítky let později byla díky úspěchu jeho knih Pamplona v obležení tisíců turistů a nejinak je tomu dodnes. Hemingway měl to štěstí, či spíš smůlu, že toho byl svědkem, viděl přerod, kterým Pamplona prošla, a byl si vědom, že on je jeho příčinou. Těžko říct, zda toto poznání hrálo roli v jeho smrti. Snad to byl jen stesk po něčem, čeho už se nemůže dotknout. Faktem však je, že si v roce 1961 vzal život jen pár dní před začátkem pamplonského festivalu.
Sami obyvatelé Pamlony ho však mají za svého miláčka, jeho socha stojí přímo před místní arénou a ve městě stále můžete navštívit místa, o kterých se zmiňuje ve svých knihách. Stále ještě funguje Hotel Yoldi, kde se scházeli toreadoři, a navštívit můžete i Bar Txoko či Café Iruňa. Hemingway je s místem nerozlučně spjat a bylo by příliš jednostranné tvrdit, že zpopularizování Pamplony s sebou přineslo jen negativa. V davu běžců najdete pořád ještě víc místních než cizinců a ne všichni, kteří přijeli, přijeli jen za zábavou a lehkovážným nebezpečím. Spousta z nich přijela právě tak jako Hemingway v hledání sebe sama, s touhou postavit se čelem svému strachu, riskovat svůj život čistě pro samotný akt tohoto risku a poznat realitu a život až na samotnou jeho dřeň. Neboť žil doopravdy ten, kdo nikdy neriskoval? A kde dnes, v dnešní zpohodlnělé společnosti najdeme možnost něco takového udělat? Zde, v Pamploně, na festivalu San Fermín, je to stále ještě možné.
6. července se na náměstí Pamplony shromáždí tisíce lidí, kteří s očekáváním vzhlížejí k balkónu městské radnice, odkud bude s úderem poledne vypálena zahajovací raketa. Tato událost se nazývá Chupinazo a raketu vypaluje starostou pověřený muž, zpravidla člen některé z politických stran. Napětí sílí, jak slunce stoupá výš a konečně se nad hlavami shromážděných ozve pozdravné volání: „Pamploneses! Pamplonesas! Viva San Fermín! Gora San Fermín“ Do vzduchu se vznese raketa a spolu s ní tisíce šátků, jimiž Pamploňané vítají zahájení oblíbeného festivalu. Tyto šátky se nazývají Paňuelos a spolu s červenými opasky vlajícími kolem boků tvoří součást tradičního bílého oděvu, který je poznávacím znamením tohoto festivalu. Na Chupinazu ale váš oblek dlouho bílý nezůstane, protože víno zde teče doslova proudem. Výstřel rakety je zároveň pokyn pro odzátkování lahví vína a pro mnohé účastníky začátkem týden trvající kocoviny.
Řev v Pamploně
Další velká oslava následuje hned na druhý den, 7. července, kdy se pořádá velké procesí, během něhož zástupy provází sochu svatého Fermína, patrona festivalu. Během následujících dní se také můžete stát účastníky takzvaného „El Struendo„, tedy „Řevu“, který schválně zařazen do programu a každý rok se pořádá v jiný den, aby se udržela potřebná dávka překvapení. Během „Řevu“ se lidé shromáždí před radnicí a po několik hodin dělají za pomoci trubek, bubnů a dalších nástrojů tolik hluku, kolik jsou jen schopni. O různé události a zajímavosti není v Pamploně nouze, ať už se jedná o zápasy v tradičních sportech, koncerty, promenády obřích figurín či spektakulární ohňostroje, které každý večer ozáří oblohu. To, kvůli čemu sem ale všichni přišli, jsou Encierros – běhy s býky, a Corridas – zápasy, pořádané odpoledne po nich.
Encierros začínají každé ráno od 7. až do 14. července. Nasazuje se během nich vždy šest býků pokaždé z jiného vrhu, kteří jsou běžci dovedeni do arény, kde budou odpoledne čelit své smrti z rukou toreadorů. Tato šestka je doprovázena šesti voly, kteří nejsou tak divocí a nebezpečí a jejich hlavním úkolem je vést býky vstříc aréně. Vše začíná brzy ráno, kdy se začínají z ulic se uklízet odpadky předešlé noci. Ti, kdo chtějí běžet, se na trať musí dostavit do půl osmé, zbytek může běh sledovat zpoza dvojité ohrady, která má přes 3000 částí a jejíž velká část se staví jen pro běh, aby se po něm každý den zase rozložila. Její vnitřní sekce je rezervována pro novináře a lékařský personál.
