… a přitom skoro hned za barákem

Jako první, co mě zarazilo, byla záhy změna šířky promenádní cesty, jakoby si tady chtěl japonskej projektant vynahradit po těch letech ty malý uličky. Až sem byla cesta široká takovejch dobrejch šest metrů (a je to až až), ale pak se někdo rozmáchnul a šířka před mostem měla najednou trojnásobek. A protože byla cesta odtud jako když střelí, nemohl jsem si pomoct a na mysli mi v tu chvíli vytanuly severokorejský dálnice, podobně předimenzovaný.

Pak následovala již v úvodu deníku zmíněná Tokyo Bay Wedding Village, dokonalá napodobenina starý zástavby včetně kostela a náměstí s kašnou, kde si movité páry mohou dopřát nefalšovanou romantickou svatbu. Všechny baráky tady nějak souvisejí se svatbou, ať už jde o módní salón, kde ušijí šaty na přání, jinde lze zase zařídit formality, anebo tady se slavnostně najíst a tuhle zase přespat. Co na tom, že doslova za zdí se tyčí mrakodrap a na druhý straně vede výpadovka, tady je to prostě svět sám pro sebe. Stačí jen přitlačit, protože nedělám si iluze, že svatba tady je nějak lacinou záležitostí.

A pokračoval jsem dál po West-promenade až k pile. Ano, asi 15m vysoká maketa pily, takovej ten model „českej kutil“, která je čepelí zapíchnutá kus do země. Akorát není jasný, jestli napodobeninu dřevěnýho madla bere zub času, nebo má schválně vyrobenou patinu. Vzpomínám si, že nějakej českej informační materiál zmiňoval tuhle pilu jako ideální místo pro sraz na Odaibě. Hned vedle pily je ovšem megabarák Tokyo Big Sight (též známý jako Tokyo International Exhibition Center), opravdu stavba staveb. Obrovskej komplex, kterýmu jednoznačně dominujou do čtverce seskupený čtyři jehlany obrácený špičkou dolu – je to odvážné. Jsou v nich konferenční a výstavní sály a zákaz focení uvnitř. Já pak zašel dozadu, za jehlany, kde se nacházela terasa tak velká, že by sem mohly přistát bez obav dva vrtulníky; zcela vzadu téhle terasy pak byl na obzoru vidět no name-ostrov, kterej myslím slouží jako smetiště. Jo a taky tady vzadu bylo depo souprav Yurikamome. Ale to už se zase stmívalo, takže jsem vyrazil k domovu a cestou, ještě ve čtvrti obchodů, minul pekárnu s (pro Čechy) nešťastným názvem „Blé“.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Cestou jsem však neodolal a stavil se ještě na skok v prvním patře nákupního centra Palette Town vzdálenýho asi pět minut od nás. Z tisku jsem tušil, že by tady měla bejt nějaká napodobenina starý čtvrtě i vyjel jsem teda eskalátorem do prvního patra a zatím nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl jít co nevidět do kolen. Jenže pak jsem vešel dovnitř haly s nápisem Venus Fort a ocitnul se rázem v jiným světě, všude kolem mě byly italský domy a ulice ze 18. a 19. století. A k tomu obloha, která se mění podle reálnýho času od modrýho nebe, přes západ až po oblohu noční. Musel jsem se zastavit a jen tak chvíli čuměl s otevřenou pusou. Nedalo mi to a nenápadně jsem poklepal na jeden barák – ozval se známý sádrokartonový zvuk, iluze však byla dokonalá.

Jasně že tady byl luxusní butik na butiku, ale já odložil fleecku a jen se tak nahříval a procházel starým městem, kde hrála tiše příjemná hudba. Minul jsem náměstí s honosnou kašnou, kde tekla pravá voda. Nad kašnou visely odněkud ze stropu haly nadýchané baldachýny, kašna byla v modrofialovém přítmí a Japonci se předháněli, kdo se tu vyfotí. Došel jsem až na slepé náměstí s obrovským chrámem a pak se zvolna vracel zpět. Po straně byla šipka s nápisem „Historic Garage“.

Nevěděl jsem, co by mě ještě tak mohlo překvapit, ale překvapilo: tady zas byla dokonalá iluze starých uliček, tu a tam se na šňůře „jako“ sušilo prádlo, jinde zas byla „jako“ prodejna zeleniny a mezitím byly zdánlivě nahodile zaparkovaný veteráni. Už se o auta tolik nezajímám, ale našly by se tady skvosty. Garage byla v týhle části haly postavená po jejím obvodu a v jednom místě bylo možný koupit historický modely a všelijaký doplňky.

Ven jsem vyšel úplně mimo sebe a udělal další chybu, totiž že jsem se nedal po schodech dolů a domů, ale naproti, kde do dálky svítil neón „Mega Web„, což je dvoupatrová předváděcí hala Toyoty, opět velkolepá, kde je dole vystavená formule, kde se dají vidět a doslova ošahat poslední modely vozů, ale kde taky prochází klikatě dráha, po který se můžete za příplatek povozit v automaticky ovládaným elektrovozu. Jo a vzadu je ještě designérská část, kde automobilka ukazuje, jak se věci postupně vyvíjely a opět, všechno se dá otlapkat. No, myslím, že tohle bude ještě potřeba prozkoumat, nafotit a sepsat.

Ani nevím, jestli se ještě vůbec rozepisovat o obřím ruském kole, jakési vystřelovací věži a dětské pachinkárně – první, co jsem tam viděl, byl asi dvouletej prcek na jezdícím pandovi v nadživotní velikosti s volantem. A hned vedle dvě starší dámy u automatu na masáž chodidel, zuté nohy strčené kamsi do útrob stroje.

Tak tohle snad zase příště.