Balikpapan – svědectví o záhubě indonéské džungle

Balikpapanský záliv na východním pobřeží Kalimantanu (indonéské části ostrova Borneo) je vlastně pozůstatek pravěkého říčního systému, který po skončení poslední doby ledové zatopila mořská voda. Zvláštní je, že dnes do něj žádná velká řeka neústí,a tak je záhadou, jaká síla vyhloubila údolí, které sahá místy až 40 metrů pod hladinu současného moře. Podle některých to mohl být Mahakam, největší z bornejských řek, která dnes ústí o nějakých 100 km dál na sever, ale jejíž tok mohl před mnoha milióny lety vypadat hodně jinak. Ale ať už to bylo jak chtělo, je to právě mimořádná hloubka dnešního Balikpapanského zálivu, která pomohla spustit řetěz událostí, vedoucích k jeho blížící se zkáze.

Naftařská rezervace a život v mangrovech

Před sto lety byl záliv divočinou, až na pár rybářských osad, a to i přesto, že se už v jeho jižní části začalo kolem pobřežních ropných vrtů a rafinerie rozrůstat město Balikpapan. Ten se postupně stával velkoměstem, ale v jeho okolí se změnilo jen málo. Paradoxně tomu napomohl i samotný naftařský průmysl. Balikpapan totiž nemá žádné velké řeky a k chlazení rafinerie je potřeba spousta sladké vody. A tak vznikla někdy ve 40. letech na říčce Sungai Wain malá přehrada a deštný prales v celém jejím povodí byl postupně prohlášen za rezervaci, která dodnes chrání cenný vodní zdroj.

Ale i mořský ekosystém Balikpapanského zálivu má hodně co nabídnout. Jeho mělčiny pokrývají rozsáhlé podmořské louky rostlin z rodů Halodule a Halophylla, na kterých se pasou karety obrovské i býložraví mořští savci dugongové – jedni z posledních, kteří doposud obývají vody při pobřeží Bornea, kde už byli po jistou dobu považovaní za vyhubené. Zbývá tu i několik krokodýlů mořských a několik desítek delfínů orcel tuponosých, kteří jsou na rozdíl od většiny ostatních delfínů specializované na život v mělkých, kalných a brakických vodách při ústích řek. Až do vzdálenosti 20 km od otevřeného moře můžeme v zálivu narazit i na korálové útesy, zatímco bahnité pobřeží zálivu porůstají rozlehlé mangrovy. Tyto lesy, zaplavované dvakrát denně mořskou vodou, upoutají na první pohled spletí různých typů nadzemních kořenů, které stromy ukotvují v měkkém bahně a umožňují jim i dýchat. Podle jejich tvaru vzdušných kořenů pak mezi dřevinami v mangrovech poznáváme třeba kořenovník, kuželovník, kolíkovník nebo kolenovník. Mangrovy jsou dynamické společenstvo, které neustále narušuje působení vlnobití, v jehož důsledku se tvar pobřeží a tedy i poloha mangrovových pralesů neustále mění. Ovšem v odlehlejších částech zálivu, kde již mořské vlny ztrácí svou energii, zůstává mangrovový prales neměnný dost dlouho na to, aby se z nízkého a neproniknutelně hustého porostu na nezpevněném bahně změnil na unikátní vysokokmenný prales, na jehož mohutných kořenech a ztuhlém bahně se již můžete procházet – dá-li se tak ovšem jakýkoli průchod v mangrovech vůbec nazvat!

Palma olejná je v pravém slova smyslu zelený mor, který už dneska pro existenci pralesa v Indonésii představuje větší hrozbu než těžba dřeva. Palmový olej je nejlevnější rostlinný olej a přidává se do potravin od sušenek přes čokoládu po čínské nudle, do kosmetiky od mýdla až po rtěnku, a bohužel v poslední době čím dál víc i do pohonných hmot, kterým zdatní obchodnici vymysleli chytlavý zeleny titul biopaliva.

Ostrov Borneo je rozdělen mezi Indonésii, Malajsii a Brunej. Indonéský název ostrova je Kalimantan, a toto jméno se používá k označení indonéské části. Na Borneu se rozkládají tropické pralesy, nejvyšší hora Bornea dosahuje 4.095 mnm.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Hladoví kahau nosatí

Ovšem tvorové, kteří by mohli mangrovy Balikpapanského zálivu proslavit po celém světě, jsou kahau nosatí, velké groteskně vyhlížející opice, které bychom mimo Borneo ve volné přírodě nenašli. Kahau, populární především díky nezvykle zvětšenému nosu dospělých samců, se stali symbolem a vlajkovým druhem ochrany celého Balikpapanského zálivu. Jejich zdejší populaci odhadujeme na 1400 jedinců, což představuje jednu ze 6 největších známých populací tohoto druhu a přibližně 5 % z jeho celkové známé populace. Bohužel i tak velká populace by mohla rychle z větší části zmizet, díky „ochraně“ postavené na nepochopení jejich ekologie.

