4500 km po páteři USA: Petr a Olga Koskovi o drsném Continental Divide Trailu a vybavení do 5 kilo

Pořádáš promítání po celé republice, na většině bývá vyprodáno. Co bys rád, aby si z nich lidé odnesli?

Petr: Chtěl bych je hlavně namotivovat, aby sami někam vyrazili, protože je to životní zážitek. Někdo nepotřebuje plánovat tolik jako my, vrhne se do treku po hlavě a doufá, že to nějak dopadne. Já radši na projektu pracuju nějakou dobu a snažím se ukázat lidem i tuhle stránku cesty, aby se střehmhlav nevrhali do blbých situací. Takový trek není jen legrace, takže radím důkladnou přípravu.

Prohlédněte si celou fotogalerii k článku…

A co byla vaše motivace vyrazit na tak dlouhý trek? Čekalo vás nepohodlí, dřina, rozmary počasí, a to po dobu pěti měsíců!

Petr: Pro mě už to byl druhý podobný podnik. Před čtyřmi lety jsem šel známější Pacific Crest Trail (4200 km dlouhý trek při západním pobřeží USA, dál jen PCT, pozn. autorky) a byla to taková pecka, že už po půl roce jsem chtěl jít znova. Loni nastala ta správná chvíle a s manželkou Oli jsme začali plánovat. A co jiného, než ještě o krok těžší výzvu?

Roční přípravy a plánování

Jak dlouho trvá příprava na takhle dlouhý podnik?

Petr: Minimálně rok předem jsme se o Continental Divide Trail (CDT) začali blíž zajímat. Pročetli jsme průvodce, vybírali nejvhodnější mapy a zjišťovali zkušenosti lidí, kteří trek šli. Měsíc před cestou jsme se pak přípravě věnovali opravdu na plný úvazek. Roztřídili jsme všechno vybavení, něco ještě bylo potřeba otestovat, rozpočítali jídlo a poslali si zásobovací balíčky na šest míst po cestě. Mapy a výbava jsou nejdůležitější body před cestou.

Proč jste zvolili trasu z jihu na sever? Má nějakou výhodu?

Petr: Je možné jít oběma směry, na jihu začínají tak dvě třetiny lidí. Odtamtud je cesta možná o něco těžší, ale víc si člověk užije krásy ročních období. Od hranic s Mexikem se vyráží v květnu, první etapy prochází pouštními oblastmi, které v téhle době nádherně kvetou. Nejzrádnější úsek čeká v Coloradu, kde se začíná stoupat do vysokých hor, které jsou na jaře ještě stále pod sněhem. Cestou na sever pronásleduješ jaro skrz Wyoming a na podzim si užiješ nejkrásnější barvy lesa v Montaně. Ti, kdo chodí od severu mívají průchod horami Colorada o dost jednodušší. Můj pohled je ale takový, že nedělám věci proto, aby šly snadno, ale abych si je co nejvíc užil. Nezanedbatelné je taky to, že při cestě na sever mám slunce v zádech, což je příjemnější, hrozí míň spálení a člověk má lepší světlo na focení.

Je na trek potřeba nějaké povolení?

Petr: Asociace, která se stará o CDT, nemá na rozdíl třeba od PCT ještě možnost vydávat povolení, které by platilo pro všechny národní parky, kterými trek prochází. Je potřeba si je vyřídit v každém parku zvlášť – v Coloradu Rocky Mountains, ve Wyomingu Yellowstone a v Montaně Glacier. Permity se dají vyřídit dopředu, ale je potřeba znát přesné datum, kdy se v parku budete pohybovat, a přesná místa, kde se chystáte kempovat, což je na 4500 km dlouhém treku někdy těžké předvídat. Naštěstí ochranáři vychází trekařům velmi vstříc a stačí dva týdny dopředu o povolení zažádat přes internet někde z města s plánovanými daty a pak dva dny před příchodem do parku po telefonu potvrdit, že to platí, a oni vám nadiktují číslo povolení.

