…a ještě jiný Kurdistán

… Obdobně jako Roman Garba jsem žasl nad moderními auty brázdícími opravené silnice, nad solárními panely pouličního osvětlení či nad pokrytím i odlehlých horských oblastí GSM signálem. Byl jsem rovněž uchvácen krásou Amedi, středověkého města postaveného na skalním útesu, či tajuplným prostředím okolo vodopádu Gali Ali Bek, jehož jedinečnost a krása v kontextu celého Iráku ho dostala i na 5.000 dinarovou bankovku. Unesen velikostí a vzhledem citadely v Hawleru (Erbilu) jsem se smutkem odkládal její prohlídku na neurčito kvůli časovému harmonogramu. Přece jen má cesta nevedla na místa cestovatelsky atraktivní, ale spíše tam, kam se nás i se zvláštním povolením ASAISH (= kurdské bezpečnostní sbory spadající někde mezi armádu a policií) přese své četné checkpointy báli pustit. Tedy do horských pohraničních oblastí okupovaných tureckou armádou, která spolu se svými íránskými vojenskými spojenci jejich kurdské obyvatele terorizuje a zastrašuje.

Do kurdské autonomní oblasti v severním Iráku jsem se vydal na přelomu dubna/května roku 2009 jako jeden z šesti účastníků mezinárodní delegace malé americko-kanadské lidsko-právní organizace Christian Peacemaker Teams (dále CPT). Cílem této organizace působící mimo Irák také v Kolumbii a Palestině je redukce násilí skrze monitorování a zaznamenávání porušování lidských práv ve válečných konfliktech a následné nenásilné aktivity, jako např. doprovázení civilistů či mezinárodní asistence. CPT pracují v Iráku od roku 2002. Před válkou a během ní působili v Bagdádu. V roce 2006 byl jeden z jejich týmů unesen do té doby neznámou násilnou muslimskou frakcí, která po třech měsících věznění jednoho ze čtveřice členů veřejně popravila. Po této události byl projekt v roce 2007 přesunut na sever do 750-tisícového města Sulejmanija.

Můj původní záměr projet Tureckem a vstoupit do země přechodem Šilopi-Zacho padl kvůli plánu delegace, která začínala setkáním a seznamováním se zbytkem týmu už v jordánském Ammánu a následným mini-školením a návštěvou iráckých uprchlíků. (Setkali jsme se i s bývalou zaměstnankyní českého velvyslanectví v Bagdádu, která při svém útěku z Iráku unikla popravě za spolupráci s cizinci jen tak tak).

Do Istanbulu a dále do Gaziantepu u syrských hranic jsem letěl letadlem. Průjezd autobusy, mikrobusy, taxíky a vlakem Sýrií byl hodně expresní: odpoledne a noc v Allepu, další odpoledne a večer koupání ve Středozemním moři a shisha na pláži s černým pískem (Burjj Islam) a bivakujícími a tančícími syrskými výletníky, další den rychlá odpolední návštěva úchvatného a obrovského Crac de Chevaliers a hrozné noční hledání hostelu v Damašku a jeho ranní prohlídka s následným nočním dojezdem do Ammánu.

Let z Ammanu do Sulejmanije (cesta po zemi se údajně momentálně rovná skoro sebevraždě) trvá jenom 90 minut a výhledy na poušť, jíž majestátně protéká Eufrat a Tigris, jsou úžasné. Když se ze šedo-béžové pouště začnou zvedat zelené hory, přistáváte v Kurdistánu.

Nejširší nabídku průvodců a map Iráku (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Desetidenní vízum vydané na letišti bylo pro získání pro mě zásadního vhledu a porozumění situaci dostačující, hlavně tedy díky výborně připravenému programu delegace, jehož součástí bylo projetí více méně celého Kurdistánu, návštěva dvou uprchlických táborů a hlavně mnoho a mnoho setkání a rozhovorů se širokým spektrem lidí (od vesničanů přes učitele a pracovníky místních a mezinárodních organizací po lokální a mezinárodní politiky).

Na území dnešních států Iráku, Turecka, Íránu a Sýrie žije něco mezi 30 – 35 milióny Kurdů, tedy přibližně tolik, kolik by čítala sjednocená populace Česka, Slovenska, Rakouska a Maďarska. Vinou mnoha politických machinací, manipulací a marginalizací jsou dnes Kurdové největším národem na světě bez vlastního státu.

