11 způsobů, jak se dorozumět na cestách… anebo taky ne

Vietnam mě v tomhle směru vážně inspiroval. Tam jsem se totiž setkala zatím s největší jazykovou bariérou. Pravda, v Číně jsem ještě nebyla :). Teď vůbec nemluvím o angličtině, ale prostě tam vůbec žádné osvědčené dorozumívací techniky nefungovaly, a to jsem vyzkoušela snad skoro všechno. Dost často jsem opravdu narazila a zažila u toho spoustu bizarních, frustrujících i veselých příhod. Takže postupně:

1. Naučit se základní slovíčka

Joo, to jsem udělala. Nějak naivně jsem si představovala, že když přijdu do kavárny, kde podávají jen čaj a kávu a já řeknu „mo“ (jeden), přitom ukazuju palcem jedničku a dodám „čá“ (čaj), tak že je to nad slunce jasný, že chci prostě jeden čaj. Jenže pan číšník na mě vyloudil neuvěřitelně nechápavý výraz. Věděla jsem, že ve Vietnamu je to dost o tom přízvuku, tak jsem zkoušela všechny možné mírné zvukové odchylky, ale výraz pána se nezměnil. Rozhlédla jsem se tedy po kavárně, vidím týpka s čajem, tak přistoupím k jeho stolu, ukážu na ten čaj a číšník vítězoslavně něco jako „ahááá, čá“ 😀

2. Používat jednoduché mezinárodní výrazy

Jako jsou třeba „bus, market…“ Když jsem si pak chtěla koupit něco k jídlu, zkoušela jsem se ptát na „market„. Když kroutil hlavou první dotázaný, nevzdávala jsem to a ptala se dál, ale když takhle zareagoval asi desátý, došlo mi, že tudy cesta nevede.

3. Jasná gesta

Myslela jsem si, že to bezesporu zachráním tím, když si začnu ukazovat do pusy a třeba u toho i mlaskat. Ale nechápal opět nikdo. Pak jsem si vzpomněla, že na ty gesta vlastně bacha, že v jiných kulturách a končinách gesto, které má pro nás jeden význam, může mít pro místňáky význam naprosto odlišný. V lepším případě půjde o situaci, kdy se seknete například v mávnutí, jako já – kdy jsem si jejich „počkej“ vyložila jako loučení… a vesele jsem odcupitala a pak dostala hrozně vynadáno, že jsem na dotyčného nepočkala. No a horší případ může nastat třeba v Řecku při pokusu o „high five“, protože až vám za to někdo jednu ubalí, tak pak třeba zjistíte, že to znamená něco jako „fuck you“. Takže gesta jako způsob komunikace jsem se rozhodla také opustit.

4. Kreslení obrázků

Začala jsem se tedy snažit cosi nakreslit prstem do písku. Nebylo to ale moc vidět, tak jsem to zkusila na vydlážděnou podlahu. To ovšem ke mně hned týpek přistoupil, čapnul mě za ruku a začal mi čistit ten prst a hned vzápětí otírat tu podlahu a vůbec nechápal, o co mi jde. Už jsem začala být celkem zoufalá.

5. Google translator

Uvědomila jsem si, že na hotel (jejich místní) to mám kousek, a že tam mám počítač a je tam i wifi. Vrátím se tam a vygooglím si, jak se řekne „Prosím vás, kde je trh?“. Téměř to obkreslím do zápisníku (hlavně kvůli té jejich diakritice), ať zase nevznikne prostor pro nějaká nedorozumění a jdu radostně zpátky mezi domorodce.

Ukážu to staršímu pánovi na autobusové zastávce. Ten na to koukne, kroutí hlavou a vrátí mi to. Nechápu, co jako? Neví, kde je tady trh? V tomhle pidiměstečku, kde musí znát každičký kout? Zkusím dalšího, div, že bloček nezkoumá vzhůru nohama… pak pochopím. Neumí číst. Pak se bločku chopila mladá slečna, ta na větu mrkla, usmála se, jakože chápe a protože si nejspíš myslela, že jsem hluchoněmá, tak mi odpověď napsala zpátky do mého zápisníku, samozřejmě ve vietnamštině. Naskočila do autobusu a odjela.

Autorka článku Bohunka Kosová kromě Vietnamu procestovala také například Indii. Po celém světě sbírá recepty na originální místní speciality a o některé se s námi podělila. Až si budete chtít uvařit exotiku, inspirujte se třemi recepty indického státu Kerala.

Nevím, jestli bych dřív umřela hlady nebo by mi totálně ruply nervy, ale naštěstí jsem v ten moment v dálce viděla paní s košíkem, ze kterého koukala nať čerstvé zeleniny. Zakoukala jsem se na ostatní a viděla dalších pár lidí s nákupem. Vydala jsem se do protisměru a sláva, došla jsem na tržiště. Tím ale zábava ještě neskončila. Sice už jsem byla najedená a tuhle vísku opustila, ale jazyková bariéra ve Vietnamu mě doprovázela všude.

