Den osmý: 13. září 2008
Kupodivu nás v noci nesežrali mravenci, kterých byl plný barák. Vstali jsme v půl páté, jelikož jsme měli na pátou hodinu slíbenou snídani. Ještě za tmy jsme posnídali u stolu na zahradě a rozdělili se o jídlo se zrzavým kocourem.
Z hotelu jsme zamířili na nedalekou autobusovou zastávku, kde jsme sedli na autobus do Asjútu. Linka Upper Egypt, stejně jako spoj do Síwy, takže nám bylo předem jasné, že nemůžeme očekávat žádný luxus. Klasická špína bez klimatizace a asi deseticentimetrové místo na nohy. Nějak jsme se tam poskládali a vjeli do pouště. Skoro celou cestu jsem prospala, vzbudila jsem se asi po dvou hodinách jízdy v oáze Chárga. Ta je poslední z pěti oáz Západní pouště. Město je moderní a poměrně velké, takže jsem ani nelitovala, že Chárgou jen tak prosvištíme. Je to místo nálezu raných křesťanských dokumentů, ale historicky tam nevypadá skoro nic, až na hrobky na kopci.
Autobus dokonce zastavil na jakémsi dvoře, kde si několik mužů běželo odskočit. Ženy tu na záchod nechodí. Za pár dní v Egyptě jsem si tak vytrénovala tělo, že jsem se to taky naučila. Zašili jsme se s Alexem za roh na cigáro. Náš autobus vyjel. Bez nás. Rychle jsme ho doběhli, ale daleko nedojel, neboť byl rozbitý. Oprava ani netrvala dlouho.
Začínalo být horko. Z Chárgy jsme opět vyjeli do jednotvárné nudné pouště. Asi po 300 kilometrech se krajina pomalu začala zelenat. Pole, palmy, stromy, dobytek a v dálce kouřící komíny. Asjút. Město! Skutečná civilizace! Reklamy a obchody.
V Síwě ženy pomalu nesměly na ulici, a když, pak jedině s celým obličejem zahaleným. V obchodech prodávali výhradně muži. V Bahríji už měly ženy odhalené aspoň oči. Ve Faráfře a Dachle dokonce celý obličej. V Dachle byly i prodavačky. Tady v Asjútu chodí spousta žen oblečená po evropském způsobu, jen toho příliš neodhalují. Pod tílkem mají samozřejmě tričko s dlouhým rukávem. Obchody jsou plné minišatů a velmi odvážných modelů, ale žádná to nenosí.
Vystoupili jsme z autobusu a hned jsme zaregistrovali, že tohle město skutečně velmi střeží policie, jelikož bylo před několika lety teroristickou základnou.
Vydali jsme se hledat hotel Akhenaten, ale měli ho plný německé výpravy. Zkusili jsme tedy hotel Casablanca hned naproti. Je to velký, starý hotel, u vchodu policie a bezpečnostní rám. Recepční oznámil, že pokoj stojí 200 liber, což jsem usmlouvala na 140. Pokoj je úchvatný, prostorný a hlavně čistý. Jen tu a tam nějaký šváb.
Udělalo se mi trochu špatně, ale za čtvrt hodiny to bylo dobré. Faraonova pomsta ke mně byla milosrdná.
Hned jsme vyrazili do ulic plných krámků se vším možným. Trh připomínal spíš vietnamské tržiště u nás, takže jsme si koupili jen spoustu sladkostí z místní pekárny. Bloudili jsme v ulicích a zjišťovali, že krom Němců zavřených v hotelu, jsme patrně jediní dva turisté v celém Asjútu. Nikdo tu neumí anglicky, takže se domlouváme rukama nohama a do toho občas nějaké arabské slovíčko.
Chtěla jsem se podívat do koptského kostela, jenže jsme ho nenašli. Blížíme se totiž k oblastem, kde se vyskytují i křesťané. Těsně před setměním jsme se vydali hledat kostel znovu. Obávali jsme se, že za tmy by nás policejní dozor u vchodu vůbec nepustil ven. I odpoledne museli kamsi telefonovat, že opouštíme hotel. Tentokrát se nás ale jen zeptali, kam jdeme, a zda trefíme zpět. Spokojili se s tím, že se jdeme projít.
Našli jsme první z kostelů, které jsem viděla z autobusu. Tenhle kostel je moderní. Stařík u vchodu nám rozsvítil lucerny a kříže na věžích a dokonce nám kostel odemkl. Uvnitř směs moderního křesťanství a islámské architektury. Nic pozoruhodného. Stařík odmítl bakšiš a kostel se opět ponořil do tmy.
Vydali jsme se k tomu druhému. Cestou jsme míjeli zpustlé domy, dalo by se říct vily, z počátku 19. století. V jejich zahradách rostly palmy a sálalo z nich horko. Na každém kroku policajt.
Hned u vchodu do druhého kostela nás ohromil plakátek na zdi. Na něm Ježíš, jemuž leze z hrudi jakýsi Arab. Prošli jsme nádvořím, kde to žilo, a drze vešli do kostela. Právě v něm probíhala bohoslužba v koptštině. Cosi mezi staroegyptštinou a starořečtinou. Bylo to nádherné.
Kněz v černém rouchu za rytmického zpěvu vykuřoval kadidlem. Oltář tvořil jen bílý výklenek. Nad ním kříž a zobrazení poslední večeře, při níž se ke Kristovi po pravici naklání žena. Kostel byl plný věřících. U stropu se točily větráky a dámy se ovívaly vějíři. Nádherná, živá, přátelská, očišťující atmosféra. Mše v našich kostelech jsou neosobní a chladné. Takhle je to ale mnohem lepší!
Zavřela jsem oči a nechala se unášet vůní kadidla a rytmickým koptským zpěvem, který spojoval s Nejvyšším. Náhle se těsně před námi objevil kněz, který bohoslužbu vedl, a dal mi políbit posvěcený dřevěný kříž. U nás bych to nikdy neudělala, ale tady jsem neváhala. Cítila jsem ohromnou lásku bez hranic. Cítila jsem Boha. Kněz se mě ještě zeptal, odkud jsme, že vypadáme tak cizokrajně, načež nás s úsměvem vykouřil kadidlem. Byli jsme očištěni. Úžasný pocit! Připadala jsem si jako dítě. Zítra sem rozhodně zajdeme na bohoslužbu znova.
Z kostela jsme plni nadšení zamířili do restaurace hotelu Akhenaten, o níž jsme z průvodce věděli, že tam mají pivo. Hned jsme si objednali, a nebýt troubení z ulice a všudypřítomného vyřvávání z amplionů, že Alláh je veliký, připadali bychom si jako v jakékoli knajpě doma. První alkohol v muslimské abstinentské zemi. Program na zítřejší den je jasný: ráno vyrazíme do Tel el Amarny, večer kostel a pivo.
