Poslední ráj na zemi? Legendární ostrov Tahiti

Jeden z objevitelů Tahiti popsal ostrov tak působivě a romanticky, že se zrodila legenda o Tahiti, jako posledním ráji na zemi, do kterého se o pár set let později, vydáváme. Při bližším „ohledání“ glóbusu jsme nenašli jiného vzdálenějšího protinožce, než je právě těchto 118 ostrovů a atolů rozptýlených na hladině jižního Pacifiku.

Jsou, zvláště při pohledu z výšky, velmi fotogenické. A proto i moje letecké záběry patří k mým oblíbeným suvenýrům. Snad nikde jinde na světě neuvidíte tolik odstínů modré, zelené a tyrkysové, jako při přeletu nad polynéskými ostrovy.

Zdolat zelené hory ostrova Tahiti s jejich hluboce zakrojenými údolími a impozantními vodopády patří k náročným horským túrám. Pěšky se dá tato trasa zdolat během dvou dnů s přespáním v hotelu Relais de la Maroto. A tak pokud se chcete věnovat pěší turistice více, zamířit do nejkrásnějších míst ostrova, užít si slaňování vodopádů, buďte si jisti, že lepší trasy na jiných ostrovech nenajdete.

Na takovou túru jsme se z časových důvodů vydat nemohli, a tak jsme ostrov projeli v terénním autě. Klasická cesta vede z Papenoo na severu ostrova k Papeari na jihu. Odtud jsme to vzali zpátky do Papeete podél pobřeží. Hrbolatá silnice napříč ostrovem se klikatí širokým údolím Papenoo, které protíná starý sopečný kráter. Během jízdy jsme mnohokrát přejeli stejnojmennou řeku, ve které žijí velcí úhoři.

Průvodce nám vyprávěl nejen o historii ostrova, ale také nám názorně ukázal, jak byli Tahiťané soběstační a spokojení a novinky, které přivezli kolonisté z jiného světa, vůbec nepotřebovali. Zastavili jsme u nádherně kvetoucího stromu s květy podobnými ibišku. Rudou barvu okvětních lístků používaly ženy a dívky místo rtěnky a jeho veliké listy sloužily jako lžíce a naběračky. Přestože jsme ten den neměli štěstí na počasí a občas nás doprovázel silný déšť, dodnes si vybavuji nádhernou přírodu, se kterou po dlouhá staletí žili Tahiťané v symbióze a vzdávali jí prostřednictvím svých bohů velikou úctu. Do té doby, než jim je vzali misionáři, kterým se velice rychle podařilo potlačit, a nakonec zcela vymýtit jejich původní náboženství, kulturu, způsob života i zvyky.

Kouzlo ostrova

Teprve od 50. let minulého století se k nim postupně vracejí. Vzpomínám si, jak mi moje tahitská přítelkyně vyprávěla, že jako děti ve škole dokonce ještě v 60. letech nesměly mluvit tahitsky. A pokud byly přistiženy, za trest musely 50 krát napsat větu: Nesmím mluvit tahitsky, ale francouzsky. Dnes jejich původní kultura patří k jejich rodinnému stříbru, které jsme i my během našeho pobytu tolik obdivovali.

O historii Francouzské Polynésie vypráví zdařilá expozice Muzea Tahiti a jeho ostrovů, které jsme navštívili na zpáteční cestě do Papeete. Další muzeum připomíná pobyt Paula Gauguina, ve kterém jsme však marně hledali originály jeho obrazů. Mnohem zajímavějšími exponáty pro nás byly 3 kamenné posvátné sochy tiki, které byly do jeho zahrady převezeny z ostrova Rivavae. Kdysi byly opředeny zajímavými legendami podobně jako pyramidy v Egyptě.

Další půvab ostrova tkví v obrovských vlnách, valících se ke břehům pokrytým tmavým lávovým pískem. Každoročně se v Teahupoo odehrávají nejslavnější a nejtěžší surfařské závody. S obdivem jsme tu pozorovali místní děti, které se tu pokoušely v mírnějších vlnách o své první surfařské krůčky. V kolébce surfování se stále rodí noví šampioni.

Nejširší nabídku průvodců a map Francouzské Polynésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ozvěny 2. světové války

Na ostrově Bora Bora vede džunglí do vnitrozemí ostrova stará vojenská cesta se zastávkou na horském hřbetě s úžasným výhledem na sousední ostrovy Raiatea, Tahaa a Maupiti. Výstup, který vede džunglí, je v tom vlhkém vedru docela namáhavý, a tak jsme zvolili cestu džípem, který měl díky bahnu co dělat, aby se s námi na bývalé vojenské stanoviště vyškrábal. S trochou nedůvěry a také s úsměvem jsme si prohlíželi dva z osmi mohutných námořních kanónů, které sem umístili američtí vojáci, když v těchto místech očekávali invazi Japonců.

