Africké „dobrodružství“

The International Ecotourism Society (TIES) říká, že ekoturismus „zajišťuje blaho místních lidí“. The World Conservation Union (IUCN) a The Nature Conservancy (TNC) nazývají ekoturismus ekologicky zodpovědným cestováním, které poskytuje „aktivní socioekonomické zapojení místních lidí“. Tyto definice nasvědčují tomu, že konečně máme cestovní průmysl oddaný porozumění, ne komerci. Nenechme se však mýlit. Domorodí lidé nám stále připomínají, že si konvenční turismus pod záminkou záchrany životního prostředí jejich posvátnou půdu přivlastnil.

Není tomu dlouho, co kritika dnes již široce diskutovaných negativních dopadů turismu na domorodé národy byla považována za poškozování či rozvracení svobody cestovatelů. Dnes již i přední mluvčí turistického průmyslu připouští, že sliby o zapojení domorodých komunit a jejich podíly na zisku jsou v lepším případě okrajové. Výkonná ředitelka TIES Martha Honey uvádí: „Pod záminkou ekoturismu přichází příliš mnoho domorodých národů o svou půdu, získávají podřadnou práci, minimum školení a přitom vidí jak kolem nich plavou všechny ty turistické dolary.“ (Honey, 2004) Hitech Mehta, konzultant a člen výboru TIES souhlasí:“Místní lidé jsou jen zřídka součástí výchozího plánování nebo při odhadu důsledků turismu. Přesto jsou to právě oni, kdo znají prostředí s jeho zdroji a jejichž kultura má být respektována.“ (Singer, 2003)

Demonstrujme si to na konkrétním příkladě. Jedním z nejznámějších symbolů ekoturismu je oblast Maasai Mara v Keni, kterou Maasaiové zdědili po předcích. Je nazývána „nejoblíbenější destinací na sledování divoké zvěře“ (Lisagor, 2003). Obrázky západu slunce na maasaiských savanách, nespočet divokých zeber, pakůň hřivnatý, sloni, hyeny, bizon a řada skotu vedené maasaiskými pastýři, to vše bylo vyryto do představ turistů o této zemi a lidech. Oblast byla v roce 1974 vyhlášena národní rezervací. Přesto stále nedošlo k žádným kompenzacím nebo náhradě násilně vyhnaným Maasaiům. V dnešní době zde místo toho můžeme nalézt více než 50 turistických kempů a dalších možností ubytování. Jen z  ekologického pohledu samotného jsou důsledky ohavné. I přes ubytovací program „Ecotourism Society of Kenya“ a etický program parku zastřešený Asociací keňských profesionálních průvodců se postupy turistického průmyslu mění jen pomalu. „Milovník divočiny… naprosto netuší, že Maasaiové … byli vyhnáni … aby uvolnili místo pro jeho ekologické ubytování a zábavu.“ (Davies, 2002).

Jak říkají sami Maasaiové, znesvěcení Maasai Mara je jedním z mnoha „rozvojových úspěchů“. (MERC, 2004) Keňská i Tanzanská vláda pokračují v potlačování maasaiské suverenity. (Olol – Dapash, 1999, 2001, 2004). Dnes stejně jako dříve musejí maasaiští starci, vůdcové a kmenoví náčelníci bojovat s úředními zloději půdy. Zatímco celosvětový turistický průmysl sklízí zisk z maasaiské půdy, maasaiské děti jsou pronásledovány příšernou chudobou. Tato situace nenabízí Maasaiům mnoho možností, proto se snaží zaujmout pozornost médií prostřednictvím správně načasovaných srážek s turistickým průmyslem. V průběhu osmdesátých let a v roce 2000 ulovili maasaiští bojovníci divokou zvěř v národním parku Amboseli na protest proti ztraceným právům na přístup ke své vodě a půdě, proti kulturnímu zneužívání a ekonomickému vykořisťování keňskou vládou a turistickým průmyslem.

Nevůle vlády jednat s Maasaii aktivovala mezinárodní ochranářské zájmy. Conservation International z Washingtonu prostřednictvím Critical Ecosystem Partnership Fund rozvíjí v Keni a Tanzanii projekty na ochranu přírody včetně ekoturismu. Předešlé zkušenosti Maasaiů s podobnými ochranářskými projekty nebyly nejlepší. Plán The World Conservation Union (IUCN) na ochranu přírody v Tanzanii vyústil ve vystěhování Maasaiů z půdy v Ngorongoro, kterou zdědili po svých předcích. Na místě vznikla „chráněná“ oblast, kterou dnes navštíví 100,000 turistů ročně. V současné době bojují Maasaiové s IUCN o své poslední území pro tradiční obřady, o posvátný les Naivina Enkiyio. (Ole Tiampati, 2004; WRM, 2004). Tento projekt IUCN za 2,6 milionu amerických dolarů je financovaný Evropskou unií. „Silné ekonomické zájmy žádají ‘les ztraceného dítěte‘ pro turismus“. (Ol – Dapash, 2005)

Uprostřed tohoto pokračujícího vykořisťování učinili Maasaiové opatření k uplatnění dědičného práva. V roce 2003 získali od americké Wildland Adventures podporu k vytvoření svých vlastních zásad ekoturismu a pravidel chování. Maasai Enviromental Ressource Coalition (MERC) dnes nabízí společně s Wildland Adventures zájezdy, které přinášejí Maasaiům přímý zisk z turismu prostřednictvím kulturní výměny založené na respektu (Kutay, 2003; Mbaria, 2003). V roce 2005 byl tento projekt vyhlášen časopisem Outsider za „nejlepší africký zájezd roku“. Jinde jsou však Maasaiové pronásledováni Keňskou policií a jejím polovojenským útvarem. V roce 2004 bylo několik Maasaiů zavražděno a mnoho dalších zatčeno a obviněno za pokojný nesouhlas s vládním zrušením 100 let staré dohody o půdě mezi Maasaii a koloniálními úřady.

Boj Maasaiů neuhasne. Koloniální odkaz Anglie přetrvává. V průběhu 2003 – 2004 uštědřila vláda Velké Británie domorodým národům další ránu. Jednostranně zamítla společná práva domorodých národů zakotvená v mezinárodním právu (Survival International, 2004). Velká Británie také spojila síly s bývalými koloniemi, Kanadou a Austrálií a jejich soudruhy USA k zablokování návrhu deklarace práv domorodých národů OSN (Ségun, 2003; Oman, 2004). Zatímco se zdálo, že Kanada ke konci roku 2004 změní svůj přístup, vytvářela si na půdě OSN podhoubí k omezení domorodých práv. Země s ekonomickými zájmy v oblastech domorodých národů jen tiše aplaudují.

Tomáš Ryška

Organizace United World of Indigenous Peoples byla založena jako reakce na stále složitější situaci přírodních národů na této planetě. Nejsme humanitární, náboženská, ani rozvojová organizace. Jsme skupina odborníků z celého světa, pro kterou pomoc domorodým lidem není práce, ale radost. Tito lidé jsou našimi přáteli a podle toho k nim také přistupujeme.