Policii na hotelu jsme museli slíbit, že už dnes nikam nepůjdeme, pozabíjeli jsme pár švábů a bylo nám fajn.
Den devátý: 14. září 2008
Ráno jsme se sbalili na dobrodružnou výpravu do asi 60 kilometrů vzdálené Tel el Amarny. Došli jsme k východu z hotelu, kde nás zastavila policie. Nikdo z nich neuměl anglicky, tak jsem jim obšírně vysvětlila, že se jdeme procházet po městě. No… vyrazili jsme s policejním doprovodem.
O pár ulic dál policajt naznačil, že dál už nesmíme. Řekli jsme mu, že si potřebujeme v bance proměnit peníze. Kousek od sebe se v Asjútu nacházejí hned tři banky. Všechny tři byly v devět ráno ještě zavřené a před každou z nich stál dav lidí. Utábořili jsme se tedy v jednom davu, načež se kolem nás seběhlo policajtů hned několik. Zakázali nám jít kouřit za roh – abychom nepohoršovali při ramadánu – ale na to jsme se vykašlali.
Přemístili jsme se k druhé bance a řešili hned dva problémy najednou. Jednak jak se do banky probojovat přes skrumáž hádajících se lidí a druhak, jak setřást policajty. Zkusmo jsme se rozdělili. Já zůstala před bankou a Alex popošel o kus dál. Jeden policajt mě nespustil z očí, zatímco druhý se vydal za Alexem. Bylo jich tu moc a měli vysílačky.
Po otevření banky jsme ale policejní doprovod ocenili. Policajt nás uvedl rovnou do kanceláře ředitele Národní banky. Příjemný Arab v obleku ku podivu hovořil anglicky. S eskortou od ředitele jsme předběhli arabskou frontu a proměnili si eura a dolary.
Z banky jsme vyšli poněkud spěšně, neohlíželi se a chvilku kličkovali v uličkách. Marně. Policajt nám byl v patách. Šel s námi dokonce i do krámku koupit si vodu. Sedli jsme si před nádraží a policajt usedl opodál. Jelikož nám bylo jasné, že už se ho asi nezbavíme, zašla jsem k němu a řekla, že chceme jet do Tel el Amarny. Evidentně o takovém místě jakživ neslyšel, takže jsme s ním museli zpátky na hotel, aby zavolal na stanici. Divadlo! Seběhli se tam snad všichni policajti z celého Asjútu a zdlouhavě se dohadovali. V hlavě mi vytanula věta z našeho průvodce: „Kdyby se vám náhodou nějakým způsobem podařilo uniknout policejnímu doprovodu…“ No nepodařilo.
Včera jsme je zřejmě vyprovokovali návštěvou kostela. Jediní dva sóloturisti ve městě s islámskou teroristickou základnou a sotva sem přijedou, hned vlezou do křesťanského kostela na mši. Naši bezpečnost brala policie smrtelně vážně. Zavolali nám taxi, před nímž jela plně obsazená dodávka ozbrojených mužů zákona. Jeden z nich mluvil lámanou angličtinou, takže nám vysvětlil, že nemáme jezdit do Amarny, ale kamsi do prdele, že je to tam hezčí. Nakonec nás policajti přece jen doprovodili na stanoviště sběrných dodávek, které pendlují mezi 120 kilometrů vzdálenou El Minjou a Asjútem.
Policajt nám s jedním řidičem dohodl, že nás odveze na západní břeh Tel el Amarny a dál už si musíme poradit sami. Když jsem ho zeptala, jak se dostaneme zpátky, jen pokrčil rameny a pravil, že on v Amarně nikdy nebyl.
Sedli jsme do dodávky a rozloučili se s policií. Za hranicemi města je naše bezpečnost už nezajímala. Uháněli jsme podél kanálu Nilu na sever. Nemohla jsem uvěřit, že se nám po všech těch peripetiích skutečně podaří dostat se do dávného Achetatonu. Nejezdí tam žádné zájezdy, nestaví tam vlak ani autobus. To místo má v současné době pověst vesnice s největším výskytem zlodějů a vrahů.
Řidič nás vysadil u Nilu a „Mas-saláma!“ Sedli jsme na přívoz, který okamžitě vyplul. Na druhém břehu nastala hádka, sotva jsme vystoupili z lodi. Chtěli jsme sednout do tříkolového autíčka s místním pubescentem, jenže se nás chopil manažer turistického střediska, který nás uvedl do své kanceláře. Už jenom výskyt turistického střediska v místě, kam turisté nejezdí, nám připadal zvláštní. Manažer nám dlouze vysvětloval místní systém vstupného, který je mimořádně nepochopitelný.
V kanceláři seděl i kněz Atonova kultu, který zde stále přetrvává. Nabídl nám, že pojede s námi a společně se pomodlíme k Atonovi. Ačkoli jsem měla ohromnou radost, že to podstatné přetrvalo 3 300 let, s díky jsme kněze odmítli.
Zaplatili jsme nehoráznou sumu a sedli do autobusu asi s pěti Araby a jedním policajtem. Projeli jsme současnou Tel el Amarnou. Chudá vesnička s mešitou, plná koz s visícíma ušima, dětí a odpadků. Na konci vesnice jsme zastavili u další kanceláře, kde jsme byli vybídnuti ke koupi vstupenek. Asi po čtvrthodině dohadování jsme pochopili, že předchozí vstupenky platí pro autobus, kdežto zde si musíme zakoupit vstupenky pro sebe. Další nehorázná suma. Evidentně tady posledního turistu spatřili před několika dlouhými lety.
Konečně jsme opět vyrazili autobusem na předlouhou cestu kolem totálně překopaných písčitých plání. Kdysi tu bylo město. Nádherné, veliké a vznešené. Plné krásných domů, paláců a zahrad. Rostly tu stromy. Vzduch voněl jasmínem a ibiškem. Vzpomínám… Zbyl jenom smutný pohled na vyprahlou prázdnou plošinu.
Projíždíme údolím mezi horami k Achnatonově hrobce. Hrobka je zabezpečená tak, že naše chata je určitě zabezpečená lépe. Děda v turbanu, který přijel s námi, odemkl a pustil nás dál. Uvnitř naprostá tma. Jen jsme pokrčili rameny a vydali se potmě dolů. Po chvíli se někomu podařilo rozsvítit.
První síň má stěny pokryté hodně zničenými malbami, z nichž nezbylo skoro nic. Nedokázala jsem zastavit slzy a bylo mi úplně jedno, že na mě zírá ten děda i policajt. Asi nechápali. Pohřební komora je ještě v žalostnějším stavu. Tohle určitě není skutečná Achnatonova hrobka, ta byla mnohem menší – jen dvě komůrky narychlo vytesané do skály v kopci. Nebylo to takhle daleko. Chtěli jsme kacířskému faraonovi nechat v hrobce křišťál jako dárek, ale nešlo to. Policajt se stále držel metr za námi.
