Lag ba-omer: svátek kdy zbožní židé křepčí a tančí

Lag ba-omer, přestože patří mezi svátky „nebiblické“, je jedním z nejvíce oblíbených. Po celém světě ho lidé slaví třicátý třetí den po svátku Pesach (jedna z nejdůležitějších židovských slavností), přesné datum se tak rok od roku mění (v roce 2017 připadne na 13. května). Každoročně přijíždějí na horu Meron statisíce židů z celého světa, aby oslavili významné muže svých dějin.

Prvním z nich je rabín Akiva, jehož studenti v tento den dostali dar života a přestali umírat důsledkem své arogance a nerespektu jeden k druhému. Dále autor spisu Zohar, jedné z nejvýznamnějších knih judaismu, Šimon Bar Jochaj. Třetím mužem je Bar Kochba, který v letech 132 až 135 n.l. vedl povstání proti římské nadvládě.

Kempuji vedle kanadské rodiny, jejíž půlka však původně pochází z Polska a druhá z Etiopie, nyní  k tomu všemu žijí všichni v nedalekém městě Nazaret. Chvíli si povídáme, ale mě to táhne již směrem k hučícím bubnům. Met je tu poněkolikáté, tak již na rozdíl od svých synů a mě, nesdílí to nesmírné vytržení. Vše bere se stoickým klidem, vševědoucně se usmívá, když si otvírá pivo a přikládá na oheň. Nechávám ho při jeho siestě a mířím na horu. Čím blíže jsem, tím hlasitější hudba se ke mně dostává ve spojení s výkřiky a bujarým veselím.

V centru dění

Ultra ortodoxní židé tvoří převážnou většinu místních návštěvníků. Díky jejich vzhledu bychom je rozhodně nezařadili mezi ty nejveselejší skupiny lidí.  Opak je však pravdou. Procházím vstupní bránou a otevírá se mi naprosto jiný svět, než znám například z jeruzalémské čtvrti Mea Šearim a nebo Bnej Barak.

Pejzy, černé kabáty i kaftany létají všude kolem. Mladí i staří, všichni tančí a smějí se na celé kolo. Mezi nimi prochází „žebraví“ židé. Jedná se z větší části o prosebníky, kteří se snaží získat sponzorské dary pro svoji komunitu či dobrovolnou organizaci, ale najdou se zde i ti, jenž si snaží vydělat na živobytí pro sebe a svoji rodinu.

Většina ultra ortodoxních židů nepracuje, ale žije z příspěvků či sociální podpory od státu. Jejich „profesí“ je studium náboženských spisů. Dnešní večer se nese ve znamení štědrosti a tak si obě skupiny přijdou na své. Ochuzení nejsou ani ostatní. Jelikož darování je dnešní noc vítaným skutkem každého žida, všude jsou k dostání domácí koláčky, sladkosti, káva a dokonce i pivo. To vše zdarma k osvěžení a nasycení všech poutníků.

Procházím zástupy a snažím se vypadat nenápadně. Neříkám, že se mi to příliš daří, ale přeci jenom nejsem tu jediný fotograf a kippa na hlavě také pomáhá. Sice nemám židovský původ (i když, možné je všechno) a připadám si malinko jako při svatokrádeží, ale alespoň nikoho neobtěžuji a většina slavících tak moji přítomnost lépe přijímá.

Jako sardinky v hrobce

Během dnešní noci jsou důležitá dvě místa, která chci navštívit. Vnitřek hrobky Šimona Bar Jochaje, kde si lidé modlí, a oheň blízko ní, kde se další lidé modlí. Před hrobkou policejní zátarasy oddělují mužský a ženský prostor, dva hadi se nejdříve třídí a poté postupně rozdělují. Každý vchází do své části svatině a musím říci, že ta mužské je mnohem větší a prostornější, také zde probíhá hlasitější a veselejší část oslav.

Uvnitř je k nehnutí a k pohybu jakýmkoliv směrem je potřeba hodně ostrých loktů. Tady se malinko objevuje mnohdy necitelná a drsná izraelské povaha. „Prostě nejsi dost drzý, tak zůstaneš u dveří a nikam se nedostaneš,“ jako by říkaly pohledy kolem stojících mužů. Naštěstí jsem ve svaté zemi již dlouho, abych věděl, že pokud chci dovnitř, musím se prostě protlačit zástupy černých kabátů a jít tvrdě za svým cílem.

