Kahau nosatý – jak vyburcovat úřady

Jádro ochrany území, jako jsou mangrovy Balikpapanského zálivu, probíhá v terénu. Je potřeba vědět o tom, kdo kde buldozeruje mangrovy, pálí dřevěné uhlí nebo zakládá ilegální rybník, jinak dost dobře není proti čemu zasahovat.

Naše samozvané hlídky

Základem je tedy ostraha. A to je hned první slabina vládních programů, které tu formálně probíhají – nikdo dění v terénu nesleduje, o přestupcích se neví a všechno se zdá být v pořádku.

Už dlouze vyjednáváme s místní vládou i se zahraničními sponzory o tom, aby podpořili zbudování pobřežních hlídek, ale zatím marně. A tak zatímco se v té věci dál dlouze jedná, zajišťuje monitoring alespoň náš výzkumný tým, čili já a moji asistenti. Abychom tomu dodali na důležitosti, vyvěsili jsme cedule, že za ochranu mangrovů ručí tradiční náčelník (s jeho souhlasem, samozřejmě) a k hlídkování občas přizvu i vojáky, policisty nebo nájemnou ostrahu. Někdy jim zaplatím, ale občas stačilo je prostě jen trochu popíchnout, aby si udělali malý výlet.

Efekt monitoringu je skutečně vidět – aniž bychom kohokoli pokutovali nebo zavřeli (protože nemůžeme udělat nic víc než ho zastavit, dokladovat a postrašit), samo o sobě to stačí k úplnému zastavení pálení dřevěného uhlí a ilegálnímu zakládání rybníků, a taky k viditelnému omezení ilegálního kácení stavebního dřeva. Ale není to dlouhodobé řešení – výzkum jednou skončí a uhlíři, dřevaří, rybníkáři i velké podniky se vrátí. Ostraha mangrovů se musí stát pravidelným programem místní vlády, a o to už je potřeba se snažit mimo mangrovy.

Hledání úřednických výjimek

Těžiště ochrany přírody se tedy v samotné přírodě příliš neodehrává. Místo toho spočívá v jednání s nekonečnou řadou úředníků na všech úrovních vlády od zastupitelstva vesnic až co nejvýš nahoru. Převážná většina z nich je zkorumpovaná a bez opravdového zájmu, což bohužel platí o úřednících ochranářských institucí stejně jako o jakýchkoli jiných.

Důležitým krokem je tedy vybudovat si s nimi co nejlepší vztahy (bez ohledu na to, co si o nich myslím, nebo co si myslí oni o mně) a snažit se mezi nimi najít ty čestné výjimky, se kterými sdílíme společné cíle. Těch výjimek není mnoho, ale jsou. A tak trávím čím dál víc času objížděním celého Balikpapanského zálivu a seznamováním se se všemi skupinami, spolky, organizacemi a vládními orgány, které tu jsou. Metodou sněhové koule – každého užitečného člověka, kterého se podaří pozitivně naladit, využívám k tomu, aby mě kontaktoval a seznámil s dalšími lidmi, které on sám považuje za dobré kontakty.

Postupně se stávám menší místní celebritou, lidi na ulici mě zastavují a ptají se na to, co je nového v mangrovech, a obracejí se na mě ve chvíli, kdy je potřeba pomoct s nějakým konfliktem souvisejícím s životním prostředím – obvykle když nějaký velký podnik zabírá další půdu. A čím víc se takhle začleňuju do všech úrovní společnosti, tím větší váhu mají i moje argumenty.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jak v tom všem chodit

Skamarádit se ale nestačí, na úředníky je potřeba vyvíjet tlak. Někdy k tomu pomůžou spříznění zástupci vyšších instancí, ale někdy je potřeba problémy exponovat na veřejnosti. Je tedy potřeba být v kontaktu s novináři. Lidi zajímají víc veselé příhody z pralesa než závažné problémy, a tak se jim snažím vyjít vstříc a každý měsíc několika novinám rozešlu nějakou zajímavou zprávu z výzkumu a pár hezkých fotek z lesa.

Když se ovšem objeví něco závažného, beru novináře do terénu osobně a poté, co se v novinách objeví článek, obcházím zase úřady. Někdy ale ani to nepomůže a pak je potřeba stát se provokatérem a vyburcovat demonstraci. To se zatím podařilo jednou, když místní rolníci víceméně obsadili budovu místní vlády s protestem proti podniku, který sází olejné palmy na vykácených říčních březích (můj problém) v území, na které si rolníci nárokují tradiční právo (jejich problém) a na kterém chtějí sázet stromy, které dostali od lesního úřadu (náš společný problém).

Nutno říct, že jen menší část všech našich snah je tak úspěšná, jak bych si to představoval. Ale částečné úspěchy jsou čím dál častější, takže si zatím zachovávám optimismus. Jedna věc je jasná, totiž ze nebýt výzkumu kahau, který v Balikpapanském zálivu probíhá, bylo by teď vykáceno a vybuldozerováno o poznání víc mangrovů a pobřežních lesů, aniž by o tom vůbec někdo věděl.