Vyšli jsme ven, znovu sedli do autobusu a dědek se dožadoval bakšiše. Vzhledem k tomu, kolik jsme tu zaplatili na vstupném – v přepočtu asi 700 Kč – na dědka jsme se vykašlali. Je to přece jeho práce otočit klíčem v zámku. Druhý dědek zas chtěl bakšiš za to, že v hrobce rozsvítil…
Zastavili jsme u trosek paláce. Zbyly jen nízké zdi a jeden a půl sloupu. Kameny navršené bez ladu a skladu na sobě. Žalostné zbytky. Policajt nám sdělil, že doktor Záhí Hawás z Káhiry zde přísně zakázal fotografování, ale pokud mu dáme bakšiš, bude to O.K. Dali jsme mu tři libry, ale on měl kecy, že chce deset. Nacpali jsme mu tedy deset a já mu naštvaně oznámila, že za takový úplatek si odtud vezmeme pár kamenů.
Objevili se dva strážci gelabejích s turbany. Ozbrojení samopaly. Patrně střežili ty hory odpadků vršících se všude kolem. Odpadky a střepy starověkých nádob na zemi v jedné směsi. U nás by ty střepy oprašovali v muzeu ve vitríně a tady se po tom šlape! Policajt se sehnul a podal mi ohromný střep z hliněné nádoby, když teda tolik stojím o ty krámy ze země. Málem mě kleplo. Ten idiot nám dával kus více než 3 000 let starého džbánu! Za bakšiš 10 liber = 35 Kč. Strčila jsem to báglu a bylo mi jasné, že kvůli tomuhle risknu i hrozbu egyptského vězení.
Strážci se samopaly se rovněž dožadovali bakšišného. Nejspíš za to, že nás nezastřelili. Po návratu do turistické kanceláře natahovali ruku úplně všichni. Tolik peněz najednou jsme snad za naši dosavadní cestu ještě neutratili. Pověst největších zlodějů je skutečně pravdivá.
Sedli jsme na přívoz a bylo nám z toho všelijak. Především smutno. Na lodi se na nás vrhly místní děti a chtěly peníze. Dali jsme jim poslední drobné a čokoládové tyčinky. V životě to neviděly. Jeden kluk měl tvar hlavy jak z učebnice o amarnské kultuře. Dávné achetatonské geny…
Hned u přívozu jsme se domluvili s nějakým chlápkem, že nás hodí autem do nejbližšího městečka, odkud můžeme chytnout spoj dál. Do Malawi se cizincům velmi nedoporučuje ani vkročit. Ihned jsme zjistili proč.
Dohodli jsme si odvoz dodávkou do Asjútu, načež řidič vystoupil, aby se mohl jít ven s někým pohádat a strhla se rvačka. Mezitím dodávku i s námi kdosi ukradl, ale náš řidič stihl z bitky včas utéct a vybojovat si své auto. Už jsme to všechno pozorovali spíš s pobavením než s čímkoli jiným.
Řidič po nás okamžitě chtěl peníze. S úsměvem jsem mu sdělila, že zaplatíme, až nás doveze do Asjútu. Tato scéna se během cesty opakovala ještě několikrát. Bylo nám jasné, že by nás vysadil v momentě, kdy bychom mu dali peníze. Skutečně nás odvezl až do Asjútu. Tam se na nás hned sesypali žebráci. Utekli jsme jim do taxíku, který nás odvezl až k hotelu.
Osprchovali jsme se, najedli včerejších rohlíků a znovu vyrazili do ulic. Policie se opět strachovala, abychom našli cestu zpět do hotelu. Celkem jsme se zasmáli. Pustí nás samotné do takových divokých vzdálených končin, a když si jdeme vedle do krámku koupit vodu a naproti do hotelu na pivo, mají obavy o naši bezpečnost a orientaci.
Návštěvu kostela jsme dnes raději vzdali, abychom zbytečně neprovokovali. Navíc jsem si vyprala kalhoty, takže jsem chodila v sukni pod kolena a na ulici na mě všichni zírali, jako bych byla nahá. To by nebyl vhodný oděv do kostela.
Nakoupili jsme pár nezbytností a zapadli k Achnatonovi na pivo, kde jsme plánovali další cestu. Zdá se, že v tomto kraji se policie jen tak nezbavíme. Do některých měst je dokonce vstup pouze na povolení. Tak uvidíme, kde zítra skončíme. Cílem je Sohág.
Den desátý: 15. září 2008
Vstali jsme brzy, neboť jsme předpokládali problémy s policií. A vskutku. Chtěli vědět, kam jedeme, čím jedeme a v kde budeme bydlet. Policajt nás doprovodil na vlakové nádraží, kde se nás ujal jiný, který nás odvedl na správné nástupiště.
Zanedlouho přijel vlak. Z pootevřených okýnek se ven linul příšerný puch. Nastoupili jsme. Co nám taky zbývalo. Na mokré podlaze se válely odpadky všeho druhu, vše pokrýval tlustý nános špíny. Ošuntělí zapatlaní lidé se váleli po sedadlech i nahoře v policích na zavazadla. Většinou spali nebo se myli a plivali. Rovnou na podlahu. Ze všeho nejhorší byl ale ten děsivý smrad moči a výkalů. Vyzkoušet egyptskou železnici zjevně nebyl dobrý nápad.
Usedli jsme na co nejmenší plochu zapraseného sedadla a dávali pozor, abychom se ničeho ani nedotkli. Hnus. Dýchat se dalo jen přes šátek, takže jsem vypadala jako arabská žena se zahaleným obličejem. V tu chvíli jsme byli vděční své předvídavosti, že jsme se před odjezdem nechali naočkovat aspoň hepatitidou A a břišním tyfem.
Po této zkušenosti už si lépe dovedu představit deportační vlaky do koncentráků. Hodina ve vlaku byla čistým utrpením. Projížděli jsme kolem chudých vesniček lemovaných pláněmi odpadků, v nichž hledali potravu kočky, psi, kozy i osli. To, v čem tam ti lidé žijí, se snad ani nedá nazvat domky. Jsou to jen stěny z navršených kamenů a střechy z naházených palmových větví. Když vrstva odpadu zesílila, byli jsme v Sohágu. Pochopitelně jsme nevěděli, kde vystoupit, protože nápisy v tomto kraji jsou výhradně arabsky. Nakonec nám nějaký dobrák poradil.
Zamířili jsme do hotelu Al Salam, neboť jsme z průvodce věděli, že je to jeden ze dvou hotelů ve městě, který je ochoten ubytovat cizince. Nevím, nakolik je tato informace pravdivá, ale cestou jsme zkusili vlézt do jiného hotelu, kde nejdřív dělali, že nám nerozumí. Co asi tak můžou chtít dva lidi s bágly, co vlezou do hotelu? Nepochopitelné. Když jim to konečně došlo, odmítli nás ubytovat.
