4200 kilometrů po Egyptě – Káhira a pouštní oázy

Den první: 6. září 2008

Světla Káhiry zahalily šedočerné mraky. Letěli jsme nad nimi a klesali níž, až jsme se zanořili do nich. Šedé a černé cáry spojující se do bizarních tvarů, připomínajících strašidelné postavy nehybně stály nad dvacetimilionovým městem. Smog. Proletěli jsme jím a přistáli v Káhiře.

Hned po výstupu z letadla jsme se málem udusili. Vlhko a smrad, asi jako kdyby v nějaké ohromné podzemní garáži prasklo potrubí s vodou.

V letištní hale se na nás vrhl dav, všichni nám nabízeli odvoz, ubytování a nevím co ještě. Domluvený hotelový taxikář na nás naštěstí trpělivě čekal dvě hodiny, o které byl let opožděn. Cestou do hotelu jsme míjeli osvětlené mešity a ohromné budovy a byli jsme s Alexem ze všeho tak nadšení, že jsme ani nevnímali, že se v tom ovzduší plném jedovatých plynů mírně dusíme.

V Káhiře to žije i ve čtyři ráno. Ulice plné lidí i dětí všeho věku. Řev, smrad, neustálé troubení aut. Tady se jezdí poněkud jinak než u nás. Jako by neexistovala žádná pravidla silničního provozu, každý jede se svou letitou kraksnou co nejrychleji a neustále troubí.

V pět ráno jsme konečně dojeli do hotelu Luna poblíž káhirského muzea. Zapadli jsme na pěkný čistý pokoj bez okna – bohudíky – a upadli do spánku.

Asi po čtyřech hodinách jsme vstali, abychom stihli snídani, která byla v ceně pokoje. U kafe jsme se pak domlouvali se Samem, manažerem hotelu, který nám nabízel zorganizování výletu kamkoli po Egyptě. Za půl hodiny do Sakkáry a Gízy? „No problem.“

Za půl hodiny pro nás skutečně přišel postarší taxikář a vyrazili jsme. Projeli jsme kolem Nilu, ostrova Gezíra a kdysi možná krásného Garden City. Ze všeho mě pálí oči tak, že chvílemi téměř nevidím. To ten otrávený vzduch. Minuli jsme ohromnou budovu na výzkum a léčbu rakoviny a nemocí dýchacího ústrojí. Není divu, že tady tolik lidí předčasně umírá. V Káhiře není co dýchat. Maximální hodnoty znečištění ovzduší jsou tu překročeny více než pětkrát…

Chvíli poté, co jsme vyjeli z centra, jsme spatřili pyramidy. Minuli jsme je a projeli vesnicí, rozkládající se podél ramene Nilu, v němž plavou odpadky, mrtví koně a osli. Na živých tu jezdí lidé. Je tu rušno, místní spravují auta, vozí na povozech nejrůznější věci, u silnice prodávají záhadné plody a melouny. Všichni jsou špinaví a vypadají spokojeně.

Vystoupili jsme v Sakkáře. Tam se dalo konečně aspoň trochu dýchat. V poledne slunce příjemně hřálo a foukal horký pouštní vítr. Prodavači vstupenek nás obrali, tak jsme zašli aspoň do místního muzea. Nic moc k vidění tam nebylo. Snad jen stěna z Džoserovy pyramidy vykládaná tyrkysovým fajánsem. Ta by fungovala, být na původním místě…

Pak jsme zašli do Mererukovy mastaby, kde se na nás hned vrhli průvodci v bílých gelabejích a s šátky na hlavách. Odmítli jsme jejich „odborný“ zpoplatněný výklad, což se jim moc nelíbilo. Mastaba je členitá, plná místnůstek se stěnami pokrytými hieroglyfy.

Následovala pyramida Tetiho z období 6. dynastie, která dnes svým vzhledem připomíná spíš hromadu kamení. Už když jsme začali sestupovat dolů šachtou tak nízkou, že jí člověk musí procházet se skloněnou hlavou, bylo nám jasné, že tohle tedy rozhodně žádná hrobka není. Stavitelé chtěli připomenout přicházejícímu, aby se neustále klaněl Bohu. Jedna ze tří podzemních místností bohužel slouží jako záchod, což nás šokovalo už v Mererukově mastabě. Místní si památek vůbec neváží.

Opět jsme museli odmítnout průvodce a sami dva jsme vešli do vedlejší místnosti se stropem posetým hvězdami. Stojí tam ohromný čedičový sarkofág s pootevřeným víkem. Jen jsem se ho dotkla a přestože i v podzemí bylo vedro, ihned mnou proběhly vlny mrazení. Cítila jsem ty nesnesitelné vibrace posledního stupně zasvěcení – smrti a návratu ze smrti. Jako bych ležela v tom sarkofágu a viděla poslední proužek světla, než se těžké víko zasunulo na místo a sarkofág se zavřel. Nikdy jsem se nedotkla ničeho podobného. Ten kus čediče pamatoval mnohé…

Při odchodu jsme čekali, než dolů sestoupí skupinka německých turistů. Lezli tam po zadku. Taková neúcta a nepochopení!

Náš řidič nás rychle hnal pryč ze Sakkáry. Tvrdil, že Džoserova pyramida se opravuje a je zavřená, čemuž nasvědčovalo lešení. Strašně nás to mrzelo, viděli jsme pyramidu jen z dálky. Těšili jsme se, že prozkoumáme starověký kvantový stroj zblízka, ale bohužel. Byli jsme v Egyptě první den, takže jsme každému všechno věřili, což se nevyplácí.

Popojeli jsme do Gízy, kde nás řidič zatáhl do jakéhosi domu. V místnosti s holou podlahou pokrytou odpadky v patře se válí několik spících špinavých chlapů. Na nepředstavitelně zahnojeném záchodě stojí na zemi centimetrová vrstva „tekutin“. Poházené injekční stříkačky. Větší humus těžko najít.

Řidič se nás tam snažil předhodit majiteli toho doupěte, abychom šli do Gízy v jeho doprovodu. Pochopitelně za to požadoval šílenou částku. Chtěli jsme se s Alexem projít u pyramid sami a ne mít za zadkem nějakého zfetovaného mafiána, kterému budeme ještě ke všemu platit. Dlouho jsem se s nimi dohadovala, snad stokrát jsem jim musela říct, že tam chceme jít sami, než to konečně pochopili. Náš řidič pravil, že za hodinu a půl se komplex v Gíze stejně zavírá kvůli ramadánu, takže nemáme moc času. Aspoň něco.

Vítězoslavně jsme vyrazili k pyramidám sami. Sfinga. Rehorachte… Zvláštní. Za pár tisíciletí se to tu tolik změnilo. Zbyly jen trosky a šedé nebe, skrz které vůbec neproniknou sluneční paprsky. Zase jsme pod káhirskou smogovou clonou.

