6 dnů bloudění džunglí Bornea – očima ztracené Jindry!

První dvě zprávy o této události najdete zde. Projekt výzkumu opic nosatých (jehož se Jindra jako dobrovolník účastnila) podpořil také Expediční fond.

Vypráví Jindra Bromová:

Možná by vás zajímalo, jak jsem to viděla a prožívala já, už bez emocí a kouzelníků. A jak je to s těmi démony zas najdete v časopise Koktejl č. 9 od dalšího návštěvníka.

Vyfasovala jsem trasu, mapu a vyrazila ráno, Michal ještě spal. K dotazům jak to, že chodím po pralese sama jen to, že jinak toho moc neuvidím. Prales je velmi starý, stromy vysokánské, všude spousta větviček a suchého listí. Zkuste se v tom pohybovat neslyšitelně, abyste viděli nějaké zvíře. Většinou jen slyšíte, jak utíkají, nebo něco na vás zasyčí, zaprská, a to je vše. Proto je třeba se zastavovat, ale nejvíc je to na štěstí. Najednou stromy nad vámi začnou mávat větvemi a vy sledujete gibony jak si to nádherně poletují vzduchem, ležérně zavěšeni za jednu ruku, velikánský hup a druhou rukou už se přemisťují na strom deset metrů daleko. Wow! V příštím životě chci být gibonem!

Jinak můžete zahlédnout modrého páva s oranžovým ocasem, ptáky všech barev, cibetku, hada atd. Orangutana, to už je opravdové štěstí, o medvědech ani nemluvě. Makaků je tady více, a také dost hulmanů oranžových – to je rachot, jak postupují pralesem, tak ladně jako gibon to žádná jiná opice neumí, a hulman běločelý, jenže toho se moc nedaří spatřit, natož vyfotit. Jen zahlédnout. Dávají se sem fotografické pasti, když o ní nevíte, tak si vás také vyfotí; a uhrabávají pěšinky, aby se podle stop zjistil stav na té které lokalitě.

Při trpělivosti a štěstí se toho dá vidět hodně, ovšem vyfotit, a ještě tak, aby ta fotka byla k něčemu, to je na týdny, jak záhy zjistil Saša, chodící s ohromným batohem vybavení každý den smutně zpět, že nemá hulmana, kterého si chtěl pověsit nad postel.

Takže jsem šla, viděla zase úplně jiný prales, jezírko, moje milované gibony, nádherné motýly, a ve dvě odpoledne jsem se již ocitla u cedule camp Jamal 400 metrů. Ta cedule mě pak pronásledovala v hlavě dalších pět dní. Já idiot jsem prostě do campu nešla, protože se mi tak brzy ještě nechtělo, prales je rozdělený jalingy kolmo a transekty napříč jak křížovka, tedy samozřejmě nepravidelná, takže dojdete vždy nějakým jalingem na transekt, přejdete na další jaling, jsou podle abecedy, a jdete zpět. Jak prosté.

Jen to není les ale prales, a pořád prší, takže zarůstá a zarůstá, a lidí, kteří běhají s mačetami a prosekávají cesty je málo. To jsem věděla, tak jsem se držela jen těch jalingů, které jsem měla přidělené jako čerstvě prosekané. Komplikace nastala ve značení. Svítivé žlutozelené stužky s nápisem o jaký jaling jde a počtem metrů, byly perfektně tam, kde byla prosekaná cesta. Jenže pak přijdete do bažiny, a hledej šmudlo, nikde nic. Nezbývá než kroužit tak dlouho, dokud na další značení nenarazíte, což je v tak náročném terénu poměrně dlouhodobá záležitost. Pak zase ratanová houština. Ratan je velmi krásný materiál na nábytek, ale tady je to to nejhorší, co tu lze potkat. Listy vyrůstající už od země mají zpětné trny, ale nejhorší jsou tenoučké, neviditelné šlahouny se zpětnými háčky, které jsou schopné vás skalpovat. Projít tím se nedá vůbec, a musíte chodit opatrně, jakmile jste chyceni se hned zastavit, vyprostit, zastavit, vyprostit. Zase kroužení, a konečně vysokánský, hustý les, pod ním nic než obrovské, suché listí. A plocha pořádně velká, než jsem našla značku, uvědomila jsem si, že začíná být dost pozdě. Do tmy musím být na cestě zpět do campu. 

