„Viděl jsem Niagáry, Viktoriny i Iguazů, ale toto jsem v životě neviděl!“ svěřuje se modrooký švihák z Německa, ukazuje nám na cestu a dál už jen němě zírá do dálav africké buše… V zeměpise nám něco zatajili? Pojďme se na ten angolský zázrak podívat.
Topíme se ve vzduchu
Ruacana falls na angolsko-namibské hranici za nejvyššího stavu vody (duben, konec deštné sezóny) mínily opravdu zbořit skály! Hraniční řeka Kunene oddalovala dva státy ostřeji než kulometná palba z nevlídné historie tohoto cípu Afriky. Štěstí nám přálo, 90 procent roku poskakuje přes 120metrový vyschlý sráz Ruacan pouze pár molekul vody a návštěvníci odjíždějí s kloboukem promočeným maximálně od vlastního potu. My se tu producírujeme jako královská garda hastrmanů. Ze šosu kabátků nám nekape, ale hrčí nové velepřítoky Kunene, protože na dně vodopádů přece prší odspodu! Vzduch se nedá polykat, protože si vlastně loknete… Sprcha nebude tři dny třeba, toto je přírodní „wash and go“! A pohled zhůry? Tedy maucta – opravdu fenomenální!
Krokodýlí stezkou
Když nám Němec, krycím jménem Vincent, bájil o vodopádech, jeho oči odrážely absolutní nadšení, ale zároveň děs. Cesta k utajeným vodopádům totiž není zadarmo! A právě na ní se naše dva vozy střetly.
Na 150 km dlouhou offroadovou cestu podél Kunene spojující Epupa falls a Ruacana falls se udává časová náročnost: „několik dní“. Milovníky těžkých automobilových terénů nečeká nic jiného než hic, malárie, krokodýli z jedné strany a zvědaví černoušci ze strany druhé. Oboje skupiny náramně rozčarované, že jste je právě postříkali, když koukaj div ne do okýnka. Zároveň však oboje skupiny náramně „vyzubené“ veselím. Sušší alternativa – přístupová cesta z namibského vnitrozemí je naproti tomu naprosto v pořádku, dokonce ji v mnoha úsecích provází terénní odpornost typu asfalt.
Rozvodněná Kunene v době naší návštěvy (duben 2010) vlastně cestu z map spíše vyzmizíkovala a z brodů nadělala prima testovací tůňky pro ponorky. Což o to, jsme plné auto nadšených řidičů, ale námořnické zkoušky na navigaci ve vlnách jsme si do afrického vnitrozemí zapomněli pořídit. Přesto máme odhodlání šplouchat dál. Vincent si s námi neví rady, čaruje rukou ve vzduchu hrozivý sklon objíždění exponovaných úseků, až poslední argument mu vychází: „Jestli auťák dál po proti proudu řeky utopíme, nikdo z nás se nedoplatí.“ Rozum tedy nakonec smutně zavelel: „Otočit!“ Hm, to se lehce řekne. Vlastně již jen otáčecí manévr nám ušetřil docela milý kousek cesty zpět, vnímáme-li terénní couvačku jako odpočitatelnou položku od najetých kilometrů čumákem dopředu. Tak jsme i my nakonec přijeli k vodopádům suchopárně po suchu.
Nesnáším suché statistiky, ale tyhle jsou docela mokré:
Když z víru vody zvedneme hlavu do víru čísel, opravdu Ruacany nemají na světě konkurenci? Zcestovalý Němčour zmínil v porovnání trojí vodní vřavy: Victoria Falls (Zambezi/Zambie), Iguazů (Brazílie/Argentina), Niagara falls (Kanada/USA).
Když to vezmeme na výšku padající vody, vítězí v pořadí srázů opravdu Ruacany: 1. Ruacany (120 m), 2. Viktoriny (100 m), 3. Iguazů (80 m), 4. Niagáry (50 m). Když to vezmeme na rozlezlost vodopádů doširoka: 1. Iguazů (3000 m), 2. Viktoriny (1700 m), 3. Niagáry (900 m), 4. Ruacany (700 m).
No a pak jde jasněže nejvíc o to, kolik vody tímto číselně vykolíkovaným řečištěm zrovna hrkne a jak si tu podívanou přijíždějící zvědavec zasloužil. Pro Vincka tak musely být Ruacany po zdolání krokodýlí bažiny zcela zákonitě nejmohutnější na světě…
Prim Ruacan – jste tu sami!