Hotel Al Salam byl čirá hrůza. Hnali nás s bágly snad do pátého patra, kde nám ukázali pokoj, z jakého by se jeden pozvracel. Rychle jsme vycouvali, chytli si taxi a zamířili do druhého hotelu Merit Amon. Taxikář s námi chvíli kroužil po Sohágu a vyptával se kolemjdoucích na cestu. Když konečně hotel našel, odmítl si od nás vzít peníze.
Hotel je velký a zvenku vypadá přijatelně. Zevnitř vypadá tak, že mohl být přijatelný asi před dvaceti lety. A celou tu dobu v něm nikdo neuklízel. Recepční vyřkl sumu 86 liber a nás málem omyli. Když jsem podotkla, že by měl cenu snížit, protože pokoj je špinavý a plný hmyzu, jen se dotázal, zda jsme viděli ostatní hotely ve městě. Bohužel viděli. Museli jsme tedy přijmout cenu a strávit noc v úděsném hotelu jako jeho jediní hosté.
Smyli jsme ze sebe špínu vlaku, snědli předvčerejší rohlíky a řádně si lokli rumunské slivovice kvůli dezinfekčním účelům. Radši jsme hned vypadli ven. Jediným důvodem, proč jsme se utábořili v tomhle děsivém městě bylo, že jsme chtěli navštívit chrám v Abydu. Jeden z nejstarších v celém Egyptě.
Jelikož tu nikdo neumí anglicky, Alex pantomimicky domluvil sběrnou dodávku, která nás hodila na nádraží. Tam se nás ujal kulhavý mrzák, který nás odvedl k další dodávce do Al Baljány. Chtěli jsme mu dát nějaké peníze, ale odmítl a doslova utekl.
Chudým krajem jsme jeli asi 50 kilometrů do vedlejšího městečka. Tam jsme přesedli na taxík, a ten nás odvezl rovnou do Abydu. Hned se kolem nás zase seběhli policajti, a že tam můžeme zůstat jen půl hodiny, což jsem nakonec usmlouvala na hodinu a půl.
Chrám právě opouštěla výprava z autobusu, takže jsme tam byli celou dobu prakticky sami. Bylo to nádherné, procházet se mezi sloupy. Chrám je neobvykle zachovalý, se stěnami pokrytými reliéfy a hieroglyfy. Návody k věčnému životu. Čekají jen na rozluštění. Okýnky ve stropě pronikaly do jednotlivých síní sluneční paprsky, které kreslily neuvěřitelné světelné obrysy. Na jedné postavě světlo dokonce vytvořilo vykřičník. To nebyla náhoda. Chrámy se stavěly tím způsobem, aby do každého z nich bylo zakódováno jiné poselství. A většinou se stavby orientovaly na postavení slunce v rovnodennosti. Byli jsme tu téměř na čas. Zbývá jen sedm dní.
Jakýsi ozbrojenec nás vytrhl z nadšení s tím, že musíme okamžitě odejít. Tak jsem mu oznámila, že nás to ani nenapadne, načež srazil podpatky a zmizel. Moc jsem to nepochopila. Prošli jsme chodbou se stěnou plnou kartuší egyptských panovníků. Na jedné straně je seznam vládců z řad bohů, z nichž každý vládl několik set let – ten vědci neuznávají. Na druhé straně seznam faraonů, kteří vládli na lidské poměry přiměřeně dlouhou dobu – ten je samozřejmě pravdivý. Skutečná věda!
Pak nás jakýsi Arab uvedl do obětní svatyně. Sluneční paprsek dopadal oknem přesně do jamky v kamenném pultu, který kdysi sloužil coby obětní oltář. Otázkou zůstává, jakou tekutinu asi měla zachycovat ta jamka… Nechali nás ve svatyni samotné, takže jsme si různé věci vyzkoušeli.
Tři chlapi nás poté vzali ven do zatopeného Usirova chrámu. Na zelené hladině plavou odpadky, kolem se to hemží sršni a nad tím vším na sloupu dva květy života starší než svět. Dosud nerozluštěné… Bohužel nás strážci z Osirionu téměř okamžitě zase vyhnali zpět do chrámu. Rozloučili se s námi, zhasli v celém komplexu a nechali nás tam samotné po libosti se poflakovat. Úžasného něco! Na sloupech jsme objevili zpodobnění zvláštního tvora s křídly. Vždy sedí na lodi a pod rukou má hvězdu.
Venku bylo úplně pusto a prázdno. Nějaký policajt nás naložil do služebního auta. Obvyklé zmatky, přesedání do jiného auta, chvíle na policejní stanici a nakonec s námi nasedl do taxíku zřejmě nějaký výše postavený policajt v civilu. Cestou nám sdělil, že hotel Merit Amon v Sohágu je už několik let zavřený, a velmi se podivoval, že jsme tam ubytovaní. Také řekl, že nebyl dobrý nápad zaplatit na recepci předem, protože se klidně může stát, že se vrátíme a naše věci nikde a na nás se budou tvářit, že nás v životě neviděli. To nás trošku zaskočilo.
V Al Baljáně jsme opět přesedli do sběrné dodávky a vyjeli do Sohágu. Cestou jsme viděli dvě bouračky. Osobák omotaný kolem sloupu a náklaďák s limonádou. Silnice plná zelených střepů. V Sohágu opět normální taxi a řidič opět nevěděl, kde je náš hotel. Alex ho celou cestu navigoval.
Radši než do hnusného hotelu jsme se vydali prozkoumat okolí. Ve feťácké čtvrti se na nás vrhly žebravé děti, takže jsme byli nuceni na chvíli zmizet na hotel. Kupodivu se naše věci stále nacházely v pokoji, jen recepční měl problém vybavit si číslo našeho pokoje. No nebylo divu, když měl v hotelu tolik hostů.
Jelikož se setměním hustota hmyzu v místnosti vzrůstala, dostali jsme vynikající nápad zajít do restaurace na večeři. Jenže v místní hospodě měli menu pouze arabsky a nikdo se ani neobtěžoval nějak se s námi dorozumět. Jedinou šancí byly hotelové restaurace. Doufali jsme, že tam aspoň někdo mluví anglicky.
Zašli jsme tedy do superluxusního hotelu Nile na nábřeží, neboť jsme viděli ostatní hotely ve městě a jíst jsme v nich opravdu netoužili. Vešli jsme do ohromné zahrady plné barevných světel a nekonečného množství prázdných stolů a židlí. Z reproduktorů se linul hlasitý tklivý arabský zpěv. Město duchů. V ohromném hotelu svítilo jediné okýnko. Číšník – pokud se to tak dá nazvat – nám sdělil, že jídlo se bude podávat až za půl hodiny, do té doby že můžeme dostat jen pití. Přikývli jsme, sedli si ke stolu a po hodině o hladu a žízni jsme odešli na pokoj, kde jsme se rozdělili o poslední předvčerejší rohlík.
