Africké čarodějnictví od historie po současnost – I.

Věřící tradičních náboženství nehovoří v souvislosti s čarodějnictvím o Satanovi, ale o zlém duchu (případně jen duchu) nebo různě označovaných okultních silách (či energiích, o kterých bude dále pojednáno) prostupujících svět viditelný i neviditelný. Jejich strach z čaroděje je obdobný jako v případě afrických abrahamovců. Téměř nikdo v Africe nehledá v čarodějnictví dobro, duchovní rozvoj či saturaci své touhy po smyslu. Čarodějnictví není náboženství (v základní rovině smyslu), i když v některých oblastech z tradičních náboženství vychází, ale vždy stojí mimo tato náboženství, nebo přinejmenším na jejich okraji a zcela otevřeně (a hrdě) reprezentuje rovinu zla.

Africké čarodějnictví je značně široký pojem a v regionech existují rozličné přístupy: např. jihoafrický směr inyanga, středoafrické přístupy azande a kindoki, nigerijská čarodějnická větev náboženství juju, obecnější západoafrické čarodějnictví mající blízko k vodunu, ghanské čarodějnictví etnika Akan využívající nečistého ducha sunsum, východoafrické čarodějnictví uchawi, kamerunské směry nyongo, tfu a djambe, a mnohé další. Čarodějové–léčitelé některých směrů jsou chápáni ambivalentně, mohou působit v neprospěch člověka: zle, útočně, s cílem zabít či poškodit, ale také ve prospěch člověka: léčebně, nápomocně apod. V tomto článku však cílím na to africké čarodějnictví, které je zaměřené explicitně na onu zlou rovinu konání.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Společným jmenovatelem těchto čarodějnických směrů Afriky je zlo, smrt a strach. Přesto to však s oním zlem není černobílé: Koná čaroděj zlo, když za úplatu zabije nevinného člověka? Koná čaroděj, který dopomůže politikovi k jeho vzestupu, zlo, když obětuje člověka? Koná zlo, když ke své činnosti zakoupí lidskou končetinu v pohřební firmě? Koná zlo, když exhumuje tělo zemřelého albína a jeho části použije k výrobě amuletů? Koná zlo, když zabije bandu zfetovaných ozbrojenců, která znásilňuje a zabíjí lidi v oblasti? Jak jej hodnotit, když taková banda na vesnici vůbec nezaútočí pouze z toho důvodu, že vesnice patří do čarodějova pole působnosti a on následně obětuje jednoho člověka z vesnice?

Hluboké kořeny afrického čarodějnictví

Podíváme-li se hluboko do historie afrického čarodějnictví, zjistíme, že čarodějnému rituálu, jehož cílem bylo zaútočit na nepřítele a zlikvidovat jej, je věnována již egyptská kniha o Apopovi. Půjdeme-li ještě hlouběji, do daleké předliterární historie Afriky, objevíme dochované jeskynní malby datované přibližně 25 000 let před náš letopočet v saharské oblasti znázorňující vedle lidí duchy a odhalující tak možná vědomí světa duchů tehdejších obyvatel území. Zůstaneme ale u mnohem jistějších slov a znaků: Apop, nebo také Rerek, byla ve staroegyptském náboženství mocná temná negativní bytost znázorňovaná jako had či drak, pán chaosu (v pozdní době snad i spojovaný se Sutechem), klíčový protivník slunečního boha Rea, jemuž se na samém počátku pokusil zabránit v jeho sebestvoření. Satan představený ve starých židovských svatých Písmech mohl být inspirován právě Sutechem, prapůvodně snad Apopem. A tak jeden z nejstarších dochovaných návodů k magické likvidaci nepřítele pracuje s využitím síly zlé bytosti, pradávného hada, odpůrce života Apopa. Některé čarodějnické postupy Apopa zahánějí, jiné spolu s ním pohřbívají, další jej k útoku vyzývají. Staroegyptské čarodějnictví zná také božstvo jménem Bachychsichych (nebo též Bakaksichech) s významem: duše či syn temnoty. Egypt byl vždy s oním (literárně tajemně mlčícím) jihem spojen Nilem jako pupeční šňůrou, která pumpovala čarodějnické metody oběma směry. Díky starověkému Egyptu máme zajištěný průhled mnoha tisíciletími a můžeme opatrně komparovat.