Jak náročná je logistika? Je možné po cestě dokupovat jídlo?

Petr: Trasu se vždycky zhruba jednou za týden křižuje nějaká silnice nebo alespoň polňačka a je možné dostopovat do civilizace. Na některá odlehlá místa se dají poslat dopředu zásobovací balíčky nebo například nové boty. Po předchozí zkušenosti vím, že je mnohdy lepší dojet stopem do města a nakoupit si, po čem tělo prahne.

Některé části trasy vedou pouštěmi, jiné vysokými horami, takže nést všechno vybavení není nutné po celé trase. Jak jste to řešili?

Petr: Přes první část v pouštích jsme nenesli mačky a cepín, ty jsme si poslali až do Colorada. Jinak se ale člověk celou dobu pohybuje v celkem velké nadmořské výšce kolem 2000 – 4000 metrů, takže noci jsou chladné. Já jsem radši připraven a nepromokavé oblečení a lehkou péřovku mám vždycky s sebou.

Ty už jsi v minulosti šel Pacific Crest Trail a máš s takhle dlouhým trekem zkušenosti. Pro tebe, Oli, to byla první zkušenost s podobně náročným pochodem. Jak se na to připravit?

Oli: Připravit se na to psychicky asi ani nedá. Do fyzické přípravy jsem zařadila běh a cvičení cross-fit, abych si posílila i záda a ruce a tělo pak netrpělo. To, že najednou bude člověk celý den šlapat s batohem na zádech se ale tak úplně připravit nedá a tělo si postupně zvyká až během treku.

Kolik kilometrů jste denně urazili?

Petr: Snažili jsme se ujít za den minimálně 30 km, což neklaplo snad jedině ve sněhu. Většinou to bylo kolem 35 – 40 km, párkrát jsme dali i nějakou padesátku. S lehkým batohem to od rána do večera není tolik. I tak jsme ale patřili k těm pomalejším na trase.

Kolik jste prošli bot?

Petr: Oli troje a já čtvery.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jak sbalit základní vybavení na půl roku do 5 kg?

Kolik jste nesli na zádech?

Petr: Jen outdoorová výbava měla na každého zhruba 5 kilo – v tom byl tarp (druh stanu), quilt (péřová deka pro oba), karimatka, náhradní oblečení, věci na vaření atd. Další kilo vážily mapy, elektronika, náhradní baterky apod.

Jsi propagátorem ultralehkého vybavení. Kde se dá nejvíc ušetřit?

Petr: Na všem. Hlavní je změnit myšlení. Lidi jsou zpravidla přesvědčení, že když budou mít lehké vybavení, musí slevit z komfortu, ale tak to není. Komfort klesá, pokud jde hmotnost výbavy pod 5 kilo. Na hory lidi zabalí gigantický batoh, do kterého všechno hází „pro jistotu“. Já si dám tu práci a najdu si, jaké budou na místě podmínky, na které se připravím a mám přesně to, co potřebuju. Je potřeba mít vybavení, které mám vyzkoušené a které mi vyhovuje.

Neměli jste s sebou stan, ale tarp. V čem je hlavní rozdíl?

Petr: Tarp nemá podlážku ani síťování, je to hlavně lehká ochrana před větrem a deštěm. Pod sebou máme ještě tyvek (lehká, nepropustná plachta), takže se k nám voda neostane zespodu. Lidi mívají dojem, že všechno musí vydržet 20 let. Chtěli by, aby stan vydržel, i když ho postaví na vrcholu čtyřtisícovky na nejhorším místě, ale takový stan neexistuje. Expediční stan váží 4 kila, zatímco ultralehký tarp má půl kila. Musíme pro něj sice najít vhodné místo v závětří a třeba to chvíli trvá, ale než nést celý den v batohu o tolik kilo navíc, tak si tu práci dám.

A co přesně je quilt, který jste měli místo spacáku?