Všude plno turistů, co se chovají jako hovada a plno Arabů neodbytně vnucujících lidem pohledy, skaraby, sošky a jiné předražené nesmysly. K Velké pyramidě se téměř nedá dojít přes množství vyzdobených velbloudů s velbloudáři, kteří neustále hustí lidem do hlav, aby se svezli na velbloudu či aby si je za bakšiš vyfotili. Odmítáme, ale odmítnout jednou nestačí, nestačí to ani dvakrát ani sedmkrát. Celí zoufalí jsme jim utekli a vylezli na první stupeň Velké pyramidy. Konečně chvilka klidu. Zavřeli jsme oči, zklidnili dech a… „Do you want to ride a camel?“ Nejradši bych vraždila…

Pláň v Gíze se vylidnila, velbloudář nám oznámil, že je ramadán a tudíž tu zavírají, ať jdeme pryč a jestli opravdu nechceme svézt na velbloudovi. Pak odjel a zůstali jsme tam s Alexem chvíli úplně sami. Prozkoumali jsme archeologické vykopávky a zklamaně se vydali zpět k autu. Autobusy začaly u Gízy plivat roje turistů, takže jsme zjistili, že nám s tou zavírací dobou všichni bůhvíproč lhali. Už jsme ale neměli energii na to to řešit. Jen jsme doufali, že se náš řidič mezitím moc nezfetoval, aby nás zvládl odvézt do hotelu. Dokázal to.

Navečer nás hlad vyhnal do káhirských ulic. Od rána jsme nic nejedli, tak jsme si chtěli zajít někam na večeři. Jenže byl ramadán. Postní měsíc, kdy všichni muslimové od pěti od rána do slunce západu nesmějí jíst, pít ani kouřit. A jelikož je v Káhiře muslimů zřejmě 100%, před západem slunce byly zavřené všechny restaurace i obchody s potravinami. Hladově jsme bloumali ulicemi.

Začal se s námi bavit jakýsi chlap s knírem, který nás pozval na čaj do svého obchodu s vonnými oleji, kde nám vysvětloval, jak to o ramadánu chodí, takže ten čaj bude až za hodinu… Mezitím nám předváděl vonné oleje a vnucoval nám, ať si trochu koupíme jen za dvě libry. Svolili jsme ke koupi lotosového oleje. Alex podal prodavači pět liber, ale ten natahoval ruku, že to nestačí. Podal mu deset liber, dvacet a prodavač stále natahoval ruku. Udělalo se mi z toho špatně, tak jsem se zvedla a oznámila podvodníkovi, ať si svůj olej nechá, že ho nechceme. Okamžitě obrátil a jal se objasňovat, jak nešťasten bude, když si s ním nedáme čaj. Řekla jsem, že je nám to jedno, sebrala olej a spěšně jsme odešli, jelikož se do obchůdku začalo sbíhat poněkud více chlapů.

Dál jsme hledali něco k jídlu. Podařilo se nám objevit cosi jako arabský mekáč. Při objednávání jsem se zeptala obsluhující slečny s šátkem na hlavě, zda mají něco bez masa. Prodavačka se hluboce zamyslela, načež se zeptala: „Chicken?“ Tady opravdu nikdo není schopen pochopit, že může existovat vegetarián… Nalili nám colu plnou ledu. Pozdě jsme si uvědomili, že před egyptskou vodou z vodovodu všichni varují dokonce natolik, že se doporučuje cizincům, aby si i zuby čistili balenou vodou. Inš Alláh, řekli jsme si a vypili colu s ledem. Restaurace byla plná lidí, ale nikdo z nich nejedl ani nepil. Čekali na konec dnešního půstu. Jen nám obsluha přinesla jídlo o několik minut dřív, takže na nás všichni zírali, jak se cpeme.

Po setmění jsme vyrazili najít něco, kde se dá koupit cokoli k jídlu, abychom zítra taky nemuseli mít celý den půst. Připadám si tu jak negramotná. Většina nápisů pouze v arabštině. Domluvit se je taky umění, jelikož angličtině s arabským přízvukem moc nerozumím. Alex neumí anglicky vůbec, takže jsme tu totálně ztracení. Nadlidský úkol objevit v centru Káhiry obchod s potravinami. Po několika hodinách jsme v zapadlé uličce objevili pekárnu. Měli jsme radost, že zítra nezemřeme hlady. Jenže jsme v uličkách zabloudili a dalších pár hodin bloudili a hledali zastrčený hotel Luna. Když jsme ho konečně našli, padli jsme do postele a umřeli.

Den druhý: 7. září 2008

V pět ráno nám zazvonil budík, tak jsme byli nuceni vstát. Nejhorší bylo přinutit se v tu strašnou hodinu k jídlu, jenže jsme věděli, že musíme, protože další jídlo bude nejspíš až večer. Posbírali jsme všechen svůj majetek do báglů, před hotelem chytili taxikáře v prastarém žigulíku ověšeném růženci a nechali se odvézt na autobusové nádraží Turgmán.

Po policejní kontrole zavazadel nám u pokladny dokonce prodali lístky do pobřežního městečka Marsa Matrúh. Jako zázrakem odjížděl autobus téměř okamžitě. Čtyřhodinová cesta v klimatizovaném autobuse za zvuků arabského naléhavého proslovu připomínajícího Hitlerův projev, celkem uběhla. Jeli jsme podél Středozemního moře, prakticky po severní hranici Egypta. Raději jsme sledovali moře v dálce než arabský sitcom, který pouštěli v autobuse na obrazovkách.

V Marse nastal boj o koupi jízdenek do oázy Síwa. U okýnka nebyla fronta, ale tlačenice. My Evropané jsme nebyli zvyklí na to, že první je na řadě ten, kdo má nejostřejší lokty, takže nám trvalo o něco déle, než jsme se probojovali k okýnku. V houfu Arabů čekal na jízdenku jiný osamělý turista, taky batůžkář, tak jsem s ním prohodila pár slov a zjistili jsme, že máme stejný cíl. Lístky nám nakonec neprodali, tak jsme nastoupili do autobusu bez nich.

Asi hodinu procházel autobusem starý řidič a všem prodával neskutečně laciné lístky. Divili jsme se. Záhy jsme ale zjistili, že k údivu jsme neměli žádný důvod. Popojeli jsme asi 200 metrů, načež autobus zastavil, aby jiný chlap mohl další půlhodinu kontrolovat jízdenky.

A začala příšerná cesta přes poušť, do 350 km vzdálené oázy Síwa, kam kdysi putoval Alexander Veliký, aby se ve vyhlášené věštírně dozvěděl odpověď na svou otázku. Proto jsme tam jeli i my. Všude kolem rovina, písek a kamení, krátery po meteoritech. Rozžhavená měsíční krajina.

Klimatizace fungovala tím způsobem, že nám na hlavy fučel horký vzduch jako z fénu. Slunce pralo do oken. Na chcípnutí. Čas od času autobus vysadil v pustině pár dělníků z ropných vrtů. Jinak byl autobus plný ortodoxních muslimů a jejich žen, které měly zahalené i oči, na sobě několik vrstev černých látek a na rukou rukavice. Nikdo z nich se během čtyřhodinové cesty Saharou nenapil. Ramadán. Pili jsme co nejméně a co nejnenápadněji, ale stejně nás pokaždé někdo zpražil nevraživým pohledem.

