Nepál a svět podle Bibiho Jirela

Bhakta Jirel, můj přítel z Jiri

Bhakta Jirel je můj přítel. Ještě má prostřední jméno, ale to si nepamatuju. Začíná na B, a tak se mu říká B.B., česky Bibi. To, co mi považujeme za příjmení, není v Nepálu nic jiného než označení kmenové přislušnosti. Jirelů je tedy spousta, asi jako našich Nováků. Bibi a jeho Jirelové obývají městečko Jiri a okolí, pro část západního světa známé tím, že zde začíná slavný Everest Trek. Jen málokterý everestský trekař však do Jiri zavítá, většina si cestu zkrátí o nějakých 5-6 dní přeletem do Lukly. A právě k sobě domů do Jiri, mě můj přítel po celé tři týdny společného treku zval. Jsou pozvání, která se neodmítají…

A tak jsem se jednoho listopadového rána nalodil na poslední sedadlo minibusu a jal jsem se sedm hodin kodrcat nekonečnými zatáčkami z Káthmandu do hor za mým novým přítelem. Cesta byla „plná děr a výmolů“ a já záhy zjistil, jaký jsem elév, když jsem se usadil zrovna na poslední sedadlo, jelikož mě díry místy vyhazovaly ze sedla tak, že jsem bral strop hlava nehlava. Ale dokodrcal jsem a spatřil mého milého Bibiho, jak si pro mě běží na autobusák, a pak si mě vede jak cvičenou opičku obcí a všude vykládá, že přijel mero sátí neboli můj přítel. Hned se cítíte jinak, když někam přijedete od první minuty zařazen do kategorie přítel a ne tak nepatřičně v pozici běžného turisty. Jsem Bibiho kámoš a všichni to ví…

2+kk mínus WC

Po 45 minutách jsme došplhali k Bibiho domu…Ale jo, byl to dům. Mělo to zdi, dveře a dokonce i rouru jako komín, určitě to byl dům. Vlastně by se tomu s trochou nadsázky dalo říct 2+kk. Kuchyňský kout tvořila miniaturní kamínka, jedna velká pánev a pár malých hrnců. Ta kamínka mimochodem, to byla veliká vymoženost, Bibiho moudrá investice. Většina jemu podobných domků měla jen ohniště, a tudíž bylo všude spousta štípajícího čmoudu. V tmavém růžku u kamen se krčila celá Bibiho rodina nedutaje v očekávání hosta z daleké exotické Evropy.

Manželka Bihita a dva špunti Rubita a Surendra. V druhém pokoji jedna postel, kde se všichni v noci tulili. Hliněná podlaha, pár pytlů s rýží a nějakou luštěninou, všudypřítomná kukuřice, jakési hadry pohozené v koutě. Moudře, tj. ještě před nocí jsem se pídil po hajzlíku, leč nedopídil se, hajzlík není. Ani uvnitř, ani venku. „Tam všude…“, máchl rukou Bibi kamsi ven do přicházející tmy. Tak jo, lepší než některé ty díry na treku. Inu, já to ty tři dny někam poskládám, ale je mi záhadou, jakým systémem rotují se svými potřebami oni, aby po pár týdnech nenacházeli za každým stromem nějakou tu nadílku. To jsem se nezeptal, škoda, každopádně to vypadá složitěji než trojpolní systém…Bydlení sice skromné, ale pořád luxus proti tomu, kde Bibi bydlel dřív. Můj milý přítel totiž žil čtyři roky v kozím chlívku, kde se mu také narodily obě děti. Rodinu si pořídil v devatenácti, u rodičů plno, tak si stloukl vedle jejich domu kůlničku, vystlal ji slámou a navrch dal nějaký ten rákos. Tady jsem pochopil pořekadlo „začínat od píky“.

Bihita vařila takové porce dal bhatu, že jsem každý večer hekal a funěl jako himalájský nosič. Bibi pokaždé zavelel „ruce!“ a my tři caparti utíkali ven se umýt, načež velení převzala mamá, posadila si nás do řady a pěkně nám nakydala plné talíře dal bhatu. Přišlo mi zábavné, jak se ta naše řada vždy rozrostla o nečekané hosty. Tu se tam objevily jakési tetky z okolí, tu rodiče Bibiho, tu snad nějaký vandrák či co to bylo, děcka od sousedů. Ať už jedlo lidí 5 nebo 12, Bihita vždycky navařila přesně akorát. Pro mě další takový malý rébus. Jídlo byl opravdu veliký gurmánský požitek a společenský zážitek, nicméně Bibi si pro mě připravil bohatý kulturní program. A tak žádné dlouhé přejídání se, přišel čas návštěv.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Social worker Bibi

Už na treku Bibi povídal, že mě vezme do chudé rodiny. Když jsme došli k Bibiho domu, byl jsem vážně zvědav, jak tedy asi bude vypadat dům chudé rodiny. Zastihli jsme v něm paní domácí a jejích sedm dětí. Osmé dítě v klášteře, jelikož tolik krků už živit nemohla. Manžel alkoholik, čili osmý krk na krku tak jako tak. V tmavé místnůstce kouřový závoj, jedna větší postel pro pár dětí, zbytek na rohožích, co se na noc rozkládají kolem ohně…Z Bibiho se nakonec vyklubal jakýsi patron téhle rodiny, neboť jim pravidelně ze svého skrovného výdělku přispívá na život. Paní nás usadila v koutě a v ohni upekla pár brambor a k nim vykouzlila ten nejlahodnější čang, jaký jsem v Nepálu pil. U jídla vyprávěla Bibimu, jak ji ten její alkoholik pije krev, krade peníze, bije, a kde ho zas musela tahat z bryndy. My děti jsme seděly jako pěny a ani nedutaly.