Petr: Je to péřová deka, která nemá záda, ani zip. Má ale „kapsu“ na nohy a u krku se dá stáhnout, aby v noci netáhlo. Quilt pro dva byl sice na balení trochu objemnější, ale vážil jen 1200 g. Spali jsme pod širákem i v -7 stupních, oblečení i v péřovkách, a zima nám nebyla.

Tvůj batoh o objemu 50 l váží sám o sobě necelé kilo. Přitom podobně velké klasické trekové batohy mívají klidně přes 2 kila. Hmotnost se dá ušetřit jednak na materiálu, ale pak určitě na vypolstrování zad. Jak se nese takový batoh?

Petr: Naprosto luxusně! Když lidi potřebují 50 různých kapsiček, otvírání z vrchu, z boku a zespod a nastavitelná záda atd., tak není divu, že jejich batoh váží to, co můj i se stanem, spacákem a karimatkou. Minimalistický batoh ale jde ruku v ruce s výbavou – takový batoh nemůžete nacpat 20 kily nákladu, protože by to nevydržel. Pokud chci ale zdolávat delší vzdálenosti, tak se potřebuju hýbat, a to musí být priorita.

Jak jste řešili vaření?

Petr: Já jsem si oblíbil vařič na kapalný líh – který se dá vyrobit klidně doma i z plechovky od piva. Jsou sice pomalejší, ale zase spotřebují jen palivo, které se do nich nalije. Mezitím jsme třeba stihli postavit stan. Odpadá taky problém s poloprázdnými bombami plynu. Tekutý líh se dá snadno přelívat a nesli jsme vždy jen tolik, kolik jsme na dané etapě využili. Mám ho rád i na víkendy, protože vařič má 10 gramů a lihu si odliju třeba deci, a to mi stačí. Jsou to drobnosti, ale ve finále to ušetří několik kilo.

Jaká opatření jste podnikali proti medvědům?

Petr: Z medvědů jsme měli velký respekt, jejich šlápoty nás vždycky upozornili, že nejsou daleko. Poctivě jsme věšeli všechno jídlo a kosmetiku přes noc na strom kus od stanu. Po cestě jsme pak dělali hluk, tleskali jsme nebo zpívali. Jakmile medvědi o člověku vědí, tak utečou.

Nejdrsnější trek v USA: jen člověk a divočina

Jak se tělo vypořádává s takovou zátěží?

Petr: Je hranice dvou až tří týdnů, kdy se únava začne projevovat. Pokud má člověk moc těžký batoh, špatně jí nebo přepálí start, tak ho to většinou dostihne.

Oli: To, jestli člověk trail dokončí, je hlavně o nastavení hlavy. I v průvodci píšou, že je to z 80 % o hlavě a zbytek je mentální.

Je trasa nějak značená?

Petr: Ta trasa je vyznačená na mapě, v reálu se jde po zvířecích pěšinkách, kravských cestách, starých zlatokopeckých stezkách… Průvodce říká, že 30 % trasy je neznačených, my bychom řekli spíš 50 na 50. Někdy jsme nepotkali značku třeba několik dní.

Jak náročná byla orientace?

Petr: Jsou potřeba dobré navigační schopnosti. Měli jsme i GPS aplikaci v telefonu, kterou jsme ale využili jen jednou, a to v Coloradu při brodění sněhem. Jinak dávám přednost mapě a buzole. Trasa je navíc v mapě zakreslená trochu od ruky. Bylo potřeba sledovat směr, ale jít cestou nejmenšího odporu.

Bylo třeba při takovém tempu dělat zastávky na regeneraci?

Petr: Kupodivu to tělo snášelo dobře, můj optimální limit je 40 km denně. Pokud jsme měli nějaký „volný den“, většinou to znamenalo dostopovat do města, vyprat, nakoupit, všechno přebalit z původních obalů, najít sprchu, psát blog a zálohovat fotky a večer se vydat dál.

Dostali jste se cestou do nějakých krizových situacích?