Konečně jsme zpocení, hladoví, žízniví, polomrtví vedrem, dojeli do Síwy, kde nám řidič autobusu ze zavazadlového prostoru vyhodil na ulici naše bágly pokryté vrstvou špíny a prachu. Sotva jsme je oprášili, vrhl se na nás Arab z hotelu Alexander a lákal nás tam. Tak jsme jej následovali. Hotel v dezolátním stavu, ukrutně zaprasený, takže jsme poděkovali a sedli si na ulici. Vytáhli jsme našeho průvodce Lonely Planet a řešili, kam složíme hlavy. Dal se s námi do řeči sympatický kluk, provozující oslí taxi. Jelikož nás oslí taxi nadchlo – byl to jen vozík stlučený z prken tažený oslíkem – nasedli jsme a nechali se odvézt asi 300 m do hotelu Kilane, který nám kluk doporučil. Pokoj byl hezký, čistý, s balkónem s výhledem na trhy na náměstíčku, trosky pevnosti Šálí a dál na písečné moře. Přestože je oáza Síwa celkem velká, městečko Síwa je maličké, ale nádherné, s kouzelnou atmosférou, která nás okamžitě uchvátila.

Sotva jsme se ubytovali, z mešity začali vyřvávat „Alláhu akbar“ a my se jako správní muslimové po celodenním půstu konečně najedli, napili a dali si cigáro. Za den jsme ujeli přes 800 km. Po studené sprše jsme padli do postele a byli tak unavení, že jsme usnuli i v neskutečném kraválu, který panoval venku. Slunce zapadlo a Síwa se probudila.

Den třetí: 8. září 2008

Poprvé jsme nemuseli brzo vstávat. Nádhera. Venku ticho. V devět ještě všichni spali a krámky byly zavřené. Vydali jsme se obejít náměstíčko lemované krámky v polorozpadlých domečcích. V prašných ulicích pobíhá množství vychrtlých koček a nejobvyklejším dopravním prostředkem je tu osel, kolo, motorka a několik málo aut.

Objevili jsme otevřený krámek s oblečením, a jelikož jsme si potřebovali koupit šátky, abychom nedostali úpal, zavítali jsme dovnitř. Mladý prodavač Ášraf nás hned zval, ať s ním posedíme, takže jsme krom šátků získali i pár cenných informací.

Pak jsme se vydali prozkoumat trosky pevností Šálí, které jsou dominantou městečka. Pevnost byla postavena z kamení se solnými krystaly, které dodávají stěnám zvláštní lesk. Na zemi se válí střepy z prastarých hliněných nádob. Z pevnosti na kopci je úžasný výhled do okolí. Oáza plná palem a zeleni náhle v dálce končí jezery a za horami už není nic než nekonečné množství písku. Síwa byla téměř naprosto izolovaná od okolního světa až do 80. let minulého století, kdy byla vybudována silnice z Marsy Matrúh, po níž jsme sem přijeli. Další oáza – Bahríja – se nachází asi 400 km daleko a nespojuje ji se Síwou vůbec žádná silnice. Na západ jen poušť a hranice s Libyí. Pustina. První Evropané sem údajně vkročili až někdy koncem 18. století, tedy ti, co cestu sem přežili… Žije tu původní berberské obyvatelstvo, které ovšem přijalo islám v té nejortodoxnější podobě.

Z Šálí jsme zamířili do místní turistické kanceláře, v níž visí nápis, že cesta do oázy Bahríja není možná. Jenže právě tam jsme chtěli. Kdyby se nám nepodařilo projet 400 km pouští do Bahríje, museli bychom absolvovat opět tu příšernou cestu do Marsy a z Marsy zase do Káhiry, tam se přes noc přidusit a další den se vydat z Káhiry do Bahríje, jelikož tam silnice vede. Nechtěli jsme ztratit den a především jsme se nechtěli zase vracet do Káhiry. Museli jsme projet rovnou do Bahríje stůj co stůj. Od Ášrafa už jsme věděli, že je možno najmout si řidiče s terénním autem, jenže to je tak drahé, že jsme si to nemohli dovolit. 1200 liber… V turistické kanceláři jsme se dověděli, že jakýsi francouzský pár, který bydlí v hotelu hned vedle nás, chce taky jet do Bahríje. Nadšeně jsme se upnuli k myšlence, že se s nimi domluvíme a na cestu se složíme.

Vyzbrojeni mapou jsme se vydali na Horu mrtvých hned za městečkem. Slunce ukrutně pralo a nahoře jsme pochopitelně stanuli v pravé poledne. Hora je provrtaná spoustou pohřebních komůrek a panuje tam svatý klid. Překvapilo nás, že pohřebiště obsahuje i zbytky původních obyvatel. Rozházené kosti a lebky všude možně.

Cestou zpět jsme si natrhali datle a poprvé se v Egyptě naobědvali. Odpoledne jsme odhodlaně vyrazili hledat francouzský pár. To byla naše jediná šance dostat se do další oázy. Naštěstí nás cizinců bylo v Síwě jen pět, takže jsme Francouze našli okamžitě. Bohužel ale měli v úmyslu odjet už zítra, zatímco my až pozítří, jelikož jsme chtěli navštívit Amonův chrám, kvůli kterému jsme sem vlastně jeli. Nedohodli jsme se.

Pokrčili jsme rameny a zašli za Ášrafovým kamarádem Fatheyem, který vlastní bazar a krom toho provozuje půjčovnu kol. Chvíli jsme s ním poseděli a ukázalo se, že provozuje také safari – výlety do pouště s přenocováním. Jenže to je neskutečně drahé a my na to neměli. Půjčili jsme si tedy aspoň kola a vyjeli.

Najednou za námi křik. Když jsme zastavili, doběhl nás udýchaný Francouz a že jim hodně jde o to, abychom jeli do Bahríje společně a složili se na cestu, neboť oni také neoplývají penězi. Dohodli jsme se, že se večer sejdeme v Abdu restaurantu a pokusíme se domluvit, jestli tedy pojedeme zítra nebo pozítří. Věděla jsem, že je zkrátka musím ukecat.

S Alexem jsme pokračovali v cestě na Fantasy Island za městečkem, odkud je údajně překrásný výhled na zapadající slunce. Projeli jsme slumy za městečkem, kde se k nám sbíhaly děti a sahaly na nás. Jeli jsme palmovými háji a kolem políček. Slunce se rychle sklánělo k západu a naše kola – stejně jako většina egyptských dopravních prostředků – nebyla vybavena světly. Chtěla jsem hledání ostrova vzdát a sledovat západ slunce z jiného místa, abychom se do setmění stihli vrátit. Jako příhodné místo se jevila rozpadlá pevnost na břehu zpola vyschlého slaného jezera. Hned u vchodu nás uvítal divoký pes. Všude jen psí stopy a štěkání. A smrad. Zdrojem toho zápachu byly dvě zdechliny: kráva a osel. Vskutku romantické místo na pozorování západu slunce – od dvou zdechlin a smečky divokých psů. Mně to nevadilo, ale Alex chtěl jet dál.

