Zakuklená revoluce

Zakuklená revoluce

Co zbylo z povstání mexických indiánů, kteří se stali vzorem pro levicové skupiny na celém světě.

Vítá mě ručně psaná cedule: „Jste na území, kde lid přikazuje a vláda poslouchá.“ Právě jsem vstoupil na teritorium povstalců levicové Zapatovy armády národního osvobození. Letos je to už 16 let, co od 1. ledna 1994 vedou v jihomexickém státě Chiapas válku proti vládě.

Návštěva mayských vzbouřenců není dobrodružná výprava. Stačí v turisty oblíbeném městě San Cristóbal de las Casas sednout do minibusu, který vás vyloží přímo u brány zapatistické vesnice Oventic. U červenočerných vrat stojí neozbrojený hlídač s šátkem přes obličej. Vezme si ode mne pas a novinářský průkaz. Odchází za nadřízenými.

Přes plot si Oventic prohlížím. Mezi zděnými a dřevěnými domky, ke kterým vedou dráty s elektřinou, pobíhají kohouti a krocani. Jedna žena pere na dřevěné valše prádlo. Kromě vrátného a jeho nadřízených si tvář nikdo nemaskuje.
Na stěnách budov najdete květiny, hlemýždě nebo Slunce. Výtvarná dílka doprovázejí úderná hesla pravděpodobně vymyšlená nejznámějším zapatistou subcomandantem Marcosem. Můžete se dočíst například „Pro všechny všechno, pro nás nic“, kterým povstalci ukazují, že neprahnou po penězích ani moci.

Konečně přichází René (zapatisté se představují jen křestními jmény). „Moc děkujeme za váš zájem o naše hnutí, ale výbor dobré vlády bohužel nemá čas vás přijmout. Lituji, nemohu vás pustit ani do vesnice,“ říká s tím, abych si prohlédl jejich internetové stránky. Zkouším Reného umluvit, ale nepomáhá to, novináři prostě nejsou vítáni. Vstup mi povolí pouze do obchůdku u silnice, kde kapitalisticky využili zájmu lidí o jejich antikapitalistické hnutí a prodávají zapatistické panenky, samolepky, plakáty, hrníčky či trička.

Ještě se optám, zda bych se do Oventiku dostal, kdybych se nahlásil jako obyčejný turista. René odpoví záporně. Při hodinovém čekání na odvoz zpět však vidím, jak do Oventiku vpustí čtyři západní mladíky hned po předložení pasu.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Kdo moc mluví, musí více pracovat

„Máme zakázáno s turisty mluvit. To smějí jen členové výboru dobré vlády,“ tvrdí zemědělec Fernando, který žije v jedné ze zapatistických autonomních osad. „Kdo to poruší, dostane jako trest práci navíc na komunitním poli,“ říká třicátník, se kterým jsem se seznámil v minibusu na cestě do San Cristóbalu. A proč se mnou tedy mluví? „Víš, tady ve městě se cítím nějak svobodněji,“ říká a přitom dál hnutí vychvaluje. „Vláda nás nechává žít v bídě, letos zas půjdeme do války,“ hrozí Fernando. A establishment má obavy. Bojí se, že na magickou mexickou desítku (v roce 1810 byla vyhlášena nezávislost, v roce 1910 začala v zemi krvavá revoluce) se zas něco osudového stane. Nejde jen o zapatisty. Na jihu Mexika působí desítky gerilových skupin s levicovou ideologií, které samy o sobě mají směšnou sílu. Kdyby se však spojily…