V té chvíli jsem si se zděšením uvědomila, že jdu opačně, podle metrů, které ubývaly, místo přibývaly. A to bylo zle. Teď jsem se ovšem měla chladnokrevně vydat dál, došla bych prý také. Místo toho jsem to fofrem vzala zpět, a to jsem neměla šanci stihnout. Ještě jsem znovu našla cestu, ale pak padla tma. Byla jsem na kopci, nahoře ještě zapadalo slunce. Rychle za ním, abych si alespoň stačila ustlat. A tady jsem udělala další chybu. Kdybych tam přespala, byla jsem druhý den zpět a pohoda. Jenže já se ocitla na světle, venku z pralesa, a když jsem přelezla strž, byla tam krásná cesta, po které jsem se vydala kolem pralesa. Kdyby jsem v té době měla vysílačku, protože mobil fungoval jen někde, dozvěděla bych se, že když vydržím tak něco přes hodinu, dojdu do vesnice. Vydržela jsem jen půl, padla tma, potkala jsem kmen a pod ním suchou kůru, poslala jsem Míšovi sms, že se tam ukládám a uložila jsem se, zabalená do pláštěnky, ke spaní. 

A přišel další pech. Najednou nastartoval generátor, přesně stejný zvuk, kterým se v kempu přivádí civilizace – světlo a proud k nabytí baterek do foťáků. Vyskočila jsem, sakra, to jsem strašně blízko! A se zapnutým mobilem, kterým jsem si svítila, jsem šla dalších pár stovek metrů, než zvuk zesílil natolik, že bylo jasné, že jde o nějaký velikánský hodně daleko v přístavu. Do háje. Tak zpátky. Koukám na mobil, Míšan se neozývá, nemá ještě signál. Čekám ještě do devíti, ale žádná odezva. Jdu spát. Mobil jsem večer vypnula a ráno už nezapla. Jak jsem s ním chodila, hledal si pořád signál, a to je vybitý raz dva. 

Ráno. Vstávám a jdu zpět po svých stopách. Přede mnou strž a vedle mě prosekaná cesta do pralesa. No vyberte si. Další chyba. Netušila jsem, že kromě popsaných cest pro pozorovatele je tu ještě pár nových průseků značených barvou, kam se dosazují původní porosty pralesa. Později jsem zjistila, že to tam nevěděl nikdo, bylo to dělané tak, aby o tom vědci a Gábi nevěděli. Samozřejmě jsem narazila přesně na ně. A ty vedly jen od plotu k plotu, nekřižovaly nikde nic. Nemohla jsem tomu uvěřit, prodírám se pralesem nahoru dolů, jednou mě to hodí na západ,(kompas jsem měla), jdu tedy zpět, a jsem zase u plotu, jen jinde. Když jsem uviděla ten plot potřetí, poklesla mi kolena. Už nemůžu, dva dny, v holinách (je tu šíleně pijavic), včera jedna tyčinka k večeři, dnes poslední k snídani. Je odpoledne, za chvíli mám být na cestě zpět do vesnice. Průseky musím opustit, nikam nevedou, ale pak mohu jen kolem plotu. Sláááává, je tady chata strážců! Je sice opuštěná, ale musí sem někudy chodit! Prohledávám les kolem, perfektní pozorování hulmanů, nacházím potok, nádobí, jinak nic. Do pralesa žádná cesta nenalezena.

Zato ven ano. V plotě je brána z kmenů a z ní cesta dolů. (Stando promiň, ale dírou v plotě bych fakt ven nelezla) Takže musí chodit tudy! A teď jsem udělala chybu poslední a nejzásadnější. Opustila jsem prales a dala se cestou, o které jsem byla přesvědčená, že vede do vesnice. Vedla do pekel. Chtěla jsem dojít do vesnice, dobýt mobil a zavolat Míšanovi, že tu na něj čekám. Nepodařilo se mi to ani za další čtyři dny…

Takže jdu dolů (Panebože, proč jsi tam nepočkala, my bychom tě našli! No, Proč? To tedy nevím. Protože mě to ani nenapadlo, přeci je tu cesta do vesnice…)

