Adélka Klementová – Filantropka, co přežila na stáži v Zambii prokletí čarodějnice

Začala pracovat s dětmi z vyloučených rodin přes Diecézní charitu v Českých Budějovicích. Nakonec se jí podařilo projít výběrovým řízením, splnit všechny zkoušky, naočkovat se a rozjet se na dvouměsíční stáž do Afriky.

Seznam se s Adélkou Klementovou, zvědavou krásnou plavovláskou, kterou do světa táhne neznámo za horizontem a veškeré dobrodružství, jež se tam ukrývá. ,,Je to způsob, jak mohu žít plným dechem a neustále se učit.’’ Nikdo neocení různorodost naší země a krásu jinakosti jako Adélka. Věří, že s každou novou destinací, novou kulturou a novým člověkem, co pozná, se jí podaří vyhrát nad životní rutinou. A nemá snad pravdu, že cestování může mít i takové léčivé účinky?

No, určitě má pozitivní dopady na mysl, ale Adélka se potkala i s negativním důsledkem cestování. Proklela ji čarodějnice.

,,Měla jsem obrovské křeče v břiše, jakoby mi měli explodovat vnitřnosti. Zachvátili mě takové horečky, až jsem měla halucinace.’’ Když se Adélka vydala pomáhat do Zambie do městečka Mongu, aby pracovala s dětmi z ulice, často se s nimi scházela na hřišti. Na hřišti, na kterém také byla skládka odpadků mraky komárů. V Mongu věří, že vše se odvozuje od nadpřirozených sil a prokletí. To si bojovnice Adélka nenechala vnutit a argumentovala jim, nám blízkým západním racionalismem. Ještě ten večer, co se do té hádky pustila, ji skolilo prorokované prokletí za pochybování. V nemocnici ji vyšly tři čárky alias ,,ta horší malárie’’. Nakonec Adélku skolila ,,pouze’’ tato nemoc a to že pořádně.

S ,,prokletím čarodějnic’’ se Adélka setkávala tváří v tvář často. Na místě, kde Adélka pomáhala neexistuje psychické onemocnění pouze posednutí či kletba. A tak mamince od dvanáctiletého chlapečka a jeho malých sestřiček, která nejspíše trpěla hraniční poruchou osobnosti, nebo bipolární afektivní poruchou, se nikdo neodvážil pomoci. Nemocná však byla schopná kvůli svým epizodám i na několik dní zmizet a ponechat své děti napospas všemu. ,,Děti nemají pak, co jíst. Jsou o hladu klidně několik dní, nebo i celý týden, pokud si něco neukradnou.’’

Co bylo však pro Adélku nejhorší a dotklo se to jejího srdce nejhlouběji, byl fakt, že nejmenší pětiletou holčičku, při jednom zmizení její maminky, znásilnil jejich soused. ,,To mě opravdu hodně… hodně mě to zasáhlo. Ta holčička od té doby nemluví.’’

Adélka se pokusila pomoci aspoň finančně, nakoupila rodině 6 kilo jejich univerzální mouky, kterou se většina lidí v dané lokalitě živí a která se jmenuje nshima. Doufá, že jim to vydrží, co nejdéle, nadějně snad i tři měsíce.

Nejširší nabídku průvodců a map Zambie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jak vypadal jinak Adélky den při dobrovolničení v Zambii?

Celý její první týden probíhal na úřadech, aby se naučila jak divoká Afrika funguje. V druhém týdnu už se pak domlouvala samostatně s dětmi, které nechodí do školy a trávila s nimi každé dopoledne. Hrála s nimi nejčastěji fotbal a pexeso, luštila hlavolamy, snažila se je naučit alespoň základy angličtiny.

,,Odpoledne jsem vyplňovala (což by se asi úplně nemělo), tím, že jsem si pěšky došla do obchodu. Tam jsem nakoupila psí konzervy a kapsičky pro kočky a obcházela jsem Mongu. Pokaždé, co jsem narazila na kočku nebo psa, co vypadal příšerně, a to byl skoro každý, tak jsem jim dala najíst.’’

Večery pak trávila s hostitelským párem, Agnes a Davidem. David má svou neziskovou organizaci ve spolupráci s teologickou fakultou právě v Českých Budějovicích.

Adélka přivezla pomoc, jak hmotnou, tak nehmotnou. Tři kufry plné pomůcek do školy, díky kterým se podařilo hned několika rodinám poslat své děti do školy.