Několik perných minut to sice trvá, ale nakonec se ocitám přímo uprostřed toho šílenství. Rabíni předzpívávají modlitby a ostatní se k nim hlasitě přidávají, zběsilý tance tančí snad každý muž v místnosti, tedy vyjma několika tiše se modlících u zadní zdi. Snažím se udržet na jednom místě a zacílit svůj fotoaparát, ale proud mě táhne stále dál a dál, až se ocitám opět u vstupních dveří. To by pro teď stačilo, potřebuji na čerstvý vzduch.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Další bitva davem

První cíl jakžtakž splněn, teď se ještě probít k tomu druhému. Když však o pár minut později, hledím na černé moře zaplavující malé nádvoří před hořící vatrou, tribuny nacpané k prasknutí i různé další konstrukce obsypané lidmi, chvíli přemýšlím, jestli se do toho vrhnu. Nejdříve váhám, ale pak se přeci jen nořím do této černě. Je to ohromná pohybující se hradba lidských těl, různé proudy se převalují sem a tam, bez viditelného systému a vzorce. Vždy, když se mi podaří projít několik metrů mým směrem, jsem hrubě navrácen zpět. Zkouším jiné směry a vchody, ale bezvýsledně. Asi po půl hodině své snažení vzdávám, tak na tohle ostré lokty dost nemám a raději odcházím nalézt stánek s košer pivem.

Čtěte také další reportáže z Izraele: Svatý hrob v obležení nebo Pět dní téměř sám v poušti Negev.

U něj nacházím zástup hlučících mužů, přetahující se a strkající se o každý plný kelímek. Trochu neurvale se mi podaří urvat jeden pro sebe a zase se sunu dál. Další zastávkou je gril. Několik dobrovolníků zde smaží a rozdává jídlo. Dav je ještě horší než u piva, tlačí se a strkají. S táckem nad hlavou (musím se přiznat, že se mi vybavují vtipy o hamižných židech, ale na druhou stranu si ani radši nepředstavuji, co by se stalo, kdyby to byli Češi) se pokouším dostat k nějakému tomu steaku. Nedaří se, tedy až do chvíle, než si mě kuchař všimne, uzná, že nejsem „místní“ a rukou dá najevo, aby mi ostatní ustoupili, a já dostávám svoji porci. Pokynutím hlavy poděkuji a on se usměje. Hodný to muž.

Již v klidu pojídám skvělé jídlo se zeleninou, humusem a pitou. Blahořečím ty, jenž nelitovali peněz i úsilí a připravili toto pohoštění pro poutníky. Pozoruji cvrkot okolí a užívám atmosféru oslav. Dojím a malinko v pozadí si všimnu skupiny mužů střílejících z luku. Zamířím tedy k nim. Musím uznat, že jim to moc nejde, ale zápal pro věc jim rozhodně nelze upřít. I střelba z luku patří k „lagbaomerským tradicím“, židé si tím připomínají hrdinné válečníky povstání Bar Kochby, ale i „bojovníky za morálku a mravnost“ rabiho Akivy. Luk též symbolizuje oblouk duhy – oblouk naděje. Ohně planoucí dnešní noci odkazují k světlu Tóry a reprezentují jas knihy Zohar.

Již je kolem čtvrté hodiny ranní, ale zde nic neutichá. Je tomu právě naopak, Autobusy celou noc sváželi poutníky z celého Izraele a tak zatím co jedni jsou již unaveni, jiní nastupují s neutuchající touhou si tuto noc pořádně užít. Moje energie již pomalu odchází, proto raději vyhledávám svůj stan a padán únavou.

Ranní rituál na rozloučenou

K mému překvapení se moje oči otevírají již v sedm hodin ráno a já už nemohu spát. Možná je to vzrušení či hlasitou hudbou, ale nejde odolat volání a tak opět vyrážím směrem k oslavám. Proud slavících již pomalu opadnul, ale přesto jich jsou tu stále tisíce tančících a zpívajících, přibylo ale více modlících se mužů. Uvnitř hrobky je příjemný chládek a díky štědrosti pořadatelů i velká zásoba ledového pití, což se v nynějších teplotách (sice brzy ráno, ale již kolem třiceti stupňů celsia) náramně hodí.

Do ztichlého prostoru vstupuje zástup mužů, jeden z nich nese na rukou malého tříletého chlapce, kterému vlasy splývají až na ramena. Rabínovi se najednou objeví v rukou nůžky a mé srdce zaplesá. Právě sleduje rituál Upšerin, kdy jsou tříletým chlapcům poprvé stříhány vlasy a vstupují tak do mužského světa. Právě dnes je jejich otcové vezmou poprvé do prostor vyhrazených pouze pro muže.

Dítě se usmívá, zatímco tváře jeho doprovodu jsou smrtelně vážné. Zajímalo by mě, jestli alespoň tuší, co se kolem něj děje a čím významným právě prochází. Vlasy putují po igelitového pytle a skupina odchází. Jsem velice rád, že jsem mohl být tohoto svědkem. Další malé okénko do světa ultra ortodoxní židovské komunity. I můj čas se zde chýlí ke konci a cesta do Jeruzaléma je daleká, proto se loučím s místem, které mi v Izraeli připravilo jeden z vůbec nejsilnějších zážitků, balím si věci a naskakuji do prvního autobusu směr jih.