Jeden veliký prim Ruacanam nelze upřít – jste tu sami! Bodejť ne, kdo by sem jezdil s devadesátiprocentní „vidinou, že nic neuvidí“, že mnoho vody většinu roku nepoteče… Ani my sem vlastně pod tíhou mizerné pověsti Ruacan nechtěli jet, ale nějak nám přebýval den… Znáte to, největší zážitky vznikají „po haluzi“… Výhodou Ruacan pro spořílky bude i poznámka, že za zhlédnutí vodopádů se neplatí žádné vstupné a můžete se kochat jak z výšky nad nimi, tak ze chřtánu pod nimi. Na samotné dno řečiště, do tříštících se oblaků mlhy, vedou tajné schůdky kolem vodních trubek. Celý přístup má jediný háček, chce to překročit na angolské území, kamž nemáte vízum. Celník je ale rozumný, otvírá závoru a dává nám jedinou radu: „Hlavně neemigrujte do Angoly, ať vás v brzké době vidím zpátky!“ Tu emigraci jsme splnili hladce, tu brzkou dobu úplně ne, ale to už je nebezpečí používání relativních pojmů…
Daň Ruacan
Velkolepá podívaná musí mít zákonitě alespoň nějakou drobnou daň. Nejvíc vody v řečišti znamená konec období dešťů (duben), období dešťů znamená léto a léto rovná se hic jak pic! Slunce nad Kunene pálilo naší partičce na hlavy tak, že já toho večera viděla na obloze pod jižním nebem jasný velký vůz, Lucka toho večera popřela skupinové dobré mravy a odmítla naši osvědčenou dvojitou moravskou antimalarickou profylaxi – lék a slivovici! A to je holka taky z Moravy! Ivoš, si vzal do sprchy místo toaletky doklady. Přiběhl zpátky šermujíc s cestovním pasem, že s tím se na mejdlo fakt blbě improvizuje (a to je umělec!). A Athajovi přeskočilo do strojové mluvy: „Řekl bych, že okolní optické spektrum dosahuje nekomfortních hodnot…“
Uklidňuje nás černoušek: „Tady není normálně taková sauna! 47 stupínků bývá výjimečně! V zimě je fakt zima!“
„Kolik tak?“
„35 stupňů!“
Noc s vodní příšerou
Tajemná symbolika vody nás neopustila ani, když my už vodopády opustili. Tu noc jsme se nechali unést cedulí u cesty s názvem Hippo pool camping. Jů, noc s hrochem? Paráda! Šustíme zvědavě v houští, všude plotky proti krokodýlům, ale po hrochovi ani stopa. „Jó“, povídá paní správcová, „hrochy přivezou v pondělí z J.A.R.u!“ Tomu říkám super konkurenční nápad! Okamžitě vymýšlíme, jak to doma okopírujeme! Zavedeme si na Moravě „Elephant kemp“ a budeme konejšit zákazníky, že slona přivezou „na svatýho dyndy“.
Ovšem vodní příšera nakonec přece jen přišla! Moje stanová dvojice vzala oproti sousedům nějaký „líný stan“, co se nikdy nezatěžoval obepnout se na noc ještě tropikem. Doteď jsme se my lenoši vždycky smáli. Dnes v noci spadla klec. Respektive spadl kyblík srážek. Dlouho jsme se převalovali a zkoumali hranici hrdosti a mokrosti, až jsme vyhlásili soutěž, zdalipak jde déšť zaspat? A jde! Odměnou za vítězství nám byla ona vodní příšerka, co nám tu už od večera chyběla. Balíme si ráno spacák a helemese! Mezi levým a pravým zipem vykoukne s úsměvem od ucha k uchu pravá nefalšovaná žába jak dlaň. Jak se sem přes moskytiéru procedila fakt nevím, ale jediná zachránila čest „kempu s vodní příšerou“.
Eva Palátová je neuvěřitelně veselá cestovatelka, fotografka a spisovatelka. Více se o ní dozvíte z jejího profilu.
Fotografie : Athaj Šimon Řeřucha http://plesaty.welbloud.cz
Eva Palátová: www.kiwik.cz
