Jak chudý cestovatel na Fidži přišel aneb jak si užít tropického luxusu z baťůžkářského rozpočtu

Nemáme vůbec žádný plán, co bychom chtěli na Fidži zažít a vidět. Naše první kroky směřují do Viseisei, tradiční fidžijské vesničky, kde jsme si na první noc domluvili couchsurfing. Myšlenka na nocování u místních na Fidži nám zněla nejprve poněkud exoticky, pak jsme ale zjistili, že do couchsurfingu se zapojuje mnoho zdejších obyvatel. Proč se tahle „sociální síť“ těší v této rozvojové zemi takové oblibě? Fidžijci jsou obecně velice pohostinní, ale hlavní vtip spočívá v tom, že každý mazaný Fidžijec pracuje jako cestovní agent, a ubytovat turistu zadarmo u sebe doma může být nejsnadnější způsob, jak získat vděčné klienty pro své podnikání.

Staré tradice a moderní výdobytky

Fidži patří mezi rozvojové země a tady to vidíme na první pohled. Moře je velmi špinavé, podél pobřeží se válí tuny odpadků, mezi tím si hrají bosé děti a pobíhají toulaví psi. Uvítá nás Fi, aktivní žena ve středních letech. Žije ve vesnici Viseisei se svým mužem Apim, bubeníkem a kytaristou, a šestiletou dcerou Kalesi. Fi má malý krámek s bonbony, cukrovinkami a rumem, chová prasata, pěstuje banány, pronajímá svůj druhý domek turistům, živí se jako cestovní agentka a k tomu funguje jako ambasadorka couchsurfingu pro Fidži.

Při večeři, kterou vaří Api, se vyptáváme na zvyky ve vesnici. Zjistíme, že nemáme chodit ve vesnici v klobouku (ať už žena nebo muž) a uzavřené obuvi. Po vsi smíme běhat v žabkách nebo naboso. Uvnitř v domě pak pouze naboso a je urážkou hostitele, procházet se v jeho domě v botách. Na podlaze se tu totiž sedí, jí i spí. Na židli sedí Fi jen u počítače. Má super rychlý internet a účet na Facebooku. V tomhle však ve své vesnici zůstává raritou. Nikdo jiný si tu takhle nežije.

Ráj na zemi za pár kaček

Fi pro nás vymyslí výlet na ostrov Mana, do baťůžkářského hostelu. Ostrov je to velký tak akorát, aby se dal obejít za tři hodiny, a leží na něm dva pahorky přesně tak vysoké, aby pozorování východů slunce bylo tím nejkrásnějším začátkem nového dne. Na ostrově stojí vesnice, v níž žije asi 200 obyvatel, a dokonce i škola. Prostřední část ostrova zabírá luxusní pětihvězdičkový resort, kde jedna noc stojí víc než průměrný měsíční plat v České republice. Všechny pláže i moře jsou ale přístupné i baťůžkářům, takže máme za málo peněz stejné množství muziky. Tedy vlastně rybiček…

Jen co vykoukne sluníčko, popadneme šnorchly a hurá do vody. Průzračně čistá voda, pak korálový útes a za ním hloubka. Tohle místo je skutečným podmořským rájem. Korály nejrůznějších tvarů a barev nás nepřestávají fascinovat ani po několika dnech a stovky druhů rybiček, malých, velkých, barevných, v hejnech i osamoceně plavou kolem nás. Na ostrově Mana potkáme několik Čechů, tedy v té baťůžkářské části. Jakub tady zůstává už dva měsíce. Majitel ho nechává bydlet zadarmo za to, že mu čas od času pomůže vyložit loď nebo uklidit po turistech.

Ráno chodí lovit ryby harpunou a odpoledne se potápí za žraloky. Vypráví nám, že když se ten den potopil jen se šnorchlem párkrát za sebou, začala mu téct z nosu krev, a to se to pak žraloky kolem jen hemžilo. Žraloci na Fidži ale nejsou nebezpeční. Mají s místními uzavřené příměří. Místní je neloví, protože ctí přísloví „Když sníš žraloka, žralok sní tebe“. A žádný žralok na Fidži ještě turistu nesežral.

Nejširší nabídku průvodců a map Fidži (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Rituál kava a tradiční tance

Večer nás čeká rituál kava. Tento nápoj se připravuje z čerstvé nebo sušené rostliny a na sousedním souostroví Vanuatu ji ten, kdo nápoj připravuje, dokonce rozžvýkává vlastními zuby. Tady mají sušenou rostlinu už namletou. Ta se vloží do látkového sáčku, ponoří do studené vody a máchá, ždímá a valchuje, dokud nemá nápoj požadovanou sílu.

Kalíšek s nápojem máme vypít najednou, jinak může hořká chuť způsobit nevolnost. Správná kava by se nikdy neměla pít po jídle, ale ta pro turisty je slabá, i když prý chutná přesně tak, jak má. Silná tradiční kava je psychotropní nápoj, který prý způsobí hluboký vnitřní klid a naprosté souznění s vesmírem. A nezpůsobuje kocovinu.

