Jihoindický stát Kérala se chlubí poněkud bizarní kuriozitou, první demokraticky zvolenou komunistickou vládou na světě! V Kérale vládne celoročně příjemné teplé klima, ale zamrazí, když zahlédnete v nadživotní velikosti zamračené tváře soudruhů.
Je to na Indii opravdu zvláštní, když obrázků s těmito „velikány“ je vidět mnohem víc než s Gándhím, ba dokonce i více než s hinduistickými bohy. Také komunistickými bojovými nástroji – srpem a kladivem – je pomalováno kdeco. Mám zde drobné „nedorozumění“ s jedním neodbytným prodavačem, který se mi snaží vnutit tričko s jejich největším idolem: Che Guevarou. Dodnes vidím jeho vyděšený pohled, když mu říkám, že přece nebudu nosit tričko s komunistickým teroristou!
Vstupní branou do Kéraly se pro mě stává pevninský Érnákulam, na rozdíl od prvních Evropanů, kteří přistáli v nedalekém přístavu Kočínu ležícím za úzkým zálivem na protáhlém poloostrově. Érnákulam má výborné vlakové spojení s celou Indií, při návratu jsem „Kérala expresem“ za pouhých 46 hodin až v Dillí.
Ferry nahrazující „MHD“ jezdí od budovy nového přístavního terminálu každou chvilku a cena je opravdu lidová. Fort Kočin tři rupie, ještě kousek dále Mattancherry čtyři, druhá „linka“ ostrov Willingdon jednu a ostrov Vypeen dvě rupie, tak to si lodičky užiji!
Náboženské památky i internacionála
Palác v Mattancherry postavili Portugalci v 16. století jako úplatek místnímu rádžovi, když se k moci dostali Holanďané, alespoň mu ho rekonstruovali. Je vyzdoben poměrně zachovalými freskami, průvodci s nadšením v hlase i očích ukazují malbu v královnině ložnici, na níž bůh Kršna provádí milostné hrátky zároveň s osmi pastýřkami. Velice rafinovaně přitom využívá svých šesti rukou i obě nohy!
Jinou zajímavou památkou je židovská synagoga Pardesi s podlahou vyzdobenou čínskými dlaždicemi. Dnes je spíše turistickou atrakcí, protože z původně početné židovské komunity zbylo pouhých sedm členů! Stojí zde i několik křesťanských chrámů, jako první byl postaven kostel sv. Františka, kde byl na čas pohřben Vasco da Gama, objevitel námořní cesty do Indie. Dodnes můžeme vidět v podlaze původní náhrobní kámen. V zahradě u biskupského paláce stojí nová budova křesťanského muzea postavená portugalskou nadací. Všechny tito památky leží kousek od sebe a jsou dostupné pohodlnou procházkou.
Kdo chce vidět něco původního, musí navštívit muzeum kéralské historie a umění v Edapally, městečku ležícím asi 10 km od Érnákulamu. V jedné jeho budově je trochu nesourodá, ale přesto zajímavá galérie. Uchvacují mě obrazy Ravi Vármy, který pocházel z královského rodu. Na jeho akademicky malovaných obrazech je Indie přesně taková, jakou ji máme ve svých romantických představách. V druhé budově je dioráma s výjevy s kéralských dějin. Postupně při asi třiceti zastaveních navštívíme například ateliér Ravi Varmy s několika jeho obrazy i samotným umělcem, Vasco da Gamu sedícího u stolu nad štůskem map, a v namalovaném otevřeném okně vidíme přístav s plachetnicemi. Poslední zastavení ukazuje chudý příbytek revolucionáře a hodně propagandisticky vychvaluje komunisty, dokonce při něm zazní největší komunistický hit: internacionála!
Jinou kéralskou specialitou je divadlo kathakali. Nevím, jak ho popsat, je to i není pantomima, balet, či spíše výrazový tanec, opera, ale i náboženský obřad. Nedílnou součástí je expresivní barevné líčení (malování) a oblečení. V Kočinu založili mladí umělci „Kerala kathakali centre“, kde každý večer provozují svá úžasná představení.
Po čajových plantážích
Městečko Munnar v horách Západního Ghátu je centrem rozlehlých čajových plantáží. Když se chci podívat po vzdálenějším okolí, zjišťuji, že veřejnou dopravou by to bylo časově dosti problematické a rikšou či taxíkem dosti drahé, tak volím kompromis a v turist office zakoupím okružní jízdu. V mikrobusu jedu jen já a starší indičtí manželé. Při první zastávce u přehrady se Indům nechce ani nastoupit zpátky, neúnavně prolézají stánky s kýčovitými suvenýry a cachtají se ve vodě, když jim po delší době ukazuji hodinky, říká mi: „don´t hurry“. Za to když přijedeme na Top Station, kam se zase těším já, ani nevylezou s mikrobusu. Od parkoviště se jde po upravené stezce asi 15 minut na vyhlídkovou přírodní plošinu, kde mě překvapí: za výhled vybírají vstupné! Hory jsou sice částečně v mlze, ale pohled na ně je přesto úžasný, většina území leží již v sousedním státě Tamilnádu. Vracím se asi za tři čtvrtě hodiny a Ind se hrozně rozčiluje, s chutí použiji jeho frázi: „don´t hurry“! Po obědě jedeme na druhou stranu do pohoří Rajamala s nejvyšší horou jižní Indie Anaimudí (2695m).
