Škodovky 120 v albánském terénu

Jak píšou průvodci – země orlů, bílé místo na mapě Evropy (možná ani netuší, jak moc je to pravda), země kontrastů, diamant Balkánu a mnohé další přívlastky a superlativy. Pravda je, že TO se musí vidět na vlastní oči. A jak to už bývá, vidět nestačí, to se musí zažít.

Nás bylo sedm a dopravovali jsme se dvěma úžasnými terénními vozy Škoda 120. Říká se sice, že do Albánie nemá cenu jezdit ničím jiným než čtyřkolkou. Není to pravda. Cenu to má. Tedy pokud máte dost času, trpělivosti a morálu to auto tam případně prostě nechat, nebo, pokud se vám ho nechce moc ničit, ho na vhodném místě opustit a pokračovat dál pěšky. Něco z toho jsme měli, něco ne.

Každopádně už teď na začátku můžu napsat, že obě naše plechová zvířata (Kocour a Hyena) cestu přežila, náramně si ji užila a podařilo se jim dojet po vlastních zpátky do Prahy a po návštěvě veterináře (autoservisu) opět vyjet na silnice

Za co se platí na hranicích

Silnice do Albánie je tak trochu jako ovčí stezka. Zezačátku pěkná, široká, postupně se z ní ale odpojují jiné silničky a ta naše se zužuje a zužuje, až zbude docela úzká, nicméně pořád asfaltová silnička. Skoro žádný provoz, ideální pro cyklisty.

Až před hraničním přechodem Hani Hotit jsme narazili na něco, co jsme už dlouho neviděli, teda aspoň já ne. Fronta. Normálně fronta na hranicích. Na té úzké silničce, po které, jak jsme zjistili, jezdí i kamiony, se auta pěkně štosovala za sebe vedle těch kamiónů, co tam taky poslušně stály a troubily, popojížděly, cpaly se do mezer, mezitím se sem tam propletlo pár motorek a samozřejmě auta v protisměru. Jestli si někdo myslí, že Chorvatsko je Balkán, tak se šeredně mýlí.

Říká se, že na hranicích Albánie je vysoký plot, ostnatý drát a železná brána. A že musíte zaplatit poplatek (nebo úplatek?), aby vám tu bránu otevřeli. Za tou bránou prý končí silnice a začíná Albánie – tedy prašná cesta. Albánie tam opravdu začíná. Ono se taky říká, že v Himalájích žije Yetti a Země že je placatá. Jediný poplatek, který se platí, je poplatek za používání silnic – pár jich tam skutečně mají – a ten se platí až při odjezdu ze země, ne při příjezdu.

Jeden motorkář, co jsme ho právě tady potkali, taky říkal, že od 1500 m n.m. je prý sníh a s tímhle (ukázal na naše skoroterénní vozy a polovina posádky se urazila) tam určitě neprojedem. Ale máme to prý zkusit. Měli jsme s sebou leccos, ale sněhové řetězy fakt ne. Tak jsme si motorkáře přestali všímat a na sněhové řetězy zapomněli. My jsme pak mačky potřebovali, ale zvířata zvládla cestu v pohodě bez drápků. Co jim chybělo víc, byly centimetry mezi podvozkem a zemí.

Podoby benzínových pump

Říká se, že v Albánii nejsou asfaltové silnice, jenom na jihu a kolem Tirany. Taky se říká, že se tam hrozně špatně shání benzín, a když už ho seženete, tak vám do té nádrže nalijí úplně cokoliv, od mazutu po letecký petrolej. No, a taky se prý blechy líhnou z prachu a žáby z bláta.

Pro pořádek. Benzínové pumpy tam jsou. Některé nové a moderní (obvykle nejmodernější stavby široko daleko), některé starší až úplně nejstarší, některé funkční a některé opuštěné. Některé mají i takový ten obchod a záchod a vchod a východ, některé jenom polorozpadlou budku, někde stojí jen opuštěný stojan v poli. Ty jsou nejzajímavější, skoro by se i dalo říct, že malebné. Působí dojmem benzínové pumpy z padesátých let uprostřed arizonské pouště.