Patrně již v předdynastické době, na samém prahu kulturních dějin lidstva, bylo v Egyptě čarodějnictví rozšířené; ze Staré říše potom pochází rozličné dochované čarodějnické formule a zaznamenané metody. Nejpozději ve Střední říši se vedle lidového čarodějnictví etablovalo oficiální kněžské čarodějnictví s propracovaným zaklínacím systémem a složitými obřady. Kněžští čarodějové využívali stejné síly jako lidoví čarodějové, své metody ovšem zapisovali, reflektovali a uchovávali. Oficiální egyptští čarodějové měli často jeden hlavní úkol: likvidaci králových nepřátel. Ideálním výsledkem onoho čarodějnictví byla smrt nebo alespoň série neštěstí dopadnuvší na protivníky krále. O skutečnosti, že čarodějnictví tvořilo samostatný obor vědění již v archaické době prastaré země na Řece, svědčí nápisy o čarodějných říkadlech a ovládání duchů na hrobkách datovaných přibližně do přelomu 4. a 3. tis. př. n. l. V mladší době bylo již čarodějnictví považováno za právoplatnou vědu vyučovanou na vysokém učení v Domě života. Jižně od spojené říše se téměř jistě čarodějnictví provozovalo také, ale písmo, které by jej zaznamenalo, mělo přijít později, asi za půldruhého milionu dní.

Lidé tehdy v Egyptě neochvějně věřili v magickou sílu správně použitého slova: existovaly čarovné formule na překonání nemoci, přivolání zákazníka, získání lásky, rozmnožení bohatství, likvidace protivníků a mnoho dalších. Čarodějové chystali psané formule na papyrus, který si lidé ukládali na své lůžko, chystali do svých hrobů nebo nosili při sobě. Vyslovené nebo zapsané slovo mělo podle tehdejších Egypťanů moc rozkazovat duchům, a dokonce i bohům.

Podle přesvědčení afrických čarodějů správně artikulovaný příkaz duch jednoduše musí splnit, neboť sám nemůže mluvit (pokud ještě nevstoupil do člověka), a tedy nemůže rozkaz negovat, zrušit a nijak se proti němu bránit. V tom také spatřuji podstatu čarodějnictví – správně zacílený rozkaz zlému duchu, což také vyžaduje naladění se na zlé –, ovšem jde pouze o můj soukromý názor vypozorovaný v Africe. Naladit se na zlé, vstoupit do aktivní zóny, kde lze efektivně oslovit ducha, není tak obtížné, zejména při prožívání aktuální nenávisti vůči nepříteli vybuzené předcházejícím útokem. Jakmile je ve hře zlo a člověk se nechá do hry vtáhnout, zlo plodí další zlo snadno a efektivně. Obtížné je naopak z aktivní zóny vystoupit.

Na každý pád, staří Egypťané věřili, že ta správná a také správně vyslovená a zacílená formule má sílu poroučet duchům, a dokonce i bohům. Všimněme si, že židovství – jedno z nejstarších náboženství – používá modlitbu téměř vždy alespoň polohlasem vyslovenou. Vyslovená modlitba je v našem modu materiálně-duchovního bytí jednoduše mocnější. Patrně první čarodějové, kteří počali direktivně rozkazovat abrahamovsky chápanému Satanovi, byly koptští čarodějové v Egyptě již v prvních staletích našeho letopočtu. Do té doby byl vyzýván zlý duch, zlé božstvo – např. Apop, Sutech a další – nebo duch zemřelého člověka. Koptští čarodějové po rozšíření křesťanství v Egyptě již explicitně oslovovali Satana, jeho žádali o patřičný útok, jemu rozkazovali a jemu za odměnu slibovali uctívání jakožto bohu.

