Malou vesničku La Tirana na severu Chile obývá pouhých 800 obyvatel. Každý rok v červenci se do ní ale sjede až 250 000 lidí. Proč? Důvodem je druhý nejpopulárnější chilský náboženský festival.
Naší poslední chilskou zastávkou je na první pohled ničím nezajímavá La Tirana vzdálená asi 70 kilometrů od přímořského města Iquiqe. V Jižní Americe se opět objevily případy ptačí chřipky, a tak nás po cestě zastaví zdravotnická hlídka, od níž dostaneme zdarma dobrovolně-povinnou vakcínu proti chřipce. „Na festivalu je obrovská koncentrace lidí, takže ideální prostředí pro šíření nákazy,“ vysvětluje nám muž před provizorním stanem představujícím zdravotní středisko. Odjíždíme s očkovací látkou v těle a letákem s radami, jak se chřipce vyhnout. Žasnu nad místní organizací.
Do místa dění přijíždíme až po tmě, organizátor nás s přehledem naviguje do jednoho ze stanových městeček, které nyní provizorně obklopují několik málo domečků tvořících původní vesnici. V rychlosti rozložíme svůj skromný stan mezi plátěné velikány Chilanů, kteří sem přijeli trávit dovolenou v plném pohodlí. Nocí se nese zvuk bubnů a trubek z centra vesničky.
Dění na ulicích
Prašné ulice obklopené provizorními domečky jsou plné lidí, slabé slavnostní osvětlení slouží pro šikující se skupinky věřících. Sjeli se sem z dalekého okolí a v přítmí si teď naposledy zkoušejí své taneční vystoupení, aby později, až jej budou předvádět před kostelem, bylo číslo co nejlepší.
Blíže k náměstí už ulice lemují stánky s občerstvením a člověk se musí proplétat mezi houfujícími se davy. Když konečně dojdete na nemalé náměstí, jemuž dominuje docela jednoduchý kostel, budete si připadat jako v první řadě na rockovém koncertě.
Celá plocha je pomyslně rozparcelována do více než deseti menších stanovišť. Na každém z nich je jedna taneční skupinka s vlastními hudebníky ajako o život předvádějí svá vystoupení! Náměstí se doslova otřásá v základech dupotem tanečníků i hlasitou hudbou. Nikomu nevadí, že se jednotlivé kapely přehlučují navzájem a dohromady to zní dost nesourodě.
Fiesta na počest „Nuestra señora del Carmen“ (Panna Marie Karmelská, jak ji titulují karmelitáni jako patronku svého řádu) je v plném proudu. Hlavní slavnost sice připadá až na 16. července, ale tance na počest Señory del Carmen, která je také považována za patronku Chile, trvají vždy minimálně týden.
Legenda o incké princezně
Taneční variace v sobě navíc nesou jeden dávný příběh o incké princezně Nusta Huillac, která se zamilovala do Portugalce Vasco de Almeida. Když příslušníci jejího kmene na vztah přišli, odsoudili oba milence k smrti. Mladá a krásná princezna se ale ještě stihla nechat pokřtít, aby se svým drahým mohla žít alespoň v posmrtném životě.
Stát se v tanečním vystoupení nádhernou princeznou oblečenou do bílých šatů a ozdobenou korunkou je dodnes snem všech dívenek účastnících se vystoupení. Ty, jimž se této pocty dostalo, si s přehnanou pečlivostí vychutnávají svou taneční chvilku slávy a usmívají se do publika.
Rytmy a kroky tanečníků ale mnohem více připomínají indiánské slavnosti, jak je známe z filmů než poněkud usedlé křesťanské oslavy našich končin. Lidé jsou plni energie, kterou vyjadřují svým tělem. Však co si budeme nalhávat, festival má samozřejmě svůj původ ve staré andské oslavě Pachamamy (neboli Matky země). Násilné převrácení na křesťanství za dob conquistadorů je v místních lidech ještě stále patrné, a tak se dodnes v křesťanských fiestách snoubí víra v Boha i uctívání přírody a Země. Dokonce některé z tanců mají také původ v dávných obřadech na počest boha slunce.
Nejširší nabídku průvodců a map Chile (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Pouštní horko
Vystoupení prakticky nikdy nekončí, a tak celou noc v dálce posloucháme dokola se opakující rytmy a když se na náměstí vracíme ráno, je tam všechno jako při našem včerejším odchodu. Jen slunce začíná po chvíli nesmírně pálit, a tak mladé tanečníky obskakují rodiče s čerstvým ovocem a ledovou vodou, aby při téměř hodinových vystoupeních na přímém slunci neomdleli.
Stín poskytuje jen kostel, ve kterém probíhají neustále mše, mimochodem také mnohem živelnější než ty naše. Představuji si, jak sem na původní slavnosti dojížděli horníci z nedalekých ledkových dolů, a uvažuju, kolik se toho od té doby změnilo. Nádherné masky a kostýmy tanečníků se určitě dědí po generace. Když si jednu z masek potěžkáme, jsme překvapeni nejen její vahou, ale i pečlivým zpracováním.
Polední vedro trávíme na velkém tržišti s jídlem, oblečením a neskutečnými cetkami, které původně duchovní poslání celé slavnosti poněkud degradují. Ale vzpomeneme si na českou pouť a přimhouříme oči. Necelé dva dny nám stačí k tomu, aby nás neustálá hudba a vedro vyhnalo z La Tirany dál na sever na hranice Peru.
Kromě migrény si ale člověk odnáší velké nadšení z toho, že původní Jihoameričané si dokázali i přes násilné chování Evropanů zachovat část své kultury, své živelnosti a zejména dokážou zcela bez komplikací uctívat matku zemi i panenku Marii. Jejich neztracený respekt k přírodě mě pak provází po celou cestu Jižní Amerikou.
Video sice zdaleka nedokáže přiblížit celkovou atmosféru, ale budete-li si pouštět taneční pasáže stále dokola, možná to po chvíli budete cítit hodně podobně jako v La Tiraně:
