Přežil jsem nejopuštěnější silnici Ameriky!

Vyprahlými pustinami severoamerické Nevady se žene silnice číslo 50, často rovná jak pravítko. Prestižní americký časopis Life ji v roce 1986 označil hanlivým titulem „Nejopuštěnější silnice v Americe“, na kterou byste se bez dovednosti přežití v divočině vůbec neměli pouštět. Netušil, jak velkou zvědavost tím vyvolá…

Místní si totiž slogan šikovně přivlastnili, z pejorativu se stalo logo a z docela obyčejné asfaltky U.S. Route 50 se podařilo vytvořit poněkud paradoxní atrakci. Lákavou výzvu nejen pro motorkáře ale třeba i pro dálkové cyklisty.

Předně se ale musím přiznat, že v názvu článku samozřejmě záměrně přeháním. Přestože jsem se tu pohyboval na jízdním kole a z náročnosti trasy mi občas lezly oči z důlků, nešlo mi tu zdaleka o přežití. A dovolenkářům v obytných karavanech, kteří mi se spokojeným úsměvem mávali na pozdrav, už vůbec ne. Na druhou stranu – jako nejopuštěnější silnice Ameriky je označován nevadský úsek transkontinentální U.S. Route 50, a Nevada, ta rozhodně patří mezi nejpustší státy USA s hustotou zalidnění 9 obyvatel na kilometr čtvereční.

Navíc při cestování po „padesátce“ se tomuto marketingovému sloganu určitě nevyhnete. Budete ho potkávat na cedulích podél silnice, visí na zdi kdejakého baru nebo benzínky a v rámci podpory cestovního ruchu byly vydány dokonce speciální „průvodce přežití“, jakési pasy, do kterých můžete v návštěvnických centrech sbírat razítka a na konci si nechat úředně potvrdit prohlášení: „I Survived the Loneliest Route in America – Přežil jsem neopuštěnější silnici Ameriky.“ Podepsáno samotným guvernérem Nevady! Ale abychom nedělali z amerických turistů úplné hlupáky – jedná se samozřejmě o zábavnou nadsázku, která parafrázuje větu z výše zmíněného článku v Life, totiž že řidič pohybující se po US 50 se neobejde bez dovednosti přežití v divočině.

Napříč Velkou pánví

Skoro celá Nevada se rozprostírá na území Velké pánve (Great Basin), oblasti velmi prázdné a suché, která ovšem skýtá nejednu zajímavost. V bezodtokých údolích leží několik slaných jezer a v horách nad vískou Baker byl vyhlášen národní park Great Basin s krápníkovými jeskyněmi nebo hájem borovic osinatých, které se svým stářím až 5000 let řadí mezi nejstarší žijící organismy na světě. Právě silnice č. 50 je sem častou příjezdovou komunikací.

Ono se řekne Velká pánev, ale zdaleka se nejedná o jednu souvislou nížinu, jak by se mohlo podle názvu zdát. Oblast velikosti Německa je rozbrázděná množstvím rovnoběžných horských hřbetů, mezi nimiž se rozprostírají vyschlé mezihorské pánve. Cyklistický přejezd Nevady z východu na západ se tak skládá z celého seriálu přejezdů hor a rozlehlých polopouštních údolí.

V mapě mám na šesti stech kilometrech, tedy na vzdálenosti z Aše do Ostravy, všehovšudy pět koleček značících města nebo vesnice. Pro mě znamenají především pět možností doplnit vodu v celkem příznivých intervalech 100 až 130 km. Rozvržení etap je tedy jasné: na každý den úsek od města k městu, od vody k vodě, s naprostou nezbytností dojet.

Vyrážím ještě za úsvitu, kolo obtěžkané osmilitrovou zásobou tekutin. Chvíle, kdy žhnoucí kotouč stoupá nad zlatavou pustinu a vlahé paprsky hladí moře kopců a plání, jsou nejkrásnější, ale pohříchu krátké. Jakmile se slunce zvedne nad hlavu, je po srandě. Dna údolí se promění v rozpálené pekáče, kde není úkrytu.

