Afričtí světci i králové, jejich amulety, fetiše i prastará víra, která po staletí utvářela dění v Senegalu

Moje senegalská kamarádka Bale mu říkala „to malé, prohnilé autíčko,“ a mířili jsme k nejposvátnějšímu místu senegalských muslimů, k Velké mešitě v Toubě. Byl pátek a svaté město bylo přeplněné lidmi, kteří se sem přišli pomodlit.

Touba je tak trochu živým senegalským skanzenem – vstup sem je zakázán (do města silně nedoporučen a do mešity zcela zakázán) v zápaďáckém oblečení. Maminka našeho kamaráda Ablaje nás tedy navlékla do svých pestrobarevných šatů a hlavy nám poctivě zahalila šátky. Když nám ani špičky kalhot nevyčuhovaly zpod lemů, mohli jsme vyrazit do města. Původně bylo sice nevýznamným, ale dnes překypuje více než třemi miliony obyvatel, kteří chtějí být co nejblíže svým duchovním vůdcům, ať už těm živým, či těm, kteří jsou zde pohřbeni.

Svatí se zbraněmi

Většina obyvatel Senegalu jsou muslimové, ale zdaleka to není islám takový, jaký bychom mohli vidět na Blízkém východě. Devadesát procent místních věřících patří k mystickým súfijským řádům. Tyto řády si našly své místo v západní Africe už v jedenáctém století, ale jejich masová obliba přišla až s francouzskou kolonizací.

Mnoho marabutů, duchovních vůdců vedlo džihád proti koloniální správě i proti animistům, kteří ještě před sto padesáti lety tvořili většinu místních obyvatel. Desetitisíce lidí k tomuto odbojnému směru přičichlo, zatímco jiní, přijali mírumilovnou cestu súfijského islámu. Jistý Amadou Bamba, senegalský duchovní vůdce, tvrdil, že muslimové by vlastně měli Francouzům poděkovat, protože díky jejich aktivitám, odporu lidí k nim i díky vybudování železnice a cest, islám v oblasti zvítězil. Bamba založil bratrstvo múridů, které dostalo od koloniální správy do područí obchod s ořechy, odměnou za jejich podporu. Od té doby jsou múridové jednou z nejmocnějších sil v Senegalu.

Amadou Bamba je docela zajímavý chlapík. Nikdo vlastně neví, jak vypadal. Dochovala se jen jediná fotografie, na které mu tvář zakrývá bílá šála. Tento jeho portrét, po africku zvesela upravený, shlíží ze všech zdí, nálepek, obrazů, a dokonce i z přívěšků. Je to zkrátka populární lidová figura, i když už je mnoho desetiletí mrtev.

Jeho odkaz přežívá dál a jeho řád nyní ovládá náboženství, politiku, ekonomiku, dopravu (ano, ta barevná autíčka) i pouliční občerstvení (slavná káva Touba za pár kaček na každém rohu). V praxi to vypadá tak, že pokud chcete jít do politiky, potřebujete k tomu dobrozdání svého šejcha, jinak pro vás nikdo hlasovat samozřejmě nebude.

Další zvláštností senegalského islámu jsou fotogeničtí příznivci šejcha Ibra Falla, takzvaní Baye Fall. Tito muži jsou ověšení desítkami amuletů a modlitebních korálů, a k tomu mají často dlouhé dredy. Dělí se na dvě skupiny. Ti první věří, že musí tvrdě pracovat pro dobro komunity a žít velmi prostě. Ti druzí naopak pro výdělek žebrají a z našeho pohledu jsou nesnesitelně otravní. Ostatně, často i z pohledu samotných Senegalců. Šejch Ibra Fall je postavou senegalského islámu číslo dva. Většinou ho uvidíte stát hned vedle Amadou Bamby, zahaleného do černé. To je slavná senegalská duchovní dvojka.

Nejširší nabídku průvodců a map Senegalu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Král s palmovým vínem

Senegalský islám i senegalské křesťanství jsou hluboce ovlivněny původními náboženstvími v regionu, animismem, se kterým se dodnes prolínají. Téměř každá vesnice má například uprostřed posvátný strom, baobab nebo kapok, které byly v minulosti sídly předků. Senegalští muslimové mají také podivnou zálibu v amuletech gri-gri, které původně přišly z oblasti Ghany pod názvem žužu, a pak se přeměnily na místní islámskou tradici.

Jedná se o kovové nebo kožené taštičky, ve kterých jsou citace z Koránu nebo například slova některého z šejchů, a které fungují jako ochranné amulety. Nosí je například jak policie, tak rebelové na jihu země – ti všichni věří, že je ochrání před nepřátelskou kulkou. Další je mají v autě kvůli nehodám a jiní zase, aby byli teda zvoleni ve zmíněných volbách.

Na rozdíl od islámu a křesťanství, animismus v zemi není nijak sjednocený. Tyto vyznavače původních kultů lze najít hlavně na jihu, v Casamance, kde u animistického krále Oussouye obětují i křesťané a muslimové. Animistický král? Opravdu? Ano. Král Sibiloumbaye z Oussouye je opravdovou politickou figurou, která vládne ve třech vesnicích nedaleko Ziguinchoru, usmiřuje nepřátele, pořádá každoroční oslavy a modlí se za své věřící. A hlavně obětuje palmové víno, a někdy i nějaké zvíře. Oběti jsou nedílnou součástí animismu, přičemž vám ale žádný animista nikdy nevyzradí, co se v královském paláci nebo posvátném lese děje.

Tradice nade vše

Mezi důležité tradice patří, že mladí muži jsou iniciováni do náboženství v posvátném lese, a pak mají přístup k rituálům. Animistické rituály jsou ukryty před veřejností pod hrozbou smrti. Ne, že by je zabili spoluvěřící, o smrt brebentivých věřících se samozřejmě postarají zlí duchové lesa. A tak se my, nevěřící, můžeme jen tiše dohadovat, co se to vlastně děje.

O kus dál na západ od Ziguinchoru, ještě dále, než je území krále z Oussouye, se na dlouhé pláži nachází oblíbená destinace Cap Skirring a její neturistický soused, Kabrousse. Evropští obyvatelé Cap Skirringu si občas nad pivem či vínem vyprávějí děsivé historky a domněnky o tom, co se děje v sousední vesnici.

O tajemných rituálech a lidských obětech. Jejich sousedé se vedle u piva tajuplně usmívají. Pod hrozbou smrti nevyzradí nic ani ve chvílích nejvyšší opilosti, a tak legendy o Kabrousse dál narůstají a vypráví se návštěvníkům, kterým pak při projížďce vesnicí zbytečně tluče srdce. Takový je tedy animistický kraj.