Pět dní téměř sám v izraelské poušti Negev

Slunce pomalu zapadá nad jedním z největších kráterů na světě. Sedím na okraji vyhlídkové plošiny v malém vesničce Mitzpe Ramon, která je ztracena v srdci izraelské pouště a vychutnávám poslední paprsky dne. Když se jich konečně nasytím, nahodím si krosnu na záda a sestoupím o dvě stě metrů níže do kráteru, kde dnes v noci budu spát. Pětidenní cesta, během které mám za úkol sám přejít 120 km pouště, právě začala.

Ještě ani není pořádné světlo, okolní kopce a písek se halí do fialové barvy, která pomalu přechází do různých odstínů žluté i oranžové, ale já už přesto vstávám, abych si zabalil vše potřebné na cestu. Snažím se využít ranního chladna k nasnídání. Je sice půlka zimy, ale i tak se ručička teploměru za chvíli vyšplhá ke třicítce. Vysoko nad hlavou slyším hlasy lidí, kteří se také přijeli pokochat touto krásnou hrou barev. V poušti se zvuk rychle šíří a tak mám pocit, že stojí kousek za mnou. Raději proto vyrážím.

První část pochodu vede přímo skrz kráter k asi 10 kilometrů vzdálené hoře Shen Ramon (Romonův zub), která se rýsuje na obzoru. S přibývajícími hodinami je stéle větší horko a chůze se stává stále náročnější. Vystupuji na horu a na její odvrácené straně se mi podaří najít jeskyni. Podle všeho byla vytvořená lidmi, nebo přinejmenším upravena jako přechodné nocležiště. Je tu dokonce i kamenné lůžko. Natahuji se na něj a s rukama za hlavou se dívám do krajiny hluboko pode mnou. Starověcí poutníci museli mít podobný výhled jako já. Za těch několik staletí se poušť skoro nezměnila a nebýt vzdálených sloupů elektrického napětí iluze ztracenosti by byla dokonalá.

Izraelská národní stezka Od hranic s Libanonem až po Rudé moře, 997 kilometrů cest, hor, pouští, historie, svatých míst několika náboženství i dalších přírodních krás Blízkého východu. Izraelská národní stezka (INS) je unikátní způsob jak poznat Svatou zemi. Když ji v roce 1994 izraelský prezident Ezer Weizmann zakládal, chtěl aby Izraelci měli způsob, jak poznat svoji vlast v celé její geografické rozmanitosti. Cesta je celkem náročná a asi jen každý třetí trekař ji celou dokončí. I proto je rozdělena do několika týdenních, dvou či jednodenních výletů. Trasa je vymezena třemi pruhy (bílým, modrým a oranžovým), čímž se liší od značení ostatních cest, které používají dva bílé pruhy po stranách s barevným uprostřed. Mnohdy jsou vidět oba druhy značek pohromadě, jelikož INS kopíruji starší stezky. Během výpravy si cestovatel většinu výbavy nese na zádech (hlavně dostatečné zásoby vody) a spí v kempech. Existují však i výjimky. „Andělé trati“ se starají nejenom o ní, ale i o její poutníky. Nabídnou jim vodu, přespání, sprchu a mnohdy i teplé jídlo.

Malá rodina piknikuje na úpatí kopce a dělí se mnou o chlazenou vodu, kterou si sebou vozí ve svém terénním autě, jež stojí opodál. S díky se loučím a ještě si vyslechnu poslední doporučení ohledně nástěnných starověkých maleb o pár set metrů dále. Jsou sice malinko mimo cestu, ale prý to za pohled stojí. Uhýbám se značené stezky a se svým skoro pětadvaceti kilovým batohem se škrábu po skalách. Uběhne asi půlhodinka, během které prozkoumám snad každou píď plochy kamenů kolem sebe a nic. Mrzutě si sedám a říkám si, jestli si ze mě místní udělali dobrý den anebo jestli jsem ji jen špatně rozuměl.

Když je venku jen oranžové mléko

Další den ráno spím déle, než by mi bylo milé. Je stále šero, a když zjistím příčinu, je to ještě horší. Pomalu rozepínám zip svého stanu a cítím, jak mi za krk dopadají drobná zrnka písku. V noci se asi přehnala lehká písečná bouře a její zbytky stále visí ve vzduchu. Vane jen slabý vánek, ale všude je plno prachu. Není možné se před ním nikam schovat. K snídani se pokouším jíst chleba s „humusem“ (pomazánka z cizrny), ale chroustající písek mezi zuby mi vezme veškerou chuť k jídlu. V kávě to naštěstí není tolik znát a tak alespoň jedna z ranních radostí zůstává.

Dnešní den je mučením. První kilometry stoupání jsou náročné i bez toho oranžového mléka kolem. Na vrcholku si sice odfrkávám, ale moc radosti nemám, jelikož přes clonu z písku stejně nic neuvidím. Sunu se po vrcholcích malého hřebene Saharomin a zlostně nadávám. Okolo hlavy si vážu šátek a pokračuji v pološeru až do večerního tábořiště. To je ale den.

