Herec Pavel Liška: Motorka je pro mě impulsem vydat se na cesty

Díky němu se české celebrity pouští do světa na dvou kolech a vrací se se spoustou zážitků i televizním seriálem. A co se na tomto způsobu cestování líbí Pavlovi?

Nedávno jste se vrátil z cesty na motorce po Jižní Americe. Proč se nyní projekt MOTO CESTOU NECESTOU vydal právě tam?

Jet Jižní Ameriku jsme jen tak plácli už na Kavkaze. Spíš to bylo vysloveno ne úplně vážně, jen jako takový sen. No a Egon Kulhánek, který vše organizuje, to dokázal celé připravit a dát dohromady.

Nemýlím-li se, projeli jste hned tři země, Peru, Chile a Bolívii. Která z nich se nejvíce líbila vám a proč?

Mýlíte se. Projeli jsme kus Chile a Bolívie. Obě země jsou nádherné, překrásné a hlavně různorodé, a to jsme je ani zdaleka neprojeli celé. Za Andy až do Amazonie jsme se třeba vůbec nedostali. A to já si tak moc přál. Přiblížili jsme se jen na pár dnů  kousek k pralesu, když jsme přejížděli Andy tou jejich slavnou silnicí smrti vedoucí z městečka Coroico. Pro mě byla ale největším zážitkem Bolívie a bylo to těmi lidmi. Jsou tak jiní, ne snadno přístupní, ale překrásní.

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jak už bylo zmíněno, cestujete na motorce. Jak jste se vůbec k motorkám dostal?

Já jsem vůbec k motorismu měl od malinka blízko. Začalo to tím, že jsme měli auto. Škodovku 100 l. Když jedete autem jako dítě a nevnímáte to jen jako čas, který nutně musíte strávit  tím, že se v tom automobilu přemísťujete z bodu do bodu, tak už se vlastně zabýváte motorismem. V devíti letech nám táta na chalupu pořídil starého mopeda stadióna a když jsme dosáhli na pedály, tak nás začal učit řídit auto. V mých patnácti jsme dostali vízum na západ, a jen co jsme přejeli hranice, měli jsme pocit svobody. Táta mě nechal řídit skoro přes celé Alpy. Měl asi dojem, že kdyby nás zastavili policajti, tak by to pochopili. No a krom toho jsme asi deset let jezdili s bráchou za AMK Liberec minikáry. Tak k motorismu mám sice blízko, ale motorům moc nerozumím.

Lidé dnes cestují stopem, autem, letadlem, na kole. Způsobů je spousta. Co nabízí při cestování motorka?

Motorka, teda spíš enduro motorka, v sobě skloubí svobodu, dostat se tam, kam byste se jiným prostředkem třeba vůbec nedostali, takovou svobodu má třeba kolo nebo pěší výpravy. Ale motorka má ještě ten bonus navíc, že toho stihnete vidět víc, jelikož je to rychlejší.

Dostali jste se na motorce někam, kam byste se při jiném způsobu cestování dostávali jen stěží?

Pro mě je dnes motorka především samotný impuls, abych se někam vydal. Vždycky jsem měl touhu cestovat, ale člověk touží a žije život a v tom životě někdy na svoje touhy zapomíná. A když vidíte v garáži stát svojí motorku, doma v předsíni nachystané kufry na ni, tak vás to nenechá jen toužit. Navíc jsem se potkal s Egonem a výpravy s jeho Cestou necestou jsou pro mě, krom radosti, dalším impulsem pustit se zas někam dál.

V téhle oblasti se také jezdí slavný Dakar. Měl byste chuť se do něčeho podobného pustit?

Ne. Já jsem se už naštěstí snad vyřádil v mládí. Nechci závodit. Obdivuju to a chápu ty kluky, ale já bych už měl strach, a tak je to dobře. Takže začít se učit divočit mě neláká. Ovšem učit se zvládat motorku v různých prostředích, takovou ambici mám pořád.

Spousta lidí chce cestovat, ale zpravidla vám dokážou vyjmenovat desítky důvodů, proč to nejde. Jak se vám daří skloubit herecká kariéra a cesty?

Dopracoval jsem se k tomu, že mám k tomu, stran práce, ideální podmínky. Jsem si v tomto svým pánem. Snažím se pracovat s rozumem. Tedy to s rozumem neznamená, že bych nějak nadprůměrně zapojoval intelekt, to znamená nehonit se a mít taky čas na sebe a své blízké. Rozumím tomu, že to pro spoustu lidí je mnohem náročnější, ale pamatujme na riziko, že se třeba podruhé už nenarodíme!

O cestě dokonce bude vysílán i seriál. Je se na co těšit?

Já doufám, že bude se na co dívat. Už jen ta příroda a lidi, které jsme potkali. A naši kluci kameramani, Hynek a Aleš, posbírali spoustu úžasného materiálu.

