Humberstone, město duchů v Chile

Rez, ruiny a sutiny.
Samotou a tichem
bez ustání kvílející přelud.
Zde jsou jejich ladem ležící zmlklé stroje,
žíznivé zpustošené kádě
a budovy s jejich prázdnými lůny
zívajícími tiše na slunci a větru.

Humberstone (Oficina Salitera Humberstone) leží v oblasti pampy Tamarugal ve výšce 1050 metrů nad mořem. Naleznete ho hned za odbočkou z panamerikany na silnici A-16 směrem na přístavní město Iquique, které je odsud pouhých 45 kilometrů.

Život a úmorná práce pampinos

Dnes jsou budovy Humberstonu velmi křehkým dědictvím. Jejich lehké konstrukce vyžadují pravidelnou údržbu, jinak by mohly lehce podlehnout. Nejčastějším stavebním materiálem bylo dřevo na stropní trámy a kostru budov, vlnité pláty plechu na pokrytí střechy a obložení některých zdí a sádrový štuk. Téměř 40 let, až do konce 90. let, budovy a celý areál nikdo neudržoval. Postupně docházelo k rozkrádání materiálu a vandalismu. Plechové obložení na mnoha místech nenávratně zkorodovalo, a to i přesto, že zde neprší. Korozi totiž způsobuje i větrem nesená sůl z pobřeží a nepodléhá jí pouze plechové obložení, ale taktéž nenatřené dřevěné konstrukce (na těch natřených sůl naopak vytváří ochranný solný obal). Nejhůře na tom podle nás byly budovy bývalé továrny, kde se v kádích louhoval ledek. Přišlo nám nebezpečné se k nim přibližovat, objekt továrny byl prakticky liduprázdný, ale nakonec jsme neodolali a podívali se i dovnitř.

Nejširší nabídku průvodců a map Chile (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Z historie chilského ledku

Na Atacamě se v délce stovek kilometrů nacházejí nejbohatší přirozená naleziště dusíkatých hnojiv na světě. Vznikala postupně rozkládáním zbytků mořských řas a živočichů vyvržených bouřemi na břeh oceánu. Jelikož deště soli nesplachovaly, usazovaly se do vrstev obsahujících až 25 % dusičnanu sodného. Pobřeží se postupně zdvihalo a caliche (španělsky ledek, ložisko ledku) se hromadil až do konce 19. století, kdy se začal těžit a zpracovávat.

Více než polovina státních příjmů Chile na konci století páry a prvních desetiletí století dvacátého pocházela z vývozních cel na ledek. Mezitím se lidé v Evropě zabývali otázkou, jak odstranit závislost na dovozu chilského ledku. Přestat s umělým hnojením by znamenalo razantní snížení výnosů a pravděpodobně i návrat k úhorovému systému hospodaření. Situace byla o to zajímavější, že chilský ledek byl svého času jedinou surovinou pro průmyslovou výrobu střelného prachu.

Do té doby praktikovaná výroba střelného prachu sběrem solí usazených v chlévech, močůvkových jamách a záchodech nemohla pokrýt potřeby moderního vedení války. Zejména pro sjednocené a mocensky ambiciózní Německo by nalezení alternativního způsobu průmyslové výroby dusíku znamenalo zásadní posun. Chilský ledek se musel do Německa dovážet po moři, které však blokovala Anglie. Německo mohlo tudíž válčit pouze tak dlouho, pokud mu stačily zásoby ledku.

Za první světové války se nakonec Němcům podařilo technicky zvládnout výrobu čpavku. Tím byla zajištěna dostupnost dusíku nezbytného pro hnojení a výrobu výbušin. Německu objev umožnil vést dlouhou válku. Pro Chile to naopak znamenalo počátek recese nitrátového průmyslu.

Proces dobývání „bílého zlata“

Vytěžený caliche, jehož vrstvy obvykle dosahují síly 0.2 – 5 metrů, byl nejprve rozdrcen na malé kousky, následně vařen a louhován ve vodě ve velkých kádích zahřívaných plamenem. Se vzrůstající teplotou se ostatní příměsi vysrážely a voda se nasytila dusičnanem sodným. Postupně docházelo k oddělování jednotlivých substancí. Rozpuštěný dusičnan sodný – mateřská kapalina – byl přepuštěn do jiné nádoby, kde byl pročištěn a začala jeho krystalizace. Podnebí atacamské pouště napomáhalo i s odbouráváním vlhkosti, kterou ledek zadržoval. Postačilo hotovou surovinu po určitou dobu vystavit působení suchého vzduchu. Výrobní proces se mnohokrát změnil, aby bylo dosaženo vyšší účinnosti, ale v zásadě šlo stále o variace původní procedury.

La Palma – Humberstone

Humberstone není zrovna typicky chilské jméno a nebylo to ani původní jméno továrny. Ta se v roce 1872, kdy byla založena Peruánskou nitrátovou společností, jmenovala La Palma. Krátce na to začala Pacifická válka (1879-1884), kde proti sobě stála spojená vojska Peru a Bolívie na jedné straně a chilská armáda na straně druhé. S ohledem na to, že hlavní příčinou války byla touha Chile získat bohatá naleziště minerálů na severu, se jí říká válka „ledková“. Výsledkem byla chilská anexe peruánské provincie Tarapacá (chilský Región  de Tarapacá) a bolivijské provincie Litoral (chilský Región de Antofagasta).  Bolívie zůstala po válce navždy odříznuta od oceánu.

Od roku 1932 byla továrna na dva roky zavřena v důsledku nitrátová krize, aby o dva roky později znovu rozjela těžbu v čele s anglickým inženýrem Jamesem T. Humberstonem. Humberstone reorganizoval proces zpracování ledku a roku 1940 továrna dosáhla své největší síly. V té době mělo „firemní“ městečko 3700 obyvatel.

Humberstone své brány definitivně zavřelo až v roce 1960.

Během návštěvy areálu nás překvapila horečná činnost restaurátorů a lidí, kteří celý objekt uklízeli. Jak jsme se později dověděli, Chile již od roku 1998 usilovalo o zápis Humberstonu a sousední oficiny Santa Laura na seznam kulturního dědictví UNESCO. Snaha byla v roce 2005 korunována úspěchem a vedle Národního parku Rapa Nui (Velikonoční ostrov), dřevěných kostelů na ostrově Chiloé a historické čtvrti přístavu Valparaíso se tyto dvě bývalé továrny staly čtvrtou chilskou položkou na seznamu UNESCO.

Text a fotografie: Martin Linhart, www.cumbres.cz