Betlém je více než jen Chrám narození páně. Je to město za osmimetrovou zdí.

Jméno města Betléma znají snad všichni lidé po celém světě. Křesťané, židé i muslimové, političtí, levicoví i pravicoví aktivisté i ateisté, kteří slaví Vánoce. Jde o místo narození muže (boha či obojího, záleží na druhu víry), který změnil svět. Možná ani existoval a lidstvo si ho pouze vymyslelo, neb potřebovalo kladného hrdinu v dobách, kde bylo těžké věřit v existenci dobra. I tak Betlém prostě je. Město, které se dostává na přední stránky novin převážně ze dvou důvodů: jedním je turismus a druhým je konflikt mezi Izraelem a Palestinou.

Před několika dny se oba spojily, když byl Chrám narození páně zařazen na seznam ohrožených památek UNESCO. Udělalo to radost turistům i politikům, jenž událost využili po svém. Jenže Betlém není jenom tato bazilika a její okolí, je toho mnohem více.

Většina turistů míří do Betléma z Jeruzaléma, objednají si autobusový zájezd některé z desítek turistických kanceláří a čeká je celkem zajímavé kolečko v tomto místě svatém pro křesťanskou obec. Mnohdy to dělají z pohodlnosti a zřejmě i ve věští míře kvůli strachu o svoji bezpečnost. Betlém se totiž nachází v Palestině a to sebou nese řadu opatření, která nejsou vždy příjemná a bezproblémová, ale na druhou stranu, za to poznání mi to vždy stálo.

Příjezd do Betléma

První mojí zastávkou je malá pevnůstka v Gilo, izraelské osadě ležící na protějším kopci k Betlému a křesťanské vesnici Bejt Džala. Několik „opuštěných“ strážích věží a pevnůstek dává možnost si obě místa prohlédnout tak trochu z vrchu. Sedím na betonovém bloku, který poskytuje izraelským vojákům ochranu před možným útokem palestinských odstřelovačů a kochám se pohledem na jeden velký shluk budov pode mou. Nejde říci, kde je hranice mezi oběma městy, prostě jedno přechází plynule v druhé. Zvláštní jsou jen mešity na straně jedné a kostely na straně druhé, tedy mnohdy se i ony prolínají, ale podle počtu se dají určit muslimské a křesťanské čtvrti.

Není to moje první cesta do Betléma, projít checkpointem směrem do Palestiny nebývá problém, zpátky to může být horší. Jen co se propletu shlukem zátaras, zábran a železných plotů, vyplivne mě to přímo do náručí několika desítek hladových taxikářů, kteří se na mě vrhnou a snaží se nacpat do svého taxíku. Jelikož je to podle jejich slov k chrámu „very very long way“, no možná je tam těch „very“ o trochu více, tak auto prý nezbytně potřebuji. Najedou se objeví jeden z postarší řidičů a ostatní odežene. „Ty tu chodíš často pěšky, že ano?“ zeptá se anglicky. Kývnu a dáváme se do krátkého hovoru.

Pro ostatní řidiče nejde ani tak o tu krátkou cestu do centra města, ale spíše o možnost těch několik minut využít a turistovi prodat cesty například do Hebronu či Mar Saby (palestinské město na jihu území a pravoslavný klášter v poušti, pozn. autora), čímž se výdělek samozřejmě několikanásobně zvýší. Všechno je hold obchod a zvláště zde je každý zákazních opravdovým pokladem. K jejich cti je nutné říci, že se vždy dá dohodnout cena v celku rozumná, zvláště pak pokud je cestovatelů více. Na rozloučenou mi „ten můj“ ještě nabídne, že kdybych si to svoje chození někdy rozmyslel, udělá mi dobrou cenu. Oba se usmějeme a já odcházím směrem do centra. Jsou to necelé čtyři kilometry a cestu lemují desítky různých obchůdků a restaurací.

Vždy, když jdu touto cestou, přemýšlím o tričku „Ne nechci suvenýr. Ne nemám hlad. Ano, opravdu mě baví jít pěšky,“ celou dobu na mě totiž někdo pokřikuje a něco mi nabízí. Na druhou stranu se pár známých tváří usmívá. Občas se u nich zastavím, na něco se zeptám a dám si kávu s jedním či druhým obchodníkem. Oni rádi povídají, i když nic nekupuji. Kolem projíždějí autobusy plné turistů a většinou se vracejí zpět ještě v době, kdy já jsem stále na cestě tam, možná i proto, že těch čajů, káv a cigaret bývá opravdu mnoho.