Slavný albánský asfalt

A s asfaltem to taky není až tak strašné. Asfalt tam je, vždyť ho tam těží. Tak proč by ho neměli v Albánii, odkud pochází materiál, kterým jsou vyasfaltované pařížské bulváry? Pravda ovšem je, že ani asfalt není zárukou průjezdnosti.

Na druhou stranu je taky pravda, že to s těmi silnicemi příliš nepřehání. To, že do vesnice uprostřed vysokých hor vede silnice, rozhodně neznamená, že je asfaltová. Ani to neznamená, že se tam po ní dá dojet. Ale ani to neznamená, že to nejde. Závisí to ani ne tak na tom, jaké máte auto, jako kdo ho řídí.

Albánec v mercedesu nemá o moc vyšší podvozek než Čech ve škodovce (poznámka poučenějšího čtenáře – mercedes opravdu nemá vyšší podvozek, ale má JINÝ podvozek. U mercedesu prostě nádrž neprorazíte, neprorazíte ani nic jiného, protože tam nic není). Možná má silnější motor a lepší pérování, ale co je hlavní, asi to auto nemá tak moc rád. Prostě si za pár let pořídí nové. Nové staré auto z Německa. Zhruba polovina albánských mercedesů má německou značku.

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Komunikace mezi posádkami

Chvíli mi to trvalo, ale pak jsem si vzpomněla. Taková ta autíčka z kolotočů, co mají jen dva pedály, volant a pořádné nárazníky. A dlouhou anténu, kterou brousí po drátěném pletivu kdesi nahoře a občas to zajiskří. Přesně takhle vypadaly naše škodovky, když se jim na střechu „posadila“ anténa. Od ní vedl drátek k vysílačce a vysílačky sloužily ke komunikaci mezi auty.

Dalo by se to i bez vysílaček, koneckonců za dobu, kdy vysílačky nebyly, se komunikační systém vypracoval na slušnou úroveň. Ale přece jenom párkrát stisknout tlačítko na mluvítku vysílačky a počkat, až se druhé auto ozve, je o něco jednodušší než blikat světly, čekat, až druhé auto odpoví, jako že vidí a čeká na signál, a pak vystrkovat z okna ruku například s rolí toaletního papíru, pokud zrovna chcete na záchod.

A protože přesně stejné vysílačky používají řidiči kamiónů, nemohlo se nám nestát, že jsme si s jedním popovídali!

Jízda podle map

Automapu Albánie je třeba brát s rezervou a fantazií. Některé věci, které na mapě jsou, ve skutečnosti prostě neexistují a naopak, některé věci typu přehrada, které jsme viděli všichni, takže to nemohla být fata morgana, mapa prostě ignoruje.

My jsme dokonce měli mapy dvě. Každou trošku jinou, nepřesnou na jiných místech a umístěnou v jiném autě. Takže se občas stalo, že rozhovory mezi navigátory v Kocourovi a v Hyeně byly trošku o koze a o voze, načež se ukázalo, že pravdu neměl ani jeden z navigátorů, ani jedna mapa, jen ti policajti, co se nás několikrát snažili poslat zpátky, odkud jsme přijeli. Takže v Albánii je nutno brát vše s rezervou, fantazií a věřit domorodcům…

Kolikrát jsme vařili?

Možná by někoho zajímalo, co všechno se po cestě pokazilo, co jsme museli opravovat a kolikrát jsme vařili. Popořadě. Nepokazilo se toho mnoho, ale co se pokazilo, to pořádně. Proražená nádrž první den v Albánii. Co jsme čekali, že…

Píchli jsme až druhý den jízdy. Oboje jsme opravovali. S některými defekty se předem počítalo, takže rezervu i lepidlo na nádrž jsme s sebou měli. Taky náhradní filtry úplně ke všemu a náhradní poloosu. Tu jsme nepotřebovali. Ale náhradní hlavu motoru jsme s sebou neměli. Ta naštěstí praskla až ve Vyšším Brodě po cestě zpět. To bylo poprvé, co jedno z aut začalo vařit. Zato mu to vydrželo až do Prahy. Když už, tak pořádně.