ROZHOVOR: 5 holek v tuktuku na cestě Jižní Amerikou aneb první ryze dívčí expedice svého druhu

Lucko, jak Tě vůbec napadlo projet tuktukem zrovna Jižní Ameriku? Tuktuk je typický spíše pro Asii…

V tom jsem vlastně úplně nevinně. Původně jsem chtěla pořídit tuktuky v Indii a přes Nepál, Čínu a Tádžikistán dojet třeba až do Uzbekistánu. Ale můj kamarád Dan Přibáň, co jezdí se žlutými trabanty, mě z neznámého důvodu navedl na Peru. Prý: tam je tuktuků hafo!

Jenže představa, že v Peru bez pomoci někoho známého poprvé v životě pořizuji motorový dopravní prostředek, se mi vůbec nelíbila. A tak jsem oslovila českou kamarádku Ninu, která žije v Bogotě. Té se náš nápad líbil a teď nám už v Kolumbii tuktuky shání. Je to taková naše spojka v Kolumbii. Mimochodem, v Jižní Americe jsou tyto motorizované tříkolky oblíbené podobně jako v Asii. Což mě také dost překvapilo a je to super!

Ty sis to už ale vyzkoušela na Srí Lance. Co takové cestování v tuktuku nabízí?

Hodně vtipné cestování! Tuktuk jede maximální rychlostí 56km/h a to musíte jet hodně dlouho po rovině. Moc daleko s ním také nedojedete, když se hodně snažíte, dáte tak maximálně 190km za den. Tuktuk vás vlastně vás proti vaší vůli zpomalí a máte tak více času si užívat věci kolem cesty. To dobré ale i to hodně nepříjemné trvá mnohem déle, než když jedete autem, busem nebo vlakem. Také na něj strašně fajn reagují lidé. Když se dozví, že s ním jedete třeba tisíc kilometrů Srí Lankou, začnou vás z fleku milovat. Je to prostě dobrý seznamovací prostředek.

Na celou výpravu vás bude 5 holek. Nebude vám tam chybět mužský element?

Určitě bude! My máme rádi chlapy a bude se nám po nich stýskat. Sama jsem zvědavá, jak to v pěti holkách zvládneme, ale zatím z toho mám nejmenší obavu. Až se divím! Ale ponorky určitě přijdou, možná bychom měly s sebou vzít nějakého klučičího maskota, pro případ totálního kolapsu řízeného estrogenem:)

Vím, že jste tým doplňovaly i v takovém speciálním „výběrovém řízení“. Kdo se nakonec jako poslední dostal do týmu a proč?

Ono je to vážně těžké najít parťáky do týmu. Možná to znáš, v hospodě jsou všichni nadšení a chtějí jet, ale jak se blíží čas odjezdu, zůstaneš sama. Já to tak alespoň mám. Tak jsem si řekla, tady přece musí být tolik lidí, co by chtěli jet, ale já je neznám. Udělali jsme proto výzvu. Přihlásilo se 41 potenciálních tuktukaček, z nich jsme vybrali 11, co za námi přijeli do Prahy na osobní seznámení. Dorazily z celého Česka a jedna z nich dokonce hned koupila letenku, aby za námi během dvou dní mohla přiletět z Londýna. Všechny jsou skvělé, vážně. S každou bych si dokázala představit vyjet kamkoliv. Jenže my jsme mohli vybrat jen dvě…

Kdo byl naopak jasný člen posádky od začátku projektu?

Naprosto jasná byla kameramanka Eliška, se kterou jsem se sešla někdy v únoru tohoto roku a říkám jí: Eli, já chci udělat velkou cestu. Ještě nevím, co to bude, ale moc ráda bych s tebou počítala jako s kameramankou. Ona řekla ano a už se mě nezbavila. Eliška je výborná. Minulý rok jí běžel celovečerní film v kinech. Je sice menší jak já, ale je nezničitelná. Může natáčet dnem nocí a furt jede. Je jako bagr, nebo spíš terminátor.

Co vlastně chcete všechno v Jižní Americe projet a stihnout?

Je toho fůra! Kromě toho, že chceme vylézt na nejvyšší horu světa, zajet za Indiány do Amazonie, projet se v Bolívii na největší solné pláni světa, pořádně poznat místní kuchyně, tak chceme žít hodně z místními. Což s naší rychlostí nebude problém. Prostě zastavit se při cestě v místech, kde moc lidí nestaví, brát stopaře, pozorovat hvězdy z nekonečných plání a pouští. Na to se těším nejvíc.

