Kahau nosatý – o výzkumu nosatých opic

Balikpapanský záliv představuje poměrně rozsáhlé území, asi 150 km2 vodní plochy, 170 km2 pobřežních mangrovů a asi 1800 km2 přilehlého území povodí víc než 54 řek, které se do zálivu vlévají. Můj výzkum opic kahau nosatých (Nasalis larvatus) na tak velkém území proto nutně začal průzkumem jejich rozšíření.

Hledá se lodní asistent

Bylo potřeba zjistit, kolik jich v zálivu vlastně žije (na to se vás zeptá skoro každý, na koho se obrátíte s výzvou o ochranu zdejších kahau), ve kterých místech jsou jejich počty nejvyšší a které místo by bylo optimální k jejich důkladnějšímu studiu. K tomu bylo potřeba pořídit si malou rybářskou motorovou loď (kterou jsem koupil za příjemných 250 dolarů; méně příjemné už pak bylo nekonečné spravování jejích věčných poruch) a najmout na ni domorodého asistenta, což je pro mě coby nemotoristu naprosto zásadní.

To byl ovšem problém, protože obyvatelé poměrně civilizovaného pobřeží Balikpapanského zálivu už nejsou na moři jako doma, jak možná bývali ještě jejich otcové. Daleko víc se cítí ve své kůži v supermarketu, u televize nebo u své naleštěné motorky. Zkusil jsem pár takových mladíků, ale jen vzácně na lodi vydrželi déle než dva dny. Rekordně krátký výkon trval 30 minut, než si dotyčný strhnul kůži na dlani při marném pokusu o nahození motoru. Nicméně po několika týdnech jsem mezi zdejšími slečinkami přeci jen našel dva dostatečně zdatné námořníky, kteří se mnou vydrželi pracovat několik následujících měsíců.

Když se kahau ukládají k spánku

Začali jsme tedy sčítáním kahau na jednotlivých řekách. K tomu nám náramně posloužil jejich zvyk přespávat téměř vždy na vysokých stromech na břehu řeky, navíc často v asociaci několika tlup pohromadě. Takže abyste si udělali dobrou představu o jejich početnosti, stačí vzbudit se brzy ráno, ještě za tmy, a projíždět břehy řek.

Během dne pak kahau zmizí hluboko v mangrovech, kde je obtížné je hledat a prakticky nemožné odhadnout jejich početnost, takže nezbývá než čekat do pozdního odpoledne a pokračovat ve sčítání ve chvíli, kdy už se na své spací stromy opět vrací.

Život na lodi v Balikpapanském zálivu

Abychom neztráceli cenný ranní a večerní čas cestou na lokalitu a zpátky, zůstávali jsme na řekách nebo na moři i přes noc, několik dnů v kuse. Vařili jsme na lodi a trávili na ní i polední volný čas. Jídlo sestávalo z rýže, nudlí a vajec (už tu kombinaci začínám nenávidět!). A mýt se nebylo kde, protože sladkou vodu jsme museli šetřit na pití.

V moři jsem se koupal jen já (nevím proč, asi protože Indonézané nejsou moc dobří plavci) a v řekách, kde jsou krokodýli, jsme do vody nelezli nikdo. Já jsem si pobyt a spaní na lodi docela oblíbil (dílem i proto, že jsem byl ušetřen řešení věčných technických nedostatků své lodi, kterým naprosto nerozumím), takže limitujícím faktorem byla překvapivě výdrž mých asistentů. Ale zvládli to dobře a po dvou měsících práce jsme došli k číslu 1400, což je odhad velikosti populace kahau nosatých v Balikpapanském zálivu. Pro zasvěcené je to číslo velmi působivé, jde o jednu z šesti největších známých populace kahau a je možné, že ten počet představuje až 5 procent celosvětové populace druhu. I když objektivně vzato mám za to, že existuje ještě několik dalších podobně velkých, prozatím neznámých populací kahau.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jak se skamarádit s kahau nosatým

Poté co skončilo sčítání kahau jsme přešli k další fázi výzkumného projektu, a tou je habituace zvířat pro příští detailnější studie jejich ekologie a sociální organizace. Při nich bychom měli kahau sledovat přímo v mangrovech, nejen na lodi, ale i pěšky, a zaznamenávat detaily jejich chování.

To ovšem prozatím nejde, protože opice jsou plaché a brzy před námi mizí hluboko v neprostupných mangrovech, kde s nimi prozatím nelze držet krok. Je proto potřeba je habituovat, neboli navyknout je na přítomnost pozorovatele, aby ho opice ignorovaly a věnovaly se dál svým každodenním aktivitám spíš než snaze zmizet rychle z dohledu. Cesta, jak toho dosáhnout, je prostá (i když ne snadná) – pozorovatelé se zvířaty musí strávit tolik času, že jim nakonec zevšední.

Vybrali jsme tedy oblast nejrozsáhlejších a nejzachovalejších mangrovů, které pravidelně dva až třikrát denně projíždíme a jakmile na opice narážíme, prostě s nimi jsme, i když zatím jen v lodi. To často trvá jen minutu nebo dvě, než kahau zmizí. Několik desítek minut už lze považovat za velký úspěch, několik hodin v kuse prozatím zůstává nedohledným cílem.

Budujeme výzkumný tábor

Protože snaha o habituaci kahau bude ještě běh na dlouhé míle, museli jsme se na lokalitě usadit trochu pohodlnějším způsobem než doteď. Koupili jsme tedy malinký ostrůvek přímo uprostřed mangrovů, kde si kdysi jeden vesničan chtěl založit ovocnou zahradu, ze které ale zbyla jen polorozpadlá chatrč a pár skomírajících sazenic. Nebylo těžké to od něj koupit.

Hned jsme začali s renovací, chatrč jsme strhli a místo ní postavili dva otevřené altánky 4 x 4 metry – jeden pro mě a jeden pro asistenty. Pro loď jsme udělali nový přístav, pořídili generátor (protože na ostrůvku lze přes mobilní telefon stahovat internet), postavili keramické WC (poté, co se tu začaly rozmáhat průjmy), a pár podobných vylepšení. Tedy mluvím tu sice ze zvyku v množném čísle, ale neměl bych, protože na tuhle práci jsem ve skutečnosti skoro nesáhl. Pracovali moji asistenti, zatímco já jsem se tou dobou věnoval jiné dost zásadní (a často podceňované) práci, a tou je socializace s místními vesničany.

Kemp je teď připravený k zahájení dlouhodobého výzkumu. Prozatím ale jenom připravený, protože habituace kahau bude práce na několik měsíců, kterou prozatím nemáme z čeho hradit. Takže jsem raději výzkumnou část projektu přerušil na neurčitou dobu, po kterou bude potřeba shromažďovat fondy. Nicméně dál pokračujeme v druhé, o nic méně důležité části našeho projektu, a tou je snaha o efektivní ochranu celého území. O tom ale až v příštím díle.