Tak jsme si nechali ukázat cestu od místního, trošku prostšího rolníka. Zíral na mě, jako by v životě neviděl ženskou. Dost možná to tak ale skutečně bylo. Ani my jsme v Síwě neviděli jedinou ženu. Až za městečkem. Přes obličej měla černý šátek a na sobě tak beztvaré černé hadry, že vypadala jako nějaký přízrak. Zdálo se, že do města mezi lidi ženy vůbec vycházet nesmějí. Snažila jsem se nepohoršovat, takže jsem chodila v dlouhých kalhotách, tričku s rukávy k loktům a s šátkem na hlavě, ale i to zřejmě bylo pro některé místní příliš.

Zabloudili jsme a skončili v bludišti cestiček v datlovém háji. Byla tam hluboká nádrž s průzračnou vodou, do které mi spadly sluneční brýle. Sbohem, UV filtre!

Vraceli jsme se a bloudili zase jinudy. Alex byl odhodlán ostrov snů najít, zatímco já opravdu nechtěla, aby nás zastihla tma uprostřed palmového labyrintu. Když se slunce dotklo obzoru, hledání jsme vzdali a zastavili se tam, kde jsme zrovna byli. Na cestě mezi odpornými stojatými vodami s plovoucími zdechlinami a všudypřítomnými divokými psy. Ukrutně nás tam poštípali komáři. Během pěti minut slunce zapadlo a bylo po zábavě.

Rychle jsme se vraceli zpátky, abychom stihli dojet k osvětlení dřív, než padne úplná tma. Stihli jsme to přesně na minutu. Vrátili jsme kola a šli si sednout do Abdu restaurantu, kde jsme u mangového džusu čekali na Francouze. Bylo jasné, že oni se nás budou snažit přesvědčit, ať jedeme zítra a my je zase, ať pozítří. Kdo s koho? My byli trochu v nevýhodě, protože Francouzi mluvili anglicky oba, kdežto naše vyjednávání bylo jen na mně a navíc jsem ještě musela Alexovi překládat, co kdo říká.

Místo Francouzů ale přišel Bask – pátý turista v Síwě – se kterým jsem se dala do řeči už v Marse na autobusové zastávce. Chtěl jet taky do Bahríje, tudíž by se náklady podělily mezi pět lidí, což už je přijatelná suma. Navíc mu bylo jedno, kdy se pojede, jen když pojedeme společně, protože měl málo peněz. Během pár minut jsem se s milým Baskem Mikelem domluvila, že ty Francouze prostě musíme ukecat, abychom jeli pozítří. Než ale přišli, stihli jsme se navečeřet a část večeře přenechat místním vychrtlým kočkám, které se kolem nás okamžitě seběhly.

Jakmile se Francouzi objevili, s Mikelem jsme se na ně vrhli a za chviličku je přesvědčili, aby jeli taky pozítří. Měla jsem z toho ohromnou radost. Cesta sice bude úděsná – čtyři lidi v autě a jeden v kufru s bágly, 420 km přes Saharu. Ale jedině tak to všichni finančně zvládneme.

Rozloučili jsme se a s pocitem dobře vykonané práce jsme s Alexem vyrazili k Fatheyovi na mátový čaj. Byl u něj ještě jeho kamarád Fajíz, a když jsem vyprávěla, jak mi spadly brýle do nádrže, hned se nabízel, že tam zajede a vyloví mi je. Málem jsem z toho upadla, ale pochopitelně jsem s díky odmítla s tím, že stejně nevím, kde to přesně bylo. Pak jsem se vyptávala na ramadán, ale s „nevěřícími“ se jim o tom evidentně mluvit nechtělo. Dozvěděla jsem se jen, že jim třicetidenní půst nakázal Bůh. Ale jaký je smysl toho, že všichni muslimové celý den proleží v mrákotách, protože umírají žízní, hladem a nevyspáním, jsem opravdu nepochopila.

Cestou zpět na hotel jsme zašli koupit nové sluneční brýle. Prodavač pravil: „Fifty.“ Po mém absolutně nevěřícném pohledu se vzápětí opravil: „Fifteen.“ Netušila jsem, že se dá smlouvat i takhle. To mě začíná bavit!

Den čtvrtý: 9. září 2008

Vstala jsem trochu zkrvavená, protože jsem si v noci rozškrábala všechny ty komáří štípance. Vzpomněla jsem na Howarda Cartera, který zemřel na bodnutí moskyta. Nebo komára?

Vyrazili jsme k Fatheyovi pro kola, ale ještě spal a bazar měl zavřený, tak jsme si půjčili kola u souseda. Kola byla v dezolátním stavu. Alexovi nefungovaly brzdy a já měla úplně prázdnou zadní pneumatiku. Téměř se na tom nedalo jet.

Ku podivu se nám podařilo dojet do tři kilometry vzdáleného Oracle Temple – chrámu věštby. Ve starověku byl tento Amonův chrám vyhlášen svou věštírnou, stejně jako řecké Delfy. Do dneška toho moc stát nezůstalo. Hlavní svatyně, před ní zbytky posvátné nádrže a bludiště komůrek a schodů.

Alex objevil místnost, kde proběhla slavná věštba Alexanderovi Velikému. Chvíli jsme tam setrvali a snažili se číst v paměti kamenů.

Našla jsem asi pět obrovských střepů, z nichž by se dala složit většina džbánku. Evidentně hodně starého. Bohužel export starožitností z Egypta je nezákonný a hrozí za něj vězení. S těžkým srdcem jsem nechala střepy válet na zemi.

Hned pod chrámem věštby se nacházejí trosky menšího Amonova chrámu, asi jen 2 300 let starého. Také toho mnoho nezbylo, jen neskutečně příjemná energie.

Dál cesta vedla kolem Kleopatřina pramene, kde jsme se chtěli vykoupat. Dokonce jsem si s sebou vzala košili na koupání, protože žena v plavkách je pro místní naprosto neakceptovatelná. Moc to nechápu, vždyť v mokré košili je toho vidět mnohem víc než v plavkách… Nádrž byla plná dětí a nevypadala moc čistě. Radši jsme jeli zpět do městečka.

Alex si se mnou vyměnil kolo, protože už jsem na tom krámu nemohla. Chudák málem vypustil duši. Bylo příšerné vedro a cesta nějaká dlouhá.

Vrátili jsme kola, sprdla jsem provozovatele půjčovny a cestou na hotel jsme jen doufali, že poteče studená voda. V trubkách se voda v tom horku ohřeje a než doputuje do vodovodu, je úplně teplá, což není zrovna příjemné. Ku podivu ale tekla studená.

Odpoledne jsme zašli do internetové kavárny, kde jsme bojovali s arabskou klávesnicí. Těch pár mailů jsme museli napsat po paměti, neboť latinka na klávesnici vůbec nebyla.

