200 dní na Tokelau

Malo ni o Tokelau – vítejte na Tokelau!

Polynéské souostroví Tokelau je nejodlehlejším místem naší planety. Leží v tropickém pásu Tichého oceánu mezi 8° a 10° jižní šířky a 171° a 173° západní délky. Tokelau tvoří tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi…

Kniha 200 dní na Tokelau

je autobiografický příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela – lékaře Franka. OSN Franka vysílá na lékařskou misi do tichomořského souostroví Tokelau. Manželé objevují svět polynéských zvyků a jsou okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují. Navíc už nedokáže nečinně přihlížet brutálnímu bití dětí, které vede i k dětským sebevraždám. Veřejně se postaví starodávným zákonům ostrova. Usilovně bojuje za práva žen a dětí, čímž rozbouří poklidný život ve vesnici…

Součástí knihy je rejstřík 40 tokelauských geografických názvů, hodností a pojmů typických pro tuto zemi. Kniha dále obsahuje malý tokelausko-český slovník a četné poznámky k fauně a flóře ostrovů, etymologii, historii a tokelauským tradicím.

O autorce

Anke Richterová (nar. 1964)

pracovala dlouhá léta jako reportérka a redaktorka časopisu Max, Amica a novin Kölner Express. Podílela se i na televizních talkshow Rogera Willemsena a Reinholda Beckmanna. V současnosti žije s rodinou v novozélandském Christchurchi a píše např. pro Mare a Merian. Zabývá se problematikou cestování a její knižní rádce o tom, jak vyrazit za hranice všedních dní, se stal bestsellerem. Svou knihou „200 dní na Tokelau“ podnítila v Německu diskusi o dopadech globálního oteplování a apelovala na ekologické svědomí každého jednotlivce.

Autorka dodává:

„Tato kniha neukazuje jedinou pravou tvář vzdálené země. Nechce nikoho kompromitovat, nechce nic neústupně tvrdit ani nic vysvětlovat. Všechny skutečnosti jsou vyprávěny naprosto subjektivně z úhlu pohledu úplného nováčka, který se ocitá v odlišném fascinujícím světě plném záhadných tajemství… Když jsem tenkrát žila mezi Tokelauany, byla jsem jednou z nich a ne cizí novinářkou…

Ukázky z knihy:

Návštěva velvyslance

Francouzský velvyslanec byl distingovaně působící starší pán s brýlemi, v čistoskvoucí košili a zbrusu nových jachtařských botách. Na rozdíl od nejvyšších zástupců Tokelau neměl kravatu. Možná, že Elias nešlápl se svým oblečením tak úplně vedle. Frank a já jsme byli jediné místní bledé tváře, a tak jsme si směli v přeplněném sněmovním domě sednout k panu Musnierovi. Jako všichni ostatní jsme i my mlčky pili chladivé mléko z kokosových ořechů. Hostovi byla navíc na talíři diskrétně naservírována i kuchyňská utěrka k otření ulepených rukou. Pak započala oficiální část návštěvy. Nejletitější ze všech ostrovních stařešinů Hamu měl tu čest pozdravit Francouze jako první. Stařík se ujal slova a všechny zraky se na něj s očekáváním upřely. Najednou jsem ostře vnímala, že Hamovi už sotva zbýval v ústech nějaký ten zub, měl propadlé tváře, na nose mu seděly nezbytné zrcadlové brýle a na vyzáblém krku mu visela křivě uvázaná kravata. Opíral se o ramena muže sedícího vedle něj a děkoval všemohoucímu, že hosta v bezpečí provázel přes úklady nebezpečných vod. Následovaly další zdvořilé uvítací fráze. Vitalemu, který jeho projev tlumočil, se najednou zadrhl hlas. „Doufáme, že budeme moci v naší domovině dlouho žít bez ohrožení jadernými testy a jaderným odpadem,“ nechal se právě slyšet Hamu. „A jejda“, řekla jsem si a nedutala napětím, co přijde dál. Zástupce země známé jadernými pokusy nehnul ani brvou a dál se poklidně usmíval jako andělský posel míru. Pak byla opět citována slova všemocného boha a štafety proslovů se neohroženě chopil pastor. K té slavnostní příležitosti si nechal zkrátit vlasy nad ušima a oděl se do krémově bílého obleku. Ovšem jeho projev už nikdo do angličtiny nepřekládal. Jacky Musnier zachovával i nadále společenské dekorum a jeho ústa neopouštěl sametový úsměv. 

