Rozhovor s tibetským vysokoškolákem o školství, Tibetu, Číně i vzájemných vztazích

Během pobytu v Tibetu lze potkal Tibeťany s různými životními zkušenostmi – nomády, zemědělce, umělce, bývalé vězně, studenty, učitele i obchodníky. Nová čínská propaganda mimo jiné hlásá „silné mládí, silná Čína“, a proto se chci podělit o příběh jednoho vysokoškolského studenta, který pochází z malé vesnice nedaleko Lhasy. Bavili jsme se převážně o jeho mládí. Za víc jak deset let se však mnoho nezměnilo a i dnes většina malých kluků a holek na tibetském venkově zažívá stejné chvíle jako on. Přestože je jeho jméno v Tibetu běžné, i tak mu dopřejme jistou anonymitu a nazývejme ho Sonam, dalším z běžně používaných jmen.

Pocházím z malé vesnice poblíž Samye, což je velmi staré tibetské město u Lhasy. V historii to bylo i hlavní město Tibetu. Nyní se ze Samye stalo menší městečko s pár tisíci obyvateli, ale pořád tu nejsou žádní Číňané, možná jeden nebo dva, co si otevřeli restauraci nebo obchod.

Je v Samye škola?

Ano, v Samye mají úplnou základní školu (v Tibetu, resp. ČLR se vzdělávací systém dělí na 6 let základní školy, 3 roky nižší střední, 3 roky střední školy a 4 roky vysoké školy), u nás na vesnici máme jen třídy do třetího ročníku. Učitelé na vesnici jsou obvykle místní obyvatelé, dobrovolníci, mají za práci zaplaceno od vlády, ale jejich hlavní prací je vlastní hospodářství. V Samye jsou učitelé s vysokou školou a na plný úvazek.

Kde jsi chodil do školy ty?

2 roky jsem chodil do školy u nás na vesnici a potom školu zavřeli pro nedostatek učitelů (2 na 40 žáků), tak jsem chodil do Samye zbývající 4 roky. Teď už škola zase funguje.

A jak tam vypadal tvůj školní život?

Samye je asi 10km daleko, takže jsem bydlel na internátě, nemáme autobusy a v té době neměl nikdo ani auto, ani čas, aby nás denně do školy vozil. Do školy chodilo asi 400 dětí do šesti ročníků. Výuku jsme měli 10 dní v kuse a potom 4 dny volna, kdy jsme chodili domů, často pěšky. Školní rok začínal v září a trval do prosince, na jaře se vyučovalo od března do července, to se nezměnilo dodnes. Učili jsme se tibetštinu, matematiku, čínštinu, občanskou výchovu, hudební výchovu a tělocvik.

Co jste dělali o prázdninách?

O zimních jsme pomáhali doma, pásli jsme krávy a ovce, chodili sbírat uschlý trus, kterým se topí. V zimě je nejlepší a je ho nejvíc. Ve volných chvílích jsme si samozřejmě hráli, s kamarády jsme chytali zajíce a stříleli po ptácích z vlastnoručně vyrobených praků. Vybírali jsme ptačí hnízda a vejce si vařili na ohništi. Chytali jsme taky krysy a prodávali Číňanům, oni je rádi jí. V létě máme volno jen jeden měsíc – srpen. Zrovna se sklízí úroda, zapojí se celá vesnice, navzájem si pomáháme. Během léta jsou v celém Tibetu také tradiční závody na koních.

Máte na vesnici elektřinu a jaké máte elektrické spotřebiče?

Elektřinu máme od roku 2000 a televizi máme doma od roku 2003, dneska už ji mají skoro všichni. Pračku nemáme, auto taky ne. Ve vsi jsou jen traktory, pomáhají při sklizni a používají se jako dopravní prostředek. Taky vlastním notebook a možná má někdo ve vesnici počítač, ale nesmíme mít internet, vláda to nedovolí. Dřív jsme měli televizní satelit a mohli sledovat zahraniční kanály, například z Indie. Teď jsou i satelity zakázané. Na vesnici máme jednoho dědečka, který denně poslouchá zahraniční rádia, hlavně RFA (Radio Free Asia vysílání v tibetštině přináší zprávy především o dění v Tibetu a o dalajlamovi.). Nedoslýchá, a tak má rádio hodně nahlas. Sedí na dvoře a poslouchá, rádio zároveň slyší celá vesnice. Nikdo ho neudá, na vesnici si navzájem věříme.

Co dělá tvoje rodina?