Na pokoji jsme padli a umřeli, bylo dost vedro. Jako na smilování jsme čekali na západ slunce doprovázený křikem z mešity.

Hned po západu jsme si sedli do Abdu restaurantu na mangový džus. Přišli Francouzi s Baskem a oznámili, že po večeři má přijet řidič, který nás zítra dopraví do Bahríje. Čekali jsme a byli čím dál nervóznější. Na výjezd do pouště musí mít každý speciální povolení, což nám měl údajně zařídit ten řidič.

Konečně přišel a ukázal nám auto, kterým pojedeme. Postarší Landcruiser. Hlavně že měl náhon na všechna čtyři kola, vzadu kolo rezervní a na střeše lopatu pro případ, že bychom uvízli v písku. S úlevou jsme zaznamenali, že vedle řidiče se vejdou dva lidi, takže můžeme jet všichni na sedadlech. Když jsem se ptala po klimatizaci, bylo mi řečeno: „Open window.“

Odevzdali jsme tomu chlápkovi pasy a 600 liber na půlku cesty. Nezbývalo než doufat, že mu můžeme věřit.

Zašli jsme se rozloučit s Fatheyem a běželi nakoupit jídlo a vodu na zítřejší cestu. To bude peklo!

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Den pátý: 10. září 2008

Budíček v půl páté ráno. V šest jsme vyrazili na cestu. Všech pět se nás pohodlně poskládalo do auta. Ráno bylo příjemně chladné, slunce právě vycházelo. Opustili jsme úžasnou, přívětivou Síwu.

Hned za oázou jsme míjeli slané jezero, skoro vyschlé. Vrstvy soli vypadaly jako sníh, což působilo přízračně v kontrastu se vzdálenými palmami.

Brzy jsme pochopili, proč se jednotlivé zdroje nemohou shodnout na tom, jaká je vzdálenost mezi Síwou a Bahríjí. Údaje se pohybovaly v rozmezí 380-420 km. Příšerná rozbitá asfaltka byla místy tak zavátá pískem, že nebyla vůbec vidět, takže z ní řidič musel odbočit a pokračovat jinou cestou. Kdo by tu cestu neznal, netušil by, kudy jet. Je pravda, že tudy nevede žádná cesta.

Několikrát byla „cesta“ před námi zatarasená barely, u nichž jsme museli odbočit ke zchátralé boudě. Policejní stanice. Jsou rozmístěné v poušti mezi oběma oázami a pár policajtů vlastnících opelichané pejsky tu kontroluje povolení a stav vozidla. Policajti jsou dokonce vybaveni vysílačkami, aby si mohli dát vědět z jednoho stanoviště na další, že skupina v pořádku dojela a nikdo nezemřel v poušti.

Vjeli jsme do Velkého písečného moře. Řidič to střihl zkratkou a vjeli jsme do dun. Landcruiser zabral ze všech sil, když jsme stoupali přímo na vrchol duny, přes který jsme se přehoupli a sjeli kolmo dolů. Málem jsme vypadli z auta, ale bylo to úžasné.

Poušť se každou chvíli měnila. Duny vystřídaly černé kopečky, vzdálená neobydlená oázka, bizarní skalní útvary… Často jsme zastavovali a popošli kousek do pouště. Sbírali jsme tam kamínky podivných tvarů. Některé vypadaly jako penízky, jiné jako vedrem rozpraskané, pískem vybroušené polodrahokamy. A pouštní mušle – zkameněliny z dob, kdy se na území Západní pouště rozprostíral oceán.

Byli jsme nadšení. Cesta příjemné ubíhala, jen jsme koukali z okýnka a žasli. Dokonce nebylo ani žádné extrémní vedro. To začalo až v poledne. Právě v tu dobu se nám rozbilo auto. Naštěstí naši spolucestovatelé byli stejní pohodáři jako my, takže nikdo nepanikařil. Chvíli jsme courali pouští a dělali si srandu, že zatím zajdeme támhle do restaurace a zaplavat si do bazénu. Než jsme se dosmáli, řidič sklidil nářadí a zavřel kapotu. Zeptala jsem se ho, jestli je auto v pořádku, ale on jen s úsměvem pokrčil rameny.

Zkusili jsme se rozjet, ale moc daleko jsme nedojeli. Následoval další pokus o opravu, který tentokrát dopadl o něco lépe. Projeli jsme několika policejními kontrolami a už jsme byli v Bahríji. Neuvěřitelné, jak ta osmihodinová cesta rychle uběhla! Čekala jsem hrůzu a utrpení, a ona to byla zábava!

Oáza na první pohled vypadala modernější, roztahanější a hnusnější než Síwa. I na druhý pohled. Žádné oslí taxi a prašné cesty. Jen auta a asfaltky.

Všichni jsme vytáhli průvodce Lonely planet – v češtině, francouzštině a španělštině a začalo dohadování, kde se ubytujeme. Vtom se u auta zjevil Arab, a že nám ukáže „very clean“ hotel Paradise. Málem nás omyli, sotva jsme tam vlezli. Všude suť a odpadky. Arab tedy nabídl jiný hotel za stejnou cenu. Pokoje přijatelné, pod okny zahrada, ale ten chlap se mi nezdál. Radši jsme mu ujeli a několik kilometrů za městečkem Bawiti našli hotel Desert Safari Home. Celkem ušel, do pokojů se vcházelo se zahrady, a navíc Francouzka Olivia ukecala majitele hotelu, aby nám slevil z 75 liber bez snídaně na 60 liber se snídaní, jelikož nás přijelo pět najednou. Zaměstnanci hotelu ten náš třínárodnostní mix příliš nechápali.

Sotva jsme si hodili bágly na pokoj, přišel pro nás nějaký kluk, že majitel hotelu, Badry Khozam, nás zve na čaj. Je to sympatický postarší Syrčan, který krom vedení hotelu vodí výpravy do pouště. U mátového čaje se samozřejmě probíralo, kdo z nás chce kam jet. Hrozně mě to baví. Je to taková hra, jak se co nejlepším a nejlacinějším způsobem přepravit kam chceme, a co nejvíc toho při tom vidět a zažít.