A pak konečně přišel na řadu náčelník ostrova. Lui Carter neplýtval sáhodlouhými zdvořilostními floskulemi, ale rychle přešel rovnou k jádru problému. „Významné téma, které tíží naše srdce a působí nám velké starosti, jsou důsledky skleníkového efektu. Vyřiďte prosím vaší vládě naše poselství. Žijeme ve strachu! Nechceme zmizet i s naším domovem z povrchu země.“ Polila mě hrůza a okamžitě mi naskočila husí kůže. Ve jménu bible bylo ostrovanům diktováno tabu ignorovat hrozící katastrofu. Tento zákaz byl tady a teď nezvratně prolomen. „Stejně jako nám vaše vláda pomohla, když náš domov zpustošil tajfun, dovolujeme si i teď poprosit o vaši podporu, aby se i zbytek světa mohl dozvědět o našem osudu. Nechceme, aby nás v důsledku globálního oteplování zatopilo moře, které pro nás bylo až doposud zdrojem života. Abyste se k nám dostal, musel jste urazit mnoho mil po moři, jemuž jsme my zcela vydáni na milost a nemilost. Není to jen zdroj naší denní obživy, ale také pramen naší kultury, tradic, hudby a tanců.“ V sálu bylo takové ticho, že by bylo slyšet upadnout i špendlík. Seděla jsem tam ohromená silou slov faipuleho, přesněji řečeno Vitaleho – který tuto řeč napsal. Upřímnost a závažnost této naléhavé prosby se mě hluboce dotkla.

Necht tvé slzy kanou

Lékařka, která byla na ostrově půl roku před námi, byla vyslána Armádou spásy. Na Atafu zpívala v kostelním sboru, učila domorodé ženy plést vějíře, a když sem naposled přijela z Nového Zélandu, dovezla křesťanské obci nové varhany. Ani při nejvyšším stupni sebezapření jsme zdejším lidem nemohli nabídnout tolik horlivosti ve jménu Krista. Přesto jsme se pokoušeli co nejvíce začlenit mezi místní a být dobrými hosty. Aniž bychom to věděli, pravděpodobně jsme se každý den dopouštěli nesčetných chyb. Učení dělá mistra, takže i my jsme časem získali jistotu pro to, co nám v očích našich hostitelů naprosto nepříslušelo, a to vměšovat se do jejich zvyků a tradic. Kritika a zdvižený kárající ukazovák patřily ke stylu někdejších kolonizátorů. Německé rádoby chytrolínství a světaznalost jsme tedy nechali raději doma. Naším heslem bylo: Nejsme na Tokelau, abychom místní lidi měnili k obrazu svému. Jsme tu, protože se od nich chceme učit. A pak přišel telefonát, který do nás zasel semínka pochybností.

U telefonu byla Catherine z Fakaofa. Byla hluboká noc a Catherine srdceryvně vzlykala: „Mladá dívka, kterou jsem velmi dobře znala, si právě vzala život.“ Jinak klidná novozélandská porodní asistentka byla k neutišení: „Je to jako zlý sen. Je to strašné. Bylo jí teprve 14 let! Jen chvilku předtím byla u mě a já jsem vůbec nevěděla, že se něco děje.“ Zase se rozplakala. Frank se dozvěděl podrobnosti celé té neblahé události. Děvče mělo tajného ctitele. Matka je přistihla, jak se líbají. Otec za trest dívku zmlátil až do němoty. „Neopovažuj se mi ještě někdy přijít na oči,“ řval na ni vztekle. Dívka to vzala doslova. Z odlehlého ostrova na konci světa ale nemůžete jen tak utéct. Kolem osmé hodiny večerní ji nalezli v jednom palmovém háji. Vzala svoji lavalavu, uvázala z ní na stromě smyčku a oběsila se.

Hrůza a strach mnou projely až do morku kostí. Všechna vyrovnanost byla rázem ta tam. Myšlenka na tu mrtvou dívku mě trápila a pronásledovala na každém kroku. V duchu jsem ji oplakávala tak, jako by to byla jedna z těch neposedných školaček, které se k nám večer co večer stěhovaly se svými domácími úlohami, chichotaly se a pošťuchovaly na našem gauči a vylévaly si u nás srdce naplněná dívčími trápeními. Její smrt byla tak nesmyslná a tak strašně tragická. Co všechno asi musela zakusit, aby cítila tak obrovské zoufalství a naprostou bezvýchodnost své situace?

… Jeden mladík nám přinesl koš z palmových listů plný jídla. „Ó, mnohokrát děkuji! Co pak se děje?“ optala jsem se ho přívětivě. „To je ze smuteční slavnosti,“ řekl a jmenoval tu dívku z Fakaofa. Zatvářila jsem se tak šokovaně, že mu to neušlo. Nerozhodně se zastavil mezi dveřmi. Nemohla jsem to vydržet a vybuchla. „Myslíš si, že je správné bít čtrnáctiletou holku za to, že má přítele? Řezat ji tolik, že si raději vezme život?“ Nemohla jsem mlčet, byla jsem celá bez sebe. Mladík se mi podíval zpříma do očí. „Ne,“ zašeptal tiše. „Nemyslím si, že je to správné.“ Oči se mu zalily slzami a odvrátil zrak. „Byla to moje sestřenka.“

Tohle protrhlo stavidla mojí vnitřní hráze. Každý tu věděl, že jsme Jaspera nikdy netrestali pohlavky a měli výhrady k metodám udržování kázně ve školce. Ale nikdy jsme se nevměšovali do záležitostí jiných lidí. Teď jsem ale všechnu tu potlačovanou nevoli ze sebe musela stůj co stůj dostat. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by se ta sebevražda tolik dotkla pouze Franka a mě.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele.Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.