Ale Víctor Hugo López z Centra lidských práv v San Cristóbalu, který se zapatisty intenzivně zabývá, nový konflikt neočekává. „Poslední opravdové boje se odehrály v roce 1995. Od té doby se vede jen tichá špinavá válka, kdy vládou podporované paramilitární skupiny zabíjejí vybrané jednotlivce. Policie nikdy nic nevyšetří, a to ani u masakru z Actaelu, kde ozbrojenci v roce 1997 pobili 45 indiánských rolníků,“ říká López. „Zajímavé je, že zapatisté neoplácejí stejnou mincí. Ani nejsou zprávy, že by popravovali jako u jiných povstalců vlastní odpadlíky,“ dodává. „Obnovením bojů by si zničili pověst mírové skupiny, kterou mají na Západě,“ říká. A tím by také přišli o přísun peněz, které jim ideologicky spřátelené skupiny zajišťují.
Na rozdíl od roku 1994, kdy zapatisté svým útokem na sedm měst v Chiapasu chtěli strhnout lid k celonárodnímu povstání, je nyní válka mezi státem a hnutím poněkud operetní. Subcomandante Marcos a jeho zakuklení kolegové na koních či motorkách objeli Mexiko při dvou medializovaných turné a vyzývali k revoluci, kázali o čtvrté světové válce proti globalizaci a brojili za dodržování práv domorodé populace, žen a chudých. Dvacet sedm obcí v Chiapasu je sdruženo v pěti komunitách, které se jednostranně oddělily od státu. Mexiko sice jejich autonomii neuznává, ale zároveň je nenutí k poslušnosti. Masivní použití síly si z mezinárodních ani domácích důvodů nemůže dovolit, indiánští vzbouřenci jsou svého druhu nedotknutelné celebrity.

Do Oventiku jezdí týdně desítky turistů, pro které jsou zapatisté vzorem, který ukazuje celému světu cestu ze slepé uličky kapitalismu. Jiní je naopak mají za bizarní turistickou atrakci. Nicméně zájem při srovnání s koncem 90. let poklesl.
Zapatisté neusilují o změnu vládce, chtějí změnu celého systému, založenou na přímé demokracii. Jenže nedávají jasnou odpověď, jaký je jejich nový společenský model pro 110milionové Mexiko. „Učíme se ze zkušenosti. Malé obce umíme spravovat, a jak se budeme rozrůstat, naučíme se vládnout i větším celkům,“ říká Fernando.

U zapatistů podruhé

O tom, co se zapatisté zatím naučili, se jedu přesvědčit do autonomní vesnice Morelia. Tentokrát zamlčuji novinářskou profesi a vydávám se za učitele dějepisu. Morelia je pro turisty obtížněji dostupná, zřejmě proto se s kuklovým tyátrem na rozdíl od Oventiku nikdo neobtěžuje.

Strážce mě odvede do dveří ozdobených duhou. V místnosti se mačká deset členů výboru dobré vlády. Polovina z nich jsou ženy, z nichž jedna na počítači znuděně hraje karetní hru Solitaire. Zapatisté tak ukazují, že důraz na genderovou rovnoprávnost není jen teoretický, a že mexický machismus mezi sebou netrpí.

Nejvíce mluví čtyřicátník Elizardo: „Jsme na státu nezávislí. Máme školy a nemocnice, kde si sami vyučujeme a léčíme.“ Po chvilce přizná, že školy nezajistí o moc víc než prostou alfabetizaci. Vždyť v nich učí rolníci, kteří sami v lavicích mnoho času nepobyli.

Centrální vláda zapatistům konkuruje tím, že do Chiapasu sype peníze na budování infrastruktury a neváhá se tím chlubit. Billboardy u silnice hlásají: „V Chiapasu jsme v roce 2009 postavili 3 043 škol. To je jedna za tři hodiny.“ López k vysokým číslům říká: „Bohužel často jenom udělají budovy a zapomenou do nich dodat učitele.“ Nicméně peníze z centra tak od zapatistů odlákaly mnoho přívrženců, kterým se také nelíbí, že v autonomních obcích jsou zapovězeny všechny drogy včetně alkoholu.

Když se jich ptáte, co je největším úspěchem hnutí, odpovídají: „Jsme tu a vládneme si podle svého. Ale ještě toho zbývá tolik udělat.“ Víctor Hugo López má jinou odpověď: „Zapatisté si oblékli kukly, aby Mexičané přestali přehlížet indiány a konečně si jich ‚všimli‘. To se jim nepochybně povedlo. Vždyť si jich ‚všiml‘ celý svět.“

Cesta byla podpořena Expedičním fondem.

Článek vyšel v MF DNES.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí