Africký jednorožec okapi: Konžský duch pralesa žije.

„Z Afriky přichází stále něco nového.“Okřídlená věta, která se připisuje římskému historikovi Pliniovi staršímu, přesně vystihuje cestu okapi z temnoty neznáma až na stránky taxonomických encyklopedií. K objevení „pralesní žirafy“ západním světem totiž došlo teprve v roce 1901, kdy byla většina velkých afrických savců již dávno popsána.

Hledání bájného jednorožce

Ještě na začátku 20. století ukrýval konžský prales, nejméně probádaný kout Afriky, mnohá tajemství. Vyprávění domorodců a nálezy neobvykle vzorovaných cárů kůžedokonce vedly k víře, že se v srdci Konga ukrývá bájný jednorožec. Jako jeden z prvních zmínil okapi ve svých cestopisech americký cestovatel a novinář Henry Morton Stanley, který se proslavil výpravou na záchranu doktora Livingstona. Když v roce 1890 vyšla jeho slavná kniha V nejtemnější Africe, objevila se v ní zmínka o tajemném pralesním oslovi, kterého domorodí Pygmejové Bambuti (Mbuti) nazývali atti.Tvora chytali do hlubokých jam nebo pomocí sítí.

Mnohem více než Stanleyho však tato informace zaujala Sira Harryho Johnstona, guvernéra tehdejší britské provincie Uganda. Ten v letech 1899–1900 uspořádal expedici zaměřenou na odhalení dosud nepopsaného zvířecího druhu, která však v roce 1900 přivezla do Evropy jen pásy kůže a lebku. I to ovšem stačilo, aby britští zoologové poznali, že se nejedná o osla či pralesní zebru, ale skutečně o dosud nepoznaný druh – nejbližšíhopříbuzného afrických žiraf.

export_hs_gallery

Rodný okapi (Okapia johnstoni) řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) čeleď: Žirafovití (Giraffidae) Velikost: Hmotnost okolo 250 kilogramů, délka těla cca 200 cm, výška kolem 160 cm. Způsob života: Okapi jsou solitérní zvířata žijící v deštných pralesích Ituri. Ochranu okapi ve volné přírodě i jejich chov zajetí ovlivňuje řada specifických návyků. Jsou to teritoriální zvířata – na kilometru čtverečním může žít maximálně 5–6 jedinců. Minimální rozloha venkovního výběhu okapi v zajetí se proto pohybuje okolo 250 m2. Mláďata: Samice je březí 425–490dnů. Rodí se jediné mládě, které váží kolem 16 kg. Krátce po narození mláděte nechává matka svého potomka „v hnízdě“ a chodí za potravou sama. Snižuje tak pravděpodobnost útoku predátorů, kterým je vedle pygmejských lovců levhart. I tento aspekt se promítá do chovu okapi v zoologických zahradách. Krátce po narození se mláděti musí postavit „pokojíček“ sestavený z větví, který pomáhá suplovat hnízdo v divočině. Délka života: V podmínkách zoologických zahrad přes 30 let. Potrava: Byliny, listy, větvičky stromů a keřů, plody a semena. Ke spásání listí má stejně jako žirafa velmi dlouhý jazyk.

V roce 1901 bylo na zasedání Londýnské zoologické společnosti okapi oficiálně klasifikováno jako nový druh s vědeckým názvem Okapia Johnstoni. Prvním Evropanem, který zvíře spatřil živé, byl až švýcarský geolog J. J. David z Basileje. Protože v tehdejší době neměl k dispozici fotoaparát ani kameru, jako důkazní materiál dovezl do Evropy v roce 1904 tělo zastřeleného okapi.

Těžké cesty živé atrakce

K odhalení okapi došlo shodou okolností v době, kdy se velké popularitě těšily exotické zoologické zahrady. V té době se ale podobaly spíš lunaparkům než moderním zoo. O mnohém svědčí třeba to, že se v jejich „expozicích“ pravidelně objevovali afričtí domorodci, kupříkladu Pygmejové. O nového velkého savce byl pochopitelně mezi podobnými zařízeními enormní zájem. Odchycená zvířata ale do cílových destinací většinou ani nedoputovala, případně brzy po dopravení na místo umírala.

Prvního živého okapi se dočkala zoo v Antverpách až v roce 1919, ale i tam první samec rychle strádal a zemřel už po několika dnech. Chov v zajetí však přinesl i cenná poznání – zjistilo se kupříkladu, že okapi jsou citlivé na jakékoli změny prostředí, proto se dnes na větší vzdálenosti převážejí v drtivé většině případů letecky. Chovatelé rovněž přišli na to, jak a čím zvířata správně krmit, nebo si ověřili, že po určité době je třeba odebrat samici novorozené mládě, aby jej nezabila. První mládě narozené v zajetí přišlo na svět v Antverpách v roce 1953.

