Češi jsou obecně vnímání jako velmi chladný a cynický národ, který se často staví velmi skepticky k okolnímu světu. Někdy se není čemu divit, náš smysl pro humor je opravdu jedinečný. Srovnání s Tolkienovým Krajem a malými Hobity není vždy úplně nepřesný. Máme rádi své pohodlí a to, co se odehrává za našimi hranicemi, nás až tak nezajímá. Na druhou stranu, Češi patří mezi jedny z nejštědřejších dárců na charitu a při přírodních či jiných katastrofách u nás či v zahraničí jsme každý rok překvapeni, kolik peněz se vybralo na transparentní účty různých organizací.
To je přece skvělá zpráva, která toho o nás mnohé vypovídá. Sarkastičtí Češi jsou srdeční lidé, kteří více než rádi pomohou, pokud mohou. Ovšem před mnoha lety se tady objevil takový nešvar. Nešvar, který stále ne a ne zmizet. Adopce na dálku.
Adopce dítěte na dálku je jednou z častých forem charitativní pomoci v zahraničí, pro kterou se lidé rozhodují. Abych specifikoval zahraničí, jedná se především o Afriku a Asii. Kdo by si přece nechtěl adoptovat chlapečka nebo holčičku a podpořit je na cestě životem. Dárce k tomu vede hned několik důvodů.
Tím nejčastějším je adresná pomoc konkrétnímu jedinci a taky proto, že to má přece smysl. V případě obou argumentů panují jasné pochyby. O stinných stránkách adoptivních programů se toho moc nenapsalo, a proto je to i v roce 2024 stále velmi populární krok onoho “konání dobra”. Nejedna základní škola podporuje adoptivní programy, jakožto společný školní projekt. A to nejen u zavedených organizací, ale také v rámci nezávislých projektů jednotlivců. Cílem tohoto textu není naházet špínu na zúčastněné strany, nýbrž spíše poukázat na etická a morální dilemata, která se pojí s tímto druhem pomoci. Ne každý lajk, který se rozhodl dát ze své kapsy peníze na dobrou věc, je schopen dohlédnout za oponu události, a také domýšlí všechny důsledky. Dává přece své tvrdě vydělané peníze za účelem někomu pomoci a zlepšit jeho život. To je naprosto chvályhodná a záslužná věc. Více takových. Na druhou stranu je již na poskytovatelích adopce, aby se s případnými riziky popasovali a byli dostatečně transparentní.
Adopce na dálku je kontroverzní hned z několika důvodů. Jedním ze zásadních problémů je subjektivnost při výběru dítěte. Dárci často hledají dítě, které vypadá dostatečně smutně, chudě nebo jiným způsobem reflektuje svou ekonomickou a sociální situaci ve výrazu své tváře. Tomu se pochopitelně mnoho organizací poskytující tento druh služby jednoduše přizpůsobilo. Stačí se jen podívat na některé webové stránky a není vůbec složité nabýt dojmu, že se člověk právě objevil v internetovém e-shopu. Místo oblečení či elektroniky však vybíráte dítě. Buď z Afriky, nebo z Asie. Hnědovlasé, nebo černovlasé. Nelíbí? Stačí kliknout na druhou stranu. Nemůžete se rozhodnout? Stačí otevřít filtr a navolit si jednotlivé atributy vašeho avatara. Věk, pohlaví, původ, a tak dále. Stále jste si nevybrali? Stačí kliknout na “Zobrazit další”. Kliknutím na “Podpořit dítě” nebo také na “Do košíku” dostanete za 60 dolarů pocit instantního štěstí, že jste právě někomu pomohli na cestě z kruhu chudoby, která jeho rodinu a blízké okolí trápí po několik generací. Falešnější už to být opravdu nemůže.
Jsou další důvody, proč je adopce na dálku slepá ulička? Samozřejmě. Adopce na dálku je individuální formou pomoci, která vůbec neřeší kořenové příčiny chudoby ani problémy rozvoje. Tento přístup navíc děti izoluje, vyvolává mezi nimi závist a často vede k jejich umisťování do ústavů, čímž narušuje rodinné a sociální struktury. S umisťováním dětí do ústavů či internátních škol se pojí také kulturní vykořeněnost. Děti jsou často nuceny opustit své rodné bydliště a přesunout do internátních a misijních škol. V těchto především křesťanských školách jsou často nuceni mluvit jiným než mateřským jazykem, čímž samozřejmě dochází ke ztrátě znalosti, a tím také schopnosti pohybovat se a dlouhodobě žít ve svých domovských komunitách. Součástí nejen křesťanských škol je také změna původní víry, jakožto povinná součást školního curricula. O problematice kulturního vykořenění v internátních a misijních školách skvěle pojednává kniha Tomáše Ryšky, Svět bílého boha. Opravdu výživné čtení. Zároveň je adopce na dálku spojena s velkou administrativní náročností, což zvyšuje její náklady.
Jedním z prvních kroků, které dokáží učinit adoptivní programy humanističtější, je odstranění fotografií dětí z webových stránek. Veškerá pomoc v tomto ohledu má být čistě anonymní. Adopce na dálku je velmi často spojená s podporou ve vzdělání. Díky příspěvku dárce může dítě ve vzdálené zemi navštěvovat školu a naučit se konečně číst a psát. Je však třeba zmínit, že vzdělání je nezpochybnitelným právem každého dítěte a nemělo by být závislé na tom, zda se někdo na opačném konci světa rozhodne pod vlivem soucitu či emocí financovat jeho školní docházku. Další kontroverzní část adoptivních programů je zprostředkování kontaktu, ať už osobního nebo jen online, mezi dárcem a dítětem. Nezřídka se stává, že dárce nabývá na pocitu, že mu dítě tak trochu patří, protože mu přece platí oblečení, školu, pastelky, apod. I takoví dárci se čas od času objeví a představují velké nebezpečí primárně pro dítě. Někdo může namítnout, že od dítěte pravidelně dostává dopisy, ve kterých uvádí jak skvěle se mu daří a jak je finanční pomoc potřebná i následujícím období. To může být pravda, avšak dopisy jsou obvykle psány za účasti učitele či učitelky, která dětem diktuje to, co dárci chtějí slyšet. Nezapomínejme, že nikdy nedokážeme plně pochopit tamní realitu a stejně tak v opačném gardu.
Rušení překážek k přístupu ke vzdělání je jednou z cest jak učinit školy přístupné všem na celém světě. Poplatky za školné nebo nakupování uniforem – to jsou jedny z nejčastějších překážek vstupu dítěte do vzdělávacího systému. Dítě každým rokem roste a pořizování uniformy se stává neúnosné pro mnoho rodin.
Závěrem je třeba zopakovat cíl tohoto textu, kterým není hanit dárce, ale edukovat je a případně poskytnout prostor pro další diskuzi na téma adopce na dálku. Rozhodně je potřeba ocenit každého, kdo je ochoten podpořit dobrou věc z vlastních peněz. Ačkoliv se to tak ne vždy musí zdát, obor rozvojové a humanitární pomoci je plně profesionalizovaný a zaměřuje se na systémová řešení. Ta jsou však velmi komplexní a vyžadují spoustu času. V dlouhodobém horizontu je mnohem lepší podporovat institucionalizovanou pomoc, která se pokouší znásobit dopad na celou populaci. Přestože nedostaneme okamžitou dávku instatního štěstí a přímý pocit zadostiučinění, je lepší od individualizované pomoci začít pomalu upouštět.