I přes početné zastoupení v populacích výše zmíněných států, v nichž tvoří významné národnostní menšiny (např. v Turecku se jedná o zhruba pětinu populace), byla Kurdům, a do velké míry stále jsou, odpírána základní práva na sebeurčení, a kvůli své etnické příslušnosti byli či stále jsou vystaveni státnímu pronásledování.

V Turecku bylo ještě několik let zpátky pod přísnými tresty (věznění, mučení, dokonce vyvražďování celých vesnic) zakázáno používání kurdštiny (tvoří ji více dialektů), zvyků, jmen a dokonce i písmen abecedy, která kurdština oproti turečtině zná. Navštívili jsme 12tisícový tábor kurdských uprchlíků z Turecka, kteří byli během svého útěku napadáni a ostřelování tureckou armádou a dokonce i bombardováni z letadel. Mluvili jsme se ženou, která byla za svou politickou angažovanost za kurdská a ženská práva v Sýrii ve svých 19 letech uvězněna a mučena (včetně permanentního popálení obličeje nedopalky cigaret).

Irák je jediný stát, v němž se Kurdům povedlo (či bylo umožněno) získat určitou politickou moc, která se díky nové poválečné ústavě vykrystalizovala v dosti vysoký stupeň autonomie. Cestu k ní však lemují šílenosti Saddámova režimu: pokusy o násilnou arabizaci a posléze o vyhlazení Kurdů vedoucí k vystěhovávání a přesidlování stovek tisíc lidí (pouze zčásti kvůli ropě), zničení tisíců vesnic a vyvraždění na několik stovek tisíc Kurdů. Hořce neslavným vrcholem anti-kurdské operace Al-anfal v druhé polovině 80. let bylo vybombardování 50tisícového města Halabdža (nedaleko hranic s Íránem) a později i dalších měst (i když už nikdy v takové míře) chemickými zbraněmi, během něhož v jednom dni zahynulo na pět tisíc lidí. Halabdžu jsme navštívili a mluvili jsme s lidmi, kteří během onoho útoku přišli o své děti i další členy rodin.

Kurdskou poválečnou autonomií není zdaleka všem násilnostem páchaným na vesničanech konec. Ponechávaje stranou Mosul a Kirkuk, pod nimiž leží obrovská ložiska ropy, kterou by chtěla zpeněžit jak kurdská, tak irácká centrální vláda a které se dnes kvůli míře pouličního násilí a pumovým útokům řadí mezi nejnebezpečnější místa v Iráku; nestabilní politické situace využívá Turecko, které za tiché podpory Spojených států, vede svou vlastní nikým nerušenou válku.

Turecká vláda se ohání anti-terorizmem, hořkou realitou jsou však turecké základny rozeseté místy až do vzdálenosti 20 km od hranic, které vyzbrojené těžkou technikou kontrolují a terorizují většinu iráckého hornatého pohraničí (jedna menší základna se nachází přímo v Amedi!). Viděli jsme tanky s hlavněmi namířenými na města. Slyšeli jsme příběhy o zmizelých pastevcích pasoucích své černo-bílé ovce nedaleko tureckých základen, jejichž těla se po týdnech našla zohavena. Kvůli sílícímu a v posledních měsících stále častějšímu tureckému zastrašování, ostřelování a leteckému bombardování byly opět další tisíce lidí nuceny uprchnout z hor a opustit svá pole, domovy a vesnice.

Podobnou přeshraniční „čistku“ kurdských „teroristů“ provádí u svých hranic také Írán. Sice v tomto případě bez vojenských základen, ale pomocí svých raket a minometů a za vydatné asistence tureckých výzvědných a bombardovacích letounů.

Co z tohoto konfliktu nízké intenzity mají zúčastnění? Pro Turecko příslovečnou osinou v zadnici či trámem v oku musí být naplňování staletí živoucích pan-kurdských snů o vlastním státě. Spojené státy, které se s Tureckem dělí o svou špionáž, a které zdá se, že kdyby chtěly, tak tureckou intervenci jednoduše zastaví, si jen našly svého dalšího dostatečně velkého mazlíčka s ostrými drápy. Íránu, který během Al-anfalu Kurdům proti Saddámovi pomáhal, nerozumím. Vláda Massúda Barzaniho, se svým odhadovaným rodinným majetkem kolem dvou miliard amerických dolarů, má nejspíš svých problémů kvůli tahanicím o ropu s Bagdádem dost, než aby se zaobírala starostmi zapadlého hornatého venkova. A kurdští vesničané se opět, jako už nesčetněkrát, cítí zrazeni a podvedeni. Mnozí z nich už nemají nic, co by ještě mohli ztratit. Nějak takhle přichází na svět „teroristé“.