Volání, která lidé neslyší

Okapi je ze zoologického i historického hlediska tvorem plným mystiky, paradoxně ale nepatří mezi nejpopulárnější zvířata afrického kontinentu. Projevuje se to i v zoologických zahradách, kde čte většina návštěvníků informaci „v zoo máme okapi“ s podezřením, že vedení zoo se nepochopitelně zaměřuje na stavební detaily pavilonů a navíc neovládá pravopis. Jakmile ovšem na vlastní oči spatří ve výběhu zvíře velikosti jelena, jsou ohromeni jak jeho mohutností, tak pozoruhodným zbarvením.

Okapi ovšem mají i další pozoruhodné vlastnosti, které očím unikají. Velmi tiše se pohybují a příroda jim nadto propůjčila unikátní způsob dorozumívání. Matka s mládětem komunikuje pod prahem lidského sluchu, v mezích infrazvuků o frekvenci 12–30 Hz. Okapi mají tedy velmi citlivý sluch, což musí mít na zřeteli i chovatelé v zoo. „V okapím výběhu nemůže být žádné hlučné zařízení. Proto jsme třeba byli nuceni vybudovat speciální systém klimatizace,“ říká chovatel Luděk Čulík ze Zoo Dvůr Králové.

Kdo by ale čekal komplikované a drahé zařízení, bude překvapen – větrání funguje na zcela jednoduchémprincipu mechanicky otevíraných vikýřů. „Když odchytáváme mláděte při lékařském vyšetření, musíme být na pozoru, protože matka – i když je na druhém konci výběhu – může uslyšet volání mláděte. A když se o mládě bojí, dokáže být velmi svérázná,“ prozrazuje další chovatelská úskalí Luděk Čulík.

export_hs_gallery

Okapi ve Dvoře Králové: Přihlášení do seznamu chovatelů, roky čekání, představení projektu speciální komisi, výstavba pavilonu regulovaná přísnými pravidly, neustálý monitoring chovu pod dohledem evropského chovného koordinátora… to je jen letmý seznam všech překážek, které řeší každá zoologická zahrada usilující o chov vzácné pralesní žirafy okapi. Že jde o běh na dlouho trať, může potvrdit Zoo Dvůr Králové, která je jediným chovatelem tohoto zvířete ve východní Evropě. Nejdříve všemu předcházela registrace do pořadníku evropského chovného programu v roce 1994. Po schválení plánů se začal stavět speciální pavilon, který byl dokončen v roce 2004. Objekt byl pak opět podroben přísné prohlídce, zda bude vyhovovat svému účelu. Posuzoval se nejen stav výběhu a celková koncepce projektu a také např. to, jak zoo dokáže chovat i jiná vzácná zvířata. V případě Dvora Králové hovořila čísla za vše – opakovaně se tu daří množit např. vzácnou zebru Grévyho nebo žirafu síťovanou. Nakonec do zoo dorazil první okapí samec Deto, který ovšem nebyl chovný. Spíše měl během roku prokázat, že se zoo o nový druh dokáže skutečně starat tak, aby neuhynul. Teprve následující roky přišel chovný pár – samec Ahadi a samice Etana. Po neúspěšném páření v roce 2006 se hned druhý pokus podařil a samice Etana v roce 2007 zabřezla. Po 440 dnech se pak v ČR v roce 2008 narodil Ewango, vůbec první mládě okapi narozené v zajetí ve východní Evropě. A loni v září se zoo dočkala narození samičky Ebony. Ta potvrdila, že Dvůr Králové má pro chov afrických kopytníků skvělé podmínky.

Neviditelná hrozba

Okapi jsou bezesporu vnímána jako vzácná zvířata. Navzdory tomu jsou na seznamu ohrožených druhů IUCN „obdařena“ pouze prvním rizikovým stupněm NF (nearthreatened, tedy blízko ohrožení). Navíc se horní hranice odhadů jejich celkového počtu pohybuje okolo 50 000 jedinců. Problém je, že okapi jsou vázány na určitý ekosystém a jejich skrytý způsob života neumožňuje spolehlivé určení počtů. Proto jako dolní hranici uvádějí někteří badatelé jen 10 000 jedinců, což už je číslo, které ochranáře znepokojuje.

Jsou tu však další důvody k vážným obavám. Kaštanově lesklá srst okapi stále platí na africkém černém trhu za cenný obchodní artikl. Todd Pitman v předloňské reportáži pro agenturu AP upozornil na to, že tlak na okapi v pralese Ituri ze strany původních obyvatel – Pygmejů Mbuti – vzrůstá. Mbutiové svůj proslulý lovecký um dávno nevyužívají jen pro uživení rodin. Úlovky prodávají lidem v nížinách, kde je vzhledem k obecnému růstu populace po tomto zdroji potravy rostoucí poptávka.

