Dozvíte se taky, proč je dobré jezdit, kam nikdo nejezdí a kde mají nejlepší betel.
Sedím doma nad Lonely Planet a čtu si ty dva odstavce o Bidaru, městě kam nikdo nejezdí. Takové místo mě pochopitelně ihned láká k návštěvě. Není to tak jednoduché, protože Bidar je opravdu mimo jakoukoliv rozumnou trasu.
…
Ale nakonec, díky vychytané kombinaci nočních vlakových přejezdů, jsme přece jenom tady, v Bidaru, zapomenutém městě v jihoindickém státě Karnataka.
A Bidar je prostě skvělý. Dlouhé cesty sem nelitujeme. Obrovská pevnost s trojitým vodním příkopem vytesaným do skály. Stará muslimská čtvrť a ruiny monumentální medresy (muslimské školy) z 14. století. Mistři mizejícího kovotepeckého umění „bidrí“. Zarůstající i opečovávané hrobky místních sultánů. A podle kamaráda taky nejlepší betel, co zkusil. Cizinci nikde. Dokonce ani na internet jsme nenarazili a to už je co říct. Místa, kam takzvaně „nikdo nejezdí“ jsou asi vždycky ta nejlepší.
To nejlepší překvapení nás ale čeká, jak jinak, nakonec. Celou dobu jsme v Bidaru potkávali skupinky slavnostně vyšňořených Sikhů. Korzovali po ulicích v barevných turbanech, mnozí s mečem za pasem a oštěpem v ruce, až nám to nedalo a vyrazili jsme k jejich gurdwaře (chrámu). Tam nás čekal jeden z nejsilnějších zážitků celé cesty.
Ukázalo se, že gurdwaru v Bidaru kdysi navštívili guru Nanak, zakladatel Sikhismu a tak patří mezi hlavní poutní místa. Jeden ze sikhských svátků se zrovna blížil. Tolik mečů a kopí pohromadě jsem nikdy neviděl. Do gurdwary přijížděly autobusy a náklaďáky plné těch nejbarevnějších, nejpitoresknějších a nejpřátelštějších lidí, jaké si dovedete představit. Naštěstí si je nemusíte pouze představovat – podívejte se na fotky.