Francouzi s Mikelem mají namířeno na jih, kde chtějí projet tři zbývající oázy Západní pouště. Fárafra, Dachla a Chárga. My s Alexem se ale potřebujeme dostat do El Minjy nebo Asjútu, což je asi 500 kilometrů odtud. Jenže tam nevede žádná cesta. Když jsem náš plán nastínila Badrymu, pravil: „Everything is possible if you have money.“ Peněz jsme ale bohužel mnoho neměli, takže nápad podniknout další cestu přes poušť jsme museli zavrhnout. Jinou alternativou bylo vrátit se z Bahríje do Káhiry, tam přenocovat a druhý den se vydat dolů podél Nilu do El Minjy. Jenže se nám nechtělo ztrácet čas a ani představa, že se budeme opět dusit v Káhiře, nebyla zrovna příjemná. Do Asjútu bychom se teoreticky mohli dostat i od jihu, kdybychom projeli tři oázy…

Dlouho jsme se dohadovali, neboť Francouz Fred si chtěl splnit svůj sen, kterým bylo přenocování v divoké poušti. Olivia s Fredem byli pevně rozhodnuti zítra ráno vyrazit, jednu noc strávit v Černé poušti, následující noc v Bílé poušti a pak pokračovat do oázy Fárafra. Mikel se přidal k nim, tomu bylo všechno jedno. Jelikož my s Alexem jsme se rozhodli také dojet do Fárafry, museli jsme se připojit k ostatním. Ovšem vidina dvou nocí po sobě v poušti mě děsila. Když se mě Badry zeptal proč, řekla jsem mu, že chci sprchu. V tom egyptském vedru je člověk hned zpocený, takže se tu obvykle sprchujeme dvakrát třikrát denně. Badry nás přemlouval, ať v poušti přenocujeme, že nebudeme litovat, a že se cestou můžeme vykoupat v prameni. To mi stačilo. Nakonec jsem ještě přemluvila Olivii s Fredem, aby slevili ze svých požadavků, když my jsme také slevili. Udělali jsme kompromis a dohodli se, že v divoké poušti strávíme jen jednu noc. Zítra ráno tedy vyrazíme do pouště, kde přenocujeme a druhý den ráno nás pak řidič odveze do Fárafry. Jelikož je nás tolik, můžeme si takovou luxusní akci jako je safari finančně dovolit. Má to své výhody, cestovat v pěti lidech. Celodenní akce v poušti s přenocováním a s jídlem nás vyjde na 150 liber na osobu, tedy tolik jako dvoulůžkový pokoj se snídaní v Káhiře.

Do konce půstu zbývala asi hodina. Místní padali na hubu žízní, hlady a chutí na cigáro. Všude zavřeno. Chtěli jsme si s Alexem půjčil kola, která Badry nabízel zdarma k dispozici. I Mikel si chtěl půjčit kolo. Jenže od vlkodlaka, zaměstnaného v hotelu, jsme se dozvěděli, že žádná kola nemají, a že máme vylézt támhle na tu horu, že je tam krásně. Začali jsme se rozčilovat, že na žádnou horu nechceme, že chceme kola. Za pět minut se objevil Badry s dodávkou, a že nás odveze autem. Už jsme byli tak vyřízení, že jsme se ani neptali, kam a vlastně nám to bylo jedno. Dovezl nás pod tu horu, kam už před nějakou dobou patrně vyvezl Freda s Olivií, protože tam znuděně čekali.

Badry nám dal s sebou kluka z hotelu, aby od nás byl pokoj. Kluk nám ukázal místní „zajímavosti“ jako třeba horký sirný pramen a datlové palmy, načež nás dovedl pěšky zpět do hotelu. Půst naštěstí už skončil, tak jsme hned s Alexem vyrazili do centra. Brzy jsme ale zjistili, že je to tak daleko, že bychom tam došli možná tak ráno.

Jako zázrakem u nás přibrzdil teréňák s rozesmátým mladým Arabem, který zrovna vezl Mikela do centra.

Bawiti není moc hezké městečko, nemá se čím pochlubit. Výstavba připomíná socialistické budovatelské snahy u nás. Mezi tím jezdí šílenou rychlostí na motorkách tak desetiletí kluci, případně tatíci s batolaty v náručí. Nepodařilo se nám nikde koupit skoro nic k jídlu. Zato jeden prodavač jevil zájem o mně. Zatáhl nás nahoru do svého bazaru, kde mi vázal šátek na hlavu a ověšoval mě šperky. Hrozně se podivoval tomu, že u nás ženy nenavlékají korálky a nevyrábějí šperky. Udiveně se ptal, co tedy dělají. Když jsem mu řekla, že stejné práce jako muži, absolutně to nedokázal pochopit. V Bahríji je postavení žen o něco málo lepší než v Síwě. Tady aspoň mohou chodit po ulici a mít odhalené oči.

Vysmátý řidič Sajíd nás opět naložil do auta a vyjel k hotelu. Snažila jsem se mu vysvětlit, aby počkal ještě na Mikela, ale Sajíd neuměl moc dobře anglicky. Nakonec se Mikel zjevil na silnici před námi a Sajíd vykřikl: „Ááá, my friend!“ a dupl na brzdy.

Když jsme se vrátili na pokoj a rozsvítili, zaznamenali jsme, že tu s námi nebydlí jen mravenci, ale i švábi. Alex zabil jednoho, asi třícentimetrového. Velmi jsem to ocenila, sama bych na to neměla žaludek. Ještě že odtud zítra vypadnem!

Den šestý: 11. září 2008

Po snídani, kterou nám naservíroval vlkodlak, jsme si sbalili a s radostí opustili tu hmyzí díru. Mrtvého švába, kterého večer Alex vyhodil ven za dveře, mezitím ohlodali mravenci. Překřtili jsme hotel na jiné jméno U sežraného švába.

Náš řidič Sajíd sbalil tábor na střechu Landcruiseru a před polednem nás pět Evropanů vyrazilo na cestu. Ideální čas na výlet do pouště!

Po zastávce na cizinecké policii, kde nám vystavili povolení na vjezd do pouště, jsme vděčně opustili oázu Bahríja. Hned za ní začíná Černá poušť. Krajina tvořená kopci pokrytými černými kameny. Trochu to připomíná uhelné doly. Dost depresivní a skličující. Po menší procházce rozpálenou pouští jsme dojeli k nádrži u jakési minioázky tvořené jen několika stromy. Sajíd vypráskal místní kluky z vody, abychom se mohli vykoupat. Nějaký stařík opustil svou přilehlou chatrč z palmových větví, abych se měla kde převléknout. Místní kluci se krčili ve křoví a šmírovali mě a Olivii, že se koupeme normálně v plavkách. Asi to pro ně musel být zážitek. Holčičky s matkami nás udiveně pozorovaly z povzdálí. Voda byla teplá a smrděla sírou. Široko daleko jsou tu jen horké sirné prameny. Nicméně koupel byla velmi osvěžující.

Poté jsme opět nasedli do auta a hledali vhodné místo na oběd. Sajíd zastavil u fotbalového hřiště a zaboha nemohl pochopit, že my si tedy „nice place“ představujeme jinak.

Nakonec jsme se utábořili ve stínu stromů, kde se pásly tři krávy. Během oběda jsme se aspoň něco dozvěděli o našich spolucestujících. Během včerejší jízdy pouští byl v autě takový kravál, že se mluvit vůbec nedalo. Mikel učí na akademii baskitštinu a během prázdnin si vydělává tím, že dělá průvodce po různých exotických asijských zemích. Jelikož v současné době nemá na placení nájmu v pronajatém bytě, cestuje po Egyptě, což ho vyjde laciněji. Olivia je asistentka kameramana a Fred zajišťuje logistiku pro francouzské filmy. Teď zrovna se nic netočí, takže oba pobírají rentu za to, že nemají co dělat, a tak putují po Egyptě.