Petr: Asi nejhorší bylo brodění řeky v Coloradu. Ráno za mrazu jsme lezli ze sněhu do vody, jakmile začalo být před den tepleji, sníh zase rychleji tál a voda stoupala. Asi na třetím brodu voda Oli semlela, a to nás čekal ještě další. Jako zkušenější jsem cítil zodpovědnost, protože jsem Oli do toho zatáhl.

Oli: Tahle etapa byla celá krizová. Začalo to první den, kdy jsme se brodili sněhem a za 15 hodin jsme ušli 15 kilometrů. Další den nás chytla hrozná bouřka na exponovaném místě, blesk uhodil kousek od nás. Třetí den přišlo to brodění řek, a když jsme se konečně přes ně dostali, traverzovali jsme ve sněhu těžkým terénem, kde hrozily laviny. Pokaždé jsme si mysleli, že další den to bude lepší, ale ukázalo se, že vždycky může být a bude ještě hůř. Paradoxně to ale taky byla jedna z nejhezčích etap, kde jsme měli bílé hory a zamrzlá jezera jen pro sebe.

Proběhla i nějaká větší partnerská rozepře?

Oli: Krize nastaly asi tři a pokaždé kvůli tomu stejnému. A to je tempo. Petr je rychlý, vyhrává trailové závody a chtěl jít podle svého, zatímco já jsem spíš vytrvalec a mám své tempo. Je to podobné jako v životě – pokud člověk chce, tak najde kompromis, anebo ne.

Petr: Nezdá se to, ale když člověk jde 12 hodin denně, tak zrychlit i brzdit je hrozně namáhavé.

Cestou jste potkali řadu přátelských a zajímavých lidí. Které setkání vám utkvělo nejvíc?

Petr: Motivujících lidí s různými životními osudy jsme potkali celou řadu. Na mě největší dojem dělají starší lidé, kteří i přes svůj věk dokážou ohromné věci. Potkali jsme cestou například sedmdesátníka, univerzitního profesora z Yale, velmi renesančního člověka, který uměl na několik nástrojů, objel se ženou svět na kole, převesloval Atlantik sám v loďce… To dává člověku motivaci, aby svůj život neproflákal a šel dopředu.

Co vám trek dal do života?

Oli: Já jsem pochopila, jak můžou být tyhle treky nakažlivou drogou. Člověk dokáže žít ze zážitků, má jen batoh s tím nejzákladnějším a je šťastný. Je pro mě teď těžké představit si život založený jen na materiálních hodnotách.

Jaké treky vás lákají do budoucna?

Oli: Já bych chtěla jít Pacific Crest Trail, i když kolem něj teď panuje jakási euforie. V roce 2012 startovalo asi 800 lidí, loni už to byly 3000 lidí, ale dojde desetina. Hodně lidí se do toho vrhá, ani neví proč. Dál by mě lákalo Chile a Araroa trek na Novém Zélandu.

Petr: Mě teď čím dál tím víc zajímají evropské dálkové treky, například Via Alpina, která ale bohužel neprochází takovou divočinou. Přes Česko prochází evropská dálková trasa E3 a na Slovensku vede Cesta hrdinov, které nabízejí skvělou možnost vyzkoušet si dlouhý trail bez větších nákladů.

Kdybys měl srovnat PCT a CDT, jak bys je vystihnul?

Petr: Na PCT je krásné počasí a je to pohádkově krásné – koncentrace krásy na kilometr je tam obrovská. Pohoří High Sierra, které se táhne od národního parku Sequoia až po Yosemite je moje srdeční záležitost. Přízviskem trailu CDT je „embrace brutality“, tedy že se s tou brutalitou člověk musí vyrovnat. Smáli jsme se tomu, ale je to tak. Z celého trailu nebylo ani deset dní zadarmo. Je krásný, ale hrozně těžký – jak tím, že cesta není udržovaná, ale také počasím a svou odlehlostí, takže je tam člověk úplně sám.

Děkujeme za rozhovor!