Procházím nižším porostem, když se na mě začne sypat listí. Makaci! Nehýbu se, a oni jsou zvědaví, co to tam je, každou chvíli někde vykoukne hlavička. No prima, třeba ještě potkám orangutana, smála jsem se v duchu, a netušila, že jsem i mohla. Přicházela jsem do lesa, přiléhajícího k pralesu, který při požárech, kdy v letech 1982-3 hořel celý Kalimantan, shořel, prales se z větší části podařilo zachránit. No, a od té doby tu narostla divoká džungle, hustá natolik, že bez mačety téměř nejde udělat krok. A část zvířat se tam přesunula. Takhle hustý les je skvělá nárazová zóna pro prales. Ale také rájem ilegálních těžařů dřeva. A na jejich cestách jsem se ocitla. Ještě jdu mangrovníky kolem řeky, velice zajímavý porost chůdových keřů až dva metry vysokých, plný krabů a žoužele. Tady u Balikpapanu ovšem je silný ropný průmysl, takže bahno i chůdové kořeny zaplavované přílivem jsou černé víc než normálně. Koupající se buvol. Žádní lidé. 

A už jsem v lese. Prosekaná cesta přechází za chvíli – panebože, červené záseky na kmenech. (No, měla jsem tušit, že mě zase dovedou nikam.) Kráčím si klidně dál pořád dolů, šťastná, že nepřelézám kmeny a bažiny. Ha, ha, vzápětí jsem tam strávila – v bažinách naštěstí mangrovníků – čtyři dny. Širokánská mýtina, spousta stromů se širokým červeným pruhem kolem dokola, šipka strží dolů s nápisem Bataskan. Tam nejdu, nejsou tam značky. Hledám, musím zpět, tady vedou dál.

Cesta se rozšiřuje, občas míjím pokácené stromy ze kterých je vyříznut jen vnitřek. A přístřešek, mají tu i kamínka na vaření. Jsem dole. Všude voda nebo bahno, občas bílý písek. Opláchnu se a jdu po skládce kmenů, když ze záhybu cesty vykouknou tři mladíci! Chci se nadechnout, že se zeptám na cestu, ale jen na mně sekundu zděšeně zírají a jsou pryč! To byly jediné a poslední lidské bytosti, které jsem tu spatřila… Vycházím na široké prostranství, přede mnou se zdvihá nahoru velikánská pastvina. Vpravo další přístřešek, vlevo nahoře třetí. Dobrá, sem buvoli tahají kmeny, a kudy dál? Jdu po stopách doprava, bahno uhlazené kmeny, bože kudy dál? Vlevo bahno, přede mnou občas prkno přes největší bahno ale jinak velmi neschůdný terén, občas po kořenech mangrovníků. 

Za chvíli jsem v koncích. Sotva se mi podařilo najít cestu zpět. Nikudy to nejde. Jdu kolem přístřešku na druhou stranu, ne, zase cesta do lesa, neboli z lesa kmeny sem. Zpátky. Takže nahoru. Buvoli vyšlapali pěknou tvrdou cestu. Konečně, po dvou dnech, sundávám holinky. Šíleně to bolí, nechci se ani dívat. Jdu dál v ponožkách. Setmělo se, ale cestička, i když stále užší, jakž takž najít jde. Nějaký dřevěný plot. Aha, sad. Dobrá, ze sadu povede cesta, hledání je obtížné, ale nakonec dojdu na nějakou cestu, konečně vychází měsíc. V jeho světle vidím konec té cesty mizející v jezeře … Slaném. Zase zpátky. Ale nikde nic. Ani stezka. Suchý ohořelý strom. Padám, sundávám ponožky a nechám nohy nadechnout. Míšánku, moc se ti omlouvám, nezvládla jsem to. Polévá mě studený pot pomyšlením, co se teď děje nahoře. Poplach, sběh lidí, záchranáři běhající po pralese, panebože. Přitom by stačilo teď poslat sms, kde jsem a kudy odtud. Schovávám hlavu do dlaní, nejraději bych se neviděla. 

Musím si někde lehnout. Tady to je samý hrbol, no, býval tu les. Zase zpátky. Ohořelé stromy ležící na zemi mají mezi sebou krásně rovné místo. Deštník proti světlu měsíce, do pláštěnky proti moskytům, kalhoty mám naštěstí jak stan. Usíná se mi moc těžko.

Začíná pršet. No jo, tak tedy do přístřešku. Je tu všude dost bordel, ale plachta na střeše 
v pohodě, prima. Ale hlavně, prší mi voda! Už jí nutně potřebuji. Válí se tu veliké škeble od slávek. Nakloním deštník a už to pěkně crčí. Pořádně vydrbat mušli, no, tak snad dobré, a už je plná báječně studené vody, wow! Ještě a ještě, škoda, že mám sebou jen půllitrovou lahev, hltám vodu, naplním lahev, usínám.