Ani jsme si neuměli představit, že by se najednou v půvabné zátoce mohly objevit válečné křižníky a narušit ticho a zpěv exotických ptáků mohutnou kanonádou. Poněkud jsme taky zapochybovali o jejich použitelnosti, když jsme si přečetli, že byly vyrobeny už 30 let předtím, než je sem Američané dopravili. Připadalo nám, že datum výroby vyvolalo jisté pochybnosti taky u japonských turistů, kteří se s nimi nebojácně, někteří až vítězoslavně fotografovali. Kdo ví, jestli vůbec věděli, na koho tady kdysi mířily.

České stopy na ostrově

V hlavním městě Papeete se podél zátoky táhne hlavní bulvár Pomare, odkud jezdí trajekty na nejbližší ostrov Moorea. Centrum města není rozlehlé, takže jsme jej procházeli po svých. Protože v každé zemi hledám spojení s českými kořeny, nakoukli jsme během procházky městem do Klímova knihkupectví, vůbec prvního na Tahiti. Vlastní ho dcera jeho zakladatele, Rudolfa Klímy, který sem za první republiky přesídlil ze Zábřehu na Moravě spolu s dalšími krajany, jejichž záměrem bylo vytvořit v údolí Papenoo, kterým jsme nedávno projížděli, českou kolonii. Bohužel neúspěšně. Proto se rozešli a každý si hledal svou vlastní cestu.

Při tom dosáhli i dalších prvenství. Anna Kovaříková založila na Tahiti první autoškolu a pan Otčenášek si otevřel benzínovou pumpu s názvem Slavia. Jedním z prvních Čechů, kteří se na Tahiti usadili, byl Miloš Řivnáč z Prahy. Nechal si jako první hoteliér postavit na tahitském rybářském mysu v Panaauiji 20 bungalovů v domorodém stylu, zvaných fare niau, které se staly později atraktivní formou ubytování, nejen na Tahiti. Na první pohled velmi primitivní, ale ve skutečnosti poskytují luxus, pohodlí i soukromí. Dodnes se tomu místu říká „ terén Rivnak“ a učí se o něm místní studenti cestovního ruchu.

Původní stavby už jen pro turisty

Dnes už tyto původní stavby najdete jen v turistických resortech. Jsou vzdušné, postavené ze dřeva, dělící stěny jsou vyplněné rohožemi z pandánových listů a střechy tvoří pokrývky z listů palem. Dřeva je nedostatek a je velmi drahé. Proto obyčejní lidé bydlí v betonových domech se střechami z vlnitého plechu.

Jen zahrady jsou stále plné nádherně kvetoucí zeleně, kterým vévodí mohutné chlebovníky, jejichž plody jsou dodnes jejich hlavní potravinou. Vaří se z nich nejrůznější pokrmy, a například chlebovníkové hranolky mi chutnají mnohem víc, než ty naše bramborové.

Z květin vijí ženy a dívky věnce a čelenky, kterými se dodnes krášlí a také jimi obdarovávají všechny, muže i ženy, kteří na ostrovy přijedou. Své příbuzné a známé a také turisty. Při loučení je zase zdobí náhrdelníky z mušlí. Nejvoňavější jsou květy bílé tiare, které jsme dostali od letušek při vstupu do letadla společnosti Air Tahiti v Paříži.

Haere Mai Tahiti

S Tahiti jsme se rozloučili v tržnici Marché de Papeete, kde to hýřilo všemi barvami. Suvenýry, oblečení, květiny a dokonce i bankovky, se kterými se právě proto budou Tahiťané těžce loučit ve chvíli, kdy jako země patřící Francii, přistoupí k Euru.

Dají se tu koupit řetězy z mušlí, tifaifai, slaměné klobouky, parea, kokosový olej monoi, makadamové ořechy a šperky z perel i perleti, ale také spousta místního ovoce a zeleniny včetně tara a chlebovníku, jehož rostliny vezla legendární loď Bounty do Karibiku. Velký boom prodělává pěstování ovoce noni, ze kterého se vyrábí zázračná šťáva, která má mimo jiné vliv na dlouhověkost.

Po odbavení na letišti jsme si mysleli, že nás už žádné překvapení nečeká. A přesto. Před vstupem na palubu se mladý úředník dlouze zahleděl do mého cestovního pasu a pak s úsměvem dodal, že se právě vrátil z Prahy, která ho natolik okouzlila, že se tam určitě jednou vrátí. Je to pravda, většinou obdivujeme právě to, co nemáme. Proto jsem se i já na Tahiti ještě jednou vrátila. „Haere Mai Tahiti“ – jeďte na Tahiti!