Rodiče jsou zemědělci, táta občas prodává přebytky ze sklizně – brambory, obilí, vyrábí vlastnoručně nůše, prodáváme i cordyseps (tibetská houba). Když byli rodiče malí, Číňané zavřeli školy (během tzv. Kulturní revoluce v letech 1967 až 1976 bylo v Číně „zrušeno“ školství), a proto maminka neumí číst a psát. Táta trochu umí. Máma se stará o domácnost, vychovala pět dětí. Doopravdy mám jen jednu sestru. Další sestra a dva bratři jsou ve skutečnosti maminky mladší sourozenci. Jejich otec byl zabit Číňany během Kulturní revoluce. Babičku zbili a od pasu dolů ochrnula. V té době jsme neznali kolečkové křeslo, tak byla pořád doma nebo jsme ji posadili na dvůr. Moje máma měla 5 sourozenců, ona byla nejstarší, další bratr si vzal do opatrovnictví jednoho bratra. Ten se taky stal prvním starostou naší obce. Dřív jsme starostu neměli, prvního jsme měli až po Kulturní revoluci (koncem 70. let 20. století).

V Tibetu neplatí čínská politika „jednoho dítěte“?

(Toto pravidlo začala uplatňovat – často drastickými způsoby – vláda na konci 70. let, Číňané smí mít pouze jedno dítě. Z pravidla existuje spousta výjimek, například na malých vesnicích, pokud je prvorozená dívka, pokud jsou rodiče jedináčci atd. Pravidlo jednoho dítěte vyvolává ve většině Číňanů rasistické chování vůči jiným etnikům, které smí mít děti dvě.)

Tibeťani v TAO (Tibetská autonomní oblast, ½ původního Tibetu) smí mít děti 4 (pastevci 4, zemědělci 3, Tibeťané ve městě 2). Dnes ale kromě malých vesnic nebo nomádů tolik dětí nemá nikdo. Pravidlem jsou děti dvě.

Všechny děti chodí do školy?

Ne. Možná ve městě. Na vesnici na to nejsou peníze a čas. Každé ruce v domácnosti jsou potřeba. U nás na vesnici chodí všichni alespoň na základní školu. Nomádi ale do školy nechodí, i když jim je Číňané staví a finančně je podporují. V mnoha ohledech samozřejmě záleží na rodičích.

Školní docházka je placená?

Základní škola ne, ani internát. Jídlo si musíme platit, ale to je pár korun denně. Také se platí školní pomůcky a uniformy od nižší střední školy (7.-9. třída české základní školy). Všechny základní i nižší střední školy v Číně by měly být zadarmo, znám ale jen několik škol a nemůžu tvrdit, že tomu tak doopravdy je. Od střední školy musíme platit školné, 2800 RMB na rok (cca 8500 CZK). Samozřejmě si hradíme i jídlo, ubytování, cestovné a další výdaje. Střední škola trvá tři roky.

Tiběťané mohou už od nižší střední školy studovat v Číně, toho si využil i ty. Kdy jsi přišel do Číny poprvé?

Když mi bylo 11 let, nastoupil jsem tam na nižší střední školu. Vláda v Číně postavila 18 nižších středních škol pro tibetské děti, kde se vyučuje i tibetština. Chodil jsem do jedné z nich. Úroveň výuky je lepší než v Tibetu, kde dobré školy vůbec nemáme. Moje škola stála v nebezpečné části města, asi naschvál. Přestože nám učitelé nedovolili opouštět školní kampus, ani sami jsme se neodvažovali chodit ven přes zeď. Jen o víkendu v doprovodu učitelů a ve skupince. Stejně by se nikdo z nás nedomluvil čínsky.

Jaké byly finanční náklady na studium v Číně?

Tenkrát mi rodiče dali 2200 RMB (asi 6600 Kč), z těchto peněz mi krajský úřad pomohl koupit letenku ze Lhasy do Chengdu a jízdenku na vlak dalších asi 1000km. Zbývalo potom 1000 RMB jako kapesné na jeden rok. Tenkrát byla hodnota peněz úplně jiná. Přesto jsem si nemohl dovolit moc. Voda z kohoutku v Číně není pitná, takže jsme si za vlastní peníze museli kupovat  balenou vodu. Nezbývalo nám proto moc na jídlo, tak jsme často jedli suchý chleba a pili převařenou vodu.

Jezdil jsi o prázdninách domů?

