Gaza: Ztracen v největším vězení na světě

Je ještě chladno, stojím na střeše budovy Abu Galion v Gaze a pozoruji východ slunce nad tímto bohem zapomenutým místem. Nad hlavou se mi třepotá vlajka OSN, která by měla hotel, kde sídlí i několik mezinárodních organizací, chránit před raketovými útoky. V mém v pokoji signál není, a tak kvůli informacím z Jeruzaléma musím telefonovat ze střechy. Prozatím se tu dá stát, již za chvíli se udělá příšerné horko, ale nyní si ještě mohu vychutnat klidné ráno.

Gaza city je jedním z největších palestinských měst se skoro půl milionem obyvatel. Číslo však neobsahuje uprchlíky, jenž utekli z území dnešního Izraele v letech 1948 a 1967 (asi 100 000 lidí), žijící v uprchlickém táboře Jabalia na severu města. Hustota osídlen v Gaze je třicetkrát vyšší než v ČR. Oblast campu patří ke vstupním branám do Gazy cestou od hraničního přechodu Erez, kudy jsem také přijel. Prach, polorozbořené domy, nástavby z vlnitého plechu a prken. První pocit z tohoto ubohého místa nebyl zrovna nejlepší, ale popravdě jsem čekal větší hrůzy.

Nechtěný doprovod

Chvíli po snídani v malé místní restauraci si beru za jeden šekel taxíka a mířím do uprchlického tábora Jabalia na okraji města. Taxikář se malinko diví a varuje, (přeci jenom zde nejsou jenom příjemní lidé) že některým skupinám by se jeden „bílý novinář“ mohl hodit. Připomíná mi osud Itala Vittorria Arrigoniho, silně propalestinského aktivisty, kterého před pár měsíci místní militanti oběsili ve sklepě.

Příběh znám a jeho připomenutí mi v tuhle chvíli zrovna na klidu nepřidá. Vystupuji z auta poblíž domu mého kamaráda Mahmouda Rouky. Bydlí v dělící ulice mezi Gaza city a uprchlickým táborem. Společně se svojí ženou žili nějaký čas v Čechách, on mluví velice dobře česky a já jsem k němu pozván na večeři. Je ještě brzy, a tak se jen ozvu přes domovní interkom, sdělím mu své plány a domluvíme se, že přijdu až kolem sedmé. „Hlavně si dávej bacha na děti,“ zaslechnu jednu z posledních rad.

Pokračuji po jedné ze silnic přímo do středu uprchlického tábora. Mnoho cizinců zde očividně nebývá, skoro okamžitě se kolem mě vytvoří hlouček mužů, kteří se střídají jako průvodci. Obcházím obchod od odchodu, cvakám fotoaparátem, ale skoro nic neříkám a máločemu rozumím. Nikdo tu nemluví anglicky a moje arabština stačí tak na pozdrav. Asi po hodině mě propustí a já mohu pokračovat. Trochu si oddychnu a užívám si znovu nabyté svobody pohybu. Lidé se zdají být velice milí a přívětiví (stejně jako ve zbytku Palestiny), ale přesto je zde velký rozdíl oproti západnímu břehu Jordánu. Za celou dobu si nikdo neřekl o peníze, naopak mi nabídli vodu a kávu. Turisté sem nejezdí, a tak místní nejsou ještě tak penězchtiví jako jejich „svobodněji žijící“ příbuzní na severu.

Unesen palestinskou drobotinou

Odbočuji do malé uličky, která by měla vést směrem, kterým potřebuji. Po pravé straně je škola. Začínám mít nepříjemný pocit, že se mi ve spleti průchodů a cest podařilo zabloudit. Polopostavené domy prozatím nikdo nedokončuje, kvůli blokádě je stavební materiál velice drahý, a tak pomalu chátrají. Těchto „nových ruin“ potkávám celkem dost. Klidná atmosféra se mění ve vteřině, když z bočních dveří vybíhá asi stovka rozběsněných křičících dětí.

Stojím uprostřed ulice a jen překvapeně hledím. Mnozí míří ke mně a dožadují se fotografie. Křik je stále silnější. Očividně neberou v potaz mojí neznalosti arabštiny a stále něco mumlají, strkají do mě a z každé strany mě někdo někam táhne. Trochu nevím, co si počít a jak zareagovat. Jsou to děti a nikdo neví, co udělají rodiče, když je začnu fyzicky odstrkovat. Jako anděl spásy ze školy vybíhá učitel, rákoskou některé děti odežene a probíjí si s ní cestu davem ke mně. „Opatrně, normálně jsou sice hodné, ale nikdo neví, co udělají, když se trochu rozlítí,“ usměje se a ještě párkrát mávne proutkem.

Situace se sice na pár minut klidní a já mířím nějakým (snad správným) směrem, ale během chvilky je chumel zpátky a tentokrát jsem s nimi sám v jedné zapadlé uličce. Křičím, aby šli pryč, ale okolo mě se neustále ozývá volání „saura, saura“, arabské slova pro fotografii. Nevím, jak dál, propadám trochu panice a povolují mi nervy. Křičím nějaká slova arabsky, což děcka rozlítí ještě víc a jeden mi šáhne na fotoaparát s tím, že se vyfotí sám. Cítím i ruce vzadu na brašně, jak se do ní chtějí dostat mrštné dětské ručičky. Celý chumel se pomalu posunuje a přidávají se další a další děti. Teď jich je kolem stovky a já se snažím nalézt dávno ztracené nervy. Jeden asi šestiletý klučina mě praštil, když jsem mu řekl, že ho fotit nebudu, a druhý mě zezadu kope do nohy ze stejných důvodů.

Z malé uličky celé to naše klubko vypadne na hlavní silnici. Ihned se stáváme středem pozornosti snad všech chodců okolo. Křik přilákal i pozornost policie. V první chvíli nevím, jestli to je dobře nebo špatně, ale když černě odění muži začnou odhánět dotěrnou drobotinu, oddechnu si. Malí se nedají a chvíli to vypadá, že se bude i střílet do vzduchu, alespoň tím strážníci hrozí. Nakonec všichni uličníci utečou, já si sednu na okraj obrubníku a zapálím si. Poděkuji policistům, kteří se usmívají. Nabídnu jim cigaretu, oni se vezmou, připálí a odchází. Když dojdu k Mahmoudovi domů, jeho žena mě pozdraví slovy „no nazdar“ a zděšeně kouká. Zaprášený, malinko otrhaný, bledý a hlavně vyděšený. Společně sedíme u stolu, popíjíme nealkoholické pivo, jíme a já jim vše vyprávím. Oba se na závěr rozpačitě smějí a opakují svá varování.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele a palestinských území (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

S břitvou na krku mezi uprchlíky

Přichází večer a slunce již pomalu zapadá, ale v ulicích uprchlického tábora život neustává. Obchody jsou neustále otevřeny. V malých dílnách stále rušno, děti si pořád hrají v prachu a blátě. V jednu chvíli je dokonce přistihuji při lekci „pouliční arabské ekologie“. Jinými slovy si z odpadků (nejlépe plastových) udělají hranici a tu zapálí. Běhají v kouři a házejí po sobě kousky škvařící se hmoty se smíchem i přátelským škádlením. S mým příchodem se křik ještě znásobí a slovo „saura“ se opět ozývá snad ze všech stran. Raději odcházím, než se ještě více rozdivočí a jen doufám, že je nenapadne si na tom ohni něco opékat.

„Vypadáš dost zanedbaně. Minimálně by to chtělo oholit,“ mrkne na mě znalecky Omar, kamarád, jenž mi pro dnešní večer dělá průvodce. Místní jsou stále jako ze škatulky a my Češi bychom možná použili i slovní spojení „metrosexuálně zaměřeni“. Nu což, jelikož holení naprosto nesnáším, velice rád se nechám přemluvit k návštěvě lazebnictví. V lokálním podání není návštěva holiče pouhou zkrášlovací procedurou, ale sociálním aktem. „Dáš si kávu nebo čaj?,“ ptá se trochu bázlivě jeden z kadeřníků.

Sedím v pohodlném křesle, popíjím horký černý nápoj a přemýšlím o tom, co mi řekl jeden z celníků na hraničním přechodu. „Víš tady musíš mít nejméně dvě práce, abys uživil sebe a rodinu,“ popisoval mi situaci v Gaze. Na druhou stranu, na hranici s námi seděli další tři lidé, státní zaměstnanci, kteří za tu dobu neudělali vůbec nic, jen popíjeli čaj a kafe. Stejné je to i nyní v tomto kadeřnictví. Je tu několik lidí, ale prakticky pracuje jen jeden z nich.

Než dojde k samotnému oholení, uběhne skoro půl hodiny. Už vím, kdo má kolik sourozenců, odkud pochází a koho jim Izraelci zavřeli či zabili. Malé zdržení v podobě společenského rozhovoru není zaprvé žádnou časovou ztrátou, zadruhé se prostě vyplatí si chvilinku počkat a zatřetí je to velice příjemná kratochvíle. „Náš zákazník náš pán“ tu platí stoprocentně. O podobné péči si lidé v Čechách mohou nechat jenom zdát. Po asi hodinové proceduře, která zahrnovala nejenom vousy, ale i vlasy a masáž si dáme poslední čaj a odcházíme. Hladce oholen, kam se na to hrabe můj strojek světoznámé značky. Konečně mohu do nočního města.

A konečně domů

Poslední ráno v Gaze. Na obzoru se k nebi zvedá kouř ze zničeného domu. Izraelské letectvo v noci bombardovalo další z úkrytu teroristů a podle ranního tisku úspěšně. Scéna zmaru se mi zapíše do mozku. Rozbořeného je toho zde hodně, ale stejně tak vydatně se staví. Paradox. Blokáda je těsné a důkladná. Přesto na tom Gaza není zase tak zle, jak jsem si vždy představoval. Lidé tu neumírají hlady a i v obchodech se dá sehnat mnoho jídla i jiných věcí. Ale možná jsem se za těch dvanáct měsíců v Izraeli a Palestině dost změnil, z optimisty se stal cynik a z mladíka stařec.

Věci, které by mě ještě před rokem nedaly spát, mi nyní přijdou běžné a naprosto normální. Evropské pohodlí už dávno není normou. Pokud v domě teče voda (stačí studená) a nikdo se nemusí bát o život či zatčení, je to komfort. Možná kdybych přiletěl z Evropy, zapůsobila by Gaza více. Je tu bída a šíří se tu strach, Hamás je všudypřítomný a děsivý. Jenže to tajná služba v Izraeli také. Tedy nevím, už jsem se v těchto zemích asi ztratil v propagandách a příbězích. Je na čase sbalit si krosnu a zmizet do Čech, kde se člověk může být alespoň trochu jistý tím, co se kolem něj vlastně děje.