Ráno. Tak kudy začít. Cestiček buvolů je tu více, vydávám se tou nejbližší. Je široká, vede správným směrem, vypadá to slibně. Po hodině jsem zase v koncích. Buvolí napajedla, lesík, něco jako sad, ale všechno je neuvěřitelně neprostupné, jak hradba zdi. Tudy nechodí, musím prostě najít tu cestu přes bažinu. Po třech hodinách jsem zpátky u přístřešku. No, tak do bažin.

Po dalších dvou hodinách to vzdávám, jsem od bahna až nad holínky a nechci už bažinu ani vidět. Ještě, že je tu i čistá voda. Peru, omývám se. Ovšem mokré kalhoty rain forest (deštný prales) se dlouho nosit nedají, dřou. Sundávám je, dám na batoh sušit, peru ponožky. Ach jo, tak dlouho v pořád mokrých ponožkách. Alespoň tu ale skoro nejsou pijavice, předtím z ponožek při každém praní vypadávaly a crčela z nich krev. Tak jak to vypadá na druhé straně. Tady nic, tudy to také nejde, jdu nahoru, zase plot, nějaký hodně hustý sad, ale kousek, no, tak stopadesát metrů za ním, volná, vypálená krajina. Přes tu by se dalo přejít k silnici.

Vlézám dovnitř a jdu zase po buvolích stezkách. Tedy prodírám se. Buvolí stezky nevěstí nic dobrého. No jasně. Bažina. Ještě jeden pokus o sto metrů dál, a vracím se. Ne, odsud prostě není cesty zpět. Zase jdu po horní plošině, krásný výhled na moře a prales, a já tam nemůžu. To je šílené. Proč nemám křídla. Tečou mi slzy jak hráchy, je mi jasné, že musím zpátky do džungle a najít cestu, kterou jsem přišla. Zbývá už jen jedna neprozkoumaná, škrábu se úzkou pěšinou pořád nahoru. Konečně záseky, jdu a jdu, pořád nahoru. Hledám listy plné dešťové vody a děkuji lesu za každý doušek. A je zle, tudy jsem nešla, tenhle druh džungle je tak hustý, že je tu i na slunci tma, a všude, doslova, visí masožravé rostliny jako překrásné kalíšky. A jsou plné vody – pasti na hmyz. Opatrně maličko odlévám do mušličky, hmyz nechávám rostlině, a jdu dál a dál. Směr je přesně na prales, tak třeba dojdu. A konec. Prales je vidět přes údolí naproti, ale nejsem pták ani gibon, a nemám mačetu, všude kolem neprostupná zeď. Tomu se říká perfektní psychický teror. 

Zkouším pár dalších odboček, i když je mi jasné, že dojdu jen k pokáceným stromům, ale musím to trochu vydýchat. A tak nacházím alespoň buvolí stezku dolů a jsem zpět snadněji a rychleji, zase zpátky v pasti, ale alespoň něco. Jen mi začíná dělat starost pitná voda. Je horko, dávám všechno sušit a vydávám se do bažiny. Všude něco zurčí, musím něco najít.

A hele, to je překvapení. Ilegálové sbalili všechny věci včetně plachty a jsou pryč. Jdu se honem podívat kudy, no jasně, bažinou. Už to ani nezkouším, jdu zpět a mám radost z nalezené skleněné litrové lahve. Pečlivě vymýt, a jde se najít pramen. Stojím a usilovně poslouchám všechnu tu vodu kolem. A najednou ho mám, zurčení pramínku padajícího dolů! Tady někde to musí být – mám ho – wow! záchrana!!! Nejdřív mušlička, lokám a lokám, skvělá, studená, báječná voda! Znovu a znovu plním lahev, aby byla čistá, a omývám se, peru, a konečně naplním do zásoby. Sbírám usušené věci a jdu do druhého přístřešku, který mi tu naštěstí nechali. A hele, je tu i něco jako moskytiéra! Tak jo, už je zase líp. Zítra mám poslední šanci. Už tu znám každou stezku, směr je mi jasný, takže zítra. Dobrou.

