Afrikou od severu k jihu (za 64 dní)

Jižní kříž visel přesně nad horizontem silnice a svítil tak jasně, že to prostě nešlo ignorovat. Temnou nocí jsme mířili k nejjižnějšímu bodu Afriky s pohledem upřeným na zářící hvězdy jako generace cestovatelů po staletí před námi. Zvláštní pocit, v době satelitních navigací. Vytrvale jsme se blížili ke Střelkovému mysu, k nejjižnějšímu bodu Afriky a k cíli expedice. Právě jsme projeli Afriku!

Alláh akbar!

Vyrazili jsme v půlce října z Prahy na dlouhou a neznámou cestu do Kapského města. Padal první sníh. Devět lidí ve dvou automobilech vyzbrojeni několika mapami, vízy skoro do všech průjezdních zemí a zásobami potravin. Nikdo nebyl schopen říct, s čím se v Africe setkáme. Jediné, co dnes s určitým odstupem můžu zodpovědně říci, že v současné době je expedice podobného rozsahu vyloučena: nelze projet Sýrií, proběhly nepokoje v Jordánsku, došlo k revoluci v Egyptě, místo jednoho Súdánu jsou dva a Etiopie opět stojí na hranici hladomoru…

Evropu jsme opustili v Istanbulu po lanovém mostě přes Bospor. Turecko jsme projeli po perfektních, širokých a prázdných dálnicích víceméně bez povšimnutí. V Sýrii, nedaleko od hranic jsme zamířili na jih k Rudému moři. Do Akkaby jsme dojeli po velkorysé čtyřproudovce s dokonalým asfaltem a za další dvě hodiny, čas v arabském světě prakticky nepostřehnutelný, už byli na palubě trajektu přes Akkabský záliv do Egypta.

Že „Egypt Afriku nedělá“ jsme si uvědomili během čekání na vyřízení pohraničních formalit. Sinajský poloostrov sice patří Egyptu, ale geograficky stále ještě do Asie. Svědomitě se o nás staral důstojník turistické policie. Zařídil razítko do celní deklarace, vyfasovali jsme žluté egyptské espézetky, obstaral speciální techničáky na auta s pohonem 4×4 a vybral peníze za další povinné ručení. Celé to trvalo jenom šest hodin. Zde prostě běží čas jinak.

Pozor, Afrika!

Na skutečný africký kontinent jsme pronikli tunelem pod Suezským průplavem. Někde v poušti u Hurghady jsme byli nuceni vyměnit motor u jednoho z vozů. Pak jsme se od pobřeží odklonili a přejeli přes hory do údolí Nilu. Minuli jsme starověké Théby a proti proudu nejdelší africké řeky postoupili do nejjižnějšího egyptského velkoměsta, do Asuánu. Jediná cesta dál do nitra Afriky vedla lodí po hladině přehradní nádrže s rozlohou malého moře.

Plavba přes Asuánskou přehradu trvala nakonec celých třicet hodin. Parník byl přecpaný od podpalubí prakticky až ke komínům a jsme vděční za stinná místa pod záchrannými čluny na horní palubě. Vyloděním ve Wádí Halfa jsme se dostali do Súdánu a ihned, navzdory nastupující noci, zamířili podél Nilu na jih k Chartúmu.

V oblasti Núbijské pouště jsme navštívili české archeology a téměř neznámé starověké památky. Pyramidy i zapomenuté a pískem zpola zaváté chrámy jsme měli zcela pro sebe, když nepočítáme pár domorodců čerpajících vodu ze starých studní. V Chartúmu, hlavním městě Súdánu, jsme se zdrželi pouze na nezbytné byrokratické úkony a proti proudu Modrého Nilu zamířili k etiopským hranicím.

Habeš, mlékem a strdím oplývající nouze

Hraničnímu přechodu se podobala ještě tak súdánská strana hranice, zatímco etiopské úřady sídlily v chlívech a pohraničníky jsme opakovaně vyháněly od auta v přesvědčení, že se jedná o žebráky a zloděje. Definitivně jsme opustili muslimský svět. Čekala nás rovníková Afrika, koptské křesťanství a jazyk zvaný amharština. Asfalt však skončil hned za hranicí a ceny pohonných hmot raketově vyletěly vzhůru.

Pohoří Simien je hustě obydlené a do nedohledna se táhly lány zlatého obilí, kde právě dozrávala jistě již několikátá letošní úroda.
Po téměř třech týdnech v rozpálených pláních Blízkého Východu a saharské oblasti jsme těžce snášeli mrazivé noci v horách, i když jen sedm zeměpisných stupňů nad rovníkem.