Ne. Během 4 let jsem nebyl doma ani jednou. Cesta tenkrát stála moc peněz a bylo to daleko. V té době nebyla ještě železnice do Lhasy, takže bych musel letadlem. Letenka do Lhasy stojí i dnes mnohem víc peněz než stejné nebo i kratší vzdálenosti v rámci ČLR.

Kde jsi pak byl na střední škole?

V ČLR existuje 18 středních škol speciálně pro Tibeťany, navazují na nižší střední školy. Nejsou ale vůbec dobré. Já šel raději do Šanghaje. Dostal jsem se na jednu z vyhlášených středních škol. Přijímají 5 Tibeťanů každé 4 roky a těm potom odpustí i školné! Já jsem měl štěstí, že to byl zrovna můj ročník. Přijímačky nebyly těžké, psal jsem je doma v okresním městě. (V ČLR se přijímací zkoušky na střední školu skládají většinou v místě bydliště a jsou pro celou ČLR stejné – v Tibetu si lze vybrat psát zkoušku v tibetském jazyce. Studenti si napíší preferované školy, do kterých by chtěli být přijati a podle výsledků si potom školy vybírají studenty. Systém je však velmi neférový. Pokud si student na svůj preferenční list napsal například školu v Pekingu, ale bydliště má mimo Peking, potřebuje pro přijetí mnohem lepší výsledek v celostátní zkoušce než dítě s bydlištěm v Pekingu. Výsledky se mohou lišit až o 90%. Podobný bodový neférový systém funguje i pro VŠ.)

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jaké bylo tvoje studium na střední škole?

Vybral jsem si velmi dobrou školu, a tak jsem se tam cítil velmi svobodně. Například v roce 2008 během povstání v Tibetu museli všichni tibetští studenti v celé ČLR navštěvovat speciální hodiny o čínském vlastenectví a psát referáty, kde kritizovali tibetský separatismus. My jsme ale nemuseli.

A vysoká škola?

Přijímací zkoušku jsem psal v Šanghaji. Tam jsou totiž přijímačky na vysokou nejlehčí. Zkouška na univerzitu už se liší v každé provincii a není možné ji psát tibetsky, jako je to v případě přijímacích zkoušek na střední školu, tedy kromě Lhasy a pár dalších vyšších odborných škol v Tibetu. Zkouška na vysokou škole je v Číně proslulá, všichni se jí bojí. Je velmi náročná. Zase jsem měl štěstí. Chtěl jsem jít studovat ekonomiku do Xiamenu, ale jejich fakulta ekonomiky nepřijímá Tibeťany. Dostal jsem se na tenhle obor na vysokou školu v Pekingu. Věřím totiž, že Tibet potřebuje vlastní trh. Dnes je veškerý obchod ovládán a hlídán Číňany, většinu restaurací v Tibetu provozují muslimové nebo Číňané, stejně tak obchody se zeleninou, denními potřebami, hotely i diskotéky.

Kolik má tvoje univerzita studentů? Kolik z toho je Tibeťanů?

Tibeťanů je ve 4 ročnících na několika oborech celkem 27 nebo 28. Škola má celkem přes 9000 studentů, z toho třetina jsou cizinci – často z afrických nebo asijských zemí.

Jaké mají Tibeťané uplatnění po ukončení vysoké školy?

Neznám téměř nikoho, kdo by našel práci ve svém oboru. V Číně, a čím dál víc také v Tibetu, se hodně vysokoškoláků stává vládními úředníky. To je jako vyhodit celé své vzdělání z okna. Když se bavím se známými, kteří se úředníky stali, jejich jedinou pracovní náplní je očividně hrát karty, číst noviny nebo brouzdat po internetu. V létě všichni chodí v pracovní době do parku. Toto zaměstnání má výhody v tom, že máte stálý plat, stálou práci, hodně dovolené a jistý důchod. Žádné jiné zaměstnání v celé ČLR vám toto nezaručí.

A co plánuješ do budoucna ty?

Původně jsem se hlásil na studium ekonomiky, abych v Tibetu založil vlastní firmu. Teď se tento plán jeví trochu nereálně, hodně jsem se poslední dobou naučil a poznal. Chci se zaměřit na vzdělávání Tibeťanů v oblasti ekonomiky a obchodu. Hodně lidí na vesnici, ale i ve městě, nezná hodnotu věcí, především vlastních výrobků a produktů. Číňané je tak snadno napálí, levně nakoupí, a potom sami v Číně draze prodají. Tibeťané často neznají ani hodnotu peněz.