Pak jsme zjistili, že neteče voda. Totálně jsem se vytočila, tak jsme běželi na recepci. Jenže tam byl mamlas, který nerozuměl anglicky, takže moje nadávky přišly nazmar. Naštěstí pochopil. On totiž zaléval zahradu, proto nám vypnul vodu. Osprchovali jsme se a opět se posilnili rumunskou slivovicí. Tohle se nedá zvládnout za střízliva. Hustota hmyzu na podlaze je taková, že to pomalu křupe při každém kroku. Do rohu jsme nasypali drobečky, aby ti dvoucentimetroví mravenci v noci nesežrali nás. Humus a špínu celého Egypta si zjevně vybíráme dnes.
Den jedenáctý: 16. září 2008
Zaspali jsme, takže nám ujel jediný autobus do Luxoru, odjíždějící v 6:00. Přesto jsme co nejrychleji vypadli z toho domu hrůzy. Tříhvězdičkový hotel. Ani nebylo komu vynadat, recepční zmizel.
Taxíkem jsme dojeli na autobusovou zastávku. Bohužel byla pravda, že jezdí jen jeden autobus denně, a ten byl už dávno pryč. Do deportačního vlaku se nám nechtělo, tak jsme chytli sběrnou dodávku do Qeny, asi 130 kilometrů vzdáleného městečka. Cesta byla skvělá, pádili jsme podél Nilu na jih. S Alexem jsme se na každém kontrolním stanovišti schovávali před policií, protože řidiči sběrných dodávek mají zakázáno v určitých oblastech brát cizince. Ani jednou nás policajti nezastavili. Připadali jsme si jako zločinci na útěku.
V Qeně nastal zmatek. Nikdo nás nechtěl vzít do autobusu ani do dodávky kvůli problémům s policií. Luxor je jako dobře střežená pevnost. V obavě o bezpečnost turistů policie střeží město před turisty samými. Catch 22. Vydělávají na tom soukromí taxikáři, kteří nabízejí dopravu do Luxoru za neskutečně přemrštěné ceny. Jeden nám slíbil, že nás za dvacku hodí kamsi na stanoviště mikrobusů, že ten nás tam odveze. Při výstupu milý taxikář požadoval 40 liber, protože tu dvacku myslel za jednoho. Tak jsem mu řekla, že si určitě dělá srandu a dali jsme mu 20 liber. Mikrobus žádný nejel. Jen zmatky, kvanta dodávek a řev. Tak jsme si tam stoupli a jenom řvali: „Luxor! Luxor!“ Přibrzdila u nás dodávka plná černochů a houkli na nás, ať nastoupíme. Nastoupili jsme a ti černoši se na nás hrozně mačkali a jeden se pokoušel ukrást Alexovi z kapsičky peníze. Místo peněz mu ale ukradl jen prášky na faraonovu pomstu. Vzápětí mě ten zloděj obdaroval provrtaným penízkem a zase nás vysadili s tím, že do Luxoru vlastně vůbec nejedou.
Nakonec nám nezbylo než si domluvit drahou dodávku, která vezla jen nás dva. I vyjeli jsme z Qeny po prašné cestě, po níž jel občas nějaký oslí povoz. Jakmile jsem se začala podivovat, že takhle vypadá cesta do Luxoru, řidič nám oznámil, že se jen vyhýbá policejním kontrolám. 60 kilometrů jsme kličkovali a schovávali se v autě. Přece jen nás tam ale odvezli.
Ihned jsme se ubytovali v hotelu Nefertiti, který Alex vytipoval. Stojí kousek od chrámu a zcela nás nadchl svou čistotou a absencí hmyzu. Pokoj o 4 libry dražší než kutloch v Sohágu a navíc se snídaní v ceně. Jelikož jsme byli posledních pět dní jen o rohlíkách, zašli jsme do hotelové restaurace na vynikající egyptskou pizzu a mangový džus. Byla jsem nadšená, že se s každým bez problémů domluvím.
Pod stoly se potácelo příšerně vychrtlé plaché kotě. Dali jsme mu trochu jídla, ale bylo tak zesláblé, že sotva dokázalo kousat. Radši jsme mu dali jen pár kousků sýra, aby ho to nenadálé množství potravy nezabilo. Se zvířaty se tu vůbec zachází otřesně. Arabové k nim nemají žádný vztah, jen je využívají. Oslíci tahají neuvěřitelné náklady, tak pro dva koně. Často je k vidění osel s takovým nákladem na hřbetě, že mu kouká sotva hlava. Vesměs vypadají bídně, stejně jako krávy. Neexistuje, že by tu někdo měl psa jako u nás. Bída.
Vyšli jsme obhlédnout trhy. V jednom obchůdku jsem zahlédla úchvatnou sošku Anupa balzamujícího a rozhodla jsem se ho vydobýt pro Jenny. Majitel krámku, Mahmoud, nás pozval na čaj a vyložil na pult zboží. Rozhodla jsem se, že se naučím smlouvat. Pravidlo číslo jedna: jevit o zboží pramalý zájem. To jsem zvládla. Během toho těžkého nezájmu jsme se s Mahmoudem zakecali. Hodně cestuje po Evropě a repliky starověkých věciček vyrábí tak, že tajně fotí v muzeu a pak podle fotky vyrábí. Šikovný chlápek. Moje smlouvání nakonec skončilo tak, že Mahmoud i Alex slzeli smíchy. Začíná mě to bavit.
Na nábřeží nám mladý kočí nabízel projížďku kočárem. Celé nábřeží plné kočárů jak z 18. století vytváří dojem, jako by člověk byl kdesi ve Vídni u Dunaje. Když jsme projížďku odmítli, začal nám kočí vnucovat lacinou marihuanu a zaboha nedokázal pochopit, že si ji prostě koupit nechceme. Vydali jsme se na trh a cestou odmítali další a další kočáry. Na trhu nás pořád někdo otravoval, ať se jdeme podívat k němu do krámku. Navíc za námi lítal jakýsi student, kterému jsem neustále říkala, ať jde pryč, ale on nešel. Pak nás požádal o peníze za doprovod. Hodně se divil, že jsme mu nic nedali.
Koupili jsme si drahý meloun a urychleně zamířili zpět na hotel. Jenže vůbec nebylo možné projít kolem krámků, tak jsme zabočili do postranní uličky. Tam se k nám přiřítil nějaký idiot a tvrdil, že tahle ulice je zavřená, a že nesmíme projít. Začal být agresivní, ale moc jsme si ho nevšímali a šli dál. Na hotelu jsme rozkrojili ten meloun, a byl neobyčejně hnusný, že se nedal ani jíst.
Se západem slunce jsme se vydali k nedalekému luxorskému chrámu. Nebylo tam moc lidí. Za tmy je chrám překrásný. Ovšem až na barevně osvětlenou mešitu připláclou přímo ke starověké stavbě. Usadili jsme se v klidu mezi sloupy a pozorovali ještěrky lezoucí po hieroglyfech. Strávili jsme v chrámu asi dvě hodiny, a když jsme odcházeli, akorát vyšel měsíc. Den po úplňku. Škoda.
