1000 kilometrů na koloběžce po východním pobřeží Austrálie

Díky pomoci kamarádů a Marka Kostky mám možnost odletět na Mistrovství světa v koloběhu do australského Gold Coastu. Cesta letadlem je únavná, ale v Gold Coastu mě čeká vřelé uvítání od kamarádky Hanči, která se o mě krásně stará po celou dobu konání MS. Je pro mě trošku zklamání, jak málo účastníků do Austrálie přijelo, ale vzhledem ke vzdálenosti je to pochopitelné. Na první den mistrovství se moc netěším. Jedou se sprinty, ty nemám rád. Výsledek tomu odpovídá. Ale co? Hážu to za hlavu a myslím na kritérko. Hned po startu jde do úniku Pelcík s Kulkyčem. I my s Márou se o něj pokoušíme. Bohužel se na nás zavěšuje Daan de Jonge a Markku Levanen a jakoby to nestačilo, Márovi upadává zadní kolo. Jedu na sebe. V cíli mě ale přesprintovává Daan a tak končím na čtvrtém místě. Jsem spokojený a už se těším na zítřejší dlouhý závod.

Taktiku máme s kolegy jasně stanovenou, utrhnou Daana a dotáhnout na bednu nachlazeného Máru. Všechno nám vychází a tak si to můžu rozdat s Kulkyčem na cílové rovince. Sice mě poráží, ale dojíždím na celkovém třetím místě a to je super! V chlapech je celá bedna česká!!! Zakončení MS začalo velkolepou žranicí a končilo parádní párty, na které měl velký podíl český stůl.

Bylo to fajn, ale zpáteční letenku mám ze Sydney a tak se mi hlavou honí myšlenky na 1200 kilometrů dlouhou cestu po východním pobřeží. Ještě před odjezdem mi Hanča a její manžel John připravili úžasný dárek: surfování v Currumbinu a Byron Bay. Bomba, ohromný zážitek a moc jim za to děkuji. Pak už nezbývá nic, než se rozloučit a vyrazit. Jedu do hor, což, jak zjišťuji, nebyl moc dobrý nápad, protože hned po západu slunce pociťuji razantní ochlazení a ráno oklepávám ze stanu led. Docházím k rozhodnutí, že bude nejlepší opustit hory a držet se co nejblíže oceánu kde je výrazně tepleji. Další noci už je mi v mém spacáku do +6 o dost příjemněji.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Spím, kde se dá, nejraději s výhledem na oceán, kdy můžu při snídani pozorovat východ slunce (nesporná výhoda východního pobřeží). „No camping!“ cedulka, pod kterou ulehám na jednom překrásném místě, mě začne znervózňovat až v momentě, kdy vedle mě zastavuje australská policie. Je ve mě malá dušička, ale jen do chvíle, než mi jeden z policistů nabízí nocleh u něj doma. Odmítám, neberu si ani nabízené jídlo a slastně usínám s šuměním oceánu za hlavou. No camping! Po cestě využívám k ubytování i pár kempů a v tom nejhezčím v Bonny Hills potkávám partu holandských důchodců. kteří mi radí, jak naplánovat mojí trasu do Sydney. Jelikož moje navigace stojí za h…

Následující ráno zase vidím vycházející slunce a navrch je mi dopřáno pozorovat táhnoucí velryby. Po poradě s Holanďany zjišťuji, že východní pobřeží se v některých místech nedá projet jinak než po Pacific Highway, a tak k mojí nelibosti opět mířím do hor. Předpoklady jsou správné, cesta přes den je parádní, ale v noci -2 a já už nemám co vytáhnout z batohu. Na ranní čaj se opravdu těším. Po snídani odjíždím směr Karuah. U Karuah mi místní doporučují místo k přenocování, jenže netuším, že cesta k němu vede extrémním terénem napříč pralesem.

Ale těch 6 km džungle stálo za to! Celou noc leje. Stan naštěstí drží. Ráno mám štěstí, protože mě oslovuje chlapík v teréňáku a nabízí mi svezení. Snažím se mu vysvětlit, že je to v pohodě, ale je neodbytný a i já po čase musím uznat, jak moc měl pravdu, když mi tvrdil, že nemůžu na kolobce projet. Jsem dobrý plavec, ale metr tekoucí vody s kolobkou a bagáží bylo fakt moc. Celý den jedu v dešti a tak když přijde nabídka od místňáka, co ve mně nevzbuzuje moc důvěry, přijímám. Nakonec se z něho vyklube sympaťák se spoustou buldozerů na zahradě, který mi poskytl nejen ubytování a postel, ale i večeři se snídaní. Po spoustě nocí strávených na károšce je to pro mě paráda.

Ráno mě John (v Austrálii se všichni jmenují John) vrátil na mojí trasu. Sjíždím zpět z kopců a do Sydney jedu už jen podél pobřeží. Mám za sebou bezmála 1000 km a začíná mě trošku mrzet, že cíl už se blíží. Užívám si ještě pár dalších východů slunce, kopců a oceán. Po 10 dnech přijíždím do Manly a odtud už pluju na lodi až do Sydney.

V Sydney nacházím své náhradní rodiče u Moniky a Martina Broučkových. Díky nim jsem mohl poznat Sydney úplně jiným způsobem než obyčejný turista. Nechce se mi domů, ale čas odletu se blíží. Bylo to fajn. Z Austrálie si odnáším nejen dvě zlaté medaile a jedno stříbro, ale i spoustu krásných zážitků, vzpomínek a nových přátelství. Na závěr bych ještě jednou rád poděkoval všem, díky nimž jsem mohl podniknout tuto úžasnou cestu, a těm, kteří se o mě v Austrálii hezky postarali.