6. Google translator  (nebo různý překládací appky) – hlavně jednoduše

Řešení drobných problémů na jednom ubytování (jako že se na pokoji něco rozbilo) se jevilo jako celkem jednoduché. Zase to bylo ubytování s wifi, tak to hodím do Google translatoru. Pán se tváří, že chápe. Uplyne den, já na to víceméně zapomenu, dorazím na hotel, když v tom se ke mně s úsměvem přitočí recepční a na mobilu mi ukazuje větu, která zněla „muž zatčen, pokrok bude„. Musela jsem se smát, ale tušila jsem, na co odpovídá a jelikož v pokoji byla nefunkční věc opravena, měla jsem radost z dalšího komunikačního úspěchu. I přesto jsem se raději při dalším používání překládacích výdobytků moderní doby snažila volit co nejzákladnější slovíčka a co nejjednodušší věty, a i tak se často děsila, z který strany přiletí facka (nebo jiná neočekávaná reakce), až pan Google přeloží něco o dost jinak, než měl.

Oproti tomu, Vietnamci v Čechách se s tím fakt nemažou. Ti využívají Google translator a podobné appky i na český popis vietnamského zboží ve svých obchůdcích. Třeba jako na nudlích na fotce.

Vůbec je dobrý při pokusech o komunikaci v nějakým mezinárodním jazyce volit jen základní slovíčka. Ideálně ta, která jsme se učili v prvních lekcích toho jazyka, který se chystáte použít. S velkou pravděpodobností se dotyčný učil podobná. Takže místo „large“,  „huge“, „monster“ – prostě vždycky „big„, místo: „How can I get to Lan Co“ se omezit jen na: „Lan Co?“ a tak. Hlavně žádný složitý větný spojení, slang a už vůbec ne gramatika. O rčeních typu „raining like cats and dogs“ nemluvě.

Nenechte se ovšem zmást, když na vás někdo promluví anglicky a vy zaplesáte a začnete anglicky odpovídat, nutně to neznamená, že totiž anglicky umí 🙂

7. Promluvit anglicky neznamená umět anglicky

Takhle na mě paní na imigračním úřadě (na cestách jsem přišla i o pas) při vyplňování jedné kolonky v jistém formuláři vybafla „plynule“ anglicky: „What time“? Já odpovím: „What time what„? A na konverzaci v tomhle duchu jsme se zacyklily asi 5 minut, protože paní vždy odpověděla „Yes“ a po krátkém mlčení následovala opět její otázka „What time?“. Po třetím pokusu jsem to vzdala a nějaký čas si prostě vymyslela a napsala jí ho do toho lejstra, ani nevím, jestli do správný kolonky.

8. Nechat si napsat žádost o pomoc v místním jazyce někým, kdo vám rozumí

Když víte, že jste v zemi, kde to s angličtinou fakt valné není, hlavně když máte v plánu se pohybovat v neturistických oblastech, tak když narazíte na někoho, kdo anglicky mluví, tak se celkem hodí ho požádat o napsání nějakého vzkazu s místním jazyce. Chystala jsem se totiž zrovna přesunovat z jednoho zapadákova a cesta byla dost složitá. Slečna mi napsala ve vietnamštině dopis, kde bylo (předpokládám) něco ve smyslu, že se potřebuju dostat tam a tam a ať mi prosím pomůžou. Použila jsem ho asi 10x. Sice jsem si připadala trochu jako prvňáček, kterého maminka poprvé pouští samotného autobusem, ale šťastně jsem dorazila do cíle.

9. Diakritika, mrška jedna

Už jsem zmínila, že ve Vietnamu to s diakritikou není vůbec jednoduchý. Nejen, že mají různý háčky, čárky, stříšky, tečky, podtržítka… A to nejen dole, nahoře, po straně, ale aby toho nebylo málo, tak kombinují několik z nich najednou. A to, že to slovo má pokaždé naprosto jiný význam, jen díky tomu malinkatému znamínku, je prostě fakt. Vzhledem k tomu, že mám projekt o autentickém vaření Authentic World Food, tak bylo nemyslitelné opustit Vietnam, aniž bych se naučila vařit pravou polévku PHO.

Takže když jsem v jedné rybářské vesničce na pláži narazila na domek s pár mini plastovými židlemi, nad nimiž visel nápis PHO BIEN (tu diakritiku si už nepamatuju), u domku seděla velmi přátelská rodinka, která mě hned zvala dál a na večeři (nakonec jsem u nich asi 5 dní bydlela), ráda jsem pozvání přijala a těšila se na kotel horký polívky a tajně doufala, že se jí zde třeba naučím i vařit. Nebylo ovšem co. Později jsem totiž zjistila, že jde jen o kavárnu a ten nápis na ní znamenal něco jako „krásná pláž„.

10. No anebo co zkusit rovnou češtinu

Když už jsem byla z místní komunikace celkem smutná, na recepci místního hotýlku mi opět nerozuměli, nechám tam pas a zalezu si do pokoje. Sotva se za mnou zavřely dveře, už na ně recepční ťuká, a když otevřu, tak mi podává ruku a celý rozzářený říká: „Ahoj, já jsem Milan“ a odvyprávěl mi spoustu zážitků z dob, kdy žil v Čechách 🙂

11. Úsměv

A bylo zase dobře. Vyloudilo mi to úsměv na tváři. A úsměv přeci, to je ten nejuniverzálnější jazyk na světě.

Napsáno podle skutečných událostí!

Autorka Bohunka Kosová (Bo on the road) je surfařka, která cestuje po světě a pro svůj projekt Authentic World Food natáčí místní, jak vaří, a sbírá od nich autentické recepty. Ať už v tradičních domácích kuchyních, na ulici či v malých místních restauracích. Více najdete na jejím YouTube, Instagramu či Facebooku.