HISTORKA Z CEST: Za bílého dne přepadena v Jižní Americe

Nápad odletět do Peru se zrodil rychle, nečekané volno na podzim umožnilo poznání nových krajin. Poznat Jižní Ameriku bylo lákavé, u piva se rodí skupinka, 2 kamarádi mohou na měsíc, 2 děvčata se přidají na 2 týdny a já další měsíc zůstanu sama.

Zaháním obavy z osamoceného pobytu v zemi, která není považována za nejbezpečnější, Jižní Ameriku projelo mnoho osamocených cestovatelek.  Rychlo studium španělštiny za měsíc nás naučilo opravdu jen základům. První měsíc s kamarády utekl rychle, zůstávám ještě v Peru a poté, co se uklidnila situace v Bolívii, odjíždím i tam.

Před odjezdem

Jsem v Piscu, prohlédla jsem si nedaleký Paracazský trojzubec, ostrovy Ballestas a čeká mě poslední necelý den s večerním odletem domů. Mohu odjet do Limy, ale je to rizikové. Přijela bych v noci a o nebezpečí okradení a přepadení jsme slyšeli historek před odletem i v průběhu pobytu od turistů mnoho. Zůstanu zde a v poledne se přemístím přímo na letiště.

Po dvou bezproblémových měsících mám dojem, že Peru není tak nebezpečné, jak se traduje. Měsíc jsme cestovala sama a nemohla se vyhnout ani večerním osamoceným cestám do hotelu, které jsou nejnebezpečnější.

Nalézám hotýlek. Je čistý, víc nepotřebuji. V noci mě budí rámus, právě se do hotelu stěhuje peruánská mládež. V pět hodin ráno znovu rámusí, můj plán dospat se déle, bere za své. Vzdávám to a vstávám. Ne příliš bytelné dveře a zámek mě nepřesvědčují o tom, nechat zde cennosti a hotelový sejf zde není. Dávám si peníze, letenku a platební kartu do vnitřní tělové ledvinky, která není pod tričkem vidět. Částečně je zastrčená i pod páskem kalhot, nejbezpečnější úkryt pro peníze.

Ranní vycházka

Ve městě je ještě vše zavřené, ani tradiční ranní trh se nekoná, snídat také není kde. Jdu se projít na okraj města k pláži. Zůstávám asi v polovině mezi silnicí a oceánem, zhruba 100 metrů od silnice.

Podél břehu popocházejí místní, něco sbírají, občas projde někdo okolo mě, pozdraví. Dali by se i do řeči, ale můj nezájem a hodně lámavá španělština je odrazuje. Krájím si mango, koupel v Pacifiku by byla lákavá, ale peníze bez dozoru rozhodně nenechám.

Zezadu ke mně velmi zvolna přichází další dvojice, jakoby netečně se opět dávají do hovoru. „No comprendo,“ říkám a předpokládám, že jako ostatní půjdou dál. Zastavili se a zdánlivě bez zájmu hledí na můj nožík a mango.

Přepadení!

Najednou mě jeden z nich zalehává, druhý vytrhuje nožík z ruky a přimáčknutím nože na záda mi naznačuje, že s čerty nejsou žerty. Snažím se uvolnit. Tlak sílí, lehce se nadzvedávám a volám o pomoc, lidé nejsou tak daleko. Mohli by mě slyšet.

Je to marné, moje snaha někoho přivolat je odměněna úderem kamenem za ucho a dalším přitlačením nožíku. Tak to je tedy to přepadení za bílého dne, o kterém jsem slyšela spousty příhod. Druhý si všiml ledvinky, která povylezla zpod trička.

Vyndává všechny peníze, pas, letenku, naštěstí si nevšiml platební karty v druhé kapse. Bere batůžek, kde mám zrcadlovku a teleobjektiv. Prosím ho o pas, chvilinku váhá, potom ho hází do písku. Prosím ještě o letenku, nereaguje a prchá směrem k silnici. Druhý mě jistí, ještě jednou se snažím dovolat pomoci, ale vysloužím si jen další škrábanec vlastním nožíkem.

Neublíží mi, nebudu-li se vzpouzet, ale bez letenky neodletím. Ještě se snažím někoho upozornit. Je to paradox, za bílého dne, kousek od silnice, o 100 metrů dále jsou lidé a přesto nemám šanci na sebe upozornit.