Největší hrozbu však bezesporu představuje ztráta přirozeného prostředí. Motorem tohoto vývoje je zejména hlad po surovinách (dřevo, dřevěné uhlí) a zemědělské půdě. Vypalování pralesů je ale motivováno i ambicióznějšími úmysly – Ituri se proslavilo jako naleziště diamantů, zlata a rudycoltanu, která se používá v elektrotechnickém průmyslu. Výsledkem je odloučení jednotlivých populací, což znamená i hrozbu degradování genofondu.

Spasitel John Lukas

Populaci okapi ohrožovala dlouhou dobu také občanská válka na východě Konga, která oficiálně skončila teprve v roce 2004 a během několika desetiletí si vyžádala více než čtyři miliony lidských životů. Už v 80. letech si americký zoolog John Lukas uvědomil znepokojivou skutečnost: „V 80. letech začala populace okapi v zajetí prudce klesat a v Africe nebyla jediná rezervace, která by chránila nejen tento druh, ale i prostředí, v němž žije.“

Existovalo reálné riziko, že při nepříznivě se vyvíjející politické situaci by lidstvo mohlo o tohoto unikátního tvora v divočině přijít. „Okamžitě jsem začal vyvíjet úsilí a shánět finance na vybudování stanice, která by okapi chovala a rozmnožovala, a zároveň zabezpečovala alespoň část prostředí, kde tato zvířata žijí,“ vypráví zakladatel záchranného programu OkapiConservation Project (OCP), jenž vznikl v roce 1987.

V roce 1992 byla v konžském Ituri zřízena Okapi WildlifeReserve o rozloze 13 760 km²a v jejím centru chovná stanice Okapi Breeding and Research Station v Epulu. V rámci OCPprobíhá běží několik výzkumů – od umělého oplodňování až po snahu sledovat pomocí satelitních mikročipů migrační návyky a pestrost genofondu jednotlivých populací.

Bez lidí to nejde

Program OCPse ovšem nesoustředí výhradně na ochranu okapi. Kromě dalších živočišných i rostlinných druhů je na pralese Ituri životně závislých přes 45 000 lidí. John Lukas si je dobře vědom toho, že bez spoluúčasti místních obyvatel by úsilí ochranářů nemělo naději na úspěch. „Není možné poučovat obyvatele o nepostradatelnosti místní biodiverzity, dokud trpí hladem, jsou nemocní nebo nemohou uspokojit základní potřeby svých dětí,“ tvrdí Lukas. Proto OCP věnuje velkou část financí i úsilí do osvěty o alternativních zdrojích obživy.

Místní zemědělci se pod vedením lidí z OCP například učí používat přírodní hnojiva nebo využít stromu Leuceana. Rychle rostoucí dřevina vytváří brzy stín a chrání půdu před erozí. Životnost polí je tak prodloužena až pětinásobně a když pole leží ladem, může být navíc využito jako zdroj dřeva.

export_hs_gallery

Až do roku 1901 znal západní svět okapi pouze jako legendu. Možná už jen 10 000 kusů okapi žije v pralesích DR Kongo. Zoo Dvůr Králové je jediným místem střední a východní Evropy, kde jsou okapi chována.

Záchranná síť zoologických zahrad

Úsilí vynaložené na relativně malém prostoru pralesa Ituri nese globální výsledky. V několika světových zoo se dnes daří okapi úspěšně rozmnožovat. Žádné ze zvířat, jež jsou chována ve světových zoologických zahradách, přitom nepochází z divočiny. Všechna se narodila v chovné stanici Okapi Breeding and Research Station v Epulu, která je srdcem OCP. Provoz stanice je nákladnou a koordinačně složitou záležitostí. Na jejím chodu se finančně podílí mnoho institucí – UNESCO, Frankfurtská zoologická společnost, organizace WildlifeDirect či WildlifeConservation Society.

Důležitým příjmem na financování záchranného programu okapi jsou ale samotné zoologické zahrady, které se rozhodly je chovat. Právě ony, a potažmo návštěvníci, kteří do nich zavítají, totiž přímo přispívají na ochranu tohoto druhu. Na rozdíl od běžných druhů totiž zvířata nejsou majetkem zoo, ale jsou evidována v chovném programu řízeným mezinárodním konsorciem. Část výdělku putuje přímo do Konga, kde se z nich financují projekty chránící okapi ve volné přírodě. Je to ukázkové propojení ochranářského úsilí s moderním posláním zoologických zahrad. Okapi jsou tak symbolem ochrany i dalších neobyčejných živočichů, kteří unikátní ekosystém obývají. Ochrana okapi navíc znamená ochranu celého regionu Ituri.

Článek byl převzat z časopisu Příroda – časopisu, který vás zavede přímo do divočiny.