Slovo, gesto, oběť a přípravky

Afričtí čarodějové odedávna využívali jak svého hlasu, tak i fyzických gest a konečně aktivace kouzel např. zatloukáním ostrého předmětu do magické figury – jako tomu je u fetišových figur Nkisi Nkondi v Kongu – nebo podříznutím živého tvora při vyslovení čarodějné formule, případně úderu do symbolu protivníka nebo také plesknutí klienta přes hlavu, což je v subsaharské Africe dodnes běžné. Při posednutí duchem vstupuje zlý duch do člověka a skrze něho může artikulovat slovo, je tedy mocnější a nebezpečnější. Proto obvykle léčitel, exorcista nebo čaroděj zaútočí otázkou na jeho jméno a poté jej cíleně vyhání, při čemž se duch obvykle brání výhružkami a urážkami, ale je-li správně osloven, stává se manipulovatelným. Abrahamovci podle svých Písem vyznávají, že Satan je knížetem armády temných variorů – duchů či padlých andělů.

V africkém čarodějnictví jde mimo jiné o slovo. Slovo má magickou moc, dokáže úkolovat lidi, ale i bytosti ve světě duchovním. Stejně jako ve světě fyzickém, pokud člověk chce přikázat druhému určitou činnost, musí být vybaven autoritou, nadřízeností, nebo materiálními prostředky, které daného člověka přimějí úkol provést, je tomu podobně ve světě duchovním v případě čarodějnictví. Motivace pozitivní, tedy nabídka, nebo motivace negativní, tedy výhružka.

Již nejstarší dochované egyptské texty nám sdělují, že důležitým prvkem čarodějnictví byla odedávna také příprava léků nebo jedů případně jiných magických materiálních přípravků a směsí. K tomu byla nutná znalost bylin, umění získávat důležité látky ze zvířat (krev, tuk, semeno atd.) a znalost přírody v místě, kde čaroděj působil. Staří Egypťané znali nejrůznější masti, odvary, nápoje, směsi a léky, které se nejčastěji podávali spolu s kouzelnou formulí, která – správně vyslovena a vírou podepřena – zesilovala účinek léku nebo jedu. Tuto rovinu čarodějnického léčitelství Afrika přenesla napříč tisíciletími až dodnes. Čarodějové bývají v subsaharské Africe největšími znalci tamní přírody, zejména bylin. Nejsou to ale pouze čarodějové, podobné znalosti mají léčitelé – velmi tenkou linii mezi čarodějem a léčitelem odhaluje anglický výraz pro afrického léčitele witch doctor. Koho by překvapovalo spojování čarodějnictví a léčitelství v současné Africe, měl by zohlednit fakt, že již ve staroegyptském Domě života se čarodějnictví vyučovalo budoucím lékařům a bylo doporučováno, aby se lék vždy vhodně kombinoval s konkrétním zaříkadlem. Bez čarovného zaříkadla lék neměl požadovanou účinnost. Lékaři byly pro tehdejší lid zcela pochopitelně vzděláni také v čarodějnictví.

Magické využití figury

Jeden z nejstarších dochovaných záznamů útočného čarodějnictví pracující metodou využití náhradního těla – figury oběti – pochází z období Střední říše (2055–1786 nebo1650 př. n. l.) a cílem tehdy bylo zabití nepřítele. Čaroděj zhotovil figuru nepřítele z vosku, napsal na figuru jméno oběti, pronesl kletbu a zakopal ji do země na hřbitově. Text se dochoval na kamenných rakvích. Další podobně staré texty dokládají, že čaroděj metodou poškozování voskových sošek s vyslovenou kletbou způsoboval obětem bolest, fyzickou újmu nebo nehybnost.

 Lidé se v Africe – a jistě nejen tam – odedávna obávali útoků čarodějů a odedávna je také vyhledávali za účelem dosažení svých soukromých nebo společenských cílů. Svědčí o tom staroegyptské texty vytesané do kamene. Ochranným amuletům s magickou mocí je věnována celá jedna část egyptské knihy mrtvých. Dokonce i sami čarodějové se v Egyptě před čtyřmi tisíciletími při přivolávání a úkolování duchů sami chránili magickými amulety proti jejich zhoubné moci. Magické ochranné amulety dnes v Africe vedle věřících tradičních kultů stále používá i mnoho muslimů a křesťanů. V západní Africe se nejčastěji jedná o amulety kri-kri (nebo též gris-gris).

