Abel Tasman National Park

3.-5.4. 2007

Pobřeží lemováno pohodlnými cestičkami, po kterých se prohánějí nedočkaví trampeři. Pěkné, ale protože jsme už absolvovali pobřežní Queen Charlotte track, rozhodli jsme se, že si spíš zajdeme do vnitrozemí. Dočetli jsme se totiž kdesi na internetu, že inland track je určitě zajímavější.

Jak se dostat na začátek tracku?

Bohužel – jak je tu tomu často – i tento track není „do kruhu“, ale začínal a končí v různých místech. Nechali jsme auto ukryté v jedné vesničce a doufali, že na začátek naší cesty dostopujeme. Plni nadšení jsme se dopoledne postavili na silnici, že nás určitě nějací turisté vezmou. Cesta totiž vedla k začátku či konci tolik oblíbeného coastal tracku.

Plno aut, ale většina řidičů ukazuje, že jede jenom kousek. Po dobré hodině čekání se rozhodujeme, že do další obce došlapeme pěšky. Odtud už vyjíždí aut o poznání méně, ale šance tu pořád je. Nic. Nakonec se nad námi smiloval milý pán, že jede jen kousek, ale nám to přece jen trochu pomůže. Pokud něco nestopneme, máme před sebou pěšky asi 10 km po silnici.

Nakonec dojdeme až k zátočině, která se dá v době odlivu přejít suchou nohou. Určitě bychom si zkrátili 5 km, ale vody je stále plno. Milan je přesto odhodlán přejít. Klepu si na čelo a křičím, že takovou víru zase nemám, abych chodila po vodě. Milan asi ano. Daleko ale nedojde, za chvilku už musí plavat.

Voda ale klesá, chce to jen čas. Bohužel my tak trochu spěcháme, protože naše dnešní trasa čítá dobrých 5 hodin chůze do kopce a to ještě nejsme ani na jejím začátku. Nemůžeme se odhodlat, zda vyrazíme srabácky po cestě, nebo ještě hodinu počkáme, až voda ještě víc klesne. Pozorujeme, že vody je pořád míň, tak nakonec kolem druhé hodiny vyrážíme. Rozhodně je to zážitek, aspoň pro Milana. Nicméně trvá to docela dlouho, než zátoku přejdeme, pak už to chce jen rychle obout botky a směle vyrazit na hřeben.

Závod s časem

Je kolem třetí, nervózně pokukuju po hodinkách a hypnotizuju stále fotícího Milana, ať už konečně jde. Počítám, že do šesti hodin půjdeme za světla, pak to bude stále horší. Ženeme se do kopce, v běhu pozorujeme, co odliv nakreslil do písku na pláži pod námi. Doufáme, že už brzo budeme v sedle, odkud by další půlka cesty mohla být snad pohodlnější.

Jsme tam v pět, Milan žebrá snickersku a před námi zůstává podle ukazatele 2,5 hodina cesty na chatu. Spěcháme dál, jenže cesta je spíš příkřejší, vede nás hustým lesem a sluníčko pomalu zachází. V duchu si říkám, že jdeme určitě rychleji než běžní turisté, takže dojdeme dříve. Jenže ve tmě se nedá jít tak rychle. Oranžové značky na stromech, které jsou ve dne tak dobře vidět, splývají s barvou kůry. Nezbývá než vytáhnout baterku. Zakopáváme o kořeny stromů, ťapeme bahnem, nohy bolí, jen neztratit značku. Konečně odbočka na chatu.

Hurá, sláva, v půl osmé jsme tu! V chatě nikdo, to se nám ještě nestalo. Škoda, že jsme tu nedorazili dřív… Při svíčce se myjeme a vaříme. Za dnešek dvě dobrodružství – Milan je spokojen, já bych si aspoň jedno nechala klidně ujít.

Oběd ve staré dobré Wanui Hut

Ráno je krásné, malinko jde vidět moře, ale jinak všude kolem les. Netušíme, že jím půjdeme zase celý den. Bohužel na nás nečekají žádné výhledy, a když k tomu začne drobně pršet, rozhodujeme se pro rychlý sestup do údolí a k autu. Na oběd se zastavujeme ve Wanui Hut, tak akorát, než začne pěkný slejvák.

Chata je jedna z těch základních, kde místo kamen je krb, takže teplo utíká hned ven. Dřevo taky došlo, tak zase pokračujeme dál. Bohužel jsme ztratili čas čekáním na lepší počasí, tak musíme opět spěchat, abychom si na cestu nemuseli svítit jak včera. Posledních 7 km jde po silnici, takže sice dorážíme ve tmě, ale ve větším klidu. Auto na nás čeká a my si říkáme, že tento track za moc nestál.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Krásné pobřeží

Protože jsme si zkrátili inland track o jeden den, chceme se ještě na chvilku vrátit na pobřeží. Snažíme se někoho zastihnout v půjčovně kajaků, ale máme smůlu. Přejíždíme hřeben a zastavujeme na Totaranui Bay, kde se ještě jednou chceme pokochat prý nejkrásnějšími plážemi na Zélandu.

Potkáváme tu naše známé z farmy Verču s Radkem, kteří si kousek coastal tracku šli a chtějí tu i nocovat. Netuší ještě, že je DOC z pláže vyhodí a my se večer potkáme na stejném odpočivadle. Projdeme se na další pláž, kde kromě moře otravných much je i jeden ochočený racek, který za kousek chleba Milanovi ochotně pózuje.

Projížďka na kajaku

Vracíme se k autu a telefonicky domlouváme půjčení kajaku na dnešní odpoledne. Po nutných instrukcích sedáme do kajaku a nedočkavě vyrážíme kolem pobřeží. Na ostrůvcích můžeme pozorovat různé ptactvo a taky tuleně. Dvě smluvené hodiny utečou jak voda. Milan se ještě koupe. Brr. Začíná se stmívat.

V obchodě nakoupíme masíčko na večeři a pak jen najít místo, kde bychom mohli přenocovat. Pomalu si zvykám na to, že zase budeme vařit a jíst potmě. Máme ale radost, že za námi dorazí Radek s Verčou a že se s nimi příjemně přiopijeme.