V národním parku Eravikulam jsou kromě horských výhledů největší atrakcí téměř vyhynulí tahři, divoké kozy, které si už tak zvykli na davy návštěvníků, že se dají fotit z bezprostřední blízkosti. Zjišťuji, že je občas výhodné být cizincem a platit mnohonásobně vyšší vstupné. Před pokladnou stojí nekonečná řada místních návštěvníků, ale mě hned vedou, ke zvláštnímu okénku a ještě zdrží odjezd busu, který vozí turisty po rozbité silničce ještě pár kilometrů do nitra hor. Vstupné platím 200 rupií (místní jen 20), k tomu 20 za zpáteční jízdenku a již obligátních 25 za foťák. Ind se snaží předběhnout, ale je tvrdě vykázán na konec fronty. Když se asi za dvě a půl hodiny vracím, rezignovaně sedí v mikrobusu a mlčí.
Druhý den slavím narozeniny a tak mě napadá, že bych je mohl strávit trekem po čajových plantážích. Sháním mapu okolí, ale mají jen plánek s dosti pochybným měřítkem. Ptám se alespoň na nějakou trasu a doporučí mi k vodopádu Attukhad.
Ráno stoupám po úzké silničce klikatící se po hraně údolí s hezkými výhledy na čajové plantáže. V místě, kde si myslím, že bych měl odbočit, je přes cestu závora, ptám se vedle stojícího muže v jakési uniformě, jestli tudy vede cesta k vodopádu a jestli tam můžu jít. Po chvilce váhání mi řekne, že ano, ale že manažer nemá rád, když se mu po plantážích procházejí cizí lidé, tak radši ať jdu rychle! Vždycky jsem četl, že sběračky čaje ručně uštipují poslední tři lístky, ale tady to už mají zmechanizované. Používají velké zahradnické nůžky s kapsou. Uprostřed rozlehlých plantáží jsou pro zaměstnance založené malé vesnice. Jsem uchvácen, jak se po kopečkách vlní nekonečné řady čajových keřů, mezi nimi jsou pohozené ohromné balvany a také zde rostou eukalypty, které prý působí jako přírodní pesticidy. Pod vodopádem je malá restaurace s terasou, popíjím čaj, k jídlu mi nabídnou omeletu mezi dva tousty. Odpočívám a relaxuji při zvucích padající vody.
Při návratu potkávám malou asi desetiletou holčičku s tátou, která mě důkladně vyzpovídá. Nezajímá ji jen jako většinu ostatních moje jméno a odkud jsem, ale taky jak se mi v Indii líbí a kde všude už jsem byl. Po každé mojí odpovědi pokývá hlavou, jako by si všechno chtěla zapamatovat. Zítra asi bude mít o mě referát ve škole!
K večeři si dám výborné kuře tandoori, jen ty čapátí mi k němu moc nepasují. Ptám se na pivo, řekne si předem o peníze a někam odběhne. Po chvíli přinese malý hrníček a plnou čajovou konvičku a spiklenecky mrkne.
Z Munnaru chci jet do přírodní rezervace Périjár, ptám se v turist office, říkají mi, že každý den ráno od pošty jezdí autobus soukromé společnosti. Druhý den ale nic nejede. Zaměstnanci stávkují, aby ukázali těm „zlejm“ kapitalistům, co je vykořisťují, kdo je tady pánem! Nabízí se mi taxikář, že mě tam za „nehoráznou“ sumu odveze, říkám si, jestli není s nimi domluven a pak se nešábnou. Nechci přistupovat na jejich hrátky a tak bohužel Périjár vynechám, snad někdy příště, a jedu rovnou do Trivandrumu.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Thiruvananthapuram
Hlavní město Kéraly má nezapamatovatelné, ba téměř nevyslovitelné jméno Thiruvananthapuram, dokonce i samotní Indové s tím mají problémy a tak ho běžně zkracují na Trivandrum. Přijíždím za tmy, podle průvodce má být dost levných hotýlků kousek od autobusového nádraží a tak není žádný problém ubytování i potmě sehnat. Cestou si všímám jídelny na rohu, kde potom celou dobu snídám. Dokonce zde vytvořím „rekord“ za opulentní snídani platím devět rupií! A to si dávám čtyři kousky (2+2) něčeho, na co si jdu ukázat, menu zde není. Poznám dosu (placka z čočkové mouky), idli (kopeček rýžového nákypu), puri, mají i spousty dalších dobrot, které neumím pojmenovat. K tomu čaj a na závěr black coffee.
Orientace je poměrně jednoduchá, město severojižním směrem protíná MG road, jak se trochu neuctivě říká třídě Mahátmy Gándhího. Na jihu stojí palác maháradžů s Travankúru, kde jedním z nejobdivovanějších exponátů je křišťálový trůn (made in Bohemia), bohužel je vystaven v šeru a za upatlaným sklem. Na severu se rozkládá park s mnoha muzei, galeriemi a zoologickou zahradou. Za prohlídku určitě stojí Napier muzeum se zajímavými sbírkami i exteriérem a galérie Šrí Čitra, ve které jsou mimo jiné i obrazy Ravi Varmy a snové malby ruských malířů a mystiků otce a syna Svatoslava a Nicholase Roericha.
