Býčí zápasy: Krvavá tradice v centru Mexika

Proto, když jsem měl možnost v Ciudad de México navštívit koridu v obří Plaza de Toros, dlouho jsem neváhal. Bylo mi totiž jasné, že za pár let mohou být býčí zápasy jen minulostí, případně skryty v oparu ilegality.

Monumental Plaza de Toros México, jak zní celý název býčí arény, patří k největším stavbám svého určení na světě. Okolo vlastního písčitého kruhu o průměru 43 m je místo pro jednačtyřicet tisíc sedících diváků, i když rekordní návštěvy se údajně pohybují i okolo padesáti tisíc. Hlavní sezóna – Temporada grande – zde začíná na přelomu října a listopadu, korida, kterou jsem viděl, byla toho roku druhá.

Je libo slunce nebo stín?

Ceny lístků se velmi liší. Odstupňovány jsou do šesti tříd podle vzdálenosti od bojiště, a také podle polohy na slunci (Sol) nebo dražší ve stínu (Sombra). V odpoledních hodinách už slunce moc nepálí, ale toreadoři se snaží, aby se většina akcí odehrávala blíže „luxusnější“ stinné poloviny.

Pro představu, nejlepší místa – Barreras ve stínu – stojí v přepočtu asi 1200 Kč, můj lístek – na slunci, v dolní části třetí třídy – stál asi 380 Kč, nejlevnější vstupenky na poměrně vzdálené horní ochozy stojí lehce přes stovku. Od toho se také odvíjí skladba návštěvníků – zatímco v dolních patrech se promenují hezky oblečení a slušně vypadající Mexičani (jaké jsem na ulicích města prakticky nepotkával), horní ochozy připomínají tribuny našich fotbalových stadionů. Býčí zápasy jsou rodinnou zábavou, ale rozhodně nijak levnou – i ceny občerstvení v aréně jsou docela vysoké.

Do boje

Býčí zápasy mají přesně daný průběh rozdělený na třetiny. Po představení býka je tento vpuštěn do arény, kde po předcházejícím dráždění zlostně a dost rychle běhá. V první části, Tercio de Varas, obvykle tři banderilleros býka zkouší – cílem je zjistit, jak se chová, reaguje atd. Na její závěr přijede na koni picador, jehož úkolem je kopím býka zranit na šíji, a tím pádem oslabit.

Druhá část boje, Tercio de Banderillas, patří opět banderillos. Ti na sebe nalákají býkovu pozornost, a když se na ně rozběhne, snaží se zapíchnout mu do šíje ozdobné hůlky – banderillas. Cílem je opět další oslabení býka. Osobně mi tento jejich úkol přijde asi nejobtížnější.

Čas na hvězdu

Až poslední třetina, Tercio de Muerte, je záležitostí hlavní hvězdy – matadora, který do arény přichází sám s barevným (nejčastěji červeným či fialovým) pláštíkem muletou a mečem. S již notně unaveným a vyčerpaným býkem si pohrává, otočky býka kolem něj bez přešlápnutí jsou odměňovány sborovým „oléééé“.

V mém případě se koridy zúčastnili tři matadoři, každý z nich postupně bojoval se dvěma býky, celkem tedy šest soubojů. I když to na první pohled vypadalo jako nuda, díky odlišným charakterům jednotlivých býků i způsobům boje matadorů byl každý zápas jiný. Prvnímu matadorovi se podařilo býka skolit jediným úderem meče, naopak druhý se marně snažil asi na pětkrát, za což byl vypískán. Co mě překvapilo nejvíce, byl fakt, že býk reagoval jen na pohybující se muletu. Bez tohoto dráždění se mohl matador klidně otočit k býkovy zády a procházet se.

A závěrem?

Je mi jasné, že se pod článkem rozběhne vášnivá diskuze o (ne)humánnosti tohoto počínání. Jistě, pokud se člověk vžije do role býka, není to nic příjemného a jde o (zbytečné) týrání a zabíjení zvířat. Na druhou stranu jsou býci na koridu speciálně šlechtěni a než skončí v aréně, mají neskonale lepší život než desetitisíce (nebo miliony?) hospodářských zvířat, ať už jde o krávy, slepice nebo prasata, chované ke konzumaci (která je svým způsobem z velké části také zbytečná). Pro mě osobně byly býčí zápasy jedním z nejsilnějších zážitků z Mexika a jsem rád, že jsem je viděl.

Jan Miklín je geograf, cestující fotograf/fotografující cestovatel, stálý spolupracovník řady českých časopisů, šéfredaktor časopisu Travelfocus. Obsáhlý archiv článků a fotografií nejen z cest najdete na jeho webu www.janmiklin.cz.