A začíná pršet. A bouřka, a leje. No bezva, já jsem pod střechou. Spokojeně usínám, i když klidný spánek to není. Pomyšlení na to, co se děje nahoře, mě neustále vhání do nočních můr. Budím se a snažím se na to nemyslet a usnout. Zítra musím ještě vydržet moc. (Naštěstí netuším kolik…)

Ráno vstávám za úsvitu. Hledám ten první přístřešek, tam někde musí být i cesta. Sakra, kde, všude jen piliny a zbytky stromů. Konečně. A začínají záseky. Zase mi svítá naděje, svírám lahev vody a jdu a jdu. Tak tady jsem už byla, tudy ne, tady jsem také už byla, zase zpátky, (stopy mých holinek jsou všude a jejich tolik, že si ilegálové musí myslet, že nás je tu sto) Tady to musí být, no jasně, bílý kůl a nápis okresu, tudy jsem už šla, takže někde vedle, uf, mám to, o tři metry dál je ten správný směr záseků, jsem na té cestě pomalovaných stromů.

Pospíchám těmi třemi stržemi nahoru a dolů, když se mi rozsvítí až na mýtině, že tady cesta není, i jak jsem přišla, musela jsem se vracet. (Pak jsem se dozvěděla, že to byla vyznačená ilegální trasa pro silnici…) Tak zase zpátky, že by tudy. Jdu a cesta nebezpečně změní směr. Zajdu se ještě podívat za zákrut, a musím si sednout. Jsem zase u toho prvního přístřešku. To snad není možné! 

Zhluboka nadechnout a uvědomit si, že teď vím kudy, jen nemám tu cestu nahoru. Zase mohu alespoň doplnit zásoby vody. Můj báječný pramínku! Napít, umýt, a zpátky nahoru. Hledám tak dlouho, dokud nenacházím, no, není divu, že jsem si jí nevšimla hned. A jdu co možná nejrychleji. Levá, levá, levá, na bolest kašlu, teď musím dojít. Zas míjím nějakou buvolí cestu, směr je správný a po nějaké takové cestě jsem přišla. No, tak to zkusím. Za chvíli jsem na krásné rovné cestě nahoře na planině, překrásný výhled na moře, prohlížím si řeku pod sebou a prales nad řekou. No, tak tudy jsem nepřišla, to jsem zvědavá, kam dojdu.

Jasně, k zátoce slané vody. Zase zpátky, záseky, a do bažiny. Kruci, tudy jsem také nepřišla, tahle opičí stezka je zatím nejhorší, co jsem zažila. Směr správný, musím vydržet. Křoví, tráva, husté lesíky a zase křoví, tráva. Bože, to nemá konce! 
Bohužel má. Poslední strom ukazuje posledním zásekem směr, a hledej šmudlo, kudy dál. Všechny naděje v háji, prodírám se po stezce dál podle kompasu. Jde to hodně ztěžka, ale jde. Louka, les, voda, sad. A konec. Ze sadu není cesty dál. Zoufale se prodírám po všech stezkách, ale když míjím starý hrneček s obrázkem kočky po čtvrté, je mi jasné, že jsem opět v háji. A to už padá tma, musím najít alespoň tu vodu, byla čistá, ale sakra, kde je. Konečně, liji na sebe proudy vody a chladím totálně zničená chodidla. Jenže tma přichází rychle, a já jsem v nějaké džungli, alespoň kousek rovného místa! Snad tady, osahávám obrovské listí kolem, jestli nenajdu nějaké měkčí. Nenajdu, všechno tady roste tvrdé a takřka se nedá utrhnout. Něco jsem vybojovala a padám na záda, balím se do pláštěnky, ale chodidla rozmáčená do beztvaré bolavé hmoty nechávám moskytům, jen trhám spodek pláštěnky, aby byla alespoň trochu krytá. Každou chvíli jimi projede ostrá bolest, jak přicházejí k sobě. No, to bude noc.

Nějak jsem to přežila, jdu se ještě jednou omýt, nohy jsou trochu lepší, ale zase musí do mokrých ponožek. Už čtvrtý den! Vůbec netuším, jak najdu cestu zpět. Prostě jdu směrem, který si držím na buzole. Les. Stezka uzoučká, ale je. Jak stopař ji sleduji pořád dolů v mnoha zátočinách, hustá džungle se mě snaží zadržet, ale už jen v klidu sundávám každý ratanový šlahoun, většinou hned několik najednou.