Dvojice místních mladíků se svlékne do půl těla, kolem pasu úzkou červenou sukni, na nohy třásně. Jídelnou pod palmovým stropem začne dunět rytmická hudba. A pak se v rychlém sledu střídají tradiční polynéské tance. Předvedou tanec havajský i vanuatský, tance z Tonga i Samoa a samozřejmě z Fidži. Pak Tofu svému bratrovi dokonce zaváže oči černým šátkem a ten předvede brilantní tanec se dvěma ostrými mačetami.

Děti turistů i místních koukají celé vykulené a nespustí z nich oči. Celé představení zakončí venku tancem s ohnivými loučemi hořícími na obou stranách, při kterém nedutáme ani my dospělí. Rituál kava i taneční představení je zadarmo pro všechny, kdo chtějí přijít. Vždycky, když mají místní kluci náladu. Mají svůj „fiji time“ a naprosto relaxovaný životní styl.

Bahenní koupel a ryba v kokosovém mléce

Vrátíme se ještě na pár dní na hlavní ostrov Viti Levu k Fi. Podle hesla „nepoznáš zemi, ve které nestopuješ“ se vydáme na výlet. Nejprve jen malý, do Údolí spících obrů. Leží tu orchidejová zahrada a proslulé bahenní koupele. Bahenní koupel ve fidžijském stylu znamená nejprve kbelík s hustým bahnem. Přijde ke mně velký černý Fidžijec a začne mi bahno roztírat nejprve na obličej, potom na záda. Na ostatní části těla si netroufne, tam si mám bahno namazat sama.

Poté ho musíme nechat řádně zaschnout, tedy projít se kolem krámků se suvenýry. Po povinném kolečku se smyjeme v bahenním jezírku, kde máme léčivého bláta až po kolena. Jeho přednosti jsou nedocenitelné. Pomáhá při ekzémech a kožních obtížích, při spálení od sluníčka a pokožka po něm zůstává krásná a hladká. Další fází bahenní terapie je koupel v přírodních horkých pramenech, poté v chladnějším bazénku a na závěr studená sprcha. Zažíváme pravé fidžijské wellness, kam se sjíždějí nejen turisté, ale i místní.

Podruhé už si stopem troufneme dál. Blízko vesnice Sigatoka leží písečné duny a eco-park. Na rozdíl od zoologické zahrady si tady můžete pochovat leguána nebo hada, nakrmit želvu a vyfotit se s pávem. Pěstují tu vzácné druhy rostlin a specializují se zejména na fidžijskou faunu a floru. Na písečné duny dojedeme autobusem. Je plný dětí jedoucích ze školy, už když nastupujeme. Během dalších dvaceti minut ale stále nastupují další a další. Každé dítě má nějakou dobrotu. Popkorn, smažené koblihy, zmrzlinu nebo suché tvrdé čínské nudle. Vyměňují si je mezi sebou a jsou veselí. Jak se do autobusu naskládají, nechápu, ale tlačenice jim ani řidiči náladu nijak nekazí.

Autobus nás vysadí mezi dvěma ploty, duny na dohled. Dál už musíme sami. Na dunách dovádí několik dětí a potkáme i dospělé. Teplý jemný písek se zvedá vysoko nad hladinu oceánu. Zpáteční cesta nám vynese navíc pozvání na večeři. Zastaví nám Russy, bodrý a přátelský Fidžijec, cestovní agent a couchsurfer. Právě hostí dvojici Francouzů a nás pozve na večeři taky. Na Ika Vaka Miti, rybu v kokosovém mléce. Sejde se celá rodina. Russy, jeho žena, dvě děti, tchyně, pak francouzský pár a my. Prostřeno je samozřejmě na zemi. Mísy s rajčaty, okurkami, vařenou kukuřicí, a zvláštní kořenovou zeleninou zvanou kasava, trochu podobnou bramborám. Velký džbán s kokosovým mlékem a to hlavní. Místní ryby, koupené dnes ráno na trhu. Pochutnáme si naprosto výtečně, nicméně nutno říct, že fidžijská kuchyně je obecně skvělá a nám tu chutná vždy a vše.

Krmení rybiček

Pás ostrovů Yasawa na severozápadě Fidži tvoří proslulé Honeymoon Islands, Líbankové ostrovy. Moře je tu ještě průzračnější, nebe ještě modřejší a ryby ještě větší a barevnější. A široko daleko žádná civilizace, auta nebo internet. Jen bílé pláže, palmy a moře. Tak nám to aspoň vypráví Fi. Na takový výlet nemáme bohužel rozpočet, ale na nějaký ostrov bychom ještě chtěli. Objednáme si přes Fi jednodenní výlet na Beachcomber.

V noci party ostrov, kde rum teče proudem, ve dne ostrůvek jako dlaň, kam přijíždějí lodě s výletníky za báječným šnorchlováním. Součástí výletu je i krmení rybek. Motorová loďka nás zaveze na blízký korálový útes, kde se to rybičkami už jen hemží. Těší se na svou denní dávku chleba. Vezmeme si kus do ruky a skočíme do vody. Jsou jich tam stovky, tisíce. Malé rybičky se hemží všude kolem a stačí natáhnout ruku s chlebem, hned ho začnou okusovat. Věřte nám to nebo ne, ale najednou se nám na Nový Zéland už ani tolik nechce.