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jak to plánujete s tuktuky? Kde je pořídíte? Co pak s nimi?

Tuktuky musíme pořídit v Kolumbii. Těch ojetých je nejvíce k bazarovému prodeji na karibském pobřeží. Popravdě z nákupu tuktuků mám největší strach. Počítám s tím, že nás asi místní celkem slušně oškubou. Moje obavy, ale pramení spíše z toho, jestli tuktuky budeme vůbec v nějakém slušném časovém horizontu pořídit. To mě celkem děsí. No a pak mám takový tajný plán. Pokud vše půjde dobře, dovezeme tuktuky do Buenos Aires, do Argentiny. Tam je dáme do kontejneru a odvezeme do Evropy. To je můj tajný plán!

Běžnou součástí podobných cest jsou i různé technické poruchy. Jak si troufáte v dámském týmu na opravy? Případně bude třeba nějaká technická pomoc na telefonu?

Na to velmi zodpovědně myslíme a zrovna teď docházím a občas i holky do jedné vršovické autodílny. Díky jejímu majiteli Pavlovi už vím, jak třeba řešit základní problémy s karburátorem, jak opravit nebo vyměnit svíčku nebo vycucnout benzín. Podařilo se nám dokonce sehnat ten samý tuktuk, který plánujeme pořídit v Kolumbii. Takže ho během následujících dvou dní společně rozebereme, vyměníme mu kolo, koukneme se mu na motor.

Tuktuk je naštěstí hodně lehký, v pěti ho dokážeme i pár metrů poponést. V horších případech budou muset pomoct instruktážní videa na Youtube. Kamarád lékař Tomáš Šebek podle Youtube v rámci mise Lékařů bez hranic operoval na Haiti mozek, tak snad i my zvládneme vyměnit nějaký ten ventil. Náš tuktukmechanik Pavel naštěstí bere naše tříkolky dost vážně a slíbil nám, že bude pro nás na telefonu. Snad mu nebude vadit ten osmi hodinový časový posun.

Jaká byla tvoje „cesta k cestování“ tohoto typu?

Já jsem vždycky chtěla udělat podobnou expedici a v mých 32 letech jsem k ní prostě dozrála. Kdyby mi někdo třeba před šesti lety řekl, udělej to, odmítla bych. Teď nastal ten správný čas a strašně si to užívám. Mám také kolem sebe spousty lidí, kteří nám v tomto směru věří a důvěřují. Bez nich bych to nedala a není to jen fráze. Každý den tohoto projektu musím řešit několik problémů, u kterých bych si ještě před pár lety řekla, to se nedá vyřešit, to je konec cesty. Zároveň více méně jedu na takové barevné duze podpory. A to jak mých nejbližších, tak i lidí které jsem naposledy viděla před lety nebo je znám pouze z online světa. Je to trochu jako extáze.

Když se na cestu podaří nashromáždit všechny prostředky, kdy všechno vypukne?

Už v polovině srpna! To odjíždíme s kameramankou Eliškou do Bogoty, kde chceme pořídit dva růžové tuktuky. Čtrnáct dní poté za námi přijede zbytek výpravy. Kolem 23. září chceme už být v Ekvádoru, protože se tam koná velký festival Mama negra, který chceme zažít a natočit.

Kde pak bude možné sledovat celý průběh výpravy?

Za prvé budeme každý den dávat fotky a videa na náš Facebook Luckycesta.cz, a na stejnojmenný blog. Jsme samozřejmě také na Instagramu. A mám velkou radost, že budeme vysílat i dvakrát týdně na Českém rozhlasu Radiožurnál. Budeme moc rády, když nás budete sledovat, dodává to spousty kuráže!

A tuším, že máte plány taky všechno dokumentárně zpracovat, že?

To je vlastně ten nejvíc důležitý cíl. Z cesty chceme natočit film a šestidílný seriál. Mě vlastně cestování bez následného vyprávění příběhů moc nebaví.

Aktuálně může kdokoliv přispět na projekt na Startovač.cz. Co bude lidem odměnou?

Máme nachystáno spousty dárků a odměn. Od praktického cestovatelského průvodce jednotlivými státy po expediční síťovku, olíbanou pohlednici nebo krásný kalendář sestavený z fotek naší talentované fotografky. Každá koruna nás nesmírně těší a oslavujeme ji vysokými výskoky, jako vážně! A děkujeme!