Párkrát to nejde dál jinak než po čtyřech, jednou krize, že se odsud už nehnu, jakoby mě ten les prostě nechtěl pustit…

Tak tedy stezka končí v mangrovech, chůdové, neprostupné kořeny, a všude se kroutí zákruty řeky, která se rozlévá do šíře a dáli v tisíci ramenech,menších a menších i maličkých. Zkouším pár cest, voda po kolena, po pás, po prsa, a jdu zpátky. Po suchu to jde jen po okraji lesa. Strávím pár hodin na mnoha stezkách, které mě vždy vrátí zpět, až konečně najdu samotnou řeku. Je zrovna odliv, silný proud, břehy jsou jen bahno, tady se mohu vykoupat, krokodýli se drží na místech, kde je řeka široká a břehy, kam chodí pít zvířata. Paráda, konečně volný pohyb. Jsem překvapená, že mě nepálí mé nesčíslné rány, ale nepálí, cítím se báječně.

A je skvělé, že svítí slunce, mohu si všechno usušit, abych v noci měla v čem spát. Horší to bude s pitnou vodou…

Ale zase, když je nejhůř, mám štěstí. V bahnité vodě hned vedle prosvítá čistší pramínek, tady to je. Sice jen kape, ale přeci. Je také trochu slanější, pak se ukáže, že je zaplavován přílivem, ale pít se dá, wow!
Teď mě zachraňuje mušlička, dá se přesně prostrčit kořáním a opatrně vytáhnout s čistou vodou. Trpělivě plním jednu za druhou, doplnit tekutiny, a naplnit láhev. Nohy šíleně bolí, slunce do mě pere, musím se ještě jednou vykoupat.

Odliv už dosahuje zenitu, řekou se dá spíše procházet než plavat, ale voda je skvělá.
Je mi jasné, že odtud se už nesmím hnout, nakonec ani není kam, cestu zpět bych v životě nenašla.
Ještě kde se tady bude dát spát. No jasně, stezka k pokácenému kmeni, na řeku je vidět, fajn. Na pilinách se pak dá spát, a dokonce nacházím vůbec první měkké listy, které se i dají utrhnout.

No, a teď, co dělat. Jakmile nemusím jít, je to fajn pro nohy, konečně se mohou nadechnout, puchýře mají šanci se osušit, rány od holinek zasychají. Ale je čas myslet na zničenou dovolenou, na úzkost, co jsem způsobila Míšanovi, a dalším, na problémy, které teď kvůli mě má spousta lidí. A také se začíná ozývat hlad. 

V duchu počítám: Pondělí 18. jsem se nezvládla vrátit včas, noc na kůře pod padlým kmenem. Úterý 19. jsem místo na cesty narazila jen na průseky, a vydala se hledat cestu do vesnice, noc u suchých stromů a pak přesun v dešti do přístřešku. Středa 20., to už jsme měli být na dovolené, druhá noc, deštivá, v přístřešku. Čtvrtek 21.,zpět nahoře ale bůhví kde, noc v lese. Dnes je tedy pátek, 22.,jsem konečně zase někde, kde mě je šance najít. Tak čekám. Pozoruji ptáčky, všech barev, maličké, a všude jsou spousty krabíků, a ještě nějaké zvláštní žoužele.

V řece barevné rybičky, větší jsou slyšet jen zprostředka. Jo, a v lese tady jsem potkala velikánské divoké prase. Také přelítlo něco velkého, nevím zda kormoráni, vypadalo to větší. (Byli to zoborožci)

Jinak ale ani živá duše. Už je znatelný příliv, mizí postupně bahno, pak kořeny, i můj pramínek. Jdu si lehnout, balím se zbytky roztrhané pláštěnky, ale nohy konečně v suchých ponožkách! 

V noci mě probudil zvláštní zvuk, jakoby se hýbalo listí, že by déšť. Sahám po deštníku, ale najednou na co sáhnu, to pálí. Jauuu! Nohy v ponožkách jsou jak v plamenech, ohniví mravenci! Ještě že je nade mnou ten suchý kmen, vyletím až nahoru, ty potvory mají jedinou dobrou vlastnost, že kousnou a pustí se, takže je nemusím pracně vyklepávat z oblečení, jen chodidla pálí. Sedím, a čekám, deset, dvacet minut. Zkusím sejít dolů. Jauuu Utíkám dolů k vodě a zase vyklepávám ponožky. Zkouším si dole někde lehnout, dopíjím vodu, ale tady se spát nedá. Za další půlhodinu se zase opatrně vracím, kdepak, tak si rychle beru batoh a deštník, lože jim nechávám a usazuji se na prkně. No, nic moc, naštěstí je vedle křoví a na tom se dá spát velice dobře. Tak nožičky, přestaňte pálit, jde se spát.