Místní vláda ve snaze o vybudování zelené image kahaům vyhrazuje mangrovové lesy nevalné ekonomické hodnoty a ignoruje při tom fakt, že opice v takových lesích nacházejí jen máloco k snědku. Dlouho bylo záhadou, jak mohou vůbec kahau v mangrovech přežit, když zde nerostou téměř žádné poživatelné plody nebo semena a mladé listí, které tu kahau pojídají, je ale ve větším množství zřejmě jedovaté.

Dva roky, které jsem s kahau v Balikpapanském zálivu strávil, ukázaly, že rozluštění téhle záhady je víc než snadné – téměř každý den kahau mangrovy na několik hodin opouštějí a tráví nezanedbatelnou dobu v okolních lesích, kde se živí semeny a listy jiných druhů dřevin. Jenže právě tyhle okolní lesy v posledních letech závratně rychle mizí a kahau tak zůstávají izolovaní ve zbytcích pobřežních mangrovů, které ale pro ne čím dál tím víc představují jen zelenou poušť, která je nemůže uživit. Podle nekompromisního matematického modelu by tak mohli kahau nosatí v Balikpapanském zálivu vyhynout v průběhu příštích 25 let.

Přesto je s podivem, jak dlouho si Balikpapanský záliv dokázal podržet celou svoji pestrost, od korálových útesů až po prales, bez ohledu na to, že se přímo na jeho prahu, a na podhoubí z korupce, rozvíjela průmyslová civilizace. Okolní krajina se mezitím měnila mnohem rychlejším tempem. Od 70. let 20. století začaly v lesích Východního Kalimantanu operovat dřevařské společností se svým programem tak řečené selektivní těžby dřeva, kdy se kácely jen ty největší stromy, aby mohl zbytek lesa regenerovat do doby, kdy se pokácí o něco menší stromy, a tak dále až do chvíle, kdy se jakákoli zbývající ohleduplnost přestane vyplácet a do lesa se pustí mafie ilegálních dřevařů, které pokácí i zbytek a nezbude nic.

Po dřevařích přišly hnědouhelné společnosti, které snadno získaly dobrozdáni místní vlády o tom, že zbývající les už je bezcenný a je proto lépe ho vykácet a začít místo dřeva těžit uhlí. A tam, kde v podloží žádné uhlí nebylo, si stejné dobrozdání zajistily palmařské společnosti a vykácely stromy kvůli pěstování olejné palmy. A jak se mezitím měnilo světové klima, nastoupil roce 1997 mimořádně výrazný klimatický jev El Niño a s nim několikaměsíční sucha a vpravdě katastrofické lesní požáry. Podél pobřeží, kde lesy neshořely, se mezitím začaly kácet mangrovové lesy a zakládat místo nich farmy na chov krevet. Převážná většina pralesů podél jihovýchodního pobřeží Bornea tak zanikla během pouhých 20 let.

Šance a hrozba pro Balikpapan

Balikpapanský záliv jako zázrakem tuhle vlnu devastace přestál. Jeden z hlavních důvodů byl prostý, do zdejší kopcovité krajiny nevedla žádná cesta! Jenže pak si před dvaceti lety někteří investoři začali uvědomovat, že tu vlastně jedna cesta je – koryto pravěké řeky, které v jinak mělkém Balikpapanském zálivu vytváří až 40 metrů hlubokou brázdu, podél které se ještě dobrých 20 kilometrů do vnitrozemí dostanou i ty největší zaoceánské lodi. A tak půda, která byla doposud ponechaná divočině, a kterou bylo možné koupit za pakatel, začala v očích investorů stoupat v ceně. S koncem devadesátých let do Indonésie dorazila hospodářská krize, díky které se investoři stáhli a Balikpapanskému zálivu bylo dopřáno ještě další desetiletí nerušené existence. Jenže plány a naděje na velké zisky už tu byly, a s nimi i skrytá hrozba, která na sebe po skončení hospodářské krize nedala dlouho čekat. O tom už ale příště.

Výzkum životního prostředí balikpapanských primátů podpořil Expediční fond.