Vysokohorské dobrodružství na Tenerife: Výstup na Pico del Teide

Tenerife je jedním ze sedmi velkých Kanárských ostrovů. Ač by se podle jeho zeměpisné šířky (28° s.š.) dalo předpokládat, že zde bude příjemné teplé klima suchých tropů, vliv chladného Atlantického oceánu je zde dobře patrný. Přes den je tak akorát a v noci docela pěkná kosa – jen pár stupňů nad nulou. S kamarádem Robinem jsme na Tenerife vyrazili v dubnu a výprava stála opravdu za to.

Pro výstup na vrchol nejvyšší hory Španělska, vulkánu Pico del Teide, je potřeba získat povolení. Jedním ze způsobů jeho obdržení je vyřízení v kanceláři Národního parku ve městě Santa Cruz de Tenerife. Druhým způsobem je přespání na horské chatě Altavista, kde po zaplacení noclehu člověk obdrží povolení k výstupu na vrchol na druhý den. Pro tenhle postup jsme se rozhodli my dva.

Vyrážíme na vrchol

Abychom si ale výstup na Pico del Teide pořádně „užili“, vyrážíme z vesnice Vilaflor, odkud je to na vrchol nejméně dva dny chůze. Do Vilafloru se dostáváme autobusem z plážového střediska Los Cristianos. Tam jsme v pohorkách a s plnými bágly působili mezi turisty v plavkách trochu jako exoti. Ale co, každý ať stráví svůj čas na Tenerife podle svého. Z Vilafloru musíme několik kilometrů po silnici, než přijde odbočka prašné cesty. Po té pak jdeme ještě asi dvě hodiny a s klesajícím sluncem netrpělivě hledáme místo na spaní. Les kanárských borovic sice vypadá na první pohled krásně, ale půda je vyschlá, tvrdá a plná kamenů. Při setmění s úlevou nacházíme plácek pod obrovskou borovicí, který je vystlaný příjemně měkkým jehličím. Nebe plné hvězd, měsíc svítí, paráda!

Ráno vyrážíme vzhůru k okraji centrální kaldery, z které bychom měli spatřit cíl naší cesty. Recenze průvodce po Tenerife nelhala: autor knihy Klaus Wolfspreger skutečně asi má sedmimílové boty a supermanův plášť, protože jeho časy chůze jsou zcela nereálné. Násobíme je dvěma! Krajina je ale neskutečně nádherná. Přicházíme do místa, kterému se říká Paisaje Lunar, měsíční krajina. Říční eroze tu v sopečném tufu vymodelovala až 10 metrů vysoké pyramidy. Ale jaké! Všude kolem je černý písek a tady se najednou tyčí homole z bělostného sedimentu. Fotíme jako o závod.

Až k chatě Altavista

Od měsíční krajiny nás čeká nejnáročnější část výstupu: strmý suťový svah, kde po každém kroku následuje sklouznutí o půl kroku zpět. Několik set metrů nás stojí spoustu sil. Batohy plné vody a vrcholového piva jako by vážily dvakrát tolik. Pohledy dolů na měsíční krajinu ale stojí za to a další výstup už není tak strmý. Sopečný tuf mění barvy od černé přes červenou do okrové.

Po několika hodinách stojíme na vrcholu Guajara na okraji centrální kaldery. Odtud je to sice na Pico del Teide „jen“ 1000 výškových metrů, ale nejdřív 500 metrů ztratíme sestupem na dno kaldery. Sestup navíc vede po strmé a úzké římse. Přichází večer a my trávíme další noc pod širákem pod skalami, které podle skob a karabin asi často využívají horolezci.

Další den je opět jasno a jednotlivé splazy lávy na Teide a vedlejším vulkánu Pico Viejo se krásně rýsují ve vycházejícím slunci. Povzbuzujeme se horkým nápojem a nějakou tou sladkostí v kavárně hotelu Parador Nacional, jediném „záchytném objektu“ v kaldeře Teide. Stopem se přesouváme na parkoviště, odkud začíná výstupová trasa k horské chatě Altavista.

Z výšky cca 2300 m n.m. nás čeká dobrých 1200 výškových metrů výstupu. Příroda si tu zase pořádně vyhrála. Na světlém písku procházíme kolem „Teidských vajec“, několik metrů velkých černých lávových balvanů. Nádherný kontrast barev! Závěrečný výstup k chatě je pěkně strmý a výška začíná být znát. Výhledy jsou ale fantastické.

Konečně vrchol

Noc na chatě je naší jedinou nocí na Tenerife, kterou strávíme pod střechou. Hodláme si ji proto užít a rozhodně nebudeme následovat další lidi, kteří plánují jít na vrchol na východ slunce. Při východu je sice vidět kuželovitý stín, který sopka vrhá na okolní nízké mraky, ale večer je stín vidět taky a navíc ho pozorujeme ze zápraží chaty.

Ráno se proto vydáváme na cestu těsně před východem slunce jako poslední. Východ slunce nás zastihuje kousek nad chatou a pohled je to skutečně nezapomenutelný. Nízké mraky zahalují celý ostrov a vycházející slunce je krásně osvětluje. Je pěkně chladno, rozhodně nelitujeme, že jsme s sebou na Tenerife táhli větrovky, čepice a rukavice. Za chvíli se objevuje první sníh, a ten zde vytváří zvláštní tvary, tzv. kajícníky.

Od horní stanice lanovky je to už jen pár desítek výškových metrů, ale těch „nejvydatnějších„. Navíc vzduch nejen řídne, ale začíná taky pěkně smrdět – spící sopka vypouští ze svého nitra sirné výpary. Potkáváme turisty, kteří se vracejí z vrcholu. My jsme na něm za pár minut a úplně sami si vychutnáváme nezapomenutelné panorama: na východě se z mraků klubou vrcholky ostrova Gran Canaria, na opačné straně La Palma a na jihu ostrovy La Gomera a El Hierro. Mraky odstupují od svahů Tenerife a je možné dohlédnout k pobřeží. V hotelových rezortech tam asi právě plážoví turisté zrovna baští svoji snídani. My si ještě chvíli užíváme svoji vrcholovou samotu na nejvyšší hoře Španělska, která se vypíná do výšky 3718 metrů.

Za pár minut sestupujeme k horní stanici lanovky, kde právě přijíždějí první turisté. Pobaveně sledujeme jejich „vybavení“: sandály a krátká trička. Udělají pár fotek a zmrzlí jedou radši dolů. My pokračujeme naše putování na druhou sopku, Pico Viejo. Mnohokrát se otáčíme a pozorujeme vrchol Teide, který znovu a znovu přitahuje naši pozornost. Z Pica Vieja sestupujeme prašnou stezkou k silnici, kde chytáme autobus zpět do Los Cristianos. Naše vysokohorské putování pomalu končí, ale další krásy Tenerife nás ještě čekají.