,,Funguje je tam takový koloběh: Když nechodíš do školy, nedostaneš práci. Když nemáš práci, jsi chudej. Když jsi chudej, nemáš na to, nakoupit svým dětem pomůcky do školy. Když jim nemůžeš nakoupit pomůcky do školy, děti nemůžou chodit do školy. A tak se to stále točí.’’

Jinak samozřejmě přivezla své nepřekonatelné odhodlání a odvahu pomoci a nevzdat to. Snažila se produktivně využít čas dětí, které už v nízkém věku trpěly různými závislostmi. Děti, se kterými pracovala byly jiné, než ty se kterými pracovala tady u nás. Zatímco děti z vyloučených lokalit, kterým se ve své domovině věnovala, na tom sice nejsou nejlépe, ale děti v Mongu jsou prakticky dětští bezdomovci. Nemají nic, nemají nikoho. Všímá si také toho, že mnohem více ocení jídlo, než materiální věci, ačkoliv to může být způsobeno tím, že většina rodičů dárky určené dětem následně rozprodá… ,,Kdybych přinesla jablka nebo batáty na dětský hřiště, tak se mi na to český děti dost možná vykvajznou…’’

Adélku kromě malárie uchvátila i energie místních lidí. Zdravení se na ulici, úsměvy všude okolo, i přes absenci věcí, co my, Evropané, považujeme za nezbytné k tak šťastnému úsměvu. Chtěla by se tam vrátit a zkusit si tam věci zařídit podle svých vlastních uvážení a osnov. Kdo ví, třeba se tam vrátí se svou vlastní organizací…

Adélky oblíbeným místem, kam se ráda vrací je romantická italská Verona. Tohle ,,město lásky’’, jak ho nejen Adélka nazývá, ji okouzlilo svými roztomilými uličkami a zamilovanou atmosférou. Naopak jejím cestovatelským snem je Havaj.

,,Sním o tom, že bych mohla plavat s tropickými rybami, delfíny, a dokonce i želvami v průzračných mořských lagunách. Dalším lákadlem je pro mě tradiční havajská kultura a způsob života. Havajští obyvatelé jsou známí svou pohostinností, a jejich kultura je plná zajímavých tradic a rituálů. Hudba, tanec a umění havajského lidu jsou pro mě zdrojem inspirace. Chci zažít atmosféru luau, kde se podává tradiční havajské jídlo a tančí hula…’’

V blízké době plánuje kromě lyžování v Itálii a bakalářky, také další humanitární výjezd. Kam, to ještě sama netuší, ale chtěla by se podívat do nějakých vyloučených lokalit, tentokrát však u moře.

Ke konci jsem se Adélky ještě zeptala na pár otázek:

Co ti z Afriky nejvíce chybí?

Tak to asi mahulu. To ovoce je brutálně dobrý a já tam na něm přežívala. Jenže tady není nikde k dostání, tak to mi chybí hodně. A jinak mi určitě hodně chybí Mutenmwa. To je jeden chlapeček, se kterým jsem tam pracovala, a i když bych asi z profesního hlediska úplně správně neměla, tak jsem si k němu vytvořila bližší vztah. Tak ten mi taky opravdu hodně chybí.

Který moment byl pro tebe v Africe nejtěžší na který naopak budeš vzpomínat s nadšením?

Těžkých momentů v Africe bylo strašně moc ale úplně nejtěžší moment v Africe byl, když mi v náruči zemřelo půl roční miminko. To byl nejhorší a nejsilnější zážitek. Naopak nejlepší bylo když asi cca po 2 týdnech co jsem s dětmi dělala různý aktivity, za mnou ty děti přišly a ptaly se kdy se zase vrátím a jestli bych nemohla chodit častěji a jestli se opravdu musím někdy vrátit zpátky do Česka. To bylo krásný protože jsem konečně uviděla že moje snaha a práce má smysl. Hlavně to, že si mě oblíbily děti který si jen tak někoho k sobě nepustí, bylo takový pohlazení po duši.

Kdyby sis mohla zaskočit do Verony na oběd, na co bys zašla?

No a oběd je jasnej. Krémové risotto s krevetama a k tomu bílé víno! A po obědě samozřejmě espresso.

,,Každý krok na mé cestě je jako otisk do mého srdce a mé duše, a já se těším na každý nový krok této nádherné cestovatelské pouti,’’ prohlašuje holčina, která nepřestává bojovat a je neúprosná, stejně tak jako citlivá a empatická; jejímž posláním je pomáhat lidem, protože je pro ni samozřejmost pomoci těm, kteří to sami nedokážou.