Vydali jsme se najít hospodu, kde mají pivo a skutečně jsme jednu hned objevili. Při odchodu se ale zjistilo, že ceny uvedené v menu neplatí, jelikož k nim ještě připočítávají daň a poplatek za služby. Podvod.
Zašli jsme si spravit náladu na tržiště. Už se do toho smlouvání začínám dostávat. Odpoledne jsem Alexovi usmlouvala šátek asi na čtvrtinu původní ceny. Večer jsem si usmlouvala modré egyptské šaty. Z původní ceny 180 liber jsem to stáhla na 60 včetně krejčovské úpravy. Zabralo, když jsem řekla, že se mi ty šaty vlastně vůbec nelíbí. Alex ve smlouvání nebyl zdaleka tak úspěšný, takže pořídil košili za větší peníz než já šaty. Asi hodinu jsme se tam dohadovali s prodavačem, byla to ohromná zábava. Nakonec se s námi loučil jak s nejlepšími přáteli.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Den dvanáctý: 17. září 2008
V noci spadla ze stropu žárovka, takže jsme měli koupelnu plnou střepů, byla tam tma a navíc netekla voda. Příjemné ráno.
Zašli jsme na snídani na hotelovou terasu, z níž je nádherný výhled na Nil, luxorský chrám a západní břeh. Poté jsme se pěšky vydali prastarou královskou cestou lemovanou sfingami do Karnaku. Sfingy jsou v otřesném stavu. Aby taky ne, když přes ně vede most, po kterém jezdí auta a autobusy. Dále je královská cesta zasypaná horami odpadků. Z nich vyběhly žebravé děti a byly tak úporné, že mi dokonce vlezly do kapes.
Asi po třech kilometrech jsme došli k bráně Amonova chrámu. Je zavřená a postavy bohů mají odtesané obličeje. Patrně křesťanská práce. Obcházeli jsme celý komplex a slunce urputně pražilo. Před chrámem obrovské parkoviště plné zájezdových autobusů. Usadili jsme se ve stínu chrámu vedle hlídacích psů a čekali, jestli třeba „náhodou“ ty kvanta turistů neodejdou. Bohužel. První chrám, kde jsme si neužili samoty.
Kdysi poklidné svaté místo už nemá vůbec žádnou atmosféru. Leze sem kdejaká tupá lidská ovce a nepřináší s sebou nic dobrého. Úplně nás to znechutilo. Celý chrámový komplex je navíc v úděsném stavu. Všude se válí haldy kamenů, části sloupů a soch bez ladu a skladu. Jsou tam patrné snahy o opravu a rekonstrukci, jenže to dělají dost nešťastně. Vrší jedno na druhé, kam to vůbec nepatří. Najdou kus sloupu, tak ho prostě postaví kamkoli a na to ještě frknou nohu sochy. Změť a bludiště. V posvátném jezírku na dně trocha špinavé vody a na hladině nezbytné plovoucí odpadky. Všude stánky s občerstvením a se suvenýry, každá trošku zastrčená komůrka a zákoutí slouží coby záchod. Bylo mi z toho špatně. A smutno.
Usadili jsme se stranou v uličce, kde nikdo nebyl. Asi po pěti minutách přiběhl strážce a když viděl, že tam jen tak sedíme se zavřenýma očima, začal se nás hlasitě dotazovat, zda meditujeme. No už asi moc ne…
Radši jsme tamodtud urychleně vypadli a vrátili se do hotelu. Poděkovali jsme Amonovi, že už teče voda. Netekla totiž v celém Luxoru. Zašli jsme na oběd a nakrmili vychrtlé kotě. Západ slunce jsme pozorovali u kávy z hotelové terasy.
Po setmění se Luxor probral k životu, takže jsme vyrazili do ulic a já se opět vyžívala ve smlouvání a jeho různých taktikách. Koupili jsme si tu stříbrné prstýnky s bohyní Maat, které budeme mít jako snubní. Poté jsme se zastavili u Mahmouda na mátový čaj a na karkadé. Ukazoval nám, jak pracuje, jak ryje do kamene. Opravdu šikovný človíček. Na zítra nás dokonce pozval na večeři. Tedy pokud přežijeme výlet do Údolí králů na kole.
Den třináctý: 18. září 2008
Vstali jsme ještě za tmy, abychom v Údolí králů neměli 50°C, ale jen 40°. Při pohledu do mapy jsem na poslední chvíli zbaběle odvolala jízdu na kole. Představa, že ujedeme polovinu cesty a dál nebudu moct, se mi moc nezamlouvala.
Místním přívozem jsme přepluli na západní břeh. Z plavby jsme nic neměli, neboť jsme se celou cestu dohadovali s taxikářem, za kolik nás tam odveze. Nasadil šílenou sumu, kterou se mi po dlouhém dohadování podařilo snížit ani ne na polovinu. Navíc nám dal na Údolí čas jen dvě hodiny.
U vstupu jsme málem padli ze závratné částky 70 liber, kterou požadují jako vstupné do areálu. Za to může člověk navštívit tři hrobky krom Tutanchamona a Ramsese VI. – ti se platí zvlášť. K Tutanchamonovi jsme samozřejmě chtěli, ale zaplatit v přepočtu asi 600 Kč za návštěvu dvou prázdných místností se nám zdálo přece jen dost přehnané. Oželeli jsme to.
Jak jsme se s Alexem u pokladny bavili, kam tedy půjdeme a kam ne, nějaký Arab začal mít námitky, že tam jen tak stojíme. Řekla jsem mu, že si chci pět minut promluvit s manželem, a jestli je to zakázáno. Nato nás začal tahat do jakési kavárny. Raději jsme se přemístili o pár metrů dál.
Chtěli jsme také vidět Ajovu hrobku, která se nachází dva a půl kilometru od Údolí. Koupili jsme si tedy další lístky, protože do Ajovy hrobky se platí zvlášť. V pokladně jsem se zeptala, zda nás tam doveze vláček, kterých tam stálo plno, a oni přisvědčili. I zakoupili jsme lístky na vláček a ten nás odvezl před druhý vstup do Údolí, vzdálený asi 300 metrů. Naštvaně jsme odjeli vláčkem zase zpět a svižnou chůzí si to namířili mezi pusté skály. Policajti otravovali, že tam nemáme co dělat. Už jsem byla vytočená na maximum. Zařvala jsem na ně, že jsme si koupili lístky a chceme to vidět. Nechali nás jít.
Odvrácenou stranou Údolí králů jsme hnali šílenou rychlostí, abychom stihli projít všechno, co jsme chtěli. Po několika stech metrech nás zastavil Arab v gelabeji. Byl to klíčník Ajovy hrobky, takže se vydal na cestu s námi. Mělo to tu výhodu, že nás vodil zkratkami a ukazoval nám stopy šakalů.
