Afghánistán – krutě zkoušená země pod Hindúkušem

Vzdělání je to jediné, co zemi může snad zachránit. Obnova školství však jde zatím pomalu. V zemi dříve vládnoucí ultraortodoxtní Tálibán školy příliš nepodporoval, tedy kromě náboženských medres, kde se však neučilo ani psaní nebo počítání, ale jen výklad koránu v té nejméně tolerantní podobě.  „Před příchodem Tálibánu fungovalo v zemi kvůli sovětské okupaci a následným bojům jen asi 650 škol,“ říká Filip Moravec z PRT. Jen pro příklad – Afghánistán má zhruba 30 miliónů obyvatel. Dnes, po letech bojů se Sověty, všech proti všem a teď i proti Spojencům, se tak učí číst a psát přinejlepším jen každý třetí Afghánec. Dívky si až donedávna samozřejmě mohly o vzdělání vůbec nechat zdát, protože jim Tálibové přisoudili zcela jiné role. Gramotných je proto jen asi 16 procent žen.

Problémem je však i kvalita výuky. Jen kolem 20 procent zdejších učitelů má potřebnou kvalifikaci, což se samozřejmě na úrovni výuky musí podepsat. Navzdory všem těmto problémům však rodiče začínají mít o vzdělání svých dětí zájem. Školy, které zde Češi postavili nebo opravili, praskají ve švech a žáci se v nich učí někdy i na tři směny. Svým zájmem o výuku válcují často i konkurenční medresy, které tu samozřejmě fungují i nadále. Není tedy divu, že počty žáků už na první pohled neodpovídají velikosti ani technickému stavu škol, do kterých chodí. Např. v osadě Darwish uprostřed pouště asi 60 km jižně od Kábulu studuje téměř tisícovka (přesně 970) žáků. Všichni to jsou kluci, protože dívky musí podle přísných náboženských regulí, uplatňovaných v této zemi i po pádu Tálibánu, studovat odděleně ve vlastních školách.

Dosáhnout takovýchto počtů je důkazem toho, že se zdejší společnost chce konečně po 30 letech válčení a zabíjení vrátit k normálnímu fungování. Na druhou stranu to však znamená, že se děti musí ve většině případů učit venku pod širým nebem. „Proto chceme osadit pět škol novými plechovými střechami, které nahradí ty původní hliněné. Těmi dovnitř zatékalo a způsobovaly destrukci celé stavby, vlhkost a plíseň. Kromě toho zdejším školám chybí i učebnice, či pro nás jiné docela obyčejné učební pomůcky,“ dodává Moravec.

Právě proto se vojáci ze speciálního odřadu CIMIC (civilně vojenská spolupráce) snaží co nejvíce dodávat do zdejších škol věci, bez kterých by nebyla možná aspoň trochu kvalitní výuka.  Každá taková patrola ven do nebezpečné pouště však vyžaduje značné plánování. Riziko přepadení konvoje, byť zesíleného pro ochranu obrněnými vozy Humwee, je bohužel stále reálné. Ze stejných důvodů proto Češi nedávají nikdy dopředu vědět, kdy a kam přijedou, protože by si na ně svými agenty upozornění Tálibánci mohli počíhat a přepadnout je, nebo jim na cestu nastražit nějaký nástražný výbušný systém (NVS, ang. IED).

Nebezpečná patrola do pouště

Při jedné z takovýchto patrol vyrážejí naši vojáci brzy ráno ze své základny Shank, pojmenované po padlém americkém seržantovi, do prostoru Towr Ragheh, přímo pod nejzazší výběžky Hindukůše. Vezou s sebou věci, které nám, zmlsaným životem v bohaté a plýtvající Evropě, připadají úplně obyčejné. Stan, ve kterém se děti mohou schovávat před slunečním žárem, než se jim opraví jejich rozpadlá škola. Jedna tabule, sešity, barvičky a hlavně tužky, které tady mají velkou hodnotu.  A také obyčejné kelímky na vodu a jeden barel, aby děti nemusely během vyučování odbíhat se napít ke vzdálené studni. Všechny tyto pro nás na první pohled maličkosti tu mají cenu zlata, cenu lepšího života. Života bez nebezpečí vraždění jen proto, že někomu má víra nepřijde dostatečně dobrá a správná. I když Evropa tohle také zažila: v 17. století se kvůli neuvěřitelnému křesťanskému tmářství stala na 30 let jedním velkým bojištěm a téměř celá na něm vykrvácela.