Dávno ještě nebyl čas elektronických a zařídit v Peru kopii ukradené letenky je záležitost minimálně na den včetně poplatku okolo 100 USD. Já mám poslední odletový den v rámci maximální platnosti letenky, zítra by mi letenka byla k ničemu, stejně tak jako zloději dnes.

Zběsilý úprk

Když má šéf zlodějské dvojice dostatečný náskok, druhý zloděj mě pouští a prchá také směrem k silnici. Rychle se zdvíhám, sprintuji za ním. Takto mohu upoutat pozornost a musím zjistit, kam utekl.

Na plačky není čas, musím jednat. Rychleji jsem snad neběžela ani na atletických závodech. Dobíhám k silnici a vidím, jak zloděj přeskakuje vysokou zeď za silnicí. Vrhám se pod kola prvního projíždějícího auta. Volám „ladron“ – zloděj, zrovna večer jsme si to slovíčko našla ve slovníku, jak se nyní hodí.

Řidiči nedávám šanci nezastavit, pochopil, že jsem byla okradena, nechápe či spíše však nechce, za zlodějem běžet. V autě je ještě další muž, jeden by mohl sledovat zloděje a druhý informovat policii. Nemají však zájem se do něčeho zaplétat.

Posazuje mě do auta, odváží asi o kilometr dále na policii, jen mě vysadí před budovou a odjíždí. Vtrhávám na policii, moje zakrvácené tričko, pokřik „ladron, ladron“ je probouzí z netečnosti.

Na policii

Zírají a usazují mě na židli. Nechci sedět, běží čas, zloděj získává cenný náskok, snažím se policisty aktivovat k akci, což není jednoduché. Anglicky nikdo neumí ani slovo, lámavou španělštinou jim vysvětluji co se stalo, zdůrazňuji identifikační bod modrý batůžek. Zloděje popsat neumím, zahlédla jsme je v podstatě jen letmo.

Vůbec jsme si nepřipouštěla, že by se zloděj nechytil, ale když nyní bezmocně sedím na policejní stanici a policisté se k žádné činnosti nemají, dochází mi zapeklitost celé situace. Jeden z policistů někam telefonuje, druhý se znuděně dívá z okna a říká, ať jsem v klidu. To tedy nejsem, za čtyři hodiny nejpozději potřebuji odjet do Limy a teď tu sedím bez peněz i letenky, zloději získávají náskok a policisté žádnou aktivitu nevyvíjejí.

Po 15 minutách nevydržím a znovu se snažím policisty aktivovat. Podléhají, jdeme ven, mávnou na taxík. Jejich služební auto je skutečně nepojízdné, jak mi říkali na začátku.

Jedeme směrem ke zdi, kterou zloděj přelezl. Ukazuji jim místo, policista ani nepřibrzdí, pokračuje dál, zahýbá podél zdi, až nakonec zastavuje u jakési brány, procházíme a mě přepadá skepse.

Marná snaha

Gheto, jedna plechová bouda vedle druhé, policista vleze do třech, na něco se zeptá, odpovědí jen záporné kývání hlavy. Tak tady nemáme šanci zloděje najít, možná se na nás kouká z vedlejší boudy, ale tady nikdo nikoho neudá, pevné společenství snad tisícovky chudých. Vracíme se.

Usedám znovu na policejní židli a snažím se vytvořit nouzový scénář. Marně. Mobil nemám, stejně není kam volat, vystavení náhradní letenky je bez šance. Vím, jak nepružné jsou letecké společnosti, i nutné potvrzení odletového dne mi trvalo tři dny, než jsem se dovolala.

Takhle se nechat okrást poslední den za denního světla, ironie osudu. Zhruba za půl hodiny mi policista dává pokyn, ať se zvednu. Jedeme do Pisca. Přijíždíme na hlavní velitelství policie, vcházíme do vyšetřovací místnosti a já nevěřím vlastním očím.