Sestoupili jsme do Ajovy hrobky. Bůhví, proč si ji nechal vytesat na tak odlehlém místě mimo Údolí králů. Hrobka je poměrně skromná, jen dvě místnosti, v centrální stojí žulový sarkofág a stěny zdobí malby. Ajovy kartuše jsou odtesané, jeho postavy mají poničené obličeje a ruce. Počátkem 19. století našel italský objevitel podzemní prostory v tomto stavu a mumie se nikdy nenašla. Klíčník jen poznamenal, že Aje nejspíš zabil Tutanchamona, což vysvětluje vše.
Klíčník nám dokonce dovolil fotografovat. Z úcty ke královrahovi jsme stejně fotili bez blesku, takže fotky moc nevyšly. Cestou zpět nám klíčník ukazoval fosílie mořských tvorů a vchod do hrobky Amenhotepa III., která je teď zavřená, jelikož v ní Japonci provádějí restaurátorské práce.
Vrátili jsme se do Údolí, tentokrát jsme před druhý vstup dorazili pěšky a nikoli vláčkem. Uvnitř hrůza. Turisté a místní neodbytní otravové vnucující lidem drahé pohledy, trička, papyry, skaraby a další nesmysly. Tlačil nás čas, zbývala nám asi půlhodina. Tutanchamona jsme tedy odepsali, další hrobku – Amenmesovu – také. Chtěli jsme tam jen z toho důvodu, že jsou v ní artefakty z nedávno objevené KV 63, hrobky královny Anchesenamon. Jenže Amenmesova hrobka byla pochopitelně zavřená.
Oblézali jsme tedy KV 63, což je jen díra do země zakrytá pletivem, k níž vedou dřevěné schůdky. Fotili jsme si to, načež hlídač začal nadávat, že se to nesmí. Řvala jsem na něj, ať jde otravovat někoho jiného, že venku se fotit smí, a že tam fotí každý. Pravda, každý fotí sebe před cedulí či kavárnou, díru do země nefotí nikdo.
Chtěli jsme zalézt aspoň k Haremhebovi, ale jak jinak než zavřeno. V rychlosti jsme tedy proběhli dvě hrobky, které nás absolutně nezajímaly a vrátili se k autu totálně zklamaní a znechucení. Za ty strašné prachy člověk stejně nemá šanci vidět co chce. Navíc tu asi nejsou zvyklí na turisty, kteří by toužili vidět určité konkrétní hrobky. Ta stáda ovcí z turistických autobusů prostě naženou kamkoli a ovce jsou spokojené, že NĚCO viděly. Do Egypta opravdu nemá cenu jezdit kvůli památkám.
Exkluzivně oblečený taxikář si při výstupu z auta řekl o bakšiš. To jsme nepochopili, když všechny ty prachy byly jen pro něj… Podpalubí lodi bylo narvané k prasknutí. Nám sluníčko nevadí, tak jsme se usadili nahoře a těšili se, že si vychutnáme cestu ze západního břehu. Jenže se k nám nahrnuly děti, kterým jsme museli desetkrát říct, že si od nich nekoupíme kapesníčky. A zase jsme z toho neměli nic.
Byli jsme z toho věčného otravování totálně znechucení. Na každém kroku: Taxi? Kočár? Ahoj! Odkud jste? Kup si šátek! Kup si gelabeu! Pojďte se podívat do mého obchodu… Jsou jako otravný hmyz. A nedají se odehnat. Už mi z toho bylo zle. Z představy, že zase budu muset s někým mluvit a někoho odmítat se mi dělalo mdlo. V Luxoru nelze existovat.
Ještě jsme stihli hotelovou snídani a na pokoji jsme dostali záchvat smíchu z labutě a panáčka v tričku, co nám uklízečka vytvarovala z přikrývek. Zavřeli jsme se na pokoji a na několik hodin upadli do kómatu. V životě jsem neměla tak divné sny jako dnešního odpoledne. Krev a vražda. Chodba plná soch, které se jedna po druhé vykuřovaly. Vůbec jsem se z těch divných stavů nedokázala probrat. Až kafe mi trochu pomohlo.
Navečer jsme zašli k Mahmoudovi. Ve svém muzejním krámku nás královsky pohostil vlastnoručně vařenými, smaženými a pečenými egyptskými specialitami. Bohužel jsme museli vypít i sklenici vody z vodovodu, takže jsme jen doufali, že nám nebude špatně.
Alex nakonec koupil rytinu egyptského posmrtného soudu. Mahmoud si řekl o tak málo peněz, že jsme to nemohli akceptovat a dali mu víc. Je to fajn chlap, živí tady spoustu chudáků. Ještě nám nabalil s sebou sladkosti.
Pak jsme si řekli, že se svezeme v kočáře, když už nám to tu všichni vnucují. Pochopitelně jsme se předtím koukli na koně, jestli není vychrtlý nebo zraněný. Odporně tady ta zvířata zneužívají. Kluci se zjevně chtěli předvést, tak pobídli koně do cvalu, ale rychle jsem je zarazila, ať zpomalí. Cval po asfaltu je hovadství. Řekli jsme, že chceme zavést do Nubian Oasis hotelu, kde údajně mají pivo. Jenže kluci nám rozuměli Isis hotel, což je snobárna v luxusní čtvrti. Než se s nimi dohadovat, aby zas hnali koně zpátky, vyskočili jsme a vraceli se zpět. To vše s tou úděsně těžkou kamennou rytinou.
Došli jsme až zpátky do centra, kde jsme objevili zahradní restauraci hned vedle šejdířů, u nichž jsme byli první den. Jenže nám přinesli nealko pivo a zdůvodnili to tím, že je ramadán. Na to jsem opáčila, že my nejsme muslimové, a že hned vedle pivo prodávají. Číšník pravil pohrdavým tónem, že to je dost možné, protože tu hospodu vlastní křesťani. Tak jsme jim oznámili, že v tom případě jdeme ke křesťanům a přemístili jsme se ke křesťanským šejdířům.
Cestou na hotel jsme si koupili ibiškové květy na karkadé. Prodavač samozřejmě nasadil cenu jak blázen, ale dostala jsem ho, protože měl v krámku ceny napsané arabsky. Ohromilo ho, že umím pár arabských čísel, tak musel slevit.
Den čtrnáctý: 19. září 2008
Vstali jsme brzy, jelikož jsme měli na půl osmou domluvený odvoz do Dendery. Chvíli před půl už nás recepční tahal od snídaně, že musíme vyrazit přesně na čas, protože pojedeme v konvoji. Na vlastní pěst bychom se tam opravdu nedostali, takže jsme využili nabídky hotelu Nefertiti.