- Objednejte si včas hotel a zajistěte si i zpáteční dopravu, lístky bývají vyprodané dávno dopředu
- Vyberte si takový úsek trati, kde se můžete v případě potřeby schovat za zátarasy
- Neběžte prostředkem ulice, ale po stranách
- Nesnažte se uběhnout celou trať, běžte zhruba sto metrů a pak nechte býky přeběhnout
Pokud pojedete do Pamplony - Objednejte si včas hotel a zajistěte si i zpáteční dopravu, lístky bývají vyprodané dávno dopředu
- Vyberte si takový úsek trati, kde se můžete v případě potřeby schovat za zátarasy
- Neběžte prostředkem ulice, ale po stranách
- Nesnažte se uběhnout celou trať, běžte zhruba sto metrů a pak nechte býky přeběhnout
|
Ať už mají za sebou sebedivočejší noc a sebevydařenější fiestu, s příchodem rána obvykle běžcům začíná tuhnout úsměv na rtech. Aby si dodali odvahu v následujících minutách, modlí se běžci před obrázkem svého patrona Svatého Fermína. 5 minut před úderem osmé se poprvé z hrdel běžců ozve známý popěvek „A San Fermín pedimos, pro se nuestro patron, nos guie en el encierro dandos su benedicion.“ „Žádáme San Fermína, našeho svatého patrona, aby nás vedl v býčím běhu a dal nám své požehnání.“ Tento popěvek zakončí provolávání slávy: „Viva San Fermín, Gora San Fermín!“
Před začátkem běhu takto zazpívají třikrát, než se ozve výstřel první rakety, která znamená otevření brány výběhu na Calle San Domingo. Druhá raketa signalizuje, že už jsou všichni býci v ulicích, třetí že vběhli do arény, a čtvrtá že jsou bezpečně ve stájích. Běh sám zabere zpravidla něco málo přes tři minuty, i když se lehko může protáhnout, když se třeba nějaký z býků odtrhne od stáda a začne pronásledovat nějakého nebožáka. Účastnit běhu se může každý, kdo je starší osmnácti let, ale musí dodržovat určitá bezpečnostní pravidla.
Člověk nesmí přijít k běhu opilý (před začátkem encierra procházejí strážníci davem a odvádějí ty, kteří jsou jasně pod obraz), nesmí se během běhu dotýkat býků a nesmí dělat žádné další věci, které by mohly narušit bezpečnost jeho či jeho spoluběžců (fotit za běhu, lákat býky opačným směrem, apod…). Porušení těchto pravidel může být i pokutováno a veškeré náklady za ošetření si také každý platí sám, ačkoliv je na místě samozřejmě poskytnuto okamžitě, pokud je potřeba. Encierro je nebezpečné až až a každý rok během něj dochází k mnoha méně, ale i více závažným zraněním, z nichž některá v nejhorším případech končí i smrtí.
K zvláště nebezpečným situacím dochází tehdy, kdy se býk dostane mezi dav lidí, kteří nemají kam uniknout jako například v bráně arény. Obzvlášť začátečníkům je tedy doporučováno, aby si vybírali takové úseky trati, kde je možné se schovat či proklouznout pod ohradou. Za ohradami jsou vždy připraveni zdravotníci, aby v případně poskytli nezbytnou pomoc, a také v ulici se pohybují takzvaní Pastores, zkušení běžci v zeleném, kteří býky vedou směrem k aréně a případně je zaměstnají ve chvíli, kdy se pustí do nějakého nešťastníka. V aréně podobnou roli zastávají Dobladores, kteří býky lákají a navádějí ke stájím a umožňují běžcům, dorazivším do arény, se rozprchnout do stran. Jakmile jsou všichni zápasničtí býci bezpečně ve stájích, zazní poslední raketa.
Pro pobavení běžců jsou ještě v aréně vypuštěny (téměř) neškodné krávy s obalenými rohy. Pro většinu zúčastněných to ovšem znamená konec a pomalu se rozcházejí. Místní do práce a turisté do barů a hospod. Večer se zase sejdou, aby společně byli svědky posledních zápasů býků, před kterými před chvílí tak zběsile utíkali. Všech šest býků totiž vždy odpoledne vystoupí v aréně proti šesti matadorům a tentokrát se nejedná o útěk, ale o zápas na život a na smrt. Zápas, v němž je, pravda, býk v nevýhodě, ale který je pořád ještě jako každý opravdový zápas nevyzpytatelný a v němž vrtkavá štěstěna velmi rychle může změnit stranu, jíž právě uděluje svou přízeň.
Ta pravá Corrida
Zápas s býky se nazývá Corrida (což doslova znamená honění býků, zatímco označení Encierro používané pro běh v ulicích paradoxně znamená něco jako obklíčení). Corrida má dlouhou historii a bohatá pravidla a na její popis by bylo potřeba dalšího článku, nicméně ve stručnosti se během ní utkává toreador, správně nazývaný Matador, s býkem. Matador má šest asistentů, dva Pikadory na koních, tři Banderillos a jednoho Mozo de Espadas (páže s mečem). Dohromady utvářejí Cuadrillu. Poté, co je v býk vpuštěn do ringu, vyzkouší nejprve Matador spolu s Banderillos jeho divokost a rychlost. Následně do arény vjedou Pikadores, nalákaji býka na sebe a oslabí ho bodnutím kopí do hřbetu. Banderillos se k tomu přidají s ostrými tyčemi, zvanými Banderillas. Jejich úkolem je vbodnout je býkovi do hřbetu tak, aby tam banderillas zůstaly vražené. Jde o nebezpečný úkol, protože se přitom ocitnou blízko rohům býka a publikum je náležitě oceňuje právě podle toho, s jakou odvahou se úkolu zhostí.