Po obědě Sajíd rozdělal ohýnek a uvařil vynikající čaj s mátou. Pak jsme vyrazili dál. Zastavili jsme u křišťálové hory, kde je písek plný krystalů křišťálu. Jsou ohlazené pískem. Pár jsme si jich nasbírali. Je tam neuvěřitelně očišťující energie, úplná energetická sprcha. Byla jsem z toho tak nadšená, že mi vůbec nevadilo, že nikdo z nás neobjevil skálu s ohromnými krystaly, kterou jsme viděli na fotkách. Až Alex přišel na to, že tam žádná taková skála není, a že ta fotka byla jen makrofotografie. Pořídil přesně takovou a několikacentimetrové krystaly na ní skutečně vypadají jako obří metrové.

Zanedlouho se Černá poušť změnila v Bílou. Byla to nádhera. Všude kolem bílé vápencové útvary zvláštních tvarů, mezi nimi jemný písek a úlomky vápence. Z dálky to vypadá jako arktická krajina. Neuvěřitelné. Nepopsatelné. Když jsme odbočili ze silnice do pouště, slunce už zapadalo. Barvilo bílé útvary do odstínů oranžové a růžové. Nevěřícně jsme chodili od kamene ke kameni a fotili tu nádheru všude kolem. Připadala jsem si jako na jiné planetě.

Sajíd na nás musel dlouho troubit, abychom se vrátili k autu a stihli do tmy najít vhodné místo pro přenocování. Pár minut po západu jsme rozbili tábor a zuli si sandály. V poušti nebyly potřeba, stejně do nich lezl písek. Vzduch byl příjemně teplý, ale už ne tak rozpálený. Jen z písku a kamenů sálal žár.

Sajíd rozprostřel koberečky a matrace, vytáhl dokonce i nízký stolek. Všichni jsme začali připravovat večeři. Světlo pozvolna sláblo a my už moc neviděli na to, co vlastně krájíme, ale Sajíd se vytasil s nečekaným vynálezem – žárovkou napojenou na autobaterii. K tomu ještě ohýnek s příjemně vonícím jídlem…

Najedli jsme se a dali si čaj s mátou. Sajídovi sice trochu ujela ruka, takže to byl spíš cukr s příchutí čaje a máty, ale nemělo to chybu.

Zhasli jsme žárovku, oheň dohasínal a my upřeli zraky do pouště, kde se v dálce mihl stín. Badry už v Bahríji inzeroval, že uvidíme pouštní lišky. Zbytky večeře jsme jim naservírovali na nedaleký kámen a za chvilku se objevila druhá liška. Působily plaše. Cítily jídlo, ale bály se k němu přiblížit. Mikel s Olivií se uložili do pouště s prsty na spouštích. Foťáku a kamery samozřejmě.

Sajíd chvíli cosi pálil, načež jsme zjistili, že informace, že v ceně safari je zahrnuto vše, se vztahuje i na hašiš. All inclusive. Za svitu měsíce, kterému zbývaly čtyři dny do úplňku, jsme kouřili a sledovali lišky, které byly čím dál oprsklejší. Už se pustily do jídla a hlasitě se u toho hádaly. Žijí prakticky hlavně jen z potravy, kterou jim dávají turisté, kteří jezdí do pouště na safari. V noci běhají od jednoho tábora k druhému a dojídají zbytky.

Jakmile lišky odešly, Fred nainstaloval foťák na kanystr s vodou, který umístil asi 20 metrů od tábora. Z dáli ze tmy vykřikl: „Don’t move!“ Načež se Sajíd zvedl a jal se Fredovi donést čaj. Vyprskli jsme smíchy. Následoval druhý pokus o zdokumentování našeho tábora. Fred pro jistotu zakřičel, ať se nikdo z nás ani nehne půl hodiny, nastavil foťák a běžel se umístit mezi foťák a camp. Baskitská separatistická organizace se dala do tance a my se váleli smíchy.

Pak jsem se šla projít do pouště. V noci, jen za svitu měsíce. Sama. Bosá. Bylo to jako sen, jeden z nejúžasnějších zážitků v životě. Olivia sice plašila, že jsou tam štíři, ale žádného jsem nepotkala.

Později se lišky ještě vrátily, běhaly jen několik metrů od nás. Nakonec komusi ukradly sluneční brýle a museli jsme lišky plašit, aby je neodtáhly až bůhvíkam do pouště. Ze začátku byla zvířata tak plachá. Myslela jsem, že to bude tak všechno, že v dálce zahlédneme siluetu, ale než jsme šli spát, už jsme na ně tleskali a křičeli: „Jedeš!“ když se nám pokoušely nacpat do spacáků.

Zalehli jsme a pozorovali měsíc, který ukrutně zářil do očí a oslňoval. Na nebi se dokonce objevilo pár mráčků. Později v noci se nám nad hlavami rozprostřela hvězdná mapa Egypta.

Den sedmý: 12. září 2008

Otevřela jsem oči, když nebe začínalo blednout. Nad bílým obzorem se vynořil vrcholek Reovy sluneční bárky. Vzbudila jsem Alexe, aby o to taky nepřišel, a společně jsme sledovali úchvatný východ slunce nad pouští.

Na chvíli jsme pak ještě usnuli, ale potom už vedro vytáhlo ze spacáků a zpod dek všechny. Sbalili jsme tábor, nasnídali se a teskně vyrazili z toho úchvatného snu.

Sajíd nás odvezl asi 30 kilometrů do oázy Fárafra, kde se s námi rozloučil. Vyvstala otázka, zda v rozpálené ulici ohavného městečka čekat pět hodin na autobus do další oázy, do Dachly, anebo přijmout nabídku jakéhosi maníka, který nás tam chtěl odvézt ve svém Peugeotu. Zůstat ve Fárafře jsme nemohli, neboť tam není jediný hotel a navíc tam není nic hezkého, co by stálo za vidění. Silnice mezi Fárafrou a Dachlou je průjezdná pro normální auta, takže jsme nabídku svorně přijali s tím, že se na cestu opět složíme a vyjde nás to výhodněji. Olivia byla nadšená, že pojedeme francouzským vozem. Její nadšení, jakož i naše ale opadlo, jakmile jsme došli k autu. Vskutku to byl Peugeot, dobrých třicet let starý. No, spíš to byla hromada šrotu.

Ten chlápek, Abduláh, přivázal naše bágly na střechu, takže jsme trnuli, aby nám cestou někde neupadly. Příšerná rachotina se ku podivu nás všech rozjela. Čekalo nás 300 kilometrů. Asi po deseti kilometrech si začal Abduláh za jízdy vytrhávat chlupy z nosu. Po dvaceti kilometrech nám vnutil ukrutně špinavé nahnilé datle. Ze slušnosti jsme museli sníst každý aspoň jeden. Po třiceti kilometrech, to už jsme byli na cestě rozpálenou pouští asi půl hodiny, Abduláh začal třískat kazetou do volantu, načež ji vložil do „přístroje“ a pustil hudbu. Ozvalo se táhlé arabské mečení, které by bylo ideální ukolébavkou s hypnotizujícími účinky. Po čtyřiceti kilometrech Abduláh usnul za volantem.