Šťastný konec

Na stole hromada věcí, mých věcí… A na židli zkoprnělý zloděj, ten mladý, co mě držel v šachu. Kontroluji věci, chybí dolary. Jinak jsou tu i koruny a eura. Zloděj vypovídá. Kořist si rozdělili, starší si vzal to, co považoval za cenné, to znamená dolary. Mladému nechal zbytek věcí včetně měny, kterou neznal. Přijíždí překladatel, zjišťuji, že je to majitel hotýlku, kde jsme se ptala na ubytování, ale kvůli trochu vyšší ceně jsem nakonec šla spát jinam. Vysvětluje mi, že mě přepadli na nejrizikovějším místě, na které on své hosty upozorňuje, podivuje se, že můj hoteliér mě nevaroval.

To se mi ten levnější nocleh opravdu vyplatil. Tlumočí, jak policie našla zloděje. Starší se někam ztratil, ale mladší si to s mým batohem namířil k přístavišti. Zahlédl policisty, kteří byli informováni ze stanice, a začal prchat. Tím na sebe upoutal pozornost, navíc zvolil špatný směr směrem k oceánu a byl dostižen. V batohu měl stále všechny věci. Kdyby nezpanikařil a nedal se do běhu, nikdo si ho ani nevšimne.

Raduji se, že mám vše, dokonce i foťák funguje – vydržel přehození batohu přes zeď. Policie mě však nehodlá pustit, prý přijede televize a žádají ode mě děkovný projev ve španělštině. Situace se stává dokonale absurdní.

Povinný projev

Nejprve musím zaplatit za policejní fotodokumentaci, tím padly poslední peruánské peníze. Policisty nezajímá, že už nemám ani sol. Potřebuji do banky, kde je bankomat, karta je nyní moje spása. Musím však počkat na příjezd televizního štábu a můj překladatel mě naučí španělskou děkovnou řeč.

Poděkovala jsme peruánským policistům za rychlý zásah, ale teď už opravdu spěchám, mám letenku, kartu, přišla jsme cca o 10 000 Kč, ale nehodlám si nechat zmeškat letadlo. Ovšem policisté si vzpomněli, že potřebuji lékařské ošetření.

Do této doby je moje šrámy vůbec nezajímaly. Odmítám, sděluji, že mám na hotýlku lékárničku, že si ránu vydesinfikuji a více není třeba. Překladatel mě žádá, ať poslechnu, že to nebude dlouho trvat.

Jedeme asi 5km, jdu na toaletu, tam po mně chtějí poplatek. Začínám zuřit, nemám už vůbec žádné peruánské peníze, do banky jsem se ještě nedostala a mám platit za nemocniční toaletu.

Návštěva nemocnice a konečně odlet

Po chvíli jsem strčena do ordinace. Lékař mluví jen španělsky, prý co potřebuji. Volám svůj policejní doprovod, ať tedy vysvětlí, že já nechci nic, ale že se musím nechat ošetřit. Lékař mi desinfikuje ránu za uchem a na zádech lehké řezné rány a předepisuje léky.

Recept házím do koše a jsem ráda, že tuto nezbytnou a zároveň zbytečnou proceduru mám za sebou. Za 40 minut odjíždí poslední autobus, kterým mohu stihnout odlet, nemám vyměněné peníze, na hotelu mám batoh, čas letí.

V 14 hodin odjíždím, chudší o dolary, bohatší o zážitky a zkušenosti. Ale předcházet takovým situacím jde stejně těžko, občas se člověk ocitne ve špatnou dobu na špatném místě.

Po čase mi překladatel píše, že dopadli i staršího zloděje, ten mladší prozradil jeho jméno pro zmírnění rozsudku. Moje dolary samozřejmě už dávno neměl. Boule za uchem splaskla i bez léků za čtyři dny. Doma s kamarády po rekapitulaci zážitků, si Honza vzpomíná, že jsme varování častých přepadení v této destinací četli v úvodu výletu v jednom hotýlku v knize hostů, jenže tato užitečná informace jaksi zapadla.

Radka Tkáčíková za roky cestování nastřádala příhody pozoruhodné a nečekané. Se čtenáři se rozhodla podělit právě o ty, kde se něco nepodařilo, zašmodrchalo nebo pokazilo. Ono ty dobré zážitky se tak dobře nečtou. Radka průvodcuje už 14 let, a to hlavně v Asie, především horské  zájezdy do Himalájí – Nepál, Ladakh, Tibet, ale i poznávací – Barma, Thajsko, Kambodža, Laos, Srí Lanka, Čína, Indie. Jezdí ale i do Maroka, Turecka nebo cyklo, inline i lyžařské zájezdy po Evropě.