Betlémské protiklady

Však přeci jenom i pro ně jsou v Betlémě dvě věci, kvůli kterým stojí za to vystoupit z klimatizovaných autobusů a nechat se opálit palestinských sluncem. Bazilika narození páně je jedna a Okupační (bezpečnostní, separační atd., jméno záleží na tom, koho se zeptáte) bariéra je tou druhou. Sedím kousek od místa, kde vystupují v uctivé vzdálenosti od stanovišť armády a prohlížejí si nejvíce exponované části zdi. Ta je pro mnohé kontroverzní produktem izraelské okupace, pro jiné účinnou ochranou před palestinskými teroristy. V celé délce měří přibližně 760 kilometrů, ale ne všude ji tvoří betonové bloky (pouze 10 procent), na mnoha místech se jedná jen o plot z ostnatého či jiného drátu, ale právě zde v Betlémě se stala symbolem, před kterým by se měl každý správný turista vyfotografovat.

Jedno z nejvýbušnějších míst v Palestině je město Hebron s velkou židovskou osadou. Pokud hledáte na tomto území trocha klidu a míru, zavítejte do Vádí Kelt blízko Jeruzaléma.

Mnoho umělců, aktivistů či zapojených turistů zde vyjádřilo svůj názor, a tak beton přeměnili v „umělecké“ dílo. To slouží k upozornění na místní problémy, ale pro mnohé se stalo i reklamní plochou pro své obchůdky či restaurace. Líbivé místo, ale o vlastní okupaci neříká mnoho. Možná více by se lidé dozvěděli, kdyby se nebáli udělat několik stovek kroků dále do tohoto palestinského města a navštívil například uprchlický kemp Aida, na rozhraní Betléma a Bejt Džala. O tom, ale až později. Jejich pět minut uběhlo a už míří zpět do Izraele.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nejvýznamější náboženská památka na světě

Po příjemné chůzi se přede mou otevírá náměstí před bazilikou, na jedná straně je mešita, v rohu restaurace s reklamou na pivo, naproti Chrám narození páně a vedle něj obchůdky se suvenýry. Zajímavé místo a k mému štěstí zde dnes není tolik lidí, což sebou přináší i jeden nepříjemný aspekt. Ve chvíli kdy zamířím k hlavnímu vchodu chrámu se do směru mé chůze připojí několik mužů, každý z jaké strany a každému se na krku houpe visačka licencovaného průvodce. Jako by se stahovala síť, kruh se uzavírá a zbývá je obrana. Zdvořile jednoho po druhém odmítám a „probíjím“ se k hlavnímu vchodu.

Malá dvířka, tedy ona je to spíše jen taková díra ve zdi, jsou zde údajně proto, aby nájezdníci nemohli do chrámu vjíždět na koni a každý poutník musel před vstupem „ohnout hřbet,“ ohýbám se i já, když vstupuji do tajemných prostor místa narození spasitele. Nejsem věřící, křesťanem bych sám sebe jistě nenazval, ale v těchto místech pokaždé cítím pokoru, respekt a úctu. Přemýšlím, jestli vychází z kamenů, které zde stojí již několik staletí, a nebo ji sem přinesli lidé, poutníci a návštěvníci ve svých modlitbách. Prostor je temný a jen paprsky slunce pronikají několika okny, ve vzduchu se pohybuje prach a to vytváří jakousi mléčnou atmosféru mystička a vzpomínek na dávné doby. Procházím hlavní lodí a mířím k několika málo schodem, které vedou do podzemí. Po levé straně nechávám oltář přeplně pravoslavnými ikonami a desítkami různých lamp. U vstupu se právě tísní malá rusky mluvící skupinka věřících a napjatě poslouchá svého průvodce, připojím se k nim a tiše naslouchám.

„Chrám narození páně zpravuje arménská, řecká ortodoxní a katolická církev,“ připomíná průvodce a dále téma opouští. Však kvůli neshodám mezi mnichy zde musí i občas zasahovat policie, aby jejich spory urovnala a zabránila tak větší eskalaci konfliktu. Tuhle informaci si, ale taktně nechávám pro sebe, nechci rušit náboženský zážitek naslouchajících. Pro ně je velice silný, v rukou třímají pravoslavné ikony i kříže a tiše se modlí. Sestupujeme po schodech a dostáváme se k místu, kde se podle tradice narodil Ježíš, mnozí se dávají do pláče, padají na kolena a zlacenou plochu líbají. Ustupuji o několik kroků nazpět abych jim dal prostor a jen je tiše pozoruji. Nedokáži odejít, jen tam stojím a pozoruji dvě ženy v černém, jak se modlí. Malinko otřesen, v tom dobrém slova smyslu, vystoupím opět do prostor chrámu a skoro okamžitě vrazím do skupiny několik desítek ukřičených turistů, jejichž děti všude pobíhají, hádají se a perou, aniž by to jejich rodičům, kteří se fotografují snad u každou sloupu, nějak vadilo. Pokouším se utéci do vedlejšího kostela Svaté Kateřiny, ale dav se dostává i sem. Utíkám ven, kde chci přemýšlet. Bohužel náměstíčko plné turistů a další přicházejí, očividně přijelo několik autobusů najednou.