Addis Abebu, hlavní město dnešní Etiopie, jsme minuli téměř bez zastávky. Jižně od etiopské metropole se silnice opět výrazně zhoršila a navíc vedla přes celou řadu horských průsmyků. V průměru každých dvacet kilometrů jsme narazili na kontrolní stanoviště, přes cestu ležel klacek jako závora a nikdy nechyběla tlupa zdivočelých černochů se samopaly. Dodnes nevíme, zda šlo o dobrovolnický pořádkový sbor, řádnou policii nebo bandy povstalců. V oblasti na pomezí Keni a Etiopie, v tzv. Sambúrlandu, je totiž možné cokoli.

Rovník, nula stupňů zeměpisné šířky

Dvě stě kilometrů dlouhá silnice A2 na severu Keni byla univerzální prašná stezka, kde každý jede, jak se dá – plná výmolů, děr, kráterů, flegmatických velbloudů, drzých paviánů a nedůtklivých Sambúrů. Dvě stovky kilometrů A dvojky, bezesporu nejhorší silnice Afriky, nás zavedly pod Mount Kenyu. Při výstupu na Lenanu, horu vysokou 4.985 m, někde v pralese překročíme rovník a následující ráno se probudíme do dvaceti čísel čerstvého sněhu. A pak se řekne – Afrika.

Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli nelézt za tisíc dolarů na Kilimandžáro, nás v Tanzanii zajímal především sever země: národní park Mt. Meru a hlavně Ngorongoro. Nejdřív jsme potkali domorodé Masaje, kteří bydlí v malých vesničkách na okraji kráteru Tanzanie. Byli podstatně přátelštější než Sambúrové. I oni prodávali suvenýry, ale odpustili si k tomu házení šutrů. Zbytek dne jsme strávili mezi slony, lvy, zebrami, gepardy, pakoni, antilopami a plameňáky. Mimochodem tanzanská vláda si za jeden den v národním parku účtuje tolik, že by nám na Kilimandžáro stejně nezbylo.

Co tě nezabije, to tě posílí

Trable se Zambií začaly hned na hraničním přechodu. Po dlouhé době se opět vrátila tradice různých hraničních poplatků, ať je to povinné ručení, ekologická daň, mýtné za silnice… Zambie pro nás byla víceméně tranzitní zemí: jediným cílem bylo městečko Livingstone, u něhož se nalézají Viktoriiny vodopády.

Ve skalnaté soutěsce pod Viktoriinými vodopády, překlenuté viktoriánským železničním mostem, jsme spluli v raftu jeden z nejdivočejších úseků řeky Zambezi. Po několika dnech v Livingstone jsme přejeli Zambezi po novém nízkém mostě a vjeli do Namibie, která sem strká chapadlo zvané Capriviho pruh téměř přes celý kontinent.

Tohle že je Afrika?!

Capriviho pruh kříží řeku Okavango, jejíž slavná vnitrozemská delta se nachází nedaleko odtud na území Botswany. Nás zajímala víc řeka Kunene. Její řečiště tvoří hranici s Angolou a na obou březích žijí příslušníci pozoruhodného kmene Himbů. Dva dny jsme se plavili na nafukovacích kánoích po Kunene, která kromě nedostatku vody – období dešťů mělo teprve přijít – oplývala především nadbytkem krokodýlů. Přistáli jsme tu v Namibii, tu v Angole, jak se nám zrovna hodilo, kde hrozilo menší riziko setkání s krokodýlem nebo kde na nás přátelsky mávali Himbové škemrající o kukuřičnou kaši.

Následující dva dny jsme věnovali poctivému safari v pánvi Etosha za podstatně křesťanštější peníz než v Tanzanii. Z Etoshy jsme zamířili opět přímo na jih k oblasti impozantní hory Spitzkoppe, zvané též „namibijský Matterhorn”, a odtud vedla cesta rozpálenou polopouští do hlavního města Namibie Windhoeku.

„Merry Christmas!” Černoch v červené čepici Santa Clause připomněl víc než neonové smrčky, sáně a sobi v ulicích Windhoeku, že na jižní polokouli se vánoční atmosféra odehrává v pekelném žáru pouští Namib a Kalahari. Hned následující den jsme ostatně právě v oranžových dunách pouště Namib zahrabali auto do písku.

Nejlepší čtyřkolka na světě

Mohli bychom nyní zamířit přímo na jih do Kapského města, ale odbočili jsme ještě tisíc kilometrů na východ k horskému království Lesotho. Po poměrně domestikované Zambii a Namibii jsme se ještě jednou dostali mezi nefalšované, byť přátelské domorodce se svébytnou kulturou, jejichž nejpoužívanějším dopravním prostředkem je kůň, nejlepší čtyřkolka na světě.

A pak už zbýval jen sjezd obávaného průsmyku Sani Pass zpět do Jihoafrické republiky. Střelkový mys a na trase Tím, že následující ráno 16.12. expedice Vector IV – Transafrikeena, dosáhla po cestě dlouhé asi 23.500 km Střelkového mysu, dojela tak daleko na jih, jak se vůbec z Prahy autem dojet dá