Vše toto má býka na jednu stranu rozzuřit, a na druhou stranu oslabit a připravit ho na poslední třetinu zápasu, zvanou Tercio de Muerte, třetina smrti. Zde nadchází k zápasu tak, jak ho nejčastěji známe. Matador pracuje s mečem a s muletou (pláštěm) a snaží se co nejpůsobivěji dokázat svou převahu nad býkem. Opravdu dobrý matador se téměř nehne z místa a býka si kolem sebe točí jako obrovskou černou káču. Stačí ale jedno zaváhání nebo přílišná sebedůvěra a vše se může v mžiku obrátit. Jeden matador celý zápas, který jsem sledoval, vedl býka s naprostou jistotou. Na závěr si před ním klekl do písku, aby vyhecoval publikum, ale to byla velká chyba. Býk o něj jen jakoby zavadil jedním rohem a vyhodil ho tři metry do vzduchu. Poté ho ještě ztrestal na zemi, i když ho ostatní torreros rychle odlákali.
Matadora odnesli z ringu a on se po pěti minutách kulhající za velkého aplausu vrátil zpátky, aby dokončil zápas. Ne všichni ale mají takové štěstí, ten samý den v jiné aréně při podobné situaci jeden matador zemřel.
Býčí zápasy jsou hodně kritizovány pro svou brutalitu a to i samotnými Španěly. V Pamploně se kromě jejich příznivců scházejí i jejich odpůrci a na festivalu se tak setkáte i s protesty proti celému tomuto představení. Ať už však s běhy a zápasy souhlasíte nebo ne, horečka festivalu, blízkost smrti a vzrušení s ní spjaté vás nenechá chladnými. V Pamploně se vám pootevřeou dveře do jiné reality, děsivé a nevyzpytatelné, ale i hypnotizující a vzrušující. Až se kruh festivalu uzavře a vy budete na jeho konci stát znovu před městkou radnicí a zpívat „Pobre de mi, pobre de mi, que se han acabado las fiestas de San Fermín“ (Já chudák, já chudák, neboť fiesta končí), je velmi pravděpodobné, že ta slova budete myslet vážně.
- Nesmí běžet nikdo mladší osmnácti let
- Nesmí se překračovat policejní zátarasy
- Nesmí se stát v místech, které byly policií zakázány
- Nesmí se na běh čekat na rozích, ve dveřích a dalších „slepých místech“
- Podél trasy běhu se nesmí nechávat otevřené žádné dveře
- Nesmí se běžet od vlivem drog, alkoholu nebo jakýchkoliv jiných omamných látek
- Na běh se nesmí brát žádné věci, které by mohly zpomalit účastníka
- Oblečení a boty musí být naopak k běhu způsobilé
- Během běhu a v aréně se nesmí dráždit ani jakkoliv lákat býci
- Nesmí se běžet zpátky směrem k býkům
- Během běhu se nesmí zastavovat a jakkoliv bránit dalším běžcům v cestě
- Během běhu se nesmí fotografovat
- Na dráhu se nesmí stavět žádné předměty, pokud to není zvláště dovoleno městským úřadem
- Je zakázána jakkákoliv jiná činnost, která by mohla narušit bezpečnost či plynulost běhu
Pravidla běhu - Nesmí běžet nikdo mladší osmnácti let
- Nesmí se překračovat policejní zátarasy
- Nesmí se stát v místech, které byly policií zakázány
- Nesmí se na běh čekat na rozích, ve dveřích a dalších „slepých místech“
- Podél trasy běhu se nesmí nechávat otevřené žádné dveře
- Nesmí se běžet od vlivem drog, alkoholu nebo jakýchkoliv jiných omamných látek
- Na běh se nesmí brát žádné věci, které by mohly zpomalit účastníka
- Oblečení a boty musí být naopak k běhu způsobilé
- Během běhu a v aréně se nesmí dráždit ani jakkoliv lákat býci
- Nesmí se běžet zpátky směrem k býkům
- Během běhu se nesmí zastavovat a jakkoliv bránit dalším běžcům v cestě
- Během běhu se nesmí fotografovat
- Na dráhu se nesmí stavět žádné předměty, pokud to není zvláště dovoleno městským úřadem
- Je zakázána jakkákoliv jiná činnost, která by mohla narušit bezpečnost či plynulost běhu
|
| Martin Trabalík žil v Japonsku a v Norsku, procestoval velkou část zemí Evropy, pracoval na nákladní lodi do Brazílie, a působil jako dobrovolník v uprchlických kempech. Mimo cestování se věnuje i fotografii a cinematografii. |