V Africe neobyčejně kvetou rozličné synkretismy: afričtí muslimové a křesťané často hrdě prohlašují, že přijetím jednoho z velkých monoteismů se nijak nevzdávají víry svých předků, stále stejně tuto víru ctí, radí se s věštci, navštěvují tradiční léčitele, náboženské obřady a k tomu navštěvují také mešitu nebo kostel, aniž by v tom nacházeli rozpor. Tito lidé používají zajímavé amulety v podobě koženého přívěsku, v němž je umístěn úryvek z Koránu nebo Bible, začarovaný tradičním zasvěcencem a často pokapaný krví obětovaného zvířete (např. kohouta, kozy a podobně), aby byl účinek ochrany zesílen. V životě lidí směřovaném například synkretismem západoafrického vodunu a katolického křesťanství v Beninu také vzniká eticky mimořádně zajímavá paradoxní a vnitřně rozporná situace, kdy je pro katolického křesťana mravně správné vědomě spolupracovat se zlem, dokonce přímo se Satanem. (Abych zde příliš neodbočil odkazuji na článek dostupný online: Studia theologica: Synkretismus katolického křesťanství a západoafrického vodunu z teologicko-etické perspektivy )

Ochranné amulety

Amulety obsahující zapsané ochranné kouzlo jsou patrně – přinejmenším v Egyptě – staré jako egyptské písmo samo; uzlové ochranné amulety bez svitků s texty jsou snad ještě starší. Podívejme se do egyptské historie konkrétněji: egyptský čaroděj přivolávající zlého ducha skrze prostředníka, chránil tohoto prostředníka – nejčastěji nedospělého chlapce – uzlovým amuletem politým krví dudka, ve váčku obsahujícím skaraba utopeného v mléce černé krávy. Pokud se totiž efektivně přivolal zlý duch, hrozilo nebezpečí nejen vytipované oběti, ale všem zúčastněným, a to stále platí. V téže době se novorozencům nasazovaly na ruce a kolem krku uzlové amulety jako obrana před nemocemi či uhranutím a tento zvyk je i dnes možné sledovat v zemích sahelského pásu například v Mali, v Čadu nebo v Súdánu. Nelze prokázat přímou návaznost, ale skutečnost je v komparaci s dávnou minulostí přinejmenším zajímavá.

Fakt, že egyptský faraon, přestože sám chápaný jako bůh, býval obklopen svými mocnými čaroději, dokládá ostatně také Tóra. Čarodějové ve starém Egyptě hojně používali okuřování: například pro vyhnání zlých duchů se jejich oběť okuřovala dýmem z opičích výkalů. Kadidlo značilo boží přítomnost, proto bohoslužby obvykle začínaly pálením kadidla, a to také zahánělo nečisté duchy. V subsaharské Africe čarodějové stále zhusta okuřují, dnes často za využití obyčejné cigarety. Zaznamenal jsem i pálení bylin a symbolické vysílání zlého kouře na nepřátele. Častěji jsem ale pozoroval v souvislosti s ohněm spíše přípravu magických lektvarů v menších hrncích, kde účinnou esenci tvořila vždy pěna dané směsi. Roztok čaroděj nepoužil, pěnu však nanášel na klienta nebo na předměty, které opatřoval magickou mocí.

Čarodějná praktika, která protíná celé dějiny (nejen) afrického kulturního života, je uhranutí (anglické evil eye lépe vypovídá o obsaženém zlu). Zejména nebezpečného uhranutí novorozenců a kojenců se Afričané dodnes velmi obávají a chrání děti pomocí linek kolem očí, ochranných amuletů, náramků, náušnic, pramínků vlasů a dalších. Čarodějného uhranutí dětí se obávají rodiče i v saharských zemích, kde drtivou většinou vládne v náboženské oblasti islám.

Na současnost subsaharského afrického čarodějnictví se zaměřím v další epizodě.