Po dosažení prvního dnešního cíle – zdejší školy – nejdříve z obrňáků vybíhají vojáci, kteří zabezpečí okolí pro případ nenadálého přepadení. Letecký návodčí, který je součástí týmu, vylézá mezi prvními a rychle instaluje své satelitní spojení, aby v případě napadení mohl ihned přivolat leteckou pomoc. Teprve když je perimetr zabezpečen, vylézají experti s tlumočníkem a začínají se tří učitelů, kteří učí pod širým nebem vždy jednu třídu shromážděnou kolem sebe na prostranství před školou, ptát, kde by našli ředitele nebo nějakého jiného odpovědného člověka. Vzápětí k nim přichází důstojný kmet s turbanem na hlavě a bílými vousy, jako vystřižený z pohádek Tisíce a jedné noci. Následuje klasický rituál, při kterém stařec nabídne hostům šálek zdejšího čaje s pistáciemi a během jeho popíjení se nejdřív probere počasí, politika a rodina. Odmítnout není možné, to by mohlo být považováno za smrtelnou urážku. Tohle zkrátka patří k místním rituálům, zdejší lidé ještě neznají náš angloevropský neustálý spěch a kvaltování. Nedá se nic dělat, přejít hned k věci by bylo známkou nevychovanosti. A tak se popíjí a plká, zatímco vojáci kolem se potí pod neprůstřelnými vestami a nervózně pozorují okolí.

Konečně jsou šálky prázdné a může začít „úřední“ část jednání. Češi se ptají na situaci v okolí, např. zda Tálibán nehrozí, že jim zdejší školu kvůli přijímání darů od kefirů vypálí. I takové případy se tady už staly. Ne, zdejší komunita je za pomoc vděčná, tvrdí stařec. Experti se také zajímají o možnosti další podpory školy. „Co byste ještě potřebovali,“ zajímají se a jejich tužky se míhají nad bloky.

Nejširší nabídku průvodců a map Afghánistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Všude vládne středověk

Vyrážíme dál. Další škola na plánu dnešního výjezdu se nalézá v ještě více odlehlejší části distriktu. Je to taková „díra“, že v ní nikdo z Čechů ještě vůbec nikdy nebyl a kontakt na ní se podařilo získat expertům jen zprostředkovaně a náhodou. Jede se podle speciální mapy a souřadnic GPS. Osada Khato Kalay se nalézá daleko od zpevněných silnic, a proto jedeme velmi pomalu. Právě zde hrozí akutní nebezpečí přepadení nebo najetí na nějakou minu. A pozornost se vyplácí: jen pár centimetrů od vyjetých kolejí si vojáci všímají „pohozeného“ minometného granátu. Rychlá porada, vrátit se nebo pokračovat? Jedeme dál. Osada z nevypálených cihel, kam po chvíli konvoj doráží už bez dalších mimořádek, je polorozpadlá a tak chudá, že nemá zavedenou elektřinu, ani vlastní školu. Nemá ani stan, pod který by se děti mohly schovat před palčivým sluncem. A tak se učí v prachu na plácku před mešitou. Výuku vede místní imám, duchovní a je tedy jasné, že tady se dějiny opravdu zastavily v roce 1389 podle muslimského kalendáře. Přesto kupodivu přijímá pomoc našich vojáků a expertů, ačkoliv na čaj tentokrát nedojde. Zatímco se s ním naši experti baví přes tlumočníka, vojáci přinášejí před mešitu z vozidel balíky se sešity, barvami a dalšími dary. Děti, které se sem ihned seběhly, žadoní o jakoukoliv věc. Nejvíce v kurzu jsou tužky a propisky. „Když ji ale dám jen některému z nich, ostatní se na něj vrhnou a začnou se o ní mezi sebou řezat hlava nehlava. A když je nedostanou všechny, což je nemožné, příště po nás budou ty samé děti házet kameny. Nebo, co je ještě horší, řeknou svým otcům, aby po nás hodili něco horšího,“ říká jeden z vojáků. Proto je podle něj lepší nikomu nic takhle individuálně nedávat. „Optimální je vše dát řediteli školy nebo nějakému jinému dospělému, aby to dětem rozdal sám,“ dodává voják. Tahle země je opravdu divná.

Slunce se pomalu sklání k vysokým štítům Hindukůše, když se konvoj českých vojáků pomalu obrací a nabírá kurz zpět na základnu. Před relativním bezpečím opevněné základny je sice ještě dělí mnoho kilometrů a navíc „bonbónek“ v podobě pyrotechnického průzkumu jedné z cest vedoucích po úpatí horského hřebene, kterou mohou využívat povstalci. Každého z nich ale asi hřejí v srdci vzpomínky na rozzářené oči zdejších ušmudlaných a odraných dětí, se kterými se dnes potkali. I když to navenek nedává nikdo z nich znát, protože to se mezi vojáky nenosí. Není však pochyb, že dnes si však svůj den na této Zemi zasloužili.