Mlčenlivý hostitel

Poušť je krásné místo, ale samota v ní dokáže každému malinko pocuchat nervy. Když se přede mnou třetího dne odpoledne objevuje mošav Zofar, málem nadskakuji radostí a mířím rovnou k malinkatému obchůdku v jeho středu. Studená limonáda, zmrzlina a několik jablek zahánějí hlad, žízeň a hlavně chuť po něčem studeném. Ležím pod palmou hned vedle obchodu a povídám si s místní prodavačkou. Je to slast vézt po třech dnech smysluplný rozhovor s někým jiným, než sám se sebou.

Ani se nemusím ptát a už mě vede k mému „andělu“. Dnes ráno jsem asi dvacet kilometrů odtud, u vodopádu Ein Geled, snídal s dvěma izraelskými hikery, kteří mi dali telefonní číslo na muže jménem Eliyahu, jenž se stará o poutníky z pouště. Dívka ihned věděla, o koho se jedná, a již za pár minut stojím před jeho dveřmi. Přestože mu moji kolegové volali, necítím se zrovna moc pohodlně.

Během chvilinky se u branky objeví šlachovitý muž s holou hlavou a úsměvem od ucha k uchu. Hebrejsky se mi omluví, že nemluví anglicky, ale to ničemu nevadí. Uprostřed své zahrady má postavený a vybavený klasický beduínský stan. Ukazuje mi, kam si mám dát věci, a s ručníkem v ruce vede do sprchy. Z jeho gest pochopím, že si s vodou nemusím dělat starosti a nic mi tak nebrání užít si pořádného očišťovacího procesu.

Ve chvíli, kdy se vrátím, začínám si vybalovat své věci na spaní a přemýšlet, co dnes budu jíst, se opět objeví můj hostitel s kouřícím talířem plným jídla i ledovou citronádou. Děkuji mu a on se jen usměje a odchází. Tři dny na sušených pokrmech, to posílí chuť k jídlu skoro každému a tak se do horké „šakšúky“ nedočkavě pouštím. Jedná se o směs podobnou našemu leču a v kombinaci s ještě horkým arabským chlebem je to vše, co si může unavený cestovatel přát. Už mi pomalu padají oči, když se Eliyahu vrátí pro nádobí a v rukou má kávu. Snažím se mu poděkovat, ale on jen mávne rukou a už se loučí. Rozumím tomu tak, že on nevstává tak brzy ráno jako já. Opravdu anděl.

Moa a Nabateánská stezka

Brzké klidné ráno v poušti, snažím se ukrojit svůj denní příděl kilometrů, když se za mnou ozve burácení silných motorů čtyř přeplněných jeepů. Mihnou se kolem takovou rychlostí, že si jejich řidiči ani neuvědomili zaprášeného cestovatel, který jim uskakoval z cesty. Zmizí za dalším kopcem, ale k mému zděšení je potkávám o pár set metrů dále u pozůstatků karavanseráje Moa. Pobíhají okolo, každý v ruce láhev chlazené vody a řvou na celé kolo. Některé paničky v letních šatečkách, na nohou lodičky a tak se kolem spíše jenom batolí, než aby opravdu chodily. Sednu si do stínu a snažím se jich nevšímat. Naštěstí se po chvíli opět ozve zvuk motorů a celá ta banda odjede. Konečně mám klid si ruiny pořádně prohlédnout.

• Rozkládá se na více než polovině státu Izrael, což je přibližně 13 000 kilometrů čtverečních, ve svém nitru ukrývá kaňony, suché vodopády i pozůstatky starodávných říší.
• Negevská poušť je jedním z klenotů Izraele i Blízkého východu. „Pustina, kterou si dokonce nelze ani představit plnou života a pohybu,“ jak o ní napsal v jedné ze svých knih Mark Twain, přestože neměl tak úplně pravdu. Negev je osídlena již přes tři tisíce let a vystřídalo se zde mnoho mocných vlád, mezi nimi nechyběli Egypťané, Asyřané, Římané, Arabové a další.
• Jejím asi nejznámějším geografickým symbolem je kráter (machteš) Ramon, jenž měří úctyhodných 45 kilometrů na délku a 8 na šířku.
• Nejvyšším bodem pouště je hora Har Ramon (1035 m.n.m.), která je součástí masivu Har Negev a leží západně od kráteru. Naopak za nejnižší by se dalo považovat Mrtvé moře ( – 417 m.), jenž tvoří východní hranici Negevu.
• Skoro 85 procent pouštního území využívá izraelská armáda k cvičení, proto není dobré brát varovné cedule (které například značí tankové střelnice) na lehkou váhu a vždy se informovat o situaci v regionu předem.

Zbytky stavení se nacházejí na kdysi významné Kadidlové stezce (či Cestě koření). Tu spravovalo po několik staletí Nabateánské království. Sloužila k transportu zboží z Asie do středomořského přístavu Gaza, odkud putovalo dále do Evropy. Tento pohyb koření, drahých kamenů, látek, byl velice výnosným obchodem, a to nejenom pro samotné království, ale i pro drobné živnostníky, kteří vybírali peníze za ochranu a přístřeší. Do podobných ubytoven se vešlo i několik stovek velbloudů i lidí a pár tun nákladu k tomu. Mezi zdmi jsou stále ještě pozůstatky kamenných lisů na olej, koryt a dalšího domácího vybavení.