Ještě není úplně světlo a začíná pršet. Rychle, kde jsem v noci nechala tu lahev! Safra, nemohu ji najít, musím až dolů a nechci si zase namočit ponožky. Au,au, už to ani do těch holínek nejde. No jasně, tady je.

Zpátky na prkno, naklonit deštník, a voda crčí! První báječné doušky studené sladké vody, wow!
Jenže láhev už je plná, já už jsem plná, a prší a prší. Už mám zase mokré kalhoty, deštník moc netěsní a pláštěnka už vůbec ne. Dřímám a napínám uši, kdyby jelo něco po řece. Konečně přestává. Jsem mokrá, tak ať honem vyjde slunce. Ale nevychází, je zataženo, stojím nad řekou a snažím se nějak zabít čas. Zpívám si písničky, podle abecedy, a snažím se nenechat myšlenky přeběhnout na jídlo. Trvá hodně dlouho než si slunce prorazí cestu. Začínám se svlékat a věšet věci na strom, když zaslechnu zvláštní, mlaskavé zvuky. Znehybním, blíží se, a přímo pode mnou do malého zálivu přichází rodinka parádních vyder – čtyři mláďata! Nejdřív hned vklouznou do vody, ale pak se starým přeci jen něco nezdá, vylézají a pořád se staví na zadní pátrajíce mým směrem. Jenže já už asi moc lidského pachu nemám, dalších pět minut je mohu pozorovat, než kolem nich proletí letka čtyř ptáků výtržníků, oni se leknou a dají se nejdříve nahoru směrem k mému lůžku, pak se vrátí, ještě se proplavou a jsou pryč.! 

Příliv opadává, začíná se zvolna měnit v odliv, a stále nikde nikdo. Lezu na pár vysokých stromů, jestli bych nezahlédla, jak vypadá okolí, ale vidím jen mangrovy a zase mangrovy. Přivleču k vodě suchý kůl, zaražený v bahně, ale jde hned ke dnu. Se suchým stromem, kterého bych se mohla držet, bych snad doplavala. Nebo vor? Přitáhnu jedno prkno a šup, také jde ke dnu. Tady dřevo viditelně neplave, ale přitom obrovské kvádry dopravují po vodě jaksi neviditelně. To nemá cenu. Co ještě vymyslet, jak na sebe upozornit. Kouřové signály? Beru do ruky foťák a zkouším, zda by šla vyndat čočka. Nešla. Už jsem bezradná. Odliv pozvolna končí. Najednou mě bleskne hlavou nápad. Tak tu všechny věci nech a doplav jen v tričku! Je to šílené, ale po další hodině čekání ztrácím naději, že se někdo někdy objeví. Přístav je zřetelně slyšet, netuším, jak to tam vypadá, ale jinou možnost už nevidím. Věším batoh s kalhotami a věcmi na strom, boty napichuji na kořeny, a vklouznu do vody. Snažím se držet uprostřed proudu a pokud možno se moc nehýbat. Také si vštípit, kde pak hledat věci. Řeka se pomaloučku rozšiřuje, plave se mi krásně, všude kolem jen mangrovy. A najednou je konečně vidím…

Rybáři na motorových pramicích!!! Vztyčuji se uprostřed proudu a spínám ruce.

Musel to být pro ně šok. V první pramici úplně černý mládenec, za ním v další dva menší kluci. A tváří se hrozně zamračeně, bože, něco mi říká a zní to jako běž pryč zlý duchu!

Někam ukazuje s velikou rozhodností, až konečně ukazuje na prstech šest. Ja, ja, šest dní! Pořád se tváří nepřístupně, ale začíná otáčet pramici, honem gestikuluji, že tam mám batoh, tak mi konečně dovolí vlézt dovnitř, a jedem pro věci.