Hostit pijana

Bibi se při vyprávění pořádně rozčílil, přitom ale ten pijan byl jedním z těch kolemjdoucích, kteří u něj doma pravidelně vysedávají a přijímají potravu. Když jsem namítl, že nechápu, že ho ještě hostí holomka, odvětil, že se nedá nic dělat, že soused je soused a že kdyby mu nepomohl, tak by bylo všem jen hůř. Však ho taky po nářku té paní večer pořádně zpucoval, víc nemohl nic. Každopádně na svých 27 let se můj přítel choval překvapivě moudře a velkoryse.

Třetina pěnez pro chudé

O svém dobrém srdci mě Bibi přesvědčil na konci mého pobytu. Dal jsem mu nějaké peníze a řekl mu, ať si dvě třetiny nechá a třetinu dá chudé rodině. Myslel jsem si přitom svoje. Myslel jsem si, že to asi dopadne jakkoliv, že budu rád, když jim dá vůbec něco, zároveň jsem ale věděl, že to už není v mé moci, ani moje starost. Když se však poslední večer ta chudá paní zastavila na kus řeči, dával jí Bibi ty peníze přímo přede mnou, aniž bych mu to říkal, prostě třetina automaticky pro ni. To mě dostal, chlapík jeden. No rozmluvil jsem mu to a řekl mu, ať si ty peníze nechá a radši jí z nich tu a tam koupí to nejnutnější, ještě by  je našel manžel a bylo by zle. A on to tak udělá, to já vím.

45 dní smutku…a dost

Kulturní program pokračoval pohřební hostinou. To když někdo umře, tak 45 dní po jeho smrti uspořádá rodina pohoštění pro celou vesnici. Byli tam snad všichni! Z protějšího kopce bylo vidět desítky barevných postaviček šplhajících terasovitými políčky k stavení pozůstalých. Taková milá párty to byla, po truchlení ani vidu ani slechu, aby taky jo, rodina všechny řádně sytila a prolévala čangem, takže proč bychom se netěšili? „Proč nikdo netruchlí Bibi? Cožpak nejsou smutní?“ Byli, 45 dní. To stačilo, duše zemřelého už je pryč a my už tu dalším smutkem ničemu nepomůžeme, chápeš, můj příteli? Jediný rozumný pohled na koloběh života a smrti, ze kterého se lze zase jen učit…

Rodinná rojnice

Nicméně takový pobyt na nepálském venkově, to není jen vyžírání chudáků a tančení na čerstvých hrobech, to je taky práce, holenkové! Vnutil jsem se Bibiho rodičům na pomoc při sběru prosa. Vyfasoval jsem srp a nůši a zapojil se do rodinné rojnice s Bibim, jeho dvěma bratry a rodiči a už jsme to kosili. Za odměnu mě večer rodiče pozvali na šálek domácího rakši (po čangu druhý nejoblíbenější podomácku vyráběný alkohol), a taky na večerní vybírání včelího úlu, což byl veliký zážitek pro městského kluka. Bibi se jen tak v kulichu se zapálenou louči na ten kus špalku/úl vrhnul úplně nebojácně a za chvíli z něj holýma rukama vytahal pěkných pár  plástů. Tuze šmakózní je čerstvý medový plást!

Neděle byl taky fajn den. Vnutil jsem se totiž do školy v Jiri, podívat se, jak studují Bibiho raubíři. Nejhorší vzdělaní může v Nepálu dítě dostat v tzv. government school. Bibiho děti chodí do o malinko lepší školy – tzv. community school. Sice to je taky zvěřinec, ale diky hojně používané angličtině tam mají děti o trochu větší šanci, že z nich něco bude a že se nepřipojí k všudypřítomnému obrovskému zástupu ztracených existencí bez vzdělání, bez šance zavadit o práci, bez budoucnosti.

Jeden takový floutek, mladý bezprizorní, jakýsi otrhaný soused, místo aby zavadil o práci, tak krátce před mým příjezdem zavadil o kus trčícího elektrického drátu, což ho málem zabilo. Pořádně si přitom popálil ruce, ze kterých má ošklivé krvavé pahýly. Jak jsem ho takhle viděl sedět u Bibiho na dal bhatu s kusy hadru místo obvazu, tak jsem se mu vnutil s odborným lékařským ošetřením a trochu mu ofačoval ruce obvazy. Kluk seděl a ani nedutl, jen tak prázdně zíral. Pak se zvedl a odešel. Inu co, o díky jsem nestál, leč překvapilo mě, že ani nezabučel…Když jsme pak při poslední večeři dlabali dal bhat výjimečně vylepšený kuřecím masíčkem, vypadlo z Bibiho, že tu slepici, na které si právě pochutnáváme, přinesl na důkaz díků právě ten popálený kluk. Mě vám to nějak dojalo…Vypadal jak brácha těch chudáků, kam mě Bibi den předtím vzal, já mu jen převážu ruku a kluk pak tohle. To jsou takové malé radosti, které na cestování miluju…

Třetí den ryba i host smrdí

Rád bych zůstal u mého přítele ještě o pár dní déle, ale maje na paměti přísloví, že „třetí den ryba i host smrdí“ jsem se v pondělí po ránu s díky rozloučil. Dostal jsem vejslužku dvě vajíčka na tvrdo a do pytlíčku trochu soli s ponaučením, že „domácí vejce jsou dobrá pro tvoje zdraví“ a s obřadní šálou katou na krku se spustil dolů do údolí na sedmihodinovou cestu minibusem zpět do džungle velkoměsta.