Co ale opravdu proklínám, jsou nekonečně zdlouhavé výjezdy k horám. Ten pohled je někdy na zbláznění: silnice rovná jak pravítko si to švihá svahem přímo vzhůru, až kamsi do ztracena pod vyprahlým hřebenem. To, co vypadá jako kilometr, je ve skutečnosti kilometrů deset. Když se pak konečně dohrabu na vršek, otevře se přede mnou pohled na další stejnou scenérii: silnice ženoucí se napříč širokánským údolím k pásmu hor na obzoru. Scénář, který si denně zopakuji třikrát čtyřikrát, dokud se navečer konečně v dáli neobjeví semknutý shluk domků a v něm – přiznejme si – také benzínka s vysněnou ledničkou plnou vychlazených pokladů.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Ve stopách Pony Expressu

Nevadský úsek U.S. Route 50 často běží po trase Pony Expressu, legendární kurýrní služby z let 1860-61, která zajišťovala rekordně rychlé poštovní spojení východu USA se západním pobřežím. V pravidelných intervalech zhruba deseti mil stály v pustých dálavách rozesety stanice, kde jezdci při svém sprintu se zásilkami měnili unavené koně za čerstvé.

Další cestopisy z USA: Na Aljašce dávají dobrou noc medvědi, Mono Lake: jezero ze soli a cukru nebo Bláznivé Las Vegas.

Třetího dne míjím v údolí pod městečkem Austin jeden z dochovaných fragmentů původní trasy. Úzký proužek stezky vede mezi keříky kamsi do prázdnoty. A tam v oněch westernových časech číhalo nejen palčivé slunce ale také nevyzpytatelní indiáni a bandy desperátů. Majitelé Pony Expressu určitě nepřeháněli, když ve svých inzerátech poptávali „muže mladé, hubené, šlachovité, skvělé jezdce, ochotné denně podstupovat riziko smrti“. Sirotci měli přednost. Nejmladším a asi nejproslulejším zaměstnancem se stal William Cody, přezdívaný Buffalo Bill, který ve svých 15 letech dokázal urazit v sedle koně přes 500 km denně. Východně od usedlosti Middlegate jsou pak patrné i kamenné ruiny jedné ze stanic.

Města, kde „chcíp“ pes

Také většina z toho mála lidských sídel vyrostla v místech spjatých s Pony Expressem. Asi jediným „skutečným“ městem s několika supermarkety je Ely, ostatní spíše spějí do stavu, kterému se tu říká living ghost town – žijící město duchů. Nad mým kolem naloženým bagáží tu většinou jenom zakroutí hlavou a sám se přitom musím držet, abych se nahlas nezeptal: „Lidi, proboha, co tady celý život děláte?“

Částečnou odpovědí mi snad můžou být rezavějící monstra a haldy ze starých dolů. Zdejší hornictví si ale odbylo zlatou éru na přelomu 19. a 20. století a časy, kdy se třeba v městečku Eureka vyplatilo postavit operní divadlo, nebo v Austinu čtyři kostely, už jsou dávno pryč. Nejeden dům s nápisem Bar nebo Saloon má okna zatlučená prkny. Turistický ruch tak představuje možná poslední šanci pro budoucnost zbývajících obyvatel a každý nápad může pomoci. Třeba i ten v podobě legendy o nejopuštěnější silnici v Americe.

Mojí rozlučkou s US 50 je položka na mapě s názvem Middlegate, v reálu čerpací stanice s prkenným motorestem. Na zdi baru tu vedle nezbytného loga silnice visí také cedule se slibným nápisem: „Muži bez trika nebudou obslouženi, ženy bez trika nápoje zdarma.“ Jako na potvoru žádná z návštěvnic tuto slevu neuplatňuje. Usadil jsem se tedy ve stínu verandy, sleduji, jak vítr zvedá prašné víry a velmi šetrně usrkávám z malé plechovky piva za 3 dolary (60,- Kč). Někde za vyprahlými kopci už je Kalifornie a Yosemity s potoky čisté vody a šumnými lesy sekvojovců. Už se moc těším!