Adventura v podzemním městě

Nadherna skalni oblast Kappadokie uprostred zeme, kde slozite hlavu v pribytku vytesanem do skal, jako za doby kamenne, je dnes vice turistickou atrakci nez objevovanim neposkvrnene krajiny. Presto donekonecna obdivujete vsechny ty neskutecne tvary skal, skalek, otvoru, kamenu, se kterymi si matka priroda castokrat vtipne pohrala.

Jizda na skutru je osvezujici. To nesnesitelne horko se stava prijemne vlahym pohlazenim, predevsim kdyz to s vama ridic vali co to da, hlavne z kopce dolu a nebrzdit….I tak jsem stihala koukat kolem sebe a vychutnavat si ‘neskutecny pocit‘ na skutecne pohadkovem miste.

Jako lehce zkuseni cestovatele jsme neshaneli mapu pul roku pred cestou. Ale doporuceni od mistnich domorodcu se muze hodit. V pujcovne motorek nam komunikativni majitel narysoval na kus papiru mensi mistrovske dilko, jako od zememerice. Bohuzel, vsak jen z dalky se podobalo mape. Na stesti mesto, to podzemni, bylo oznacene cervenou barvou. Proste tady kde vede jen jedna hlavni cesta, se nemuzeme ztratit. Celou dobu jsme se drzeli mapy…az do doby, kdy jsme si museli pripustit, ze realita a mapa jsou dve rozdilne veci. A ze ne vzdy spolu sdili stejne atributy.

Zacala jsem trochu propadat  zklamani. Nechtela jsem pripustit, ze tento den neni ten spravny pro naplneni meho dlouholeteho snu. Hledala jsem kolem nejake to znameni, ale to jsme projizdeli dost pustou silnici. Zadna znacka, zadny ukazatel….

Vynorili jsme se na krizovatce. Jako z filmu, doleva ci doprava. Hodime si korunou…hm teda lirou? Bez dlouheho rozhodovani jsme bezmyslenkovite ztrhli skutrik doprava. Koukejte na to!!!! Cedule jako krava ‘PODZEMNI MESTO‘, napsana v anglictine. Asi kilometr za ni jsme natrefili na malou vesnici, kde uz nas odchytavali domorodci do svych siti. Pohostili nas sklenici vody, v te chvili jsem nepremyslela, odkud ji vzali. Prijemne jsme s nimi poklabosili a seznamili se s nejakymi Americany, kteri prave prodelali prohlidku mesta. Ti nas ubezpecovali, ze to stoji za to. Ceka nas pry nejake to adrenalinove vzruseni, ale to je soucasti..V te dobe jsem nemela tuseni, o cemze to ti dva vypravi. Po par minutach, kdy jsme dostali do rukou jen baterky a nasledovali  podivne odeneho pruvodce mi zacinalo svitat.

Napochodovali jsme do absolutni tmy. Driv nez tisen na me padla zima a dychlo tisic let historie. Prodirali jsme se tmavyma spletityma ulickama vydlabanyma do skal s neuveritelnou presnosti a praktickym umyslem. Kazdy vchod mel nekolik bezpecnostnich zamku, kazda mistnost svuj alarm. Nepritel nemel sanci..

Jenze kdyz prislo na stoupani do vyssich pater, tak na nas necekal dole vytah ani jezdici schody, ale v nejlepsim pripade lano kolem pasu, obratne ruce a nohy pro splhani uzkou sachtou. Prolezli jsme kuchyni, pres loznici do kostela, zastavili jsme se na poste a obdivovali telekomnikaci. Uzasne, uzasne….uzasne. Ale kdyz nas nechal nas pruvodce v kovbojskych botech=konich, o samote s doutnajici lampou, tak jsem opet byla rada na cerstvem vzduchu a nesnesitelnem horku se sluncem paricim primo do tvare.

Na druhou stranu, kdo by neodolal pokuseni podivat se i par pater dolu. Padat dolu je vzdy snazsi nez drapat se nahoru. No nemusel nas dlouho premlouvat a uz jsme byli opet ve stinu chodbicek v sousednim podzemnim meste. Tentokrat jsem si pripadala jako mys. Protahovali jsme se ulickama, tak akorat na rozlohu lidskeho tela. Casto jsme museli padnout na kolena ci uskromnit se v rozpeti ramen.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Tady si s nama nas pruvodce pekne zahral. Nijak zvlast nic nerozebiral a zkusene me oddelil od meho partaka. Toho vzdy nekde zanechal, utekl a me vzal s sebou. Pak neviditelnyma dirama ve skale na nej pokrikoval aby navedl smer k nasemu stanovisti. Hra na schovavanou byla opravdova. Pobihali jsme tam jako v mravenisti, spletityma ulickama sem tam. Nakonec jsme se vzdy nasli.

Teprve u tureckeho caje, melounu a toustu dodanem v novinovem baleni, jsme poslouchali vsechny strastiplne historky navstevniku z ruznych koutu sveta, ktere nemely vzdy tak vesely konce… vysvetlil nam celou situaci kolem podzemniho mesta. Krome nej a jeho spolecnika nikdo bludiste nezna. Jeho mapou je nekolikalete prozkoumavani a cas straveny uvnitr skal. I kdyz pusobil dojmem dobrodruha, ke sve vesnici Mazi ma asi velmi silne pouto. Noci s kytarou stravene nad vesnici jsou jeho nejkrasnejsimi momenty.

Rozloucili jsme az kdyz slunce zacalo zapadat za kopce. Nakopli jsme motorku a plni neopakovatelnych zazitku se vraceli zpet. 

Kappadokie je sice prozkoumana pid po pidi. Ale trocha dobrodruzstvi prolnute pravekou historii s nadechem romantiky se stale da zazit i uprostred turistickeho ruchu.