Po deseti minutách je máme. Otáčka, a na plný plyn, tedy naftu, vpřed. Řeka je stále širší, až je tu najednou moře, tedy zátoka, vlevo pasti na ryby, vpravo mělkou vodou cosi kutí rybáři. Přemýšlím, co bych tu dělala v tom tričku. No, dalo by se to, je tu mělčina, kterou se opatrně proplétáme. Rozhlížím se, co to tu dělá takový rámus, ale těžko říct, je to průmyslový přístav kam se podíváš, zátoka je obrovská, ale lemovaná většinou továrnami – i kouřícími, a v dálce naftové věže. Ještě že je to tak velké, že to to moře zatím jakž takž zvládá, řeka byla plná ryb a života, tady také všude pasti. A ti rybáři jeli na lov krabů, loďku naloženou sítěmi jako na motýli, napichují je do slepých ramen řeky kolmo do bahna, a krabi se už chytají sami. 

Ovšem jsem moc ráda, že jsem na pramici.
Ta zatím otáčí na volné moře a nabírá plnou rychlost. Svištíme napříč zátokou a už lze rozeznat dřevěné domy na kůlech, celá vesnice stojí na moři. Už jsou vidět děti na přední terase, a jak mne spatřili, utíkají pro ostatní. Přirážíme k žebříku a slyším dupot ze všech stran. Křičí cosi a opatrně mi pomáhají nahoru. Starší muž se prodere ke mně a vezme mne za ruku, opatrně se mnou kráčí jak po modelingovém molu. Ano, moc děkuji, terima kasi, a už mám na sobě sarung. Vedou mne do pokoje, posazují na kanapátko, tlačí se kolem mne. A skoro všichni dospělí si mě začnou fotit mobilem!!

Horký sladký čaj, přesně to potřebuji, ale snažím se porozumět té změti co na mně hovoří, až vylovím slovo Majkl! Majkl! Ja, ja, Majkl! Ibu, máma, ja, ja zaplavuje mě nesmírné štěstí. Ano prosím, volejte Majklovi, jsem tady, čekám na něj, chce se mi strašně brečet, ale ti lidé jsou tak šťastní, že to nejde a jen se na sebe smějeme. Už mám hned tři koblihy. Teď se musím držet, nebo mi bude špatně. Opatrně upíjím čaj a pomaloučku ždíbu jednu koblihu, začíná jimi tolik oblíbené focení se se mnou. To Indonésané přímo zbožňují, a fotit se s bělochem obzvlášť, a navíc ještě co ho sami zachránili, to je tedy něco!

Dávám jim nabít svůj mobil – Nokia, jo v pohodě dobijeme. Zvláštní. Nemají než holá prkna, igelitovou podlahu, ubohoučké vybavení kuchyně a koupelny, záchod je díra do moře. Ale obývák s alespoň malou pohovkou, vyřezávaný stolek a na něj dečku, nezbytná televize. Sklenička má vždy zdobný podšálek, a všichni starší 18 let musí mít mobil, a pokud možno ještě motorku. Mimochodem všichni měli lepší mobil než já.

Paní domu je hrozně fajn, rozhrnula ten dav kolem mne a táhne mne do jídelny, kde už mám naservírovanou rýži, omeletu, opékané nudle, další čaj. Teď se holka drž. Měla bych jíst jen tu rýži. Jenže je hrozně suchá a zcela bez chuti. Tady se téměř nesolí, jen koření, a omáčka,a to je obřad na dlouho. Sedám si v sárungu na zkřížené nohy a honem je schovávám. Vypadají naprosto příšerně, jak kůly odřené do masa, dole od mravenců nateklé do koulí, s hnědými hnijícími nehty. Lžíci odkládám, a pravou rukou pomalu tvořím kuličku a vkládám do úst. To se nedá polknout, tak kousíček omelety, mňam, ta je skvělá.

A už mám misku na omývání prstů. Jsou nadšeni, že jím jako oni, a mně to vyhovuje maximálně. Ještě ochutnám trochu těch báječných nudlí, ale dost, víc nemohu. Diví se, že se po šesti dnech nevrhám na jídlo, tak gestikulací ukazuji, co by to se mnou udělalo, a oni se válí smíchy. Nějakou dobu se na sebe ještě usmíváme, když se ke mně prodere starší pán, nekompromisně mě čapne a odvleče zpátky mezi ostatní vesničany za obrovského aplausu všech, komu se podařilo narvat dovnitř. A focení pokračuje! Fotka s běloškou a ještě tou co byla týden v džungli, to je památka na celý život. 

Dovídám se pak, že se tady někdo ztratí poměrně běžně, no, ani se tomu moc nedivím, ale už se nikdy nenajde. Zřejmě umře strachy, protože všichni tady bezmezně věří v démony a duch lesa si je prostě najde…