Sedli jsme do luxusní Toyoty s postarším řidičem a popojeli pár set metrů po Luxoru. Ve frontě autobusů a aut jsme asi půl hodiny čekali, než policie propustí konvoj. No hrůza. Jako by se tu turisté zabíjeli na potkání.
Jeli jsme známou cestou na sever přes Qenu a pak řidič odbočil na Denderu. U vstupu kontrola jak na letišti, prosvítili nám bágly. Nicméně Alex prošel dovnitř s nožem v kapse – od zkušenosti z Amarny jinak nechodíme. Policajt chtěl, aby Alex vyndal obsah kapes, ale nakonec se spokojil se zdůvodněním, že to pípal mobil. Sranda.
Ráno bylo v chrámu naštěstí málo lidí, jen jedna anglická výprava, a té jsme se klidili z cesty. Hathořin chrám je nebývale zachovalý, možná díky tomu, že rekonstrukce a přístavby tam probíhaly přes antiku až do 5. století. I dnes se opravuje – ve vnitřní sloupové síni stojí lešení, za nějž nás ihned zatáhl mladík v obleku, ať se tam podíváme. Pustil se do výkladu o egyptské mytologii, který by snad zvládlo i dítě ze základní školy. Zarazila jsem ho s tím, že nám neříká nic nového, načež si mladík poodhrnul sako a ukázal mi zbraň za opaskem. Moc jsme nepochopili, jestli to má znamenat, že nás zastřelí, pokud si nevyslechneme jeho proslov, ale po několikanásobném odmítnutí se skutečně ztratil, aniž by tasil.
Prolézali jsme chrám a bylo to úžasné. Škoda, že křesťané zanechali stopy na výzdobě. Reliéfy všech postav bohů jsou poničené. Vydali jsme se po neuvěřitelně sešlapaných schodech vzhůru. Tisíce nohou během tisíců let uhladily schodiště téměř do hladké plochy. Nahoře jsme uplatili policajta, aby nás pustil na slavnou denderskou střechu, odkud kdysi kněží pozorovali hvězdy. Dendera bývala proslulým centrem astronomie a astrologie, jelikož to kdysi byla věda jediná.
Podívali jsme se na první zvěrokruh na světě, který na stropě střeží zčernalá bohyně Nút. Bohužel zvířetník už je jen sádrovou replikou.
Poté jsme zase sestoupili dolů, kde si nás všiml podivuhodný Arab. Tomu bylo hned jasné, co jsme zač. Zavedl nás ke vchodu do krypty. Alex chtěl vejít, ale Arab trval na tom, že první musí jít bohyně, jelikož jsme v Hathořině chrámu. Protáhla jsem se asi půlmetrovým otvorem v zemi a užasla. V první chvíli jsem myslela, že jsem v labyrintu, kde se skládaly zasvěcovací zkoušky. Ale byly to jen dvě slepé chodbičky se stěnami pokrytými reliéfy, neobyčejně zachovalými. Do podzemí se křesťanská zkáza nedostala.
Vylezli jsme ven, dali milému Arabovi bakšiš, jenže jemu zjevně nešlo o peníze, ale o nás. Tlupy Angličanů, která se tam mezitím přesunula, si vůbec nevšímal. Popadl mě za ruku a odtáhl do rodinné kaple, kde mě postavil do středu pod stropní okno, abych stála ve slunečních paprscích. Zvedl mi ruce nad hlavu a hlasitě požádal bohyni, aby mi požehnala. Nechal mě tam v úžasu stát a běžel pro Alexe, postavil ho proti mně a udělil nám ještě jedno společné požehnání. Někteří staroegyptští kněží se evidentně od svých chrámů příliš nevzdálili…
Rozloučili jsme se a vydali se ven obejít chrám. Okamžitě jsme měli v patách strážce, kterého jsme se nakonec zbavili tak, že jsme si prostě sedli na zem a zapálili si cigáro. Bylo mu trapné tam nad námi postávat. Strašné, jak tvrdě si tady člověk musí vydobývat soukromí.
Zašli jsme do malého Esetina chrámu, ale bohužel byl zavřený. Sotva jsme se od něj vzdálili pár kroků, odkudsi se zázračně vynořil klíčník a chrám nám odemkl. Tvoří jej jen jedna svatyně a přilehlá podlouhlá místnost, v níž hnízdí hejno netopýrů. Vyplašili jsme je, takže nám poletovali nad hlavami. Venku za chrámem je země plná střepů z antické keramiky. Odolala jsem a žádný nesebrala.
Opustili jsme chrámový komplex a vyšli na parkoviště, kde v autě spal náš řidič. Vůbec jsme ho nemohli vzbudit. Když se nám to podařilo, byl tak malátný a divný, že jsme se obávali, aby ještě dědouška nekleplo. V tom vedru se nemohl ani napít. Ramadán…
Popojeli jsme k bráně, kde nás policajti nechali asi hodinu čekat v rozpáleném autě. Široko daleko nebyl žádný stín. Nakonec ozbrojení policajti sedli do nekryté dodávky a s houkačkou nám razili cestu až do Qeny. Připadali jsme si jako nějací ministři a hrozně jsme se tomu smáli.
Dojeli jsme na hotel, zatemnili pokoj a po vzoru místních obyvatel jsme na několik hodin upadli do bezvědomí. Samozřejmě poté, co jsme si dali studenou sprchu a hladově zlikvidovali všechny zbytky jídla, co jsme měli.
Probrali jsme se těsně před setměním, hladoví a unavení. Sešli jsme dolů, do restaurace v uličce na kafe a na večeři. Kotě už si to k nám hasilo, sotva jsme usedli, a dokonce nám už žralo z ruky.
Pak jsme se jako obvykle vydali k Mahmoudovi na čaj. Naposled, jelikož zítra odjíždíme do Edfu. Dal nám ibiškové květy, skaraby pro štěstí a do alabastrového obelisku vyryl hieroglyfy jméno Simon – že to máme přivézt synovi. Ještě nám nabídl, že kdybychom nevyšli s penězi, máme mu zavolat a jeho bratr nebo kamarád nám do půlhodiny peníze přinesou. S tisícerými díky jsme odmítli. Je neuvěřitelné, že ještě existují tak dobří lidé. Čtyři večery jsme spolu seděli a povídali si a přitom máme vzájemně dojem, jako bychom se přátelili odjakživa. Říkal, že na nás nikdy nezapomene. Loučení bylo tak dojemné, že jsem se málem rozbrečela.
Radši jsme utekli ke Karnaku na místní pivo značky Luxor. Cestou opět otravovala ta sebranka. Jakýsi dobrák nám hodlal zabránit v další cestě s tím, že jdeme ke slumům a tam není večer bezpečno. No, už jsme si všimli, že u Karnaku jsou slumy… Popili jsme v pajzlu, který se hospodě nepodobal ani vzdáleně, zaplatili tak trojnásobek běžné ceny a vrátili se na hotel. Něco je tu úžasné, něco naprosto nesnesitelné. To je Luxor.