Cestování je taky hodně o lidech, kteří vás doprovází. V jaké sestavě jste byli na této cestě?

Byli jsme ve stejné sestavě jako na Kavkaze, jen k nám letos přibyla žena! Motorkářka Hanka, která je držitelkou jakési licence od BMW a ve Španělsku vlastní firmu, která půjčuje a provozuje právě výpravy na motorkách. Krom toho, že z nás nejvíc rozuměla těm strojům technicky a opravila nám nebo minimálně poradila s motorkami, když se něco podělalo, tak nám byla i tlumočnicí, jelikož z nás nikdo nemluví španělsky.

Byla to ideální společnost?

Ideální je asi jen samota. Ale to ne, to se jen tak rouhám. Ale stejně: Co je to ideální? Ponorka byla, přestože jsme nebyli špatná parta. Ale možná nás bylo už moc. Musíme taky brát v potaz, že my jsme tam nebyli jen tak. Natáčeli jsme cestopis. To už je velký zásah do běžného tripu. Spousta věcí se tomu přizpůsobuje, všechno trvá déle, čeká se, podřizuje se záběrům a podobně.

Když pominu štáb, což byli tři kluci v autě, tak jsme byli na motorce čtyři a je to fakt rozdíl, než když jedou tři. Každý má trochu jiné představy, tempo a cítí se jinak. Někdy jsme měli na plán cesty rozdílný názor a čtyři děleno dvěma jsou zase dva. A když zase na pomyslím na to, že nejsvobodnější je člověk sám, a zároveň vezmu v úvahu, že to není úplně bezpečné, tak jsou na dlouhou cestu dva, maximálně tři lidé podle mě ideál. Nemám žádný velký zkušenosti, to je moje intuice.

A jaké tedy bylo mít mezi sebou ženu motorkářku?

Jak jsem říkal, Hanka nás v mnohém překračovala a byla skvělá. Když jsem prorazil víko od hlavy, ona mě naučila to opravit. Zvykli jsme si taky, že věci většinou věcí vykomunikovávala ona. Na jednu stranu to bylo jednodušší a praktické, ale na druhou stranu jsme se tím možná připravili o spoustu kontaktů s místními a tím tak i o další peripetie a příběhy.

Z dlouhých cest jsou snad nejtěžší ty návraty. Taky je nemáte rád? A jak je prožíváte?

To je přesně ono! Nemám to rád. Mám zkušenost, že když jste někde dlouho a něco silně prožíváte, nejde to jen tak přerušit a vrátit se do normálního života. Jsem přesvědčený, že je to tak, že v těchto případech je duše zpomalená. Vrátíte se sice fyzicky, ale duše tu ještě není. Bylo to i tentokrát, jen jsem neměl úplně čas to tak zreflektovat, jelikož jsem hned padl do procesu. Druhý den po příletu mě čekaly výchovné koncerty s Českou filharmonií. Napůl jsem byl v Rudolfínu a napůl ještě v poušti.

Jak už jste zmiňoval s motorkou jste se už podíval i na Kavkaz nebo do Turecka. To je trošku jiný svět než Jižní Amerika. Kde vám byli lidé nejbližší?

Víte, já jsem byl už v Turecku z těch lidí na větvi. Nejdřív jsem si myslil, že nás chtějí okrást. Byli totiž strašně podezřele milí, ochotní a přátelští. U nás to tak prostě nechodí. Když jsem pak zjistil, že u nich je to normální, že takoví prostě jsou, tak jsem se styděl. A na Kavkaze to šlo s tou otevřeností ještě dál. V Turecku jsme se totiž dorozumívali rukama nohama, anglicky moc nemluví a pijí pořád čajíčky. To na Kavkaze to bylo jiný! Jednak jsme mluvili rusky, já jsem z ruštiny ještě maturoval! No a hlavně, na Kavkaze se čajíčky moc nepijí, a to byl další komunikační prvek. V Americe mě zase uchvátili Bolivijci. S nimi jsme si teda taky moc nepokecali, ale bylo silný je jen vidět! A ještě něco, děti jsou jistě krásné všude na světě, ale v Bolívii jsou božský! Doslova.

A cestujete i bez motorky? Kam?

Bez motorky cestuju pořád… pěšky, na kole, autem, metrem, tramvají. Ale už mi moc chybí koně. Kvůli jednomu finskému filmu jsem se začal asi před osmi lety učit jezdit na koni a je to úplně stejně silné a krásné jako cestovat na motorce, i když svým způsobem zase úplně jiné. A v lecčem jsou koně ještě silnější. Jen to prostě flákám a dostat se na motorku je pro mě přeci jen mnohem snazší. A kam? To je právě to! Já si nejraději cíle nedávám. Na koni i na motorce je to podobné, že když se vám chce zrovna teď doprava, tak jedete doprava.

A na závěr: Máte nějakou vysněné místo, kam se ještě chcete podívat?

Mám, do světa.