Karavanseráj byl postaven v malém řečišti, které je sice nyní vyschlé, ale v období kdy zde prší, se tudy musí valit dost vody. I když na druhou stranu to tu před dvěma tisíci lety mohlo vypadat malinko jinak a budovy mohly být usazeny na malém ostrůvku. Jdu na nevysoký kopec, který se tyčí nad stavením. Jsou zde patrné základy jakési čtvercové stavby. Měla by to být strážní věž, ze které ochránci mohli chránit karavany a jejich doprovody, zatímco ony nocovaly pod nimi.

Usedám ve stínu jedné z ještě stojících stěn a snažím se si představit, jak to tu mohlo kdysi vypadat. Ozbrojení muži na svých velbloudech přicházejí a odcházejí, zvuky handlování a smlouvání se nesou kolem. Všude voní čerstvě vylisovaný olej a upečený chléb. Snít by se dalo celý den, ale už musím jít. Bohužel toto bylo na dalších dvacet kilometrů poslední zajímavé místo, pak už je jen rovná poušť a večerní kemp.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V soutěskách Baraku a Varditu

Jdu již přes tři hodiny a malé vádí se neustále stáčí, po vstupu do kaňonu zatím není ani vidu ani slechu. Slunce je vysoko a pálí, ale dnešní úsek je dlouhý a tak si odpočinu až budu obklopen stěnami kaňonu Barak. Název je odvozován od arabského slova el-Ibrik, je součástí povodí, které odvádí dešťovou vodu z centrální a jižní části Negevu do vádí Arava a poté do Mrtvého moře. Celkem doufám, že by se zde v některých „bazénech“ ještě mohla nacházet voda. Pokud jsou opravdu deštivé měsíce, tak je kaňon neprůchozí, což by mi mohlo přinést problém s tím, jak ho obejít, ale za poslední dobu pršelo opravdu málo, tak to snad bude v pořádku.

Po krátkém odpočinku při vstupu vyrážím konečně směrem vzhůru. Stěny soutěsky jsou v některých místech jen asi metr od sebe a krásně ohlazené ukazují sílu vody. Suché větve několik metrů nad hlavou mi dávají představu, kam až v době záplav sahá voda a připomínají mi, že zde v Negevské poušti je nejčastější smrtí utonutí.

Netrvá to dlouho a objeví se první provazy a žebříky. Nejde o žádné složité lezení, ale lidé, kteří se bojí výšek či malé děti, by měli raději volit alternativní zelenou trasu vedoucí kolem vyschlých vodopádů. Provazových žebříků je několik a mnohdy šplhají i do několikametrové výšky. S těžkým batohem na zádech to není zrovna příjemný pocit. V tak odlehlém regionu bych si v případě nehody na záchranu počkal velice dlouho. Naštěstí kolega z práce přesní ví, kde jsem, a pokud se mu večer neozvu, ví, co má dělat. Tohle vědomí mě malinko uklidňuje, a proto šplhám dál až na vrchol.

Chce to odvahu

Mezi oběma kaňony se rozkládá široká náhorní planina, jejíž přechod je velice únavný. Tělo je zvyklé na příjemný chládek soutěsky a poté je opět několik hodiny vystaveno spalujícímu slunci. Krosna na zádech moc nepomáhá a já závidím turistům, kteří se mohou po stejných místech pohybovat jen s láhví vody v ruce. Jedna z výhod Negevské pouště spočívá i v tom, že je protkána nejenom značenými stezkami, ale i prašnými silnicemi, po kterých se s dobrým autem (o pár měsíců později jsem tu byl i s malým Hunday Getz) dá dostat prakticky kamkoliv. Všechny její krásy jsou tak dosažitelné během jedno či dvou denního výletu.

Zničený a zmožený pětidenní chůzí se dostávám k poslední velké překážce mé cesty kaňonu Vardit. Je o něco prudší než jeho kolega a také jinak zajištěný. Do jeho stěn jsou zasekány schody anebo železné kramle, po kterých se pomalu sestupuje. Teprve poté přijdou na řadu žebříky. Jeden z nich má dobrých deset metrů a já vážně přemýšlím jak ho obejít. Nejde to a tak nakonec přeci jen musím po něm. Ruce se mi třesou a váha batohu stahuje dolů. Každý krok se zastavuji a pomalu vydýchávám, už toho mám opravdu plné zuby. Když se postavím na pevnou zem, ihned spadnu a odpočívám. Musel jsem přejít ještě dva podobné, ale nakonec se mi podařilo dostat ven.

Už zbývají jen poslední čtyři kilometry a poté stopem do Mitzpe Ramon. Negevská poušť skrývá nebezpečí, tajemství a dobrodružství pro každého, kdo hledá. Stačí si jen nazout boty a vzít dostatek vody.