O ramadánu to mají muslimové těžké. Od rána do večera bez vody, bez jídla a nadto jim Alláh nakazuje být vzhůru do tří do rána. V pět mají poslední možnost se najíst a napít, takže toho mnoho nenaspí. Jet několik set kilometrů s nevyspalým, hladovým, žíznivým řidičem v padesátistupňovém vedru není žádná slast.

A bylo hůř. Rachotina ukrutně smrděla benzínem a jelikož jsme jeli na jih, vedro bylo čím dál větší. Pootevřenými okýnky – Abduláh měl u sebe kličku od okýnek a nedovolil nám je otevřít víc než na pár centimetrů – proudil do auta horký vzduch s pískem. Jak jsem později zjistila, v batohu na střeše se mi úplně rozpekly gumové boty.

Abduláh nám opět nabídl shnilé datle a dotázal se, zda se cestou nechceme zastavit u horkého pramene. Co víc si v tom vedru přát než vodu horkou tak, že do ní člověk nestrčí ani ruku! Všichni jsme svorně odmítli.

Cesta trvala neuvěřitelně dlouho. Těžko odhadnout, jakou rychlostí se mohl ten vrak pohybovat. Na tachometru chyběla ručička. Poměrně rychle jsem se smířila s tím, že umřeme kdesi mezi Fárafrou a Dachlou. Bylo mi jasné, že stane-li se zázrak a my se nevybouráme, umřeme vedrem a žízní. Zásoby vody se ztenčily na minimum, protože v poušti se nám podařilo vylít větší část našeho přídělu vody.

V dáli v písku se objevilo jezero. Užasli jsme. „Fata morgana,“ poznamenal náš řidič a jeli jsme dál.

Jelikož se Abduláh začal soukat do bezpečnostního pásu, který byl upevněn k autu prodřeným provazem, došlo nám, že se nejspíš blížíme k policejní stanici. Zastavili jsme u boudy uprostřed pouště, vystoupili z rozpáleného auta a všech pět se nás vmáčklo do jediného úzkého pruhu stínu. Poprosili jsme policajty o vodu a oni nám nabrali pochybnou horkou tekutinu z barelu. Namočili jsme si do ní šátky, vyždímali si je na hlavy a zamotali se do příjemně chladivé vlhké látky. Po pěti minutách jízdy šátky uschly.

Abduláh nás hnal, že spěchá do mešity, ale že by nám mohl na pět minut zastavit ještě u studeného pramene. Studený pramen měl asi 40°C a tradičně páchl sírou a chlorem. Všechno už nám bylo jedno. Lili jsme si to na hlavy, jen abychom nechcípli vedrem.

Hnusná žlutočerná rovina ubíhající za okny se pomalu změnila v krásnou žlutou poušť s horami. Tu a tam se objevila tráva, strom, palma. A stal se zázrak. Vjeli jsme do Dachly. Je to veliká oáza tvořená políčky, ohromnou vodní nádrží a několika městečky.

Francouzi s Mikelem chtěli zůstat hned v prvním jménem Al Quasar. Tam jsme se s nimi rozloučili a dál pokračovali s Alexem sami, neboť jsme museli do městečka Mút, odkud nám zítra jede autobus do Asjútu. Bylo jednodušší cestovat ve více lidech. A navíc Olivia, Fred i Mikel byli fajn a byla s nimi sranda.

Abduláh nás s Alexem odvezl o 30 kilometrů dál do městečka Mút. Celou cestu nás přesvědčoval, ať nejezdíme do Asjútu, nýbrž do Luxoru. Nemělo smysl mu vysvětlovat, že z Asjútu se hodláme dostat do Tel el Amarny – rozvalin bývalého královského sídelního města, kam žádní turisté nejezdí.

Abduláh nás vyhodil před hotelem El Forsan, který jsme si na poslední chvíli vytipovali z průvodce. Jednak proto, že je blízko autobusové zastávky a druhak proto, že se nachází u starého islámského pohřebiště.

Ihned se nás ujal manažer, který nám ukázal pokoj, kde se snad platilo za smrad a za blechy. Hlavně že tam byla televize. Byli jsme ale tak unavení a zničení, že bychom nepohrdli ničím, hlavně aby tam byla sprcha a cokoli podobného posteli. Zdálo se, že jsme jedinými hosty poměrně velkého hotelu, v němž navíc sídlila policie, takže byl plný po zuby ozbrojených policajtů.

Manažer nás poslal do hotelové restaurace, což byla vybetonovaná zastřešená plocha plná odhozených odpadků. Umírali jsme žízní, ale cosi jako obsluha tu neexistovalo. Alex tedy odešel do krámu přes ulici pro vodu. Než se ale stihl vrátit, přispěchal manažer, v ruce třímal dva ananasové džusíky, a ukázal mi lepší pokoj v odlehlé části hotelu. Starověká hliněná bouda, uvnitř rohože a zařízení z přelomu letopočtu. Nadšeně jsem svolila připlatit 5 liber za tento luxus.

Na postelích sice byly zablešené deky a na polštáře manažer nastříkal voňavku, což byla patrně náhrada čistého povlečení. Nám už ale bylo všechno jedno. Konečně jsme se osprchovali horkou vodou, studená pochopitelně netekla. A už jsme spěchali na slíbený oběd. Do zahrady nám přinesli stůl, židle, dokonce i ubrus a naservírovali nám oběd o pěti chodech. Jen jsme zírali.

Bohužel nás ale neustále pronásledoval bratr recepčního – student turistického ruchu – který nám neustále vnucoval, že nás vezme támhle a támhle, že je tam hezky. Navíc mluvil tak příšerně anglicky, že jsem mu skoro nerozuměla. Radši jsme se po zbytek odpoledne zavřeli na pokoji, kde jsme třídili drahé kameny. Zjistili jsme, že ta „trocha“, kterou jsme nasbírali u křišťálové hory, jsou dobře dvě kila čistých křišťálů. To by asi mohl být na letištní kontrole problém…

Po setmění jsme vyrazili do centra pro vodu a cigára. Bylo to jako rána do hlavy. Po prašných cestách, oslících a přátelských venkovanech ze Síwy najednou asfaltky, semafory, měřiče rychlosti, osvětlené umělohmotné palmy a mešita nasvícená jak Praha o vánocích. Jiný svět.

Pak jsme prolezli pohřebiště u hotelu. Jsou tam malé hliněné hroby s velkými otvory. Do jednoho hrobu jsme si posvítili a zjistili, že je plný zpřeházených lidských kostí.

Přes pohřebiště jsme se vrátili do hotelu zadem, aby nás nikdo nezpozoroval a neotravoval. Na hotelové zahradě se válelo plno kravských a oslích kostí a lebek, mezi nimi rostou kaktusy a prohánějí se tam kočky.