Přiznávám se, že prchám, však nemusím daleko, stačí minout prví stánky se suvenýry a už po padesáti metrech v hlouby tržiště moc turistů není. Už zase je od nich pokoj. Proplétám se mezi obchůdky a prohlížím nabídku „kufií“, tahle šála se zde hodí a hlavně je to ideální dárek skoro pro každého (no pravda, vyjma většiny mých izraelských přátel). Vždy tak jednu či dvě přivezu a málokdy mi dlouho vydrží. V malém obchůdku se mi do ruky dostane jedna opravdu krásná, chvíli si jí prohlížím, když se objeví postarší muž. „Za padesát šekelů je Vaše mladý muži,“ řekne mile. Jen zavrtím hlavou a usmívám se. „V Jeruzalémě levnější neseženete,“ pokračuje prodavač. „To máte pravdu, ale na severu v Nábulusu (palestinské město na okupovaných územích, pozn. autora) ji seženu tak za sedm,“ odpovídám laskavě. Malinko se zarazí, podívá se zpříma a zeptá se „Vy už jste tam byl?“ „Ano několikrát, mám tam pár přátel, nějakou dobu tu již žiji a pár míst znám,“ odpovídám nyní již se smíchem. „No dobře, tak za deset a dáme si čaj,“ odvětí a i on se dobře baví. Nyní už souhlasím a na chvilku se zdržím.

Víra v dobro už mě jen míjí

Při toulkách ulicemi se v duchu vracím zpět k těm věřícím lidem, které jsem potkal v Chrámu. Závidím jim jejich víru v dobro, boha i nějaký řád, mě už to dávno opustilo. Na domě přede mnou se objeví znak svatého Jiří a já si uvědomuji, že jsem dorazil do Bejt Jala, skoro automaticky zabočím doprava a po pár minutách mě obejmou uzoučké uličky uprchlického tábor Aida. No, a když jste tady, tak pak věřte na dobro a spravedlnost.

Nejdříve letí míč, za ním se ozve křik a banda kluků vyběhne zpoza rohu. Koukají na mě a můj fotoaparát, nejdříve trochu nervózně, ale pak se do toho dají jako vždy. Začnou se předvádět, ukazovat sprostá gesta vykřikovat „mažnůn, mažnůn,“ což znamená v překladu „blázen, blázen“ a hrát to svoje „okupační“ divadlo. Po chvilce je okřiknu arabsky, což jim vezme vítr z plachet, ale za chvíli jsou zpět, nepříjemně neodbytní, zvláště když bych rád udělal pár fotografií místních lidí. Nakonec to vzdávám a raději si dávám falafel v jednom z místním stánků. Stojí tři šekely, i to by se dalo nazvat úspěchem, protože za ten poslední jsem v Jeruzalémě zaplatit šekelů osmnáct. Křik dětí je všude stejný, stejně tak jak jsem byl v Chrámu z něho rozezlený, tady je mi příjemný a ve stínu polorozpadlých budov uprchlických ubytoven optimistický. Tady jsme hold na hřišti, nikoliv v místě motliteb.

Smutek na checkpointu

Už je k večeru a tak se raději vracím zpátky k checkpointu, krámky se pomalu zavírají a místní Arabové posedávají před kavárnami, popíjejí kávu i čaj a pokuřují nargilé. Krok za krokem se sunu k přechodu, míjím taxikáře u vstupu a tentokrát se ke mně obracejí místní děti a mladíci, nabízejí pohlednice a různé další cetky. Nechci nic kupovat, ale oni se nedají a hrají na city. „Hej okupace, jsme chudí, pomoz nám, potřebuje peníze,“ říkají mixem arabštiny, angličtiny a posunků. Chtělo by se jim pomoci a zaplatit šekel či dva by nebyl takový problém, ale moc dobře vím, jak si lidé zvykají na tuto „turistickou pomoc“ a tak odmítám až do chvíle, kdy nás oddělí hranice. Vždy, když odcházím, cítím smutek.

Na checkpointu je prázdno, mířím k detektoru kovu a posléze i k okénku s izraelským vojákem, je tu už jakási rutina, chci mu ukázat pas, ale jen mávne rukou a mohu jít. Jeden z rozdílů mezi tímto přechodem a Kalandií směrem na Ramalláh, tam jsou prohlídky mnohem delší, důkladnější i nepříjemnější a můj evropský pas moc nepomáhá.

Další den v Palestině, byl krásný a inspirující, ale i smutný a deprimující. Vyjdu ven a